První přelet

• 08.04.2005 02:00
• recenze

Bylo to ráno jako kterýkoliv jiný den. Jen nemusel ten den do práce. Chvíli se jen tak převaloval v posteli. Užíval si takto volných dnů, když nemusel nikam vstávat. Ale pak ho cosi popíchlo a šel se podívat k oknu. Zvedl sluchátko a zavolal na letiště. Uslyšel známý hlas svého instruktora. "Ano, přijeď. Blaník je volný. No, dnes by to snad na to mohlo být", zněla odpověď.

Bydlel na kraji města a na letiště to neměl zase tak daleko. Když najel na dálnici, všimnul si, jak v dálce na obloze přibývají kumuly. Podvědomě šlápl na  plyn. Chtěl tam už být. Rád řídil a cestu už dobře znal. Tentokrát byl ale nervózní. Jako vždy, když o něco šlo. Jak dlouho už létá? Tři roky. Vloni měl své první sólo. Celý ten jeho první samostatný let mu tam v kabině létala moucha a hrozně ho tenkrát vyrušovala. Hrozně ho zlobila, ale dnes už se nad tím jen pousmál. Svůj první přelet už tenkrát nestihl. Přišel podzim a s termikou byl konec. Letos to už zkoušel třikrát. Jednou to sotva dotáhnul na cizí letiště, když to "utavil". Tenkrát byl rád, že to tak dopadlo. Podruhé málem skončil na louce hned vedle malé vesničky na půli cesty. Ale ještě se z toho vysekal, ale pokračovat už se nedalo. Vyšlo to akorát na dokluz domů. Při třetím pokusu se jen plácal kolem letiště. Nenašel ten pravý stoupák, který by ho nakopnul na trať. Třeba dnes, pomyslel si. Dnes? Vždyť to byl jen obyčejný den jako kterýkoliv jiný. Tak proč zrovna dnes?

"Nožní řízení, ruční řízení,…". Důležité úkony znal zpaměti a dělal je už podvědomě. Ze zvyku je odříkával nahlas. Však ho instruktor za to pořádně proháněl. Byl celý nervózní. Termika se mezitím pěkně rozjela. Všude plno malých "beránků". A pěkně vysoko.
"Nelítaj tam vojáci" ještě slyšel hlas instruktora.
"Ne, dnes prý ne." Odpověděl.
"… hlavní vypínač!" Lano už bylo zapnuto. Ukázal instruktorovi, že mu může zvednou křídlo. Vlečná se mezitím dala nervózně do pohybu.
"Napnuto". Ohlásil do rádia, když se lano napnulo.
"…vzlet z dráhy 27 s vlekem", zachraptěl reproduktor.

V tom ucítil jemné trhnutí. Dali se do pohybu. Vál slabý vítr od severu, ale ani ho to nesnášelo. Padesát, šedesát. Rychlost narůstala. Sedmdesát. Zkusil jemně přitáhnout knipl. Blaník se poslušně zvedl. Sto. Zavřít klapky. Už stoupali. Byl rád že už jsou po vzletu. Vlečná zatočila doleva. Vlekař ho táhnul jižním směrem. Najednou začali točit ostře vpravo. Nalétli stoupák. Trochu ho to probralo z uvažování. Musel pořádně pilotovat. Výškoměr se šplhal nahoru a variometr se ustálil na hodnotě 4m/s. Vypnul se. Vlečná zmizela kdesi pod ním. Poděkoval za vlek po radiu a točil. Snížil rychlost na 80 km/h a trochu se ustředil. Stoupal 2 m/s. Už byl klid. Zůstal tam nahoře sám. Vydechnul a začal se důležitě dívat kolem sebe. Jak to má ještě vysoko k tomu mraku nad ním? A který bude další? Stoupání zesláblo. Uvědomil si to po chvilce. Jak se rozhlížel, tak z toho vypadnul. Zpátky! Trochu se protáhnul zpět ale stoupání jakoby zmizelo. Nemohl to najít. Nevadí. Stoupáků tu bude všude kolem dost, pomyslel si a nabral směr trochu východ. Trochu si poposedl a na navigačním štítku si zkontroloval kurz, jakým má pak letět. Věděl to velmi dobře. I trasu už znal, ale stejně se ujistil. Co kdyby si to náhodou popletl. Podíval se přístrojovou desku a s hrůzou zjistil, že pěkně rychle klesá. Výšky ubývalo a stoupák ne a ne najít. Už měl necelých pět stovek metrů. Zatraceně, takový počasí a mě se to zase nepovede! Blaník se zatřásl. Konečně stoupák! Mrknul vpravo - křídlo bylo nad horizontem. Rychle začal na tu stranu točit. Sláva - podařilo se mu najít a ustředit pořádné stoupání. Stoupal nahoru. Sledoval přístroje a přesně se ustřeďoval. Byl nad východním okrajem letiště a nemohl stoupat tak vysoko, neboť nad ním už létala dopravní letadla. Hangáry se zmenšily. Lidi na zemi už nebylo ani vidět. Byla krásná dohlednost. "Za chvíli uvidím Vltavu na západě. Jen vydržet ve stoupání!" pomyslel si. Severní vítr ho snášel na jih. Výškoměr mu ukázal, že je na maximální povolené výšce. Výš už nesměl. Výšku ale potřeboval. Každý metr. Dobře, ještě jednu nebo raději dvě otočky a pak pryč. Měl už přes sto metrů nad limit a tak nasadil kurz k dalšímu mraku na jih.

Dařilo se mu. Našel další stoupák. Opět trochu stoupal. Měl krásný výhled na nádhernou krajinu. Vesničky a města vypadaly jako dětské hračky. Napadlo ho, že snad dnes by to tedy mohlo klapnout. Stále měl však v sobě ten nepříjemný pocit, když před chvilkou málem znova neúspěšně přistál na letišti. Byl proto raději opatrný. Vydal se na trať. Měl před sebou zalesněnou pahorkatinu. Vždy se tohoto místa bál. Hlavně dostatek výšky! Po nasazení na trať začal dost klesat. Už se mu to tolik nezdálo. Musí přitočit pár metrů, pomyslel si. Jenže všude to jen splachovalo. No to snad ne! Nadával sám sobě. Koukal na výškoměr. Zbytečně. Neznal nadmořskou výšku okolního terénu. Zem se ale neustále přibližovala. Raději se přesunul nad okraj města a pro jistotu se poohlédnul po nějaké té louce, kam by mohl eventuálně přistát. Na kraji města byl velký dům, který vypadal jako škola. Možná některý z těch kluků, kteří tam sedí, tajně pokukuje po jeho větroni a sní o tom, jak taky bude létat. Vzpomněl si na sebe, jak také ve škole často koukal během vyučování z okna ven, neboť kolem jejich školy létala nízko dopravní letadla. Však ho také paní učitelka několikrát pokárala, že nedává pozor. Jenže jemu teď ubývala výška a musel se pro jistotu připravit na přistání do pole. Přemýšlel, jak ho to jen učil instruktor, co všechno má udělat. Hořký pocit zklamání z neúspěchu se začal mísit se strachem z následného přistání. Dobře, ještě jednu otočku s prohlídkou plochy a pak už na přistání. Nula! Variometr ukázal nulu. Neklesal! V pořádku, zkusil další otočku. Dávalo to nulu nebo slabý půlmetr. Točil. Řízení se dotýkal velmi jemně. Nesměl si dovolit žádnou chybu. Už ani nevěděl jak dlouho točí, když ho napadlo podívat se na výškoměr. Stoupá! A zesiluje to! Už byl opět trochu výš. Strach z přistání byl pryč. Stále držel to slabé stoupání, které mezitím zesílilo na necelý 1 m/s. Ucítil poryv, který ho i trochu rozhodil. Nepatrně se prodloužil a variometr se ustálil na 2 m/s. Stále stoupal. I kdyby nedoletěl do cíle, tak tady už sedat nebude. V duchu se rozloučil se všemi kluky v těch školních lavicích tam dole pod ním. Stoupání stále sílilo a výškoměr se nezastavoval ve své cestě nahoru. Stoupal už 3 m/s a v duchu děkoval svému Blaníku, jak ho báječně poslouchá a že vyslyšel všechny jeho prosby. Výškoměr ukazoval přes 2400 metrů a Blaník stále stoupal rychlostí 5m/s. Spodní základna oblačnosti už byla na dosah. I tu zalesněnou pahorkatinu už měl za sebou. To byla práce severního větru, který ho snesl jižním směrem přes ty kopečky dole, zatímco vytáčel stoupák. Mraky se mezitím slily v jednu velkou šedivou deku Teď už to musí vyjít! Přemýšlel. Vítr do zad, výšky  dost. Cílové letiště na dokluz. Dostal dobrou náladu, báječný pocit vítězství, že dnes to konečně vyjde! Snažil se ještě v sobě potlačit ten skvělý pocit, vždyť tam ještě není. Letěl těsně pod tou nebeskou dekou. Měl buď nulu nebo slabé stoupání. Byl už u slavného českého města. Vzpomněl si na husity, kteří zde kdysi pobývali. Před ním se najednou otevřel kus oblohy - nebeská deka měla díru. Kouknul na výškoměr. Výšky ubylo, ale pořád to bylo dobrý. Vzpomněl si, co mu říkal instruktor. Bylo to stále s rezervou. Ačkoliv to nebylo nutné, tak zavolal na zdejší letiště a oznámil jim, odkud kam letí. Vždyť je to jeho velký den, tak ať to všichni vědí! Chtěl se s někým podělit o tu radost. Zezdola mu popřáli hezký let.

Pokračoval dál na jih. Za chvilku se mu objevilo i město, kam vlastně letěl. Letiště se objeví později, je přece na jižním okraji města. Podíval se dolů. Výška jakoby najednou neubývala. Dole na zemi zahlédl nějaký stín. Co to bylo? Druhý. Vojáci! Bylo to vojenská letadla. Ale vždyť tu neměly vůbec být! Nad ním už byla zase jen jedna velká nebeská deka. Termika skončila. Oblačnost se slila do sebe. Jinam se už letět nedá. Byl v cíli a na ta cizí vojenská letadla už nemyslel. Ovládl ho báječný pocit vítězství. Byl v cíli. Dokázal to! Tím se celý jeho dlouhý výcvik uzavřel. Byl už skoro pilot!

Nikde nic neletělo a tak se zařadil do okruhu.Dával si záležet. Úkony - podvozek, pasy,… Na věži nikdo nebyl. Byl všední den. Přistání se mu povedlo. Vlastně poprvé přistával jinde než na svém domovském letišti. Tráva zašustila a Blaník měkce dosedl na zem. Zůstal ještě chvilku sedět v kabině. Nemohl uvěřit, že to dokázal. Byl celý šťastný. Tentokrát nahlas poděkoval "svému" Blaníku za jeho věrné služby. Vždyť s ním odlétal celý výcvik. Za tu dobu se spolu perfektně sžili.

Po něm přistáli ještě další dva plachtaři. Shodou okolností taky ze stejného letiště, ale neznal je. Pogratulovali si a společně pak čekali až na obzoru uslyší vlečná letadla. Pro něho přiletěli, jako poslední, ale  byl vlastně rád. Alespoň si mohl vychutnat ten blažený pocit.

Související kategorie