Čechoviny 147

• 22.01.2017 09:30
• stalo_se

Počasí je takového druhu, že je absolutně nejlepší být doma a nevystrkovat nos. Z mého ušáku je nádherný pohled na větrem a sněhem zmítané krmítko. Tak nádherný pohled to je, že se probudím v křesle s knížkou na prsou a pomalu se stmívá. Uvařím si kafe, pustím si Joe Cockera, který mně dělá skvělý doprovod ke kávě a šeřící se zahradě. Po dvou týdnech nočních jsme poněkud retardovaný a tak málo mně stačí k oblažení duše!

Seděl jsem v kokpitu Boeinga 757, vítr byl na hraně, kdy se ještě mohou otevřít nákladová vrata letadla. Kapitán na mě soucitně koukal. „Je tam hrozně, co?“ „Strašně, mám zkřehlé prsty, že nemohu vypsat tech log (kniha, které se také říká „závadovka“, a jejíž podpisem se předává letadlo posádce jako letuschopné). Kapitán mi uvařil kafe. Nejraději bych si do něj namočil prsty! Předal jsem letadlo posádce. „Stříkat asi nebudeme, co? Jen trochu poprchává.“ „Ale teplota je jeden pod nulou, asi bych to stříknul!“ „Tak jo, objednejte to!“

Vylezl jsem z letadla a rozpoutalo se peklo: sněhová bouře snížila viditelnost na minimum, vločky, které hnal osmdesátikilometrový vítr, sekaly do obličeje. Hlavní nákladová vrata byla naštěstí již zavřená. Kluci od Menziesu vykládali zadní nákladový prostor. Dva drželi paleťák s kontejnerem, aby nenaboural letadlo. Do něj další dvojice dávala krabice z pásu. My jsme honili spadlé krabice, které hnal vítr po ploše. Abych se přiznal, já jsem moc neběhal. Ale snažil jsem se aspoň padající krabice strkat do kontejneru. Vítr se mi snažil servat z hlavy čepici. Nakladači se mi smáli: „Tak máme konečně pořádné počasí!“ Tentokrát tam žádní „sněhuláci“ nebyli. Bylo mi těch kluků líto, tu noční měli poctivě vydělané peníze!

Když letadlo po půlnoci odletělo, sněžení jako zázrakem přestalo. Uvařil jsem si čaj a začal jsem dělat papíry. Zazvonil mi telefon: „Ahoj tatí, co děláš?“ „Snažím se rozmrznout, právě odletělo letadlo směr Kolín. Je tady strašný vítr a byla sněžná bouře. Kupodivu ve chvíli, když bylo letadlo na zemi. Oni snad mají na podvozku nějaký koncák, který sepne hnusné počasí, když dosednou na Ruzyň! Teď je letadlo pryč a počasí se uklidnilo, ale zmrzlý jsem jako drahý pes! A jak je u vás v Baselu?“ „Tatí, némlich stejně. Je strašný vítr a já jsem musel měnit strobu (bílé zábleskové světlo na konci křídla). Úžasná práce, nasadíš šroubovák a najednou je konec křídla o půlmetru jinde, při tom se s tebou houpají štafle, náramná krása!“ „Dej si bacha synáčku, ať si nenabiješ hubu!“ „Hele, už jsem se ohřál, jdu pokračovat. Jenom mám dotaz, stojí ti to za to v tvém věku se trmácet v noci po letišti v takovém nečasu (použil expresivnější výraz, ale ten se sem nehodí)!“ „Jo, přidali mi čtyři sta korun důchodu, takže bych se měl radovat a velebit Marxovou-Engelsovou, když tak rozhazuje! Ale když já mám ta letadla tak rád!“

Faktem je, že TU 134 žádné stroby neměl, akorát bílé světlo na odtokové hraně konce křídla a ta se dala vyměnit ze země a byla to práce na pět minut, i když člověku vypadl z ruky dvakrát šroubovák. A také to letadlo létalo! To jsou mi furt nějaké vynálezy! A u TU 154 dokonce ta funcna blikala!

Ráno ve čtyři přiletěla ta samá posádka z Kolína. Počasí se jakž-takž uklidnilo. Když jsem se vyšplhal do kokpitu, kapitán mi podával kafe: „Ohřejte se! To bylo šílené počasí co? Ještě, že tady stály ty de-icingy a hned nás ostříkali, dobrá práce!“ „Vyřídím to těm klukům, budou mít radost. Sedět v kymácejícím se de-icingu v takovém počasí není žádné štěstí.“ „Teď se to počasí přestěhovalo do Budapešti, tak jsem zvědavý, jak si tam s tím poradí!“

Neporadili si, všechna letadla zůstala v Budapešti uzemněná, nestačili uklízet plochu a ještě odmrazovat letadla. Když Budapešť konečně otevřela, letadlo letělo přímo do Kolína a náklad v Praze museli naložit na kamióny.

Toto jsem napsal jako hold těm klukům, kteří v takovém počasí musí nakládat a vykládat naše letadla. Ti se nikam schovat nemohou, musí být venku a pracovat. Nakonec ještě doušku: když jsem odcházel od nahozeného letadla po zledovatělé ploše, zamotal se mi kabel od sluchátek mezi nohy a já jsem sebou říznul na beton. Když jsem se snažil zvednout, kapitán natočil mašinu a rozsvítil světlomety. Otevřel kokpit a ukazoval palcem, jestli jsem v pořádku. Ukázal jsem mu, že jsem OK a odpaťchal jsem se k autu. Teď sedím s dvěma namlácenými kamarády a léčím se rumem a je mi dobře, jsem v teple!

Související kategorie