Čechoviny 27

• 20.07.2006 02:00
• stalo_se

Základna Travis AFB, visitors centre, letos. „Jak se jmenujete?“ „Čech“. „Jaká je vaše národnost?“ „Čech“. „A vaše státní příslušnost?“ „Čech“. Důstojnice za pultem byla evidentně šokovaná. „Můžete to zopakovat, prosím?“ „Tak tedy: národnost, státní příslušnost a jméno - Čech“. V třesoucí se ruce drží můj pas a řidičák a evidentně nechápe. „Tak vy se jmenujete stejně jako vaše země?“ „Ano, támhle, jak visí vlajky NATO, tak ta druhá od leva je naše“. „Ta je Filipínská“. Ty bláho a s takovými jsme v jednom vojenském paktu! Za mnou se ozvalo „Ty vole, řekni jí, že si král Česka, to snad už pochopí!“ Začal jsem se smát, což si důstojnice spřátelené armády vysvětlila, že si z ní dělám srandu. Zachránila mě její kolegyně, která měla evidentně o třídu víc, která jí vysvětlila, že nationality v našem pase bude asi totéž, co citizenship v jejich a nakonec si nás odvedl důstojník, který nejenom věděl, co je Evropa, dokonce věděl, že se u nás neválčí, což je v Americe dost rozšířené mínění. Tento úvod jsem zvolil pro ty, co mají dojem, že jsme středem světa. Nehodlám popisovat muzeum, které je součástí základny, i když je velmi zajímavé. Pro většinu světa jsme něco jako tečka na mapě. To je pro ty, co mě napadají, že si dostatečně nevážím našich národních pokladů, jakými jsou v letectví L 410 nebo akrobatická letadla. Když jsme již u L410, byla sice vyrobená v Československu, ale díky naprosto šílené obchodní politice Letu Kunovice toto bezesporu úspěšné letadlo prodávají Rusové, generálkují se na Slovensku. Kunovice s tím dnes již nemají mnoho společného, takže jaká národní hrdost? A nemůže za to ani Amerika, ani pověstní „oni“, ale jenom neschopní manažeři v Kunovicích, a je to škoda.

C-141B jako strážce u vchodu na Travis AFB

Let z New Yorku do Prahy, Airbus Českých aerolinií. Za mnou sedí starší manželé. Pán je zticha, zato paní neustále mele a díky nepříjemnému „řezavému“ hlasu přehluší i monotónní hučení klimatizace, bohužel, nedá se vypnout. „Ty Jožine, toto letadlo je jakési menší než to americké, že?“ „Hm.“ „Ty Jožine, ale i ta sedadla jsou jakési horší, než v tom americkém letadle, že?“ „Hm.“ „Ty Jožine, ale, že i to místo na nohy je tady menší, než v tom americkém, že?“ „Hm.“ „Ty Jožine, ale ani ty letušky nejsou takové pěkné, jako ty americké, že?“ „Hm.“ A tak to šlo dál. Všechno v letadle bylo „jakési horší“ než v tom americkém. Netuším, jakou společností ta dáma letěla, ale každý, kdo letěl někdy s nějakou americkou společností, mi jistě potvrdí, že americké aerolinky jsou hladolety, kde obsluhují čarodějnice v důchodovém věku. Těch pár nohatých a prsatých krasavic hraje v televizních seriálech a ten zbytek se pohybuje po ulicích v teplácích, většinou růžové barvy, přepásaných ledvinkou, rovněž růžovou. Možná, že České aerolinie mají spoustu chyb, ale rozhodně to není palubní servis, který byl a je vysoko nad světovým průměrem (škoda jen, že to neumí ČSA „prodat“ a místo toho vymýšlí nablblé kampaně s dárky a podobně). Přinesli jídlo. „Ty Jožine, ale to jídlo je jakési menší, než to americké, že?“ To jsem měl již slušné otáčky, ta baba mě začala strašlivě štvát. „Škoda, že tady není to americké jídlo, viď Jožine, ti Češi to neumí připravit, že?“ To už ve mně „bouchly saze“, otočil jsem se a povídám: „Není slušné poslouchat cizí hovory, ale vy se bohužel nedáte přeslechnout. Když už tady takto žvaníte, tak pro vaší informaci: jídlo z New Yorku do Prahy připravuje firma Gate gourmet New York!“ Tady mě může někdo vzít za slovo, že to byla jiná firma, ale to není podstatné, důležité je, že jídlo je připravováno v USA. Baba ztichla a ozval se mužský hlas „Tak už konečně drž hubu ty krávo“, místo tradičního „hm“. Bohužel, její bobřík mlčení netrval dlouho a za malou chvíli pokračovala v kritice všeho českého dál. V duchu jsem litoval Jožina, ta baba byla na zabití… A od té doby jsem alergický na „co říkáš Jožine“.

S cestujícími, jak jsem již napsal, je velmi často povyražení. Nedávno vezl Boeing 737 nějaké odboráře z Brna k moři. Stevardky roznesly jídlo a pití, takže měly chvilku klidu. Dvě seděly v předním bifé a klábosily. Najednou se rozhrne závěs a do kuchyňky přišla paní a před sebou tlačila asi pětileté dítě. Stevardek si nevšimla, což je v malé kuchyňce opravdu umění, ale všimla si, že napravo je pod pultíkem volný prostor, kde nebyly vozíky s jídlem. „No, tady si zalez, tady můžeš, nikdo tě nevidí“. „Proboha, paní, co tam hodláte s tím dítětem dělat?“ Stevardky měly správnou předtuchu. „On se tady jenom vyčůrá, on to už nevydrží! Já ti říkala, že nemáš tu limonádu tak lemtat!“ Šokovaný palubní personál paní laskavě upozornil, že vedle kuchyňky jsou toalety. „Ježíši, oni tady mají i záchody, tak to půjdu taky, tak napřed ty, Pepí a musíme to říct i taťkovi, ten měl před odletem těch pět piv“. Holky tam stály s otevřenou pusou a jenom zíraly. Protože se jednalo o odboráře jisté organizace, která souvisí také s dopravou, ale tam „ve stanici nelze“, tak si paní myslela, že tady „za letu nelze“. Tady si člověk musí vzpomenout na film Knoflíkáři a citát: „Ty jsi tak blbej, že tě vyhodili i od dráhy!“

Do Londýna létal a možná ještě létá takový podivín, já jsem s ním letěl dvakrát a pokaždé to bylo stejné. Muž kolem čtyřicítky, ošuntěle oblečený, s mastnými vlasy, ale vždy s plnou businessovou letenkou i na sedačku vedle sebe, nosil s sebou staré zažloutlé anglické noviny (mohl to být literární vědec, ale měl stále ty samé), které si dal na vedlejší sedačku. Když letuška instruovala kterak použít plovací vestu, vždy vestu vyndal zpod sedačky vedle sebe a nechal ji tam po celou dobu letu. Letušky, které ho neznaly, se mu snažily vysvětlit, že tu vestu může nechat klidně pod sedačkou, ale on se s nimi nikdy nebavil a vestu tam nechal ležet celý let.

Trochu odbočím od cestujících. Letadla se po letištích přetahují do hangárů, na stojánky atd. Touto činností se zabývá „přetah letadel“. To je parta kluků, kteří mají rozměry letadel, jak se říká, „v oku“, tedy většinou. Jednou jsem si to zkusil, když jsem tam byl jako brigádník a musím přiznat, že couvat s IL 62 do hangáru - a nejenom, že přes letadlo není samozřejmě vidět, ale ještě se musí eliminovat vůle oje - prostě zjistil jsem, že to není legrace. Jednou metelil na Nové letiště traktor, za sebou zapřažený Jak 40. Je to z dob „starého“ Nového letiště. Za „hasičárnou“ se otáčí doleva a jede mezi rošty a buňky, kde v té době sídlili mechanici. Kolega na něj zařval do rádia: „Kam jedeš ty vole!“ „No pro oj, ty vole!“ „A proč za sebou táhneš to éro?“ Následovalo kvílení brzd, Jak hnaný setrvačností málem předběhl traktor. Řidič celý zelený vylezl z traktoru. Koncové oblouky byly od buněk a od zaparkovaných cisteren jenom několik málo centimetrů. „Jó, když si zapomněl, že táhneš za sebou éro, to se to jelo, co, ale teď s tím musíš vycouvat, to už bude horší!“ „No ještě že jsi na mě zařval, támhle bych už neprojel!“ Pak následovalo velmi pomalé couváni za asistence mechaniků, kteří sledovali konce křídel, aby do něčeho nevrazily.

Jednou jsem seděl jako brzdař v L 410. Jarní sluníčko svítilo do kabiny, letadlo se houpalo a já za chvíli klimbal. Probudilo mě až divoké poskakování letadla po trávě. Oj praskla, traktor mazal na staré letiště s koncem oje a já stál s letadlem na trávě vedle dráhy 31. Tehdy v dobách dřevních mobily nebyly a mne, jak jsem byl rozespalý, nenapadlo zavolat rádiem z letadla na věž, aby zastavili traktor. Jaký ale musel být šok řidiče, když si hezky nadjel s traktorem před hangár A, aby tam na jedno couvání najel s letadlem a najednou zjistil, že za ním žádné letadlo není!

Když jsem dělal na L200 Morava, vymysleli jsme úžasnou hovadinu. Abychom se nemuseli dřít s letadlem přes práh hangáru, zajížděli jsme tam na motory. To nám nestačilo, tak jeden kolega, který je nyní mechanikem v leteckém muzeu ve Washingtonu, vymyslel, že budeme vjíždět do hangáru a budeme si přivírat vrata, kdo je větší „srdcař“. Já jsem měl přeci jenom pud sebezáchovy, tak jsem to vzdal. „Hm, srabe, dávej bacha!“ No a pak jsme sundávali koncové nádrže z vyřazených dvoustovek, které stály před hangárem A na Starém letišti, a montovali jsme je na místo zdemolovaných, protože ta vrata byla předsi jenom trochu „naknap“. To bylo na začátku sedmdesátých let, takže to je již dávno promlčené.

Foto: Petr Popelář

S krásným érem L 200 jsem měl spoustu nádherných zážitků v době mé slovairácké éry. Po typovkách jsme dělali ještě „pojížděcí zkoušky“, abychom mohli pojíždět s letadly a nemuseli je tahat. Přezkušoval nás inspektor Slov airu, bývalý letecký akrobat a bezvadný člověk. Bylo nás pět a jedním z nás byl velmi zvláštní člověk, kterému jsme říkali Lajčí. Chodil vždy v kravatě a v obleku, většinou v černých brýlích. Měl jednu úžasnou vlastnost: všechno uměl a všechno znal. Laco:“Tak chalani, po jednom, nahoďte si mašinu, ohlaste se radiem na věži a budeme pojíždět až vám dají povolení, ano?“ Celkem jsme se na to těšili, to bylo něco skoro jako létání! Laco se uvelebil na pravém sedadle a čekal, kdo si k němu jako první přisedne. A Lajčí začal: „Já umím létat s dvoustovkou, já na ní mám spoustu hodin, tak já nemusím“. „No dobře, tak si dáme tady jenom kolečko, pro formu“, Laco na to. A pak to začalo. „Nahoďte to a jedem“. Dvoustovka stála, vrtule se ani nehly. Protože jsme Lajčího znali, nikdo se k letadlu nehrnul. Nikdo netoužil po tom, aby ho vrtule pohladila po zádech, kdyby se mu čirou náhodou podařilo letadlo nahodit. „Pane kolego, snad zapnete napřed kompresory, ne? Jinak to nenastartujete“. „Dyk já vím, nejsem blbej, ale u nás v aeroklubu máme dvoustovku bez kompresorů(!)“ „Tak takovou jsem ještě neviděl“, řekl Laco a viditelně znejistěl. To ještě nevěděl, co ho čeká! Když konečně zaburácely motory, Lajčí nasadil černé brýle (jako skutečný pilot), odbrzdil a vyrazil. Že by se zeptal na věži, to nehrozilo. Dvoustovka se začala divoce otáčet, vyrazila směr nejbližší křoví, kterým projela, klacky létaly od vrtulí, Laco se vzpamatoval, stáhl plyny, a dupnul na brzdy, viděli jsme, jak divoce v letadle gestikuluje, pak se dvoustovka začala pomalu na trávě, kam sjela, rozjíždět. Křoví mělo pro Lajčího nějakou magickou přitažlivost a tak se trefil do dalšího. Laco vrátil letadlo na pojížděčku a jinak klidný pan inspektor vypnul motory a chudáka „pilota“ Lajčího doslova vykopal z letadla. „On je dneska pan inspektor asi nějaký nervózní, já jsem mu řekl, že bychom si mohli dát s dvoustovkou kolečko nad Dunajem a on mě vyhodil z letadla!“ „Ty idiote, k tomuto letadlu se ani nepřibližuj! Panebože, kde sehnal Slovair takového debila!“ „Laco, na nás ostatní asi už nemáš dneska náladu, viď?“ Člověk, který budil dojem profesora a vyjadřoval se vždy spisovně, přestal používat slušná slova, takový to byl hrůzný zážitek! „Tak kluci pojďte, horší už to být nemůže“. „No ono tady ani už další křoví není, jedině, že bysme vzali támhle ty stromy“, řekl člověk, který se dneska stará o krasavce ve Smithsonians Air and Space, poté si sedl do Moravy a samozřejmě to udělal, protože jsme v Praze pojížděli načerno, bez papírů. Lajčí ještě později vynikal na letišti v Žilině, kde se vrhal po telefonu a hlásil se: „Aeroport Dolný Hričov International, captain Lajčí speaking!“ Faktem je, že většinou lidé, kteří nevěděli, co tam mají za exota, hned zavěsili. Nevím, kde je mu dneska konec, ale věřím, že bude v nějaké vysoké funkci na Slovenském ministerstvu dopravy, protože odvážnému štěstí přeje.

Související kategorie