Chicago O´Hare, 11. září 2001 aneb Za co vděčím knize

• 25.08.2005 02:00
• na_cestach

Jedenáctého září 2001 dopoledne jsem navzdory očekávání a cestovním dokladům neodletěl z chicagského letiště O´Hare. Byl jsem spolu s dalšími cestujícími nekompromisně vykázán z vagónu metra v Rosemontu, poslední stanici před letištěm. A můj let do Paříže byl jedním z prvních zrušených odletů z Chicaga do Evropy toho dne. Co tomu předcházelo a jak to nakonec dopadlo?

V inkriminovanou dobu se v Chicagu konal nejvýznamnější veletrh v našem oboru toho roku. Měli jsme tam v úmyslu představit náš nový výrobek a tak jsme celé léto finišovali, aby bedna se strojem mohla být v cargo terminálu v Praze na Ruzyni nejpozději v pondělí 20. srpna a pak odbavena za oceán. Zdařilo se a v úterý 4. září jsem se za bednou do Ameriky vydal i já. V letním letovém řádu toho roku měly Air France poprvé (a zatím asi i naposled) dva lety mezi Paříží a Chicagem denně – jeden odlétal z Paříže dopoledne v deset hodin (to byl ten nový spoj, obsluhovaný jedním z nemnoha dálkových Boeingů 767 z flotily AF), druhý, tradiční, odpoledne kolem třetí (let AF054 s Airbusem 340). Zpáteční letenka zněla na úterý 11. září, odlet z Chicaga v 15.00 místního času Boeingem 767.

Denní let přes oceán (vlastně kamkoliv) pro mne zpravidla představuje zážitek – jsem velký příznivec civilního letectví a geografie. Nejinak tomu bylo i tentokrát – zajímavý byl přelet britských ostrovů, po pár hodinách jsme míjeli jižní cíp Grónska, kde byly dobře vidět odlamující se ledovce. Pak následoval nekonečný přelet nad kanadským Labradorem s nespočetnými jezery a se zajímavě tvarovanými geologickými útvary. Bohužel přistání v Chicagu bylo od západu, takže velkoměsto jsme míjeli daleko na severu a teprve pak jsme točili o 180 stupňů na přistání.

Hned druhý den jsem se setkal s naší bednou, byla v pořádku doručena přímo na výstaviště a tak jsem celý den strávil přípravou exponátu. Naši američtí partneři mezitím připravovali stánek a svoje exponáty a vše se zdálo být OK. Stejně tak probíhal i samotný veletrh – množství zákazníků, přátelská atmosféra, zajímavá setkání během výstavy, večerní setkání a jednání se zajímavými lidmi - prostě veletrh jak má být. Odlet domů jsem měl naplánovaný na 11. září, ještě před koncem výstavy, protože jsem (vcelku správně) předpokládal, že se naši partneři s novým strojem naučí a dál jej budou předvádět sami. V pondělí večer ještě ode mne dostali poslední instrukce, jak stroj po skončení veletrhu zase zabalit zpátky do bedny a polepit našimi samolepkami s adresami na cestu zpět (jednalo se o neprodejný prototyp).

V úterý ráno 11. září jsem asi v osm hodin ráno vyšel z hotelu v centru Chicaga. Byl krásný slunečný den. Můj první pohled patřil strojům na obloze – je to výborné, letadla startují nad město a při troše štěstí budou i fotky města z výšky, o které jsem přišel při příletu. Ovšem štěstí je vždy třeba trochu pomoci – na letišti musím být hodně brzo a ještě musím koupit alespoň jeden film. Odlet je ve tři odpoledne a tak jsem naplánoval odjezd z hotelu v jedenáct. Hodinu to trvá metrem na letiště. Doufám, že tři hodiny před odletem budu na letišti mezi prvními – pochopitelně mám zájem o místo u okénka v zadní kabině, mimo křídlo. I tak jsem měl ještě dopoledne dost času. Takže jsem se pěšky vydal ke galerii Art Institute of Chicago za svými oblíbenými impresionisty. Cestou jsem na Michigan Avenue zapadl do jedné malé elektry koupit film. V obchodě měli kromě jiného v provozu několik televizních obrazovek, ale všichni návštěvníci obchodu se tísnili u jedné jediné, na které byly vidět dva mrakodrapy, z kterých se kouřilo. Bylo asi půl deváté místního času, což je půl desáté východního amerického času, tedy doba, kdy obě věže WTC v New Yorku už byly v plamenech. Nevěnoval jsem tomu žádnou pozornost, jen jsem si pomyslel něco o bláznech z Hollywoodu a ještě větších bláznech, které ještě baví na to koukat. Koupil jsem kinofilm a za chvíli jsem se domáhal vstupu do galerie. Jenže uniformovaný strážný mě stručně odbyl, že je mimořádně zavřeno. Nepátral jsem po příčinách této změny a přemýšlel co teď. Ze schodů galerie vidím Sears Tower, největší mrakodrap Ameriky. Byl jsem tam už vloni, ale ta krásná vyhlídka ze 110. patra se dá klidně zopakovat. Vydal jsem se pěšky k mrakodrapu. Jenže problém se opakuje. K budově není možné se ani přiblížit. Strážník mi něco vysvětluje, ale drmolí tak, že mu vůbec nerozumím.

Centrum Chicaga. Uprostřed snímku v pozadí je mrakodrap John Hancock Center, kde má sídlo chicagská kancelář Air France

Mávnul jsem nad tím rukou a vracím do hotelu. Už je skoro deset hodin. Nevadí, klidně budu na letišti u svého letadla úplně první. Odbavím kufr a pojedu se podívat na cvrkot na letišti a na letadla. V klidu jsem se odhlásil z hotelu, srovnal účty a nasedl na modrou linku metra, která má konečnou na letišti O´Hare (druhá konečná je na Cermak road, což je ukrutně dlouhá ulice pojmenovaná po starostovi Čermákovi, narozeném na Kladně). V centru jezdí tato linka v podzemí, ale po pár stanicích se vyhoupne na povrch. A již odsud, přestože na letiště zbývá dobrých 20 km, je možné obvykle pozorovat startující či přistávající letadla. A provoz to bývá řádně hustý. Jenže dneska nic. Od obzoru k obzoru ani jedno letadlo. Jak to? Paní, která seděla naproti mě a pohledem na můj kufr si dala dohromady cíl mé cesty vlakem, mě ochotně informovala, že dneska žádná letadla nelétají. Že je letiště zavřené. To je OK, odpověděl jsem jí. Nelétají teď, poletí za chvíli, odpoledne, večer, myslel jsem si. Žádný problém, času mám dost. Jenže jak jsme se blížili k letišti, začal jsem větřit, že tu skutečně něco nehraje. Na každé stanici přibývalo policistů a napětí by se po chvíli dalo krájet.

Už je tu Rosemont, poslední stanice před letištěm. Do každého vagónu vstoupil jeden policista a vyhání nás ven. „Vlak dál pokračuje bez cestujících, letiště je zavřené, všichni pasažéři byli evakuováni“. Moc se nám z vlaku nechtělo, ale policisté byli nekompromisní. Zapeklitá situace, moje letadlo už určitě přistálo a mě k němu chybí snad dva, tři kilometry. Musím se k němu dostat, přece neodletí beze mne. Zkouším to vysvětlit policistovi, ale marně. Ptám se ho, co mám tedy dělat. „Vraťte se do hotelu a sledujte televizi“, zněla odpověď. Větší hloupost jsem v životě neslyšel, myslím si otráveně. Sedl jsem na lavičku na nástupišti a usilovně přemýšlel. Musím nějak dát přepravci vědět, že tu jsem a že přece beze mne nemohou odletět! Už to mám - Air France má někde ve městě svoji kancelář. Je třeba tam zavolat, určitě budou vědět co a jak. Ale kde vzít telefonní číslo? Naštěstí už existuje mobilní telefon – zavolám domů, v psacím stole mám letový řád Air France, kde je i úplný seznam kanceláří. V Česku je kolem sedmé večer, rodinka už bude doma, určitě mi pomohou. Jenže spojení ne a ne navázat. Rozhlížím se po okolí a začínám chápat proč – cestujících na nástupišti přibývá a všichni zuřivě mačkají čísla na svých mobilech a pokoušejí se o totéž co já – někam se dovolat. Je jasné, že linky jsou přetížené. Když se konečně dovolám domů, je už tam po večerních zprávách a já se poprvé dozvídám o rozsahu katastrofy. Únosci unesli velká dopravní letadla a narazili s nimi do věží WTC v New Yorku. Nebe nad USA je zavřené. Už několik hodin se mi manželka pokouší dovolat. Takže už vím, že v televizi v prodejně to nebyl žádný sci-fi film, ale realita. Ale ano, vždyť ty hořící budovy byly věže WTC. A mobilní linky jsou skutečně přetížené.

Pod pojížděcí dráhou vedou obě přístupové cesty na letiště - šestiproudá dálnice a modrá linka metra

Ale dávám přednost řešení svého problému – je třeba vysvětlit synovi, kde má hledat letový řád a jak najde adresu kanceláře v Chicagu. Požadovanou informaci mám za pár minut – telefon a adresa. John Hancock Center – hned vím kde to je, pouhých asi 300 metrů od mého hotelu. Mrakodrap z roku 1967 je jedním ze symbolů Chicaga. Volím telefonní číslo – sláva, zvoní na první pokus. Jenže ani po dlouhé době můj hovor nikdo nezvedá. Zkouším to nejmíň desetkrát a pokud se dovolám, pořád nic. Jak je to možné, ptám se sám sebe. Asi toho mají hodně. Nevadí, sednu na vlak do centra a nejpozději za hodinu jsem tam osobně. Tam si s mým problémem budou vědět rady. V nejhorším případě poletím domů večerní linkou namísto odpolední. Byl jsem na sebe jaksepatří pyšný, tohle jsem přece zvládnul skvěle!

Na druhém nástupišti jsem nasednul do vlaku směr Cermak road (soupravy už přijížděly od letiště prázdné), v centru jsem si vzal taxík – pořád jsem s sebou vlekl kufr. Taxikář mě vysadil přímo před hlavním vchodem do kancelářského traktu budovy, vedle dveří se na mě směje mosazná cedulka s logem Air France. Připadal jsem si, jako bych už nastupoval do letadla.

„Budova byla evakuována, sem nemáte přístup!“ To mi cestu zastoupil uniformovaný. Stojím jako opařený. Ve zlomku vteřiny mi došlo, že to je konec mé cesty. Už chápu, proč mé telefony nikdo nezvedal. A to jsem podezíral syna, že mrňavá číslíčka z letového řádu nějak popletl. Ještě zkusím taxík. Řidič alespoň hrál fér, na letiště mě nedoveze, tam je cesta uzavřená, nejdál mě může dovézt jen k hotelovému komplexu v Rosemontu. Díky, tam už jsem dneska byl.

Odvlekl jsem kufr do parčíku poblíž starého vodojemu a na lavičce jsem situaci rozebíral zprava i zleva, shora dolů a… nic. Jak to říkal ten strážník v metru? Vraťte se do hotelu a sledujte televizi? Takhle nějak vypadá vynucená rezignace. Slečna v recepci si mě pamatovala a dokonce jsem dostal tentýž pokoj, ze kterého jsem se ráno odhlásil. Hned jsem zapnul televizor a pomalu mi docházelo, co se vlastně přihodilo. Celostátní kanály pořád opakovaly záznam z nárazu letadla do jižní věže WTC, zřícení obou budov atd. Vždyť do mrakodrapu narazilo úplně stejné letadlo, kterým jsem se měl právě teď vracet domů přes oceán! Brr…. Dost mne to vykolejilo, nějak mi není dobře, jdu spát ještě za světla.

SkyTrain spojující všechny terminály letiště a dlouhodobý parking na pozadí panoramatu Chicaga

Ráno byla opět první televize. Ten strážník měl nakonec pravdu, v duchu se mu omlouvám. Místní kanály podávaly věcné informace o situaci ve městě – starosta vysvětloval uzavření veřejných budov, všech letišť a zrušení sportovních akcí, šerif na mapě podrobně ukazoval nové zóny zákazu parkování u nejvyšších budov, systému objížděk a změn v dopravě. Náčelník hasičů informoval o evakuačních plánech, o lékařské pohotovosti, důležitých telefonních číslech a ředitel městského dopravního podniku o změnách ve veřejné dopravě (modrá linka metra stále končí na stanici Rosemont). Dodnes si dovedu vybavit jejich tváře – střídaly se na obrazovce po celou dobu mého prodlouženého pobytu.

Pro mne nic – vzdušný prostor uzavřen, kancelář přepravce stále mimo provoz. Půjdu tedy na veletrh. Ten by měl pokračovat jako by se nic nestalo, ale není to pravda. Všechny monitory ukazují to samé, návštěvníků je minimum a vystavovatelé diskutují v hloučcích před obrazovkami. Výstava prakticky skončila…

Navečer se z televize dozvídám, že vlaky metra již jezdí až na letiště. Neodolám a jedu se tam podívat. Terminály jsou víceméně prázdné. Marně jsem doufal, že na přepážce Air France bude nějaký personál, někdo, kdo mi poradí. Ale zde, v terminálu 5 (mezinárodní lety) je jen strážník, který mě upozorňuje, že jako čekárnu mám využít terminál 2, který byl na to speciálně vyčleněn. Ne, kdy letadla poletí, to neví. Vracím se do Chicaga. Večer jdu s Američany na pivo. Tam už je nálada lepší, vlastně skoro normální. Moji partneři mají letenky na pátek ráno (jsou z Kalifornie) a věří, že do té doby se všechno vyřeší.

Informační tabule před nástupem k letu AF055 do Paříže

Ve čtvrtek ráno opět zapínám televizní obrazovku a dole na liště běží zpráva, že v 10 hodin dojde k otevření vzdušného prostoru. Na nic jsem nečekal, bleskově jsem sbalil kufr, odhlásil se z hotelu a za chvíli jsem taxíkem uháněl na letiště. Cestou jsem ještě zkoušel kancelář Air France ve městě, ale asi na ně bylo ještě brzo.

Na letišti to vypadalo nadějně – terminály pomalu ožívaly. Nás cestujících bylo sice poskrovnu, ale například na přepážkách Japan Air Lines v sousedství Air France v terminálu 5 již personál rozvěšoval informační cedulky s čísly letu. U Air France zatím nikdo. Byl jsem připraven i náležitě vybaven na hodně dlouhé čekání. Uvelebil jsem se na lavičce s dobrým výhledem na přepážky Air France, vylovil knížku (pořádně tlustá kniha Řecký zázrak Vojtěcha Zamarovského) a začetl se. Teď už se z letiště nehnu, jedině letadlem.

S odstupem času se mi samozřejmě toto mé počínání jeví jako značně pošetilé, protože kromě propadlé letenky jsem neměl v ruce nic a byla hloupost se domnívat, že se mi na letišti bude někdo zvlášť věnovat. Jenže okolnosti ukázaly, že to bylo to nejlepší, co jsem mohl ten den udělat. Právě tento moment určil, že jsem se domů dostal jedním z prvních letadel, která z Chicaga do Evropy po 11. září odletěla.

Uplynula asi hodina čekání. Cestujících pomalu přibývalo, stejně tak personálu na přepážkách leteckých společností. Najednou jsem zaregistroval strážníka. Doprovázela ho paní v tmavé uniformě Air France. A jdou přímo ke mně. Tuším potíže. V tom jsem se nemýlil – strážník mi vysvětlil, že musím terminál opustit, dneska letadla nepoletí. (Později jsem se dozvěděl, že ve čtvrtek bylo obnovení dopravy skutečně plánováno, ale ten den ráno se kdesi na letišti objevil pilot, který se prokazoval padělaným pilotním průkazem. Čímž se „to“ opět zvrtlo.)

Airbus A340-300 Air France po příletu na Chicago O`Hare zajíždí na stojánku terminálu 5

„Vždyť vy čtete českou knížku“, pronesla najednou ta paní ČESKY. A ihned nabízí strážníkovi, že to se mnou vyřídí sama. Ten je samozřejmě rád, hned má o problém míň. Paní projevila upřímnou starost – máte kde bydlet, máte dost peněz, s kým letíte, na kdy máte letenku, vědí o vás doma - otázky jen pršely. Dozvěděl jsem se, že se jmenuje Marie Krupičková, pracuje u Air France tady na letišti O´Hare, v USA žije už řadu let atd. Momentálně pro mne žádné řešení nemá, protože se opravdu nelétá a zatím nikdo neví, kdy dojde k obnovení provozu. Ale dala mi svoje telefonní číslo, sama si vzala moji vizitku s číslem mobilu a se jménem hotelu. Rozloučili jsme se s tím, že až bude mít nějaké nové informace, určitě mě zavolá. Neskrývám svou radost z nečekaného obratu.

Za jeden a půl dolaru jsem si opět koupil jízdenku na metro a vrátil jsem se do města. V hotelové recepci se na mně přátelsky šklebili - již potřetí jsem se přihlašoval do téhož samého hotelu a potřetí jsem dostal tentáž pokoj. Ještě nebyl ani uklizený. Odpoledne jsem se opět vydal na výstaviště. Dnes veletrh končí, pomůžu Američanům s likvidací expozice a oni mi pomohou zabalit naši bednu se strojem. Skončili jsme za tmy. Večer společně splachujeme prach pěnivým mokem a partneři už tuší, že i jejich návrat se odkládá na neurčito. Letadlem to nejde a už obvolali všechny autopůjčovny ve městě a v okolí. Jenže veškerá auta byla rozebrána podobnými nešťastníky.

V pátek ráno opět televize a poprvé volám i paní Krupičkovou. Přestože neměla žádné nové informace, tak ke spokojenosti mi stačí, že na konci linky existuje spřízněná duše. Využil jsem tedy volného dne a zajel do technického muzea (Museum of Science and Industry). Je tam řada „válečníků“ a jako exponát i Boeing 727-100 (bez levé poloviny křídla) s různě odkrytou vnitřní konstrukcí. Hydraulika zároveň každou celou hodinu zatahovala a vysouvala zbylé dvě nohy podvozku. Kromě toho jsou k vidění auta, lokomotivy, různé modely a demonstrátory, ale např. i typický kinosál či zubní ordinace z prvních desetiletí minulého století. Večer se opět setkávám se svými americkými partnery – sehnali auto na zítra ráno. Jsou čtyři, budou se za volantem střídat. Pro každého z nich to bude první přejezd autem přes Skalisté hory. Mimochodem, non-stop cesta do San Diega jim trvala 52 hodin.

V sobotu v jedenáct mně v galerii (už měli otevřeno) zahrál mobil – paní Krupičková! Mám prý přijet ve tři hodiny na letiště, něco se pro mne najde. Přeochotně potvrzuji a sotva „zavěsím“ už vím, že čekat nevydržím. Samozřejmě pojedu hned. Ještě před polednem se odhlašuji z hotelu. Jedu na letiště vlakem a krátce po jedné jsem tam, v terminálu 5. Očekával jsem, že hala bude plná cestujících, ale skutečnost předčila očekávání. Stačím postřehnout nekonečně dlouhou řadu cestujících se zavazadly před přepážkami polského Lotu, před Air France zkoumám mnohokrát zakroucenou frontu pasažérů, do které několik zaměstnanců pouští jen ty cestující, kterým zkontrolovali letenku. Je to jasné, se svou propadlou letenkou bych neměl nárok. Co se děje dál v terminálu je určitě stejné.

Autor s paní Marií Krupičkovou u odbavení

Paní Krupičkovou nikde nevidím a tak jí zkouším volat z mobilu. Trvá mi to nejméně půl hodiny, protože linky jsou opět přetížené. Konečně mobil zvoní a moje zachránkyně je zde, chce můj pas a letenku. Asi za patnáct minut je zpátky i s mými doklady a s jakousi provizorní letenkou. Dostává se mi patřičných instrukcí – ve čtyři odlétají do Paříže United Airlines. Musím do terminálu 1. Je třeba si pospíšit a tam se prokázat těmito doklady. Kdyby něco neklaplo, mám se vrátit. Terminál 1 je na opačném konci letiště. Naštěstí zde jezdí SkyTrain, z pětky přes trojku a dvojku (terminál 4 zatím neexistuje) do jedničky během 10 – 15 minut. Ani nevím, jestli jsem v tom spěchu poděkoval. Terminálu 1 dominují United Airlines a s nimi spřízněné společnosti - pro UA je letiště Chicago O´Hare jedním z jejich uzlových letišť na území USA. Ale jestliže v terminálu 5 byl nával, pak situace tady se dá popsat jedině jako vřava. Je to celkem pochopitelné, v povědomí mám alespoň přibližnou statistiku, že letiště Chicago O´Hare odbaví ročně přes 60 milionů cestujících. Předpokládám, že počet přilétajících a odlétajících vždy tvoří zhruba polovinu ročního pohybu. To je asi 80 tisíc cestujících denně, kteří toto letiště použijí k odletu. Jestliže bylo letiště čtyři a půl dne mimo provoz, pak zde během této doby uvázlo několik set tisíc pasažérů!

Celé to chvilku sleduji a už zase klesám na mysli - vždyť prodrat se k nějaké přepážce je nemyslitelné. A odlet je už za 90 minut. Nezbývá než sáhnout k jedinému možnému řešení – doslova jsem v hale odchytil prvního zaměstnance v uniformě UA a ukázal jsem mu svou letenku. Přičemž jsem patřičně zdůraznil čas odletu a ukázal fronty na odbavení. Postup zabral – za pár minut jsem už stál u jedné boční přepážky, bez ohledu na dlouhou řadu cestujících za mnou. Tam mi hbitě vystavili palubní vstupenku do Paříže i do Prahy. Ovšem můj kufr zatím nedostal žádnou identifikaci, tu obdržel do ruky poslíček zároveň s mým zavazadlem. Společně jsme doklopýtali do rohu odbavovací haly, kde byly zřejmě narychlo a provizorně instalovány další tunely na kontrolu zavazadel. Tento proces představoval další úzké hrdlo odbavení - cestující s poslíčky (ti obtěžkáni jejich kufry) klopýtali přes terminál sem a jiní zase tam, u kontroly zavazadel se tvořily dlouhé fronty. Nicméně asi za půl hodiny prošel můj kufr tunelem do prostoru, kam už cestující neměli přístup. Celou tu dobu stál poslíček se mnou ve frontě a samolepící identifikační štítek předal osobně obsluze tunelu. Teď už jen ohlídat, aby identifikační samolepku personál nalepil na ten správný kufr a rychle k letadlu. Následuje důkladná osobní kontrola, při které dochází i ke komickým situacím – kromě jiného i zout boty, sundat opasek s přezkou - obézním cestujícím (a že jich v Americe je!) padají kalhoty…

Těsně před nástupem jsem ještě stačil zavolat domů číslo letu a za chvíli jsem byl v letadle. To byla úleva! Noční let přes Atlantik modrošedým Boeingem 777 společnosti United Airlines , přestup v Paříži – to už byla rutina. I když přece jenom něco nového: Na CDG jsem tehdy měl poprvé a zatím i naposledy možnost využít terminálu 1 tamního letiště. Tam svoje lety končí a začínají výhradně dálkové spoje společností stojících mimo Sky Team.

Panorama Chicaga po startu na Paříž

Takže – ještě jednou díky!

Související kategorie