planes.cz | Unikátní články o letadlech, letištích a létání obecně

Tak jsem musel napsat poníženou supliku, protože jsem se nevhodně vyjádřil o mladém a velmi snaživém kolegovi, že je idiot. Vím, že se to nemá, ale ujel jsem. To se stane každému. Byl den blbec a já létal z mašiny na mašinu. Když jsem si uvařil kafe, volali, že má Lufthansa problém, že jí teče olej z motorů. Nechal jsem kafe kafem a vyrazil. Obešel jsem oba motory a beton pod nimi byl suchý. A to již ke mně spěchal mladý kolega, který je zaměstnán jako ramp agent, čili organizuje odbavení letadla na ploše letiště. „Teče jim v přední bagáži olej, musíš s tím něco udělat!“ V přední bagáži, proboha, z čeho by tam tekl? Tam je maximálně vedení hydraulické kapaliny, kterou se otevírají dveře nákladového prostoru. Nu, podívám se. Vlezl jsem tam a u kolejnice, po které se pohybují kontejnery s nákladem, byla skutečně loužička oleje. Protože tam žádné olejové potrubí široko daleko není a ovládání kontejnerů je elektrické, a jak známo z elektriky nic neteče, muselo to vytéct z nějakého kufru. Syntetické oleje páchnou a tento olej lehce voněl po olivách. Bylo jasno, olej si někdo vezl z dovolené v Egyptě a nakladači láhev či plechovku rozbili a olej vytekl ven. Utřel jsem to a řekl tomu hochovi, že to je jedlý olej, který tam někomu vytekl, že mohou dál nakládat. Jenomže: chlapci se pod vlastní důležitostí podlamovala kolena a tak to šel konzultovat s kapitánem letadla.

I byl jsem zavolán k letadlu podruhé: „Musíš demontovat podlahu, jestli to tam nenateklo, aby to tam nic nezkratovalo!“ „Prosím?“ Nevěřícně jsem kroutil hlavou. Kluk kolem dvaceti, mi bude říkat, co mám dělat? Po čtyřiceti létech na letišti? „Pod tou podlahou nic není a je tam spousta šroubů, to budu dělat hodně dlouho.“ „Já ti říkám, že tu podlahu musíš odmontovat, prokonzultoval jsem to s kapitánem a shodli jsme se na tom.“ No a tady jsem nevydržel a řekl jsem mu, že je idiot, proč to nekonzultuje napřed se mnou. Nechal jsem vztek mávat mým majestátem. Naštěstí přišel druhý pilot a vlezli jsme si do nákladového prostoru, který mezitím celý nakladači vyložili. Ukázal jsem mu loužičku od oleje, kterou jsem neutřel a dal jsem mu i čichnout, že to je jedlý olej. Požádal jsem ho, aby zavolal do Frankfurtu a prokonzultoval to s jejich techniky. Pilot, když viděl množství šroubů, pochopil, že bude jednodušší, jsem-li si jistý, že se nejedná o nic žíravého a nic nebezpečného, vzít vzorek a dát to na rozbor ve Frankfurtu. I vytřel jsem loužičku do čistého klůcku, dal jsem to do igelitového pytlíku a odevzdal posádce, která mně poděkovala.

Foto Jirka Šíma, planes.cz

Veledůležitý a snaživý hoch mně sdělil, že jsem to přehnal a že si na mě bude stěžovat: „Vaše jméno a služební číslo, prosím!“ Protože jsem musel na další letadlo, tak jsem na něj houknul své služební číslo a jméno. Valná většina ramp agentů mě zná jménem, ale tento nikoliv. Považoval jsem to za vyřízené, ale omyl! Za několik dní jsem dostal k vyjádření stížnost onoho hocha na mé chování - s tím, že jsem svým chováním přímo ohrozil bezpečnost leteckého provozu! To už bylo silné kafe i na mne i když jsem za čtyřicet let na ploše letiště zažil ledacos. Inspirován knížkou „Bylo nás pět“ jsem dostal nápad opravit stylistické chyby a poslat to zpět adresátovi, pak jsem se na to vykašlal, protože tento člověk evidentně smysl pro humor postrádá. Ale dnes v noci jsem se neudržel, když jsem se s tímto snaživým kolegou sešel u jednoho letadla: „Pane kolego, dostal jsem tu stížnost, co jste na mne napsal. Dobrý, ale ten sloh, ten sloh! Musíte to vypilovat!“ Hoch zmizel jak pára nad hrncem a až do rána jsem ho neviděl. Poučení z této věci jsem si ovšem vzal: nemám být hrubý na kolegu a říkat mu, že je idiot, i když je to stokrát pravda. Nesluší se to a člověk se má ovládat. Inu, psi štěkají, ale karavana táhne dál…

Trochu z jiného soudku. Nedávno jsme tak seděli nad skleničkou vína a při tom se krásně vzpomíná. I Zuzana se rozpomněla, kterak se létalo v pyžamu. V pyžamu? „No, když se létalo do Hanoje a přední část kabiny neměla sedačky a byla naložená nákladem, tak tam jsme si na nákladu udělali pelíšky a spali jsme tam. Dek bylo na palubě dost, tak to nebyl problém. Ten, kdo zrovna neměl službu, se převlékl do pyžama a zalehnul. No, někdy se stalo, že se něco dělo a člověk to nestihl se převléct do uniformy a vyběhl jenom ve flanelu, ale Vietnamci byli skvělí cestující a z domova byli zvyklí na ledacos, takže jim to ani nepřišlo.“

V dobách dávných někdo vymyslel, že na dálkových linkách, když posádky berou diety, tak nemají nárok na posádkové jídlo, ale aby na tom nebyli zase tak špatně, vymyslel někdo na cateringu úžasnou věc: dávali do letadel konzervu „hovězí ve vlastní šťávě“, chleba a máslo. Úžasná kombinace! Stevardky musely vytvořit z těchto surovin za letu poživatelné jídlo. Každý, kdo pamatuje konzervu hovězího se žlutohnědou nálepkou ví, co to bylo za hrůzu plnou tuku a rosolu. Posádky si s sebou braly hořčici a jiné ingredience a z toho se pak vytvářelo jídlo jako z první cenové skupiny. Jo, byly to bohatýrské časy!

Foto Martin Štěpánek, planes.cz

Na začátku osmdesátých let nastala u našich německých přátel taková zlá situace. Mnoho členů posádek zlákalo pozlátko kapitalismu a uvěřili falešným slibům blahobytu a zapomněli se vrátit do země reálného socialismu. A společnost Interflug byla postavena před skutečnost, že s jejich letadly nemá kdo létat. Obrátili se s prosbou o internacionální pomoc na naší vládu a ta požádala Československé aerolinie, zda by nemohly poskytnout posádky německým soudruhům. A tak nastalo druhé období „totálního nasazení“, jak se tomu u aerolinií říkalo. To první bylo za války. Tady nešlo rozhodně o život, ale zajímavé to bylo stejně.

Dvaašedesátka nebo osmnáctka, letadlo jako letadlo. Jenomže praxe byla poněkud jiná. Němečtí soudruzi měli každý den politický dril, v každé posádce byl údajně někdo, kdo uměl česky, aby na naše holky dával pozor. Zajímavá byla praxe s jídlem na palubě. V té době byly Československé aerolinie vyhlášeny široko daleko nejlepším jídlem na palubě (dnes je to bohužel pouze historie). Soudruzi z NDR žehrali na to, že německá kuchyně nikdy za moc nestála a tak se toho na její pověsti už moc zkazit nedalo. Na dálkové lety dostaly posádky na palubu misky na jídlo, pytel s rýži a konzervy s párky a konzervy s hráškem(!). Na lince z Hanoje naše udivené holky koukaly, co se na palubě děje: šéfová vyndala misky a rýži, kterou nechali v Hanoji uvařit a v miniaturní kuchyňce IL 62 vznikla manufaktura. Jedna holka do misek dávala párky, druhá rýži a třetí tam sypala hrášek, čtvrtá hotové dílo dávala na rošty do trouby na ohřátí. Takto připravili sto osmdesát jídel! Odhlédneme-li od ďábelsky rafinované kombinace jídel, samotný fakt, že se jídlo připravuje přímo na palubě, poněkud naše holky udivil. Málokterá, vlastně žádná už nepamatovala slavné doby TU 104, kdy na palubě létal kuchař a připravoval, ovšem z čerstvých surovin, nikoliv z konserv, jídlo a obložené mísy! K tomu se na tůčkách vozilo plzeňské v sudech! Ale to je už dávno! V té době byly skutečně aerolinie velmi vyhledávanou evropskou společností. Takový luxus hned tak někdo nenabízel.

Paluba IL-18 Interflug, foto Daniel Frohriep, planes.cz

Pamětnice „totálního nasazení“ vzpomínají na otevírání konzerv na palubě se slzou v oku. Někdy byly párky nahrazeny „vepřovým ve vlastní šťávě“. To ovšem občas vznikaly problémy při letech do muslimských zemí.

Lety s poutníky do Džiddy měly také svůj půvab. Vyprávěl mi jeden stevard, jak kdosi od ČSA dostal geniální nápad a nechal vyrobit muslimské jídlo do krabic. Tyto krabice byly v osmnáctkách na policích nad hlavami cestujících. Protože většina poutníků neuměla jinak než arabsky, úkolem posádky bylo vyhlédnout si jednoho, který byl schopný se domluvit anglicky a tomu vysvětlil, že on je jmenován vedoucím letadla. Arabové si strašně potrpí na funkce a tak, když byl někdo povýšen na tak „důležitou“ funkci, hned si toho začal považovat. Jeho práce spočívala v tom, že na pokyn šéfa kabiny sdělil všem soukmenovcům, že nad jejich hlavami jsou krabice s jídlem, které mohou teď sníst. Někteří arabští „šéfové“ se zhostili své funkce s patřičnou obřadností. A tak pečlivě dohlíželi, zda jejich bratři vše snědli a krabice po zkonzumování jídla odhodili do připravených pytlů. Možná, že si někdo bude myslet, že jsem rasista, ale pamětníci si jistě vzpomenou na to jak si poutníci rozdělali ohníček na palubě TriStaru, aby si udělali čaj. Letadlo se vrátilo kvůli požáru na palubě bezpečně na zem, ale na zemi při pokusu o nouzovou evakuaci cestujících se většina ušlapala, ušlapali i posádku, která se marně snažila zjednat pořádek!

Poslední příspěvek se týká také jídla. Rychlost letadla je indikována pitotovými trubicemi, čili snímači dynamického tlaku. Pitotky jsou elektricky vyhřívané, aby se zabránilo zamrzání. Z různých důvodů se pak i mění. A tak se stalo, že v dílně letadel Tupolev TU 134 u Československých aerolinií zůstalo několik pitotek. Vyhřívání fungovalo a tak někdo vymyslel, že by se daly využít k výrobě tehdy začínající módě hot dogů. Jde-li o ptákovinu, není od nápadu k jeho uskutečnění daleko. A tak mechanici vzali dvě pitotky, přidělali je na kus prkna ze staré bedny. Vyrobili měnič na 28 voltů stejnosměrného proudu a prodej „horkých psů“ byl na světě. Borci „nakoupili“ v letadle pytel starých rohlíků po příletu a hody mohly začít. Párky se musely koupit, to byla jediná skutečná investice. Hot dogs byla velmi úspěšná akce mechaniků, která skončila, když musely pitotky do opravy.

         
Knihovnička: Knihy si můžete objednat zde