Cessnou 152 z Madridu do Prahy

• 08.09.2005 02:00
• na_cestach

Můj článek se jmenuje "Cessnou 152 z Madridu do Prahy", protože jsem měl tu možnost zúčastnit se přeletu dvou letadel z hlavního města Španělska až do Prahy. Ale všechno hezky popořadě. Než budu pokračovat, bylo by asi záhodno konečně představit lidi, kteří letěli, takže: Venca Kupec, Adam Bílek, Michal Dvořák a Ondřej Brejcha. Venca je mladý CPL (obchodní pilot) a nadšenec do létání ze středních Čech, kterému jsem dělal já druhého pilota. Michal Dvořák je mladý pilot a začínající instruktor ve Flying Academy (www.euro-pilot.com), no a nakonec Adam Bílek, jemuž tato Akademie patří. Naše cesta byla následující:

Quatro Viente - startovní letiště v Madridu

Castellon di Palma - pobřežní letiště

Reus - malé mezinárodní letiště ve Španělsku

Bézières - letiště v jižní Francii, kde jsme nocovali

Janov - italské letiště

Terst - severoitalské letiště

Brno - cíl naší cesty

Praha - a poslední letiště, kde se hangárovalo

Vše začalo 19.5.2005, když jsme na ruzyňském letišti nastoupili do letadla SmartWings B737-500 a odletěli z pochmurných Čech směr slunné Španělsko. Po 2 hodinách letu jsme za malého drncání v turbulencích přistáli na madridském letišti, kde nás v úmorném vedru čekal „týpek“, který si říkal Antonio. Antonio byla postavička, která nás provázela celou dobu našeho pobytu a někdy to opravdu stálo za to. Vyzvedli jsme si zavazadla a celá naše skvadra azzura vypadla z příletového terminálu. Totálně zpocené a silně přehřáté nás tam čekal Antonio. Ten nás napresoval do svého "reprezentativního" auta a že jedeme zařizovat. Poznámka, že výkyv teploty oproti letadlu byl skoro 20 stupňů a zavřené auto to ještě gradovalo je na místě, protože jsem myslel, že v tu chvíli asi proteču sedačkou. Venku bylo kolem 40-ti a v tom jsme zastavili na okraji silnice, kde Adam začal dohadovat s Antoniem detaily obchodu, kam jet teď a kam potom. Nakonec se asi po 20-ti minutách dohodli a odsvištěli jsme do centra Madridu do jeho kanceláře. Ta skýtala naše útočiště pro prvních pár hodin, kdy jsme hladoví jak vlci odešli hledat něco k jídlu. Potom se konečně odjelo na letiště Quatro Viente, kde byla naše letadla. Tam na nás čekaly dvě Cessny 152, ještě v barvách Španělska. Pořádně jsme si je prolezli, osahali a čekali, co bude a kdy poletíme. Díky byrokracii a drobným technickým úpravám se odlet o den odložil, takže jsme dostali celý další den volna v Madridu...

Jako malou kompenzaci za zdržení jsme byli pozváni na opulentní večeři od Antonia. Ten nás vozil hodinu po městě, pak další hodinu hledal místo, kam si sednout, až to nakonec vyřešilo jedno ohromné náměstí, kde jsme se konečně zabydleli. Večeře byla naprosto parádní, dali jsme si snad vše, co se dalo sníst, ale já se poučil o jedné zrádnosti: španělská sangria je sice jako limonáda, ale na žízeň by se měla pít jen velmi opatrně, protože se pak můžou začít motat nohy. Antonio byl hostitel, který věděl co je dobré, takže jsme si pojedli kalamáry, rybičky, maso a další pochoutky. Popovídali jsme si o letadlech a o jeho škole. Zajímavé bylo, že nejčastějším výrokem bylo "No problem" a že je vše zařízené. A aby potvrdil svůj španělský původ, hodinové zpoždění nebyl problém. Nakonec jsme zdárně dorazili do hotelu, padli do postele a spali. Sobota byla celá věnována Madridu. Prochodili jsme historickou část města, královského paláce, parků a dalšího. Bohužel se stala i nepříjemnost, když Adamovi ukradli peněženku, ale naštěstí bez dokladů. Tak jsme tedy prožili sobotu a večer si dali ještě pivo za 3 Eura, abychom si to Španělsko dobře pamatovali.

Nedělní ráno se neslo v duchu připravovaného odletu. Uklízela se letadla, počítala váha, umývala okna, prolezlo se snad úplně všechno, až nakonec přijela cisterna, natankovala plná křídla a 2 malé Cessny se zhruba v 10 hodin vznesly nad Madrid. Protože já jsem letěl v letadle, které nebylo ve vedení, letěli jsme vlastně celou cestu za Michalovým křídlem v šípové formaci anebo vedle sebe. Adam letěl s Michalem a byl vybaven GPSkou s podrobnou trasou letu, což bylo pohodlnější než klasický VFR let. Zhruba 20 minut po startu jsme se zvolna stočili na východ a křídlo na křídle letěli směr Valencie na pobřeží Středozemního moře. Zhruba 3 hodiny jsme se ploužili přes španělské "Cordilleros", tedy jejich hory. Nádherný výhled jsem kombinoval s hlídáním kluzáků a rogal na své straně. Pod námi se vinula dálnice ze Zaragozy a na ní malinká auta, která nám nejspíše záviděla, že letíme přímo a netrápí nás tolik zatáčení. Po zhruba třech hodinách letu jsme přistáli na letišti Castellon del Palma na pobřeží. Bylo to malinkaté letišťátko, bez přistávacích poplatků, dokonale umístěné kousek od pláže. Bylo mírně zataženo a od moře vanul teplý vítr. Natankovali jsme, poděkovali AFISákovi s vysílačkou, který nás odbavoval, a opět se vznesli k nízkým mrakům. Tentokráte se naše cesta stočila na sever a kopírovali jsme pobřežní čáru.

Pokračovali jsme na sever, ploužili se okolo zbytků středního masivu do nízkých oblastí podél pobřeží, protkaného letovisky a nekonečnými plážemi. Byla to zajímavá podívaná, kterou normální lidé z dopravních letounů neuvidí. Desítky kilometrů hotelů, které byly protkány bazény, bary a parkovišti. Mezi tím pobřežní mola, na kterých bylo pečlivě vyrovnáno vždy několik desítek "pedalin", které čekaly na plné rozběhnutí sezony. Byla sobota 20. května a počasí bylo nemastné neslané. Spodní hranice mraků byla v 1000 stopách, tedy ve 300 metrech a my letěli přesně pod ní. Někdy jsme zahlédli i první lidi, kteří nám zuřivě mávali, běhali po plážích jako malí mravenci. Potom jsme se museli stočit trošku do středozemí, protože jsme oblétali jakousi jadernou elektrárnu a letěli krajinou kombinovanou prudce vystupujícími kopci a nížinou oblastí až k Barceloně. Tam bylo dost prostoru na to, abychom se mohli vzájemně vyfotit a i povětrnostní podmínky přály tomu, že jsme mohli letadla přiblížit více k sobě. Takto jsme doletěli až na letiště Reus, kde jsme opět tankovali.

Reus je již celkem normální, mezinárodní letiště, kde jsme se zdrželi asi hodinku. Díky tamní cisterně jsme měli možnost zjistit, že jedna Cessna sežrala zhruba o 16 litrů více než ta naše (anebo žeby to bylo pilotním uměním Venci?), ale hlavně jsem měl možnost pozorovat starty a přistání dopraváků 20 metrů od dráhy. Viděl jsem splašeného "Follow me" , jak zběsile uhání po dráze vstříc Airbusu, aby mu pak ukázal, že se má otočit jen o pár metrů vedle a mazal zase pryč. Zajímavý byl asi pak akorát odlet, kdy jsme jeli po taxiway na start a za našim prťavým letadlem se majestátně tyčil Boeing. V tu chvíli si člověk říká, jen aby se ten pojízdný panelák nesplašil a nenajel na nás.

Start byl normální a my pokračovali směrem na Francii. Ještě ten večer jsme doletěli do francouzského města Béziéres se stejnojmenným letištěm. Nebylo veliké, ale bylo to mezinárodní letiště. No a to byl následující kámen úrazu. Přistáli jsme asi tak v 7:30 večer, poslušně zarolovali k benzinové pumpě a Adam se vydal vstříc osudu vyhledat nějakou stálou službu. Jenže ona tam žádná nebyla. Letiště bylo uzavřené a začínalo až ráno v 8 hodin. Naštěstí potom našel dva Francouze, jenže ti neuměli skoro ani slovo anglicky. Pro ně je jen jejich jazyk a toho se drží zuby nehty. Adam se tedy horko těžko domlouval, zatímco my jsme našli na parkovacím místě krásné ATR-42.

Nikdo si nás ani nevšiml, nikdo nám nenadával, takže jsme si ho mohli obhlédnout ze všech stran, nafotit a zapózovat si u něj. Prostě paráda, co více si může mladý pilot přát, na Ruzyni by se nemohl ani přiblížit, tady si nás nikdo nevšímal. Letiště bylo perfektně zadrátované, to se musí nechat, ale my přiletěli, ne přišli a s tím asi nepočítali. No a nastala zajímavá situace. My nejsme v Schengenské smlouvě, takže na to, abychom mohli opustit letiště, jsme se museli řádně odbavit. No a protože tam nikdo nebyl, nemohli jsme ven. No co, pokrčili jsme rameny, že si postavíme stan u letadel a nějak to přečkáme. Ale ouha, to taky nešlo, takže jsme zůstali na mrtvém bodě. Nakonec to dopadlo dobře, uvěřili nám, že nejsme teroristé ani nějaké živly a propustili nás z letiště. Jenže do města to bylo 10 km, takže nezbylo nic jiného než si zavolat taxíka a odjet do hotelu. Tam nás ubytovali a my šli skoro v 11 na pozdní večeři. Francouzi jsou vůbec zajímavý národ, v první hospodě nás nechali čekat skoro hodinu nad jídelním lístkem, až Michalovi došla trpělivost a dal prvotní impuls k opuštění lokálu. Ve druhé jsme si dali svorně pizzu až na Adama, který se vyžíval v mořských potvůrkách. Nás vyšla pizza s jedním pivem na skoro 13 euro, takže oproti nám poměrně draho. Pak už jen do postele a zalomit to až do dalšího dne.

V neděli nás probudila mokrá silnice a počasí po dešti. Bylo ale relativně teplo, takže jsme nasedli do letadel a vydali se nahoru, směr Itálie. Ve Francii jsme přelétali vesměs nezajímavou krajinou, kterou na jihu tvořily vinice a malá, zatopená políčka (rýžoviště?). Vesměs šlo až na sever o rovnou krajinu, ale nakonec se nám tahle jednotvárnost vyplatila. Ale k tomu později. Ve Francii bylo zajímavých jen několik málo lokací a to když jsme prolétali nízkým masivem francouzských Alp. To bylo opravdu krásné divadlo, kde jsme mohli v přírodě živě vidět meteorologii v praxi. Perfektně bylo vidět, jak se tvoří mraky na úpatí hor, pomalu stoupají podél masivu, aby nakonec spadly jako déšť. Někdy nás řízení letového provozu upozornilo na rogalisty a jiné "létavce" a tak jsme museli dávat pozor, abychom se nepotkali s nějakým rogalem anebo paraglidem. Občas jsme je viděli, jak hluboko pod námi kopírují terén a hledají termické proudy. Jindy jsme žasli nad tím, jak snad každá rodinka ve středozemí Francie má doma bazén. Pohled ze vzduchu na to byl vskutku zajímavý, když krajina pod námi byla posetá modrými tečkami. Pomalu jsme přelétli Francii a po nějakém čase se opět vrátili k pobřeží. Minuli jsme slavná letoviska jako Marseille a Saint Tropez a uháněli po pobřeží do Itálie. Ale než jsme se tam dostali, čekalo nás (díky Adamovi?) jedno parádní překvapení.

Tehdy jsem se vykláněl s kamerou ven a pokoušel se natočit tu krásnou a členitou krajinu pod sebou. Ale ta mi připadala povědomá. Ačkoliv jsem tam ještě nikdy nebyl, odněkud jsem ji znal. Přístav byl jako z pohlednic a pak mi Venca křičí do ucha, že přelétáme Monte Carlo v Monaku. Ano, měli jsme možnost letět 300 metrů nad monackým přístavem a aby toho nebylo málo, jela se právě velká cena Monaka. Dole jsme viděli, jak se maličké formule zběsile honí po ulicích města, jak okolo stojí lidé a nad tím letíme my. Viděli jsme onen pověstný přístav milionářů, jachty i obyčejné rybářské lodě. Nádherné stavby a do hor se zařezávající silnice s tunely i nadjezdy. Na moři desítky jachet, křižující pobřeží až k nedalekým ostrůvkům, a nad námi v horách mraky. Azurové moře se táhlo do dálky, kam až jsme mohli dohlédnout, no co více si přát? Takhle jsme tedy přeletěli Monako a vstoupili do italského vzdušného prostoru. Tam nás čekala zastávka na letišti ve městě Genova (Janov). To bylo samo o sobě celkem veliké město, ale my jsme viděli hlavně letiště. Naše letadlo následovalo Michala s Adamem, takže když oni dostali "holding" v prostoru kvůli přistání jiného letounu, i my jsme je poslušně následovali a ve velikých kruzích oblétali pobřeží. Přiblížení probíhalo přes velmi industriální přístav, který byl plný obrovských jeřábů, nakládacích plošin a jiného vybavení. Stály zde zaparkované veliké nákladní lodě, auta a trajekty. To vše jsme přelétli a protože Michal přistával první, pomalu jsme ve "slow fly" následovali jejich trajektorii. Jejich malá Cessna mizela proti ohromné dráze, na které by s přehledem přistálo i Jumbo a mělo rezervu. Pomalu se nám rozplývali proti rozpálenému asfaltu a bylo zřetelně vidět, že když si dá s přistáním hodně na čas, bude sotva ve třetině dráhy. Nakonec pustili i nás a tak jsme majestátně dosedli i my na tuhle dráhu a frčeli na druhý konec k výstupnímu bodu. Po přistání jsme taxovali na parkovací místa pro malá letadla a měli možnost si prohlédnout zblízka výstavní kusy jako jsou Gulfstream 3 - 5 (ponejvíce soukromé letouny), taxující Saab 200 španělského Crossairu, svého většího brášku Cessna 560XL a letadlo boháčů a filmových hvězd BD700-1A10. Na naší stojánce jsme se projevili jako opravdoví vlastenci a nadšenci do letadel. První co bylo, že jsme se nechali všichni vyfotit s B737-800 od Ryanairu v pozadí a poté po jednom křídle naší Cessny rozložili proviant. No, moc už toho nezbylo a proto jsme děkovali našemu zachránci Vencovi, že se podělil o svůj salámek a chleba. Po nějaké chvíli naší konzumace v těsné blízkosti bizjetů na sousedních stojánkách si nás všimnuli a přijela se na nás podívat policie. Bylo jim vysvětleno, že chceme jen natankovat a letět dále, takže ze sebe udělali "Follow me" a doprovodili nás na druhou stranu letiště k pumpě.

Přímo vedle tankovací stanice měla sídlo výrobní hala společnosti Piaggio. Tu si hodně lidí spojí s motorkami, ale oni vyrábějí i letadla. No a díky tomu, že jsem je měl jen kousek od sebe, odťapkal jsem si po rozpáleném asfaltu zblízka obhlédnout Piaggio P.180 Avanti, které stálo kousek vedle. Přes prosklené dveře výrobní haly, jsem si mohl prohlížet jeho bratříčky ještě v kusech a mnoho dalších. Ovšem pak se u nás přihlásilo nutkání přírody a začali jsme přemýšlet, kam si dojít na záchod. Od parčíku nás dělilo pár metrů ostnatého drátu a označkovat si kolo nějakého Boeingu by asi neprošlo, takže jsme pak svorně počurali Piaggiu jednu část jeho výrobny. Nakonec zbývá podotknout jen setkání s partou Angličanů, kteří si koupili společně Piper Cherokee a vyprávěli nám, jak si jednou ročně udělají na 14 dní výlet po Středomoří a skákají z ostrova na ostrov, ze země do země. No co si více přát? Pak už jsme jen nasedli a odstartovali směr Terst. Itálie je na severu, co se týče pozorovatelných oblastí, celkem chudá. Na jedné straně se táhlo moře a na druhé nekonečná pláž letovisek Rimini a Bibione. Možná je to jen náš názor, ale s Vencou jsme se shodli, že to je úděs. Skoro 30 mil se táhla jedna pláž, která byla jen občas přerušená molem, maximálně shlukem lodiček a šlapadel. Za pláží silnice a pak jen řada hotelů, letovisek, bungalovů a hospod. Nic víc, pak už jen louky, pole, anebo města. Na straně moře se písek míchal s vodou asi do vzdálenosti 2 km od pobřeží a tvořil pás šedomodrého moře. Ale jinak téměř placka, přesně jak ukazovala mapa Pádské nížiny. Zajímavé byly ale Benátky, které jsme sice nepřelétali přímo, ale i tak jsme je viděli krásně, stejně jako motorové čluny, které se pod námi honily asi v jakémsi závodu. No a protože pak jsme museli nad moře, cca 5 km od pobřeží, mohl jsem pořádně pozorovat už jen jachtaře a odvážlivce na šlapadlech. Sem tam to byl i malý ostrůvek, který byl ale povětšinou holý anebo jen velmi málo zajímavý. A naše cesta se blížila pomalu ale jistě do finále, když jsme přistáli v severoitalském přístavu Terst. Tam bylo zajímavé pouze krásné přistání MD88 od společnosti Alitalia, které jsem sledoval skoro u dráhy. Po natankování jsme stejně odjeli dovnitř administrativních budov letiště, kde se podával další letový plán. Zevnitř jsme měli možnost vidět odstavené TU 154 , ale pro nás bylo důležité, že jsme si zajistili proviant na další cestu, byť jen několik tyčinek a minerálek z automatu. Potom nás po všech papírech a byrokracii řádně vyprovodili na stojánku. Protože to bylo naše poslední letiště v zemi Schengenské dohody, pak už nás čekal "jen" přelet Alp a přistání v Brně. S plnou nádrží jsme se tedy odlepili od země, abychom nastoupili poslední část naší cesty.

Koukal jsem do mapy a dumal, kudy to vlastně poletíme, protože Cessna není dopravák, aby si mohla jen tak přefrčet Alpy, ale nakonec jsem to nechal na Adamovi a Michalovi, kteří měli kvalitní GPS a dělali nám vedoucí letoun. Bylo krátce po 6-té hodině večer a před námi se v dálce začal rýsovat masiv Alp. V podvečerním slunci se bělely štíty hor, kde se doposud udržel sníh a my začali nabírat výšku. Museli jsme dost vysoko, abychom zachovali bezpečnou vzdálenost od země a se stoupajícími čísly na výškoměru klesala teplota, takže jsem brzy sáhl po mikině. Dosáhli jsme výšky 8500 feets, tedy něco okolo 2800 metrů a pod sebou jsme viděli lehké obláčky rozeseté po obloze a před sebou mohutné štíty Alp. Prolétali jsme údolím a průsmyky, přelétávali nízké vrcholky a kochali se okolní krajinou. Nad námi se majestátně tyčily štíty, které byly mimo náš dosah a pod námi lehce zalesněná krajina a holé vrcholky, maximálně pokryté kosodřevinou. Bylo i cítit, že jsme v horách, protože teplota klesla na 4 stupně nad nulou, což byla oproti 30 v Terstu pořádná změna. Takhle nás ve výšce skoro 3 kilometrů pomalu zastihl západ slunce a na obloze nám vykresloval za zdatné pomoci velikých letadel, která se hnala ještě o 7 km výše, úchvatné divadlo. Pod námi protrhanou peřinu z mraků, která byla zbarvena do oranžova a ukazovala nám po kusech krajinu dole. Na nebi byly vidět od obzoru k obzoru čáry od dopraváků, které se rozplývaly do různých obrazců, a do toho všeho i ono slunce, zapadající za štíty hor. Tak jsme tedy přeletěli Alpy a přiblížili se domů. Kolem 8 hodiny jsme přelétli naše hranice a za chvíli se objevila na obzoru Pálava a její přehrady. To už jsme věděli, že jsme doma a že za chvilku přistáváme v Brně. Tam jsme také opravdu dosedli za zhruba další půlhodinu a na letišti Brno-Tuřany nás přivítali i ostatní, se kterými jsme svorně pokřtili nová letadla.

Tím tedy skončilo naše putování. Proletěli jsme 5 států Evropy, překonali kolem 2000 km malými letadly a odnesli si naprosto unikátní zážitky. Na konci svého článku bych chtěl poděkovat Flying Academy za to, že mi umožnila zúčastnit se letu pro jejich nová letadla, Vencovi za jeho salámek a chleba, kterým nás držel při životě, Michalovi za prvotní nabídku a Adamovi za realizaci.

Ondřej Brejcha

Související kategorie