Napříč Atlantikem aneb I cesta může být cíl

• 27.10.2005 02:00
• na_cestach

Určitě nejsem prvním ani posledním, kdo se v Planes pokouší ukázat, že pro každého, kdo má rád letadla a letiště a veškeré věci kolem nich a kdo dokáže vnímavě pozorovat i zdánlivě běžné věci, může cestování letadlem znamenat nejméně dvojnásob prožitků z putování. Sám jsem měl v poslední době možnost zavítat v rámci svých obchodních cest i na jihoamerický kontinent. Protože taková cesta Praha – Paříž – Sao Paulo – Paříž – Praha vždy přináší kromě jiného i spoustu výše zmíněných leteckých zážitků, rád bych se o ně se čtenáři Planes opět podělil. V určité míře navazuji i na své dva předchozí příspěvky (CDG očima tranzitního cestujícího a Airshow), protože jsem zase použil služeb Air France a přestupoval jsem na CDG. Dovolím si přidat i pár svých názorů.

Odlet z Prahy v pátek 12. srpna v 18.05 linkou OK762 byl zvolen víceméně náhodou někdy v polovině července našimi brazilskými partnery. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby se k mé radosti tento čas a místo najednou a nečekaně přesně neshodovaly s dobou jednoho ze čtyř výjimečných srpnových průletů jumbo jetu společnosti Japan Airlines Prahou. A skutečně – již při příjezdu na letiště vidím jumbo u prstu A, tam, odkud každý den v poledne odlétají A310 ČSA do Ameriky. Ani v odbavovací hale si nešlo nevšimnout neobvyklého množství japonských turistů – inu 400 míst je mezi dopravními letadly pořád ještě nejvíce. Takže moje první kroky v tranzitním prostoru míří na konec prstu A ruzyňského letiště. Ale obrázky nic moc – přes dvoje sklo. Přesto cvakám jako o závod. Pak jdu lovit další snímky. Můj let je odbavován z východu B8 (společný prostor i pro východy B7 a B9). Tedy z místa, odkud je na Ruzyni asi nejlepší, téměř panoramatický výhled na stojánky a na dráhu 06/24. A skutečně – Pulkovo jsou tu se svým B737, SN Brussels s BAE 146, A320 ČSA taxuje na start do Burgasu. Starty a přistání se odehrávají na dráze 24 a tak doufám, že velkého Japonce uvidím odstartovat ještě před nástupem do „své“ sedmtřisedmičky. Proto nástup do letadla odkládám jak jen to jde – ve východu jsem jako poslední. Ale velký bratr (B747-400 reg. JA8079) je pořád na svém místě, schovaný za prstem A. V průhledu jsou vidět jen jeho motory. Mám sedadlo 5A a tak tajně doufám, že jej uvidím startovat z okénka při pojíždění našeho letadla na start. Protože kdybychom ho minuli ještě na stojánce, ze svého místa bych doprava neviděl nic.

Páteční provoz v Praze

A přátelé, ono se to povedlo - mohutný stroj již stojí na prahu dráhy 24, když v pořadí třetí zastavujeme a vyčkáváme před startem na pojížděcí dráze. Mám ho jako na dlani. Trvá to několik desítek vteřin. Pak se k nám donese mocné burácení jeho motorů a Sky Cruiser se velmi zvolna dává do pohybu. Můžu si hlavu ukroutit, ale asi v polovině VPD se dostává mimo můj výhled malým okénkem kabiny cestujících. Ale pár obrázků mám. Určitě budou lepší než ty z tranzitního prostoru.

B747-400 JAL na prahu dráhy 24, Praha Ruzyně, 12.srpna 2005, 18:10

Let do Paříže proběhl bez problémů a na čas. Přistáváme jako obvykle bez jakýchkoliv manévrů, tentokrát přímo od Prahy na dráhu 26L. To je totiž to, co dělá podle mého názoru z Paříže CDG letiště s velkým L – ohromná kapacita dráhového systému, respektive dráhový systém samotný. Uvědomil jsem si to znovu, když jsem si vzpomněl na nekonečné kroužení nad ústím Temže pokaždé, když jsem letěl do Londýna na Heathrow. Při svých četných přestupech v Paříži jsem ještě nikdy nic podobného nezažil – veškeré manévrování před přistáním na CDG vždycky spočívalo pouze v nasměrování na příslušnou dráhu, podle toho, kterým směrem starty a přistání toho dne probíhaly. Pochopil jsem to až při listování fotogalerií na servru airliners.net – jsou tam k nalezení patrně všechna velká letiště, většinou i pěkně z výšky. A z obrázků je zřejmé, že Paříž CDG se pravděpodobně jako jediné evropské letiště může pochlubit čtyřmi paralelními VPD – dvě jsou na jih od terminálů, dvě na severu. Všechny mají orientaci 08/26 a tento systém je základem pro již zmíněnou vysokou kapacitu letiště bez nutnosti vyčkávání na přistání při hustém provozu. Možná, že by nám laikům mohl některý z pilotů vysvětlit, jak se rozlišují dva páry paralelních VPD – zde už je R a L málo.

Stojánky před terminálem 2B letiště Paříž - CDG

Tentokrát jsem byl na CDG zvědav i z dalšího důvodu – již při vytištění elektronické letenky jsem si všiml, že odbavení pro let do Sao Paula je v terminálu 2E. Nikde jsem totiž nezaregistroval, že by byl terminál 2E po havárii opět otevřen. Doufám, že tomu přijdu na kloub.

Času mám dost – odmítl jsem pozdější odlet z Prahy, který rezervační systém podle mého názoru celkem bezostyšně nabízel, neboť na přestup by bylo pouhých 45 minut. Což je strašně málo na každé velké letiště, nejenom na CDG s jeho terminály a autobusy mezi nimi, a hlavně málo pro překládku zavazadel (a články z rubriky Na cestách na servru Planes to také potvrzují). Takhle mám 3 hodiny. Využívám je k dvěma kolečkům mezi terminály po letišti, prohlížím si letadla a fotím. Zjišťuji, že autobus dělá víceméně standardní okruh, jaký jezdil ještě před otevřením terminálu 2E, pouze provádí malou zajížďku k jeho západnímu konci, kde se vymění pár cestujících. O stavu rekonstrukce to zatím nic nevypovídá, na samotný terminál není z autobusu prakticky vůbec vidět. Protože je v autobusu pořád dost cestujících, nikdo si mě nevšímá. Což nemusí být pravidlem – jednou jsem při podobném přestupu s opakovanou vyhlídkovou jízdou mezi terminály zůstal v autobusu na zastávce u terminálu 2A úplně sám. V ten moment se mě řidič dotázal na můj terminál. A když zjistil, že to byla předchozí zastávka (terminál 2C), neváhal a bez meškání udělal ze svěřeného vozidla malý privát a promptně mě tam zkratkou zavezl.

U nástupních mostů terminálu 2 není v tento čas (mezi osmou a devátou večer) mnoho zajímavých letadel – spoje do Severní Ameriky jsou již pryč a tak je u terminálu 2C pouze B747-400 Korean Air, u terminálu 2B a na ploše před ním téměř kompletní přehlídka malých boeingů a airbusů všech evropských přepravců. A samozřejmě i pár velkých letadel AF a mnoho malých airbusů téže společnosti u terminálu 2F. Řada pěkných velkých strojů je u terminálu 1 (v tuto dobu zejména asijské, jihoamerické a africké společnosti), ale ten je daleko a jezdí k němu jen zvláštní autobusy.

Už vystupuji u terminálu 2E, u malého bočního vchodu. Jdeme přízemím, pak výtahem a chodbou o něco výše a opět do přízemí. Koridory jsou vytvořeny pouze provizorně zástěnami. Ještě v chodbě se uskuteční opravdu důkladná prohlídka – přestože projdu rámem bez signálu, jsem ještě „prošacován“, stejně tak moje příruční zavazadlo. Není to namátková kontrola, jsme na tom všichni cestující stejně. Ještě stihnu prověřit služby salonku AF – výběr nápojů je opravdu bohatý, ovšem k jídlu je pouze tmavý chléb a sýr, případně sušenky. Naštěstí právě sýr s chlebem a dobré francouzské víno je večer v devět večeře přesně podle mého gusta, o půlnoci v letadle už nic jíst nebudu.

Hodinu před odletem se posouvám dál a už chápu i způsob oživení terminálu 2E – využito je pouze přízemí zadního traktu, kde jsou navíc na letištní ploše provizorně postaveny plechové haly a chodby. Takže je zde v provozu jedna velká plechová hala s východy E72 – E79 s nástupem do autobusů, které vyvážejí cestující na stojánky před terminál E. Což ovšem není vše - daleko na severovýchodním konci letiště je takřka mimo veškerou „civilizaci“ podobný plechový objekt s východy E82 – E90, kam jsou cestující přepravováni zvláštními autobusy přes celé rozlehlé letiště (tuto halu jsem okusil na vlastní kůži o necelý měsíc později při letu do Chicaga). Uvnitř jsou ovšem haly pěkné, s veškerými službami - občerstvení, obchody, salónky, klimatizace atd. Budovy jsou ale jen přízemní, tudíž bez nástupních mostů. Vše to vypadá na provizorium hodně dlouhé…

Informace o letu AF454

V naší hale jsou ten večer odbavovány tři lety Air France – ten můj do Sao Paula (AF454), další do Rio de Janeira (AF442) a třetí do afrického Libreville (AF976). Všechny tři s odletem shodně ve 23.15. Odbavení probíhá hladce a za chvíli jedeme autobusem ke stojánkám na velké ploše před terminálem E. Konečně vše vidím - zřícená část haly je oplocena vysokou plechovou ohradou, pohyblivé části nástupních mostů jsou demontovány a pravděpodobně již slouží někde jinde. Celá dlouhá budova je temná, smutná a opuštěná.

Terminál 2E CDG - stav v polovině srpna 2005

Jestliže jsem CDG chválil za dráhový systém, pak totéž se bohužel nedá říci o kapacitě odbavovacích hal. Letišti se zoufale nedostává odbavovacích prostor s nástupními mosty – spousta linek je pak odbavována ze stojánek mimo terminály se všemi problémy, které to s sebou nese – zmeškané přípoje, ztracená zavazadla, zpoždění odletů. Naopak na již zmíněném Heathrow jsem ještě nikdy žádným autobusem nejel.

Boeing 777-200 F-GSPY na stojánce před havarovanou halou terminálu 2E

Letadlo (Boeing 777-200 reg. F-GSPY) je plné a my v jeho útrobách strávíme téměř 12 hodin všelijakých vyčkávání, pojíždění a letu. Místo večeře kontroluji airshow – bohužel nadále nevím, jak vypadá pohled před letadlo, počítačové hry jsou už zase dostupné zdarma a bez čekání, šachový computer mne nadále nutí hrát nestandardní partie a mapy jsou pořád stejné, vylepšila se jen silueta letadla. Během letu tak asi třikrát zkontroluji naši polohu a neustále hledám alespoň trochu přijatelnou pozici pro spaní. Sice dost nepohodlně, ale víceméně souvisle jsem tak prospal více než osm hodin. Což není špatné. Hodinu a půl před přistáním je podávána vydatná snídaně. V Sao Paulu přistáváme těsně před rozbřeskem, v 6 ráno místního času, téměř na minutu přesně. Takže celý let probíhal v noci. Vstupní procedury jsou na Jižní Ameriku neobvykle rychlé, kufr dorazil v pořádku, stejně proběhlo setkání s řidičem partnerské firmy a za chvíli už uháníme někam do města do hotelu. Právě se rozednívá.

Odbavovací hala mezinárodního letiště Sao Paulo - Guarulhos

Je zde o 5 hodin méně než doma a pořád je tu brzo ráno, navíc sobota, a tak mám v úmyslu se ještě trochu prospat v lepší poloze než je skrčenec ekonomické třídy. Jenže rychle zjišťuji, že se spaním to nebude nijak jednoduché - přímo před okny hotelového pokoje mi totiž v pětiminutových intervalech přistávají dopravní letadla! Takhle nějak to muselo vypadat v Hong Kongu před otevřením nového letiště. Pro hluk musím zavřít okna.

Na cestu jsem se připravoval po všech stránkách, tedy i po té letecké. Takže jsem si zjistil dopředu, že Sao Paulo má dvě velká civilní letiště – my jsme přistáli daleko za městem na mezinárodním letišti Sao Paulo/Guarulhos (GRU/SBGR), kde se odehrávají jen mezinárodní přílety a odlety a nanejvýše některé navazující vnitrostátní linky. Jak se přesvědčím při odletu, letecký provoz je zde vskutku slabý. Cestujících je však dost, protože převládají ty největší stroje. Letiště má dvě paralelní dráhy ve směru 09/27, které místní provoz hravě zvládají. Dostatečná je i kapacita odbavovací haly se dvěma prsty východů s nástupními mosty.

Zato na druhém letišti, Sao Paulo/Congonhas (CGH/SBSP), které je situováno uvnitř husté městské zástavby, je od šesti ráno do deseti večer velmi intenzivní vnitrostátní provoz. Měl jsem opravdu dobrou příležitost si to ověřit na vlastní oči a uši. Můj hotel je totiž téměř v ose přistávací dráhy, asi dva kilometry od jejího prahu. Takže pokud jsem v hotelovém pokoji, mám o zábavu postaráno. Spát ráno po šesté se nedá. Ale díky časovému posunu se stejně budím ještě dříve. Před oknem mi defilují zejména Airbusy 320 a Boeingy 737. Nejvíce jich patří společnosti TAM, dále Varigu a ještě společnosti GOL (Gol Transportes Aero). Samozřejmostí jsou i menší letadla (Fokkery, Embraery, ATR, CRJ, bizjety atd.) rozmanitých společností, které vůbec neznám. I toto letiště má dvě paralelní dráhy ve směru 17/35.

Boeing 727-200, společnosti LAB, reg. CP2664

Mezinárodní letiště Guarulhos si pořádně prohlédnu až při odletu. Z centra města je to nejméně 25 kilometrů a v běžném provozu jedeme odpoledne na letiště více než hodinu. Využívám výhody přednostního odbavení a tak čekám jen na pasovou kontrolu a bezpečnostní prohlídku před vstupem do tranzitu. Z několika bezpečnostních rámů a tunelů je v provozu jen jedno pracoviště a tak je fronta nás pasažérů dost dlouhá. Čas si krátím pozorováním toho, jak kontrola probíhá. Procedura je víceméně standardní až do té doby, kdy k rámu dorazí dvě uklízečky, každá s kbelíkem plným čistících prostředků a hadrů. Obě shodně postaví své kbelíky napravo vně bezpečnostního rámu a nohou je rutinně posunou asi do poloviny jeho hloubky. Pak bez problémů, mimo pořadí a bez signálu projdou rámem, udělají vpravo vbok a natáhnou se pro svoje nádobíčko. A bez povšimnutí, zabrány do hovoru, který vůbec nepřerušily, pokračují do tranzitního prostoru, samozřejmě i s kbelíky, jejichž obsah nebyl nijak zkontrolován! Běhá mi mráz po zádech.

Myslím si, že právě rutina je největší slabinou bezpečnostních (a vlastně jakýchkoliv) kontrol. Nám cestujícím věnuje personál obsluhy kontrolních míst pořád přibližně stejnou pozornost – jsme každý trochu jiný, každý máme jiné zavazadlo či svrchník, v zavazadle máme jiné více či méně nebezpečné maličkosti, málokdo projdeme rámem bez signálu. Když ale kolem mne přejde dvacetkrát či stokrát za den uklízečka (i když třeba pokaždé jiná) ve stejném pracovním oděvu nebo jiný zaměstnanec letiště v uniformě a s patřičnými visačkami, pak pozornost polevuje. A toho jsem byl právě svědkem. Dále jsem přesvědčen, že koncepce bezpečnostních prohlídek těsně před nástupem do letadla (jak je prováděna například v Praze v prstech A a B) je z hlediska bezpečnosti letecké přepravy mnohem lepší než prohlídka před vstupem cestujících do tranzitního prostoru – do tranzitního prostoru je denně naváženo mnoho zboží a prochází sem i tam spousta personálu. A právě tyto kontroly mohou lehce sklouznout k rutině, zde vidím slabinu systému. Argument, že prohlídka před nástupem do letadla zdržuje a že na to cestující nejsou zvyklí, podle mne neobstojí – kritériem je přece bezpečnost letecké dopravy.

Ale zpět na mezinárodní letiště Sao Paulo. Salónek AF je tentokrát vybaven znamenitě, jídla a pití co hrdlo ráčí včetně mnoha druhů ovoce a zeleniny, různých pomazánek, tlačenky(!), sýrů a šunky a dalších pochutin. Navíc je ze salonku pěkně vidět na stojánky mezi terminály. Je tu několik B767 společností Continental a Delta (jeden B767 Continental je ve verzi 400) a jeden Aero Mexico, dále pak po jednom B747-400 British Airways a Lufthansy, pak A340 Swiss Airu a španělské Iberie a B777 Alitalie. A samozřejmě i náš B777-200 Air France. Většina severoamerických a evropských aerolinek přilétá shodně brzy ráno, po vystoupení cestujících jsou jejich stroje odtaženy na plochu mimo nástupní mosty terminálů, kde stroje celý den „odpočívají“. Zpět se vydávají až navečer. Výjimkou jsou např. portugalské TAP – jejich A340 má odpoledne jen krátký průlet. Pak jsou tu samozřejmě i DC 10-30, MD11 a B767 Varigu a několik letadel společnosti TAM. Během čekání přistál i stařičký B727-200 společnosti LAB z Bolívie. Třikrát týdně tu prolétá i jumbo společnosti JAL (na lince JL047/048 Tokio – New York – Sao Paulo a zpět). A „dlouhý“ A340-642 společnosti South African Airways z Johannesburgu přistával přesně v okamžiku, kdy jsme rolovali na start. SAA létají linku Johannesburg – Sao Paulo každý den, mají zde vždy jen krátký průlet. Samozřejmostí jsou i linky dalších společností ze zemí Latinské Ameriky a Karibiku.

Boeing 777-200 Air France, reg. F-GSPT

Odlet linky AF455 je v 16.40. Boeing 777-200 reg. F-GSPT je až na několik málo míst opět plný. Od nástupního mostu jsme se dali do pohybu úplně přesně podle letového řádu. Letušky ihned rozdávají balíčky se sluchátky k airshow systému, soupravičku na spaní (klapky na oči a zátky do uší) a tištěný jídelní a nápojový lístek ekonomické třídy s výběrem ze dvou chodů, čtyř druhů vína atd. Za poslední dva roky mohu porovnat jen s dálkovými linkami KLM a Delta – tam podobnou soupravičku ani tištěné menu neznají. Ale možná jsem jen neletěl tou správnou linkou či letadlem. Jakžtakž usnout se mi podaří asi v polovině letu, až po přeletu Kapverdských ostrovů. Místa se mi tentokrát zdá ještě méně než při letu tam. Budíček a snídaně jsou už za světla nad Evropou, přesně nad Lisabonem. Ovšem sedím uprostřed trupu a tak kromě informací z monitoru nevidím nic. Škoda, malými okénky dveří nouzových východů jsem se přesvědčil, že nebe je bez mráčku a dohlednost výborná.

A340 společnosti Air Tahiti Nui

V Paříži přistáváme přesně podle plánu, ale pak následuje nekonečné pojíždění na stojánku kdesi na východním okraji letiště. Vedle nás ukončily svůj noční let další dva B777 AF. Alespoň že ranní CDG je mnohem zajímavější – například u terminálu 2C je odbavován skutečný exot – A340 společnosti Air Tahiti Nui a jen o něco dále krásně vybarvený B777 Vietnam Airlines. Bohužel, oba jsou obloženy kontejnery, takže o nějaké kompozici nelze vůbec nijak přemýšlet – fotím z jedoucího autobusu. K tomu dvojice A330 Air Canada a Boeingy společností American Airlines a Delta. To však už není nic výjimečného.

Spoj do Prahy jsem stihnul v pohodě, společně se mnou přicestoval i kufr. Co více si lze přát? Snad jen někdy příště znovu nashledanou Na cestách.

Související kategorie