Nehoda Tu-154, CCCP-85023, Praha, 19.02.1973

Únor roku 1973 vstoupil do dějin československého letectví tragickou nehodou TU-154, při které zahynulo 66 osob (62 cestujících a 4 členové posádky). Podobně jako mnohé jiné letecké nehody z té doby je i tato opředena celou řadou mýtů a různých teorií o příčinách, průběhu a činnosti letištního personálu při nehodě. Zejména činnost požární a záchranné služby je často velmi tvrdě kritizovaná. Tento článek lze rozdělit na dvě části, a to na popis nehody, jehož základem je závěrečná zpráva o nehodě, kterou si lze prostudovat v Národním archivu v Praze, a ve druhé části jsou moje komentáře k okolnostem a příčinám nehody.

Tu-154 v Praze. Ilustrační foto: Míla Daniel

Průběh nehody

Dopolední provoz na ruzyňském letišti 19.02.1973 probíhal v naprostém klidu. V 10 hodin a 5 minut místního času posádka TU-154, patřícího společnosti Aeroflot, ohlásila finále dráhy 25. Službu konající dispečer vydal letadlu povolení k přistání s informací o směru a rychlosti větru (250°, 4 m.s-1). O minutu později se posádka zeptala na brzdící účinky na dráze. Dispečer odpověděl, že brzdící účinky jsou „5“ (dráha byla čistá a suchá) a zopakoval povolení k přistání. Krátce poté letadlo přešlo do klesání a ve vzdálenosti 467 m před prahem dráhy narazilo příďovým podvozkem do země.

Po nárazu došlo destrukci příďového podvozku, po kterém následoval náraz a destrukce pravého hlavního podvozku. Poté došlo ke střetu spodní přední části trupu a ulomení pravého křídla. V okamžiku oddělení křídla od trupu došlo k úniku paliva z nádrží a vznikl požár. Trup letadla pokračoval v dopředném pohybu a rotoval na pravou stranu. Při rotaci došlo k oddělení ocasních ploch od trupu a pravého motoru. Letoun se přetočil na záda a zastavil 50 m od prahu dráhy 25 ve vzdálenosti 75 m od vpravo od osy.

Po přetočení letadla unikalo palivo z poškozených nádrží do trupu. Dvě minuty po prvním střetu letadla se zemí (10,09 h) byla celá zadní část trupu od centroplánu k motorům zcela zachvácena požárem vně i uvnitř trupu. V 10,14 h již hořela i celá levá strana trupu a v přední části začaly vybuchovat tlakové lahve. Za 13 minut od vzniku nehody (10,20 h) byl požár sice částečně lokalizovaný, ovšem v té době již byla celá kabina pro cestující po celé délce vyhořelá.

Pátrací a záchranné práce

Poplach pro útvar technické, požární a záchranné služby vyhlásil pozorovatel této služby ihned po nehodě v 10,07 h a o 10 sekund později poplach vyhlásili i dispečeři na věži. Výjezd hasičů byl zahájen 20 s po vyhlášení poplachu a hotovostní vozy dojely na místo nehody v 10,09 h. Hašení bylo zahájeno 20 sekund po příjezdu hasičů na místo nehody. Vzdálenost 1,5 km hasiči ujeli na pouhých 90 sekund. V průběhu prvních 3-4 minut po zahájení zásahu se podařilo zachránit celkem 34 osob. Vzhledem k rozsáhlému požáru v zadní části letadla byly záchranné práce soustředěny na přední část trupu. Na záchraně přeživších osob se kromě hasičů podíleli i členové posádky a několik pracovníků letiště, kteří k nehodě také přijeli.

Velitel zásahu v 10,17 požádal o přivolání posil. Jako první přijeli hasiči z Dejvic, a to v 10,35. Celkem přijely 4 jednotky, které pomáhaly s dohašováním požáru, který byl uhašen v 10,45 h.

Lékařské a patologické nálezy

Nehodu přežilo celkem 34 osob, z toho 25 cestujících a 9 členů posádky. Zraněno bylo 18 osob, nezraněno zůstalo 16 osob. Celkem zahynulo 66 osob. Mimo trosky letadla bylo nalezeno 13 obětí, uvnitř trosek 53. Příčinou smrti bylo v 51 případech uhoření, v ostatních případech se jednalo o rozsáhlá mechanická zranění neslučitelná se životem.

Posádka

Posádka letadla byla osmičlenná a kromě pilotů byly všechny ostatní nepilotní funkce zdvojené (2 navigátoři, 2 palubní inženýři a 2 radioperátoři). Velitel letadla (41 let) měl nalétáno 12 650 hodin, z toho 236 na TU-154. Co-pilot (44 let) měl nalétáno 14 560 hodin, z toho 247 na TU-154. Kromě palubního inženýra – instruktora, který měl na TU-154 celkem 654 hodin, měli ostatní členové posádky na TU-154 méně než 350 hodin.

Počasí

Přízemní vítr 260° 6-8 m.sec-1 – od 0900 do 0915 GMT max. měřená rychlost přízemního větru 11 m/sec.

Dohlednost: 5 km

Význačné počasí: sněhová přeháňka

Oblačnost: 3/8 Sc ve výšce 1200 m nad zemí, 7/8 Ac ve výšce 2700 m nad zemí

Teplota: 0°C, teplota rosného bodu: -2°C

Nebezpečné meteorologické jevy – turbulence a námraza – nebyla předpovídána a z letadel hlášena.

Závěr vyšetřovací komise

Na několika desítkách stran závěrečné zprávy je popsáno, co vše vyšetřovací komise zkoumala, a nakonec konstatovala, že vzhledem k úplnému zničení letadla při dopadu a následném požáru nebylo možné přesně stanovit příčinu nehody.

Je závěr vyšetřovací komise objektivní?

Při pátrání v Národním archivu jsem v dokumentaci o této nehodě našel tři verze závěrečné zprávy, a to oficiální závěrečnou zprávu (odtajněna 3.6.1999), výtah ze závěrečné zprávy a pracovní verzi závěrečné zprávy. Při porovnávání oficiální závěrečné zprávy a pracovní verze jsem našel rozdílné znění článků 1.12 a 2.1.12. V následujících řádcích je opsaný text ze strany 30 pracovní verze závěrečné zprávy:

„Při podrobném ohledání trosek byl v pilotní kabině nalezen přepínač pro nastavení polohy stabilizátoru v zajištěné přední poloze, odpovídající poloze stabilizátoru „PIKIR“ t.j. těžký na hlavu. Tato poloha je podle schválené provozní dokumentace pro letadlo TU-154 určena pro horizontální let a nikoliv pro přistání. Poloha přepínače byla ofotografována a přepínač sám podroben podrobné expertize, která prokázala, že přepínač zůstal v původní poloze nastavené posádkou letadla.

Při podrobném ohledání trosek stavěcího zařízení stabilizátoru v ocasní části letadla bylo zařízení stabilizátoru rovněž v poloze, která podle schválené provozní dokumentace je určena pro horizontální let a nikoliv pro přistání. Poloha stavěcího zařízení stabilizátoru byla ofotografována a stavěcí zařízení bylo podrobeno expertize, která nález potvrdila.

Na základě nálezu přepínače polohy stabilizátoru a nálezu vlastního stavěcího zařízení bylo bezpečně prokázáno, že letadlo provádělo závěrečnou fázi přistání v konfiguraci, která podle schválené provozní dokumentace pro letadlo typu TU-154 neodpovídala přistávací konfiguraci, ale konfiguraci pro horizontální let. Tím byla při přistávacím manévru změněna tíživost letadla a podstatně omezena jeho řiditelnost. Omezení podélné řiditelnosti letadla bylo též potvrzeno vyhodnocením palubního zapisovače MSRP-12, které prokázalo použití maximální výchylky výškového kormidla bez účinné změny režimu letu v jeho poslední fázi před dotykem se zemí.“

Výše uvedený text v oficiální závěrečné zprávě chybí. Proč? Na tuto otázku ať si čtenáři najdou odpověď sami.

Z výše uvedeného textu jednoznačně vyplývá, že příčinou nehody bylo přestavení stabilizátoru v závěrečné fázi přiblížení do polohy 0°.

Otázka zní: „Proč byl stabilizátor přestavěn do polohy 0°?“

Na tuto otázku nelze jednoznačně odpovědět, protože přepis komunikace v kabině posádky jsem neslyšel a ani nečetl. A tak si můžeme zaspekulovat, co se mohlo na palubě Tůčka v posledních sekundách letu dít.

Především TU-154 zahajovalo konečné přiblížení v plné přistávací konfiguraci, tedy s vysunutým podvozkem, vysunutými sloty a vztlakovými klapkami v přistávací poloze – 45°. Protože vysunuté vztlakové klapky měly velký klopivý moment, bylo nutné nastavit stabilizátor, a to až na hodnotu -5,5° - v závislosti na poloze těžiště. U TU-154 první série se vztlakové klapky, sloty a stabilizátor ovládaly nezávislými ovladači. Podle tabulky se v závislosti na poloze klapek a těžiště přestavoval stabilizátor, který i při plné výchylce klapek nemusel být v poloze -5,5°, ale výchylka mohla být menší. V případě potřeby potom pilot letící dal příkaz ke změně polohy stabilizátoru.

Scénář nehody mohl vypadat následovně:

Kapitán letadla, jako pilot letící, odpojil ve výšce okolo 150 m autopilota a zjistil, že pro udržení potřebného sklonu letadla je nutná příliš velká výchylka výškovky a druhému pilotovi dal příkaz k přesunutí stabilizátoru na maximální výchylku. Druhý pilot sice začal měnit polohu stabilizátoru, ale špatným směrem – místo zvětšování výchylky přepnul ovladač na opačnou stranu a stabilizátor přesunul do nulové polohy. V takovém případě ani maximální výchylka výškovky nestačila, letadlo přešlo do nekontrolovaného klesání a havarovalo. Vzhledem k tomu, že vše se odehrávalo ve velmi malé výšce, nikdo z posádky si chyby nevšiml a nehodě již nešlo zabránit. Teoreticky je možné, že kapitán chtěl výchylku stabilizátoru snížit, ale to se mi zdá nepravděpodobné.

A co na to výrobce?

Především byl vydán okamžitý zákaz létání pro všechny vyrobené „stopadesátčtyřky“, které se postupně vracely do výrobního závodu, kde byly upraveny na verzi TU-154A a po úpravách se opět vrátily do provozu. Úprav byla celá řada, ovšem dvě úpravy byly zásadní, a to zvětšení plochy stabilizátoru a výškového kormidla a úpravy ovládání mechanizace - tzv. „sdružené ovládání mechanizace“. Jednalo se o úpravu, kdy na ovladač polohy stabilizátoru byla umístěna krytka s mikrospínačem. Pokud byl ovladač zakryt krytkou, po přesunutí páky ovládání vztlakových klapek došlo automaticky k vysunutí nebo zasunutí slotů a přesunutí stabilizátoru do polohy odpovídající výchylce klapek a zvolené poloze těžiště. Pilot neletící, který nastavoval polohu klapek, vždy po změně polohy klapek provedl kontrolu polohy stabilizátoru. Pokud poloha odpovídala hodnotě uvedené na tabulce, bylo možné pokračovat v dalších změnách polohy. Pokud poloha stabilizátoru neodpovídala hodnotám uvedeným na tabulce, bylo možné krytku na ovládání stabilizátoru odklopit a polohu slotů, vztlakových klapek a stabilizátoru nastavovat odděleně.

Jaká byla skutečná příčina nehody?

Poměrně často se setkávám s názorem, že příčinou nehody byla technická závada na systému přestavování stabilizátoru nebo konstrukční chyba. Tento názor je mylný, protože technickou závadu vylučuje i oficiální závěrečná zpráva, ve které je uvedeno, že systém ovládání polohy stabilizátoru byl plně funkční. Skutečnou příčinou byla nesprávná činnost pilota, který omylem přesunul ovladač polohy stabilizátoru do polohy 0°, která byla určena pro let se zasunutými vztlakovými klapkami.

A co hasiči?

O hasičích jsem toho slyšel opravdu hodně a zpravidla je jejich zásah podroben velmi tvrdé kritice - nedostatečné vybavení, špatně organizovaný zásah, nízká vycvičenost, atd. K tomu opíšu pár řádek ze závěrečné zprávy:

„Letištní hasiči při zásahu spotřebovali celkem 51 900 litrů vody, což odpovídá 430 400 litrů pěny. Čtyři jednotky veřejného požárního útvaru Praha spotřebovaly dalších 9 500 litrů vody, což odpovídá 47 500 litrů pěny.“

„Technické vybavení útvaru TPZS (Útvar technické, požární a záchranné služby – poznámka autora) je předepsáno základním předpisem ministerstva dopravy TP-3, který je zpracován v souladu s mezinárodními požadavky ICAO. Podle tohoto předpisu má být ve vozidlech celková zásoba vody pro výrobu a dodávku pěny 24 000 litrů a zařízení musí mít takový výkon, aby zabezpečilo minimálně intenzit dodávky pěny 4 000 litrů/min. Použitá požární technika tyto požadavky vysoko překročila. Ukázalo se však, že i když byly mezinárodní požadavky na množství a intenzitu dodávky pěny překročeny, na tak rozsáhlý požár byly nedostačující.“

Je kritika hasičů oprávněná? Kdo chce psa bít, hůl si najde, říká jedno české přísloví. Já k jejich činnosti nemám připomínek.

Závěr

Tato nehoda potvrdila platnost pověstného „1. Murphyho zákona“, který je definován takto: „Jde-li něco udělat špatně, určitě se najde někdo, kdo tak učiní.“ Opatření, která mají zabránit vzniku nehody z viny lidského činitele, musí snižovat pravděpodobnost vzniku chyby a zahrnovat postupy, které umožní včasné zjištění a odstranění případné chyby. Jedním z prostředků pro snížení pravděpodobnosti vzniku chyby jsou ergonomicky správně rozmístěné ovládače v kabině posádky a jejich jednoduché ovládání. Na prvních TU-154 bylo ovládání klapek, slotů a stabilizátoru hodně komplikované (tři samostatné ovládače), což provázela vysoká pravděpodobnost vzniku chyby. Tzv. „sdružené ovládání mechanizace“ pravděpodobnost vzniku chyby při změnách konfigurace letadla výrazně snížila a dosud k žádné další nehodě způsobené špatným nastavením stabilizátoru nedošlo.

Použitá literatura:

Jan Čech, Milan Cvrkal: Tupolev TU-154, Letectví a Kosmonautika 14 a 15/1988

Yefim Gordon, Vladimir Rigmant: OKB Tupolev, A History of Design Bureau and its Aircraft, Middland Publishing, 2005

Národní archiv, fond ÚCL, dokumentace o nehodě TU-154 CCCP 85023, karton 93

Ladislav Keller, Václav Kolouch: Nehody dopravních letadel v Československu, díl 4, Svět křídel, 2011




Související kategorie

Komentáře



Petr Marcol - nepřihlášený host (...81.211...)
04.04.2016 08:00
Dík za vzpomenutí

Já v tom éru seděl. Jsem jeden z pětadvaceti přeživších pasažérů. A lítám!

von Kukuck (...103.72...)
20.03.2016 10:42

Opět zdravím O.M.

Rád bych něco sepsal, ale nejsem moc pisatel/grafoman a nedovoluje mi to čas. Sami vidíte, že odpovídám skoro po týdnu…
Pokud tedy máte kdokoli jakékoli dotazy, neváhejte se na mne obrátit, odpovím v diskuzi, pro zvídavější mohu poskytnout email.

Co se Boeingů týká, dělám jen na 737. NG taky žádná sláva, nová verze se smí „vylepšit jen o 1/3, proto stále tvrdím, že MAX je zastaralý. A to i proti TU 154. Jedná se o myšlení při stavbě hardwaru. Tak třeba trup je totožný se 707, stavba přepážek tomu odpovídá. Ten trup vznikal v padesátých letech, Tupolev zpracovával 154ku o dekádu později a Airbus pak pracoval na svém A320 v letech sedmdesátých. Přesto jsou si trupy TU a A320 v rozložení podélníků a přepážek v lecčems podobné. Můžu říct, že stavba trupu AN24 má pro mne větší logiku, než u 737ky. Boeing s velkou slávou uvedl na trh 737-900 s novou zadní přetlakovou přepážkou. A není to poprvé, co se začaly dělat trhliny. Opět nedotažená věc, stačí, aby ten plech byl o milimetr silnější, a je po problému, max. 20 kilo navíc. Na klasice se dělají trhliny na přední přetlakovce, tam to lze, s obtížemi, ale přece jen opravit. Je potřeba vybourat půlku kokpitu, aby se tam člověk dostal. A drží „jen“ radom. Teď si představte, jak náročná musí být oprava zadní přepážky, zepředu kuchyň, zezadu zvedák stabilizátoru a potah je pevnostním uzlem ocasu, Mein Got!!!

Triple seven, nebo Dreamlinera neznám natolik, abych hodnotil. Ale jen malý postřeh, 787 byla zhruba na půl roku uzemněna kvůli explodujícím bateriím. Byl to problém subdodavatele z Asie, ale poškodilo to letadlo, které je/mělo být průlomové.

Pro mne je 787 zajímavý distribucí vzduchu pro přetlak kabiny, kdy se od motoru odebírá jen minimální množství pro ohřev vzduchu, ale hlavní odběr se děje od kompresorů poháněných elektromotorem k úseku klimatizace. Hlavní váha odběru vzduchu tedy není od kompresoru motoru, což má za následek menší spotřebu.

A 350 má zase zajímavé nastavení profilu křídla během letu na hladině, kdy se v malých úhlech/výchylkách pohybují sloty a klapky tak, aby profil křídla vytvářel co nejmenší odpor, a zároveň dorovnává těžiště tak, aby stabilizátor byl v nulovém nastavení, tzn. opět minimální odpor. Když přijeli kolegové z Honeywellu ze školení v Tolouse, byli jak Alenka v říši divů, připadali si prý jako ve sci-fi. Říkám jim pánové, to není scifi, takhle se prostě staví letadlo v Evropě, zapomeňte na Boeinga. Všichni mi dali za pravdu. Na A 350 se mi taky líbí „bionické“ pevnostní prvky v konstrukci. Nejenom, že při téměř poloviční hmotnosti vykazují o 40% větší pevnost, ale navíc jsou „upečené“ z aluminiového prášku ve 3D tiskárně laserem.

Můj osobní názor je, že technologicky Boeing dohání, kde Airbus byl před dekádou, jedinou výjimkou je (celo)kompozitový Dreamliner. Fascinuje mne konkrétní představa Airbusu pro nové letadlo (2050 concept plane), kdy hodlají použít bionickou strukturu pro konstrukci trupu, kde potah má být transparentní s možností zatmavení tekutými krystaly. Budete tak mít možnost koukat v noci na hvězdičky skrz střechu ;-)
Všechny technologie jsou již dostupné… Ejhle, a navíc se vrací ke konstrukci s motory vzadu, o které se někteří odvažují tvrdit, že je zastaralá :-D


Projekt záchrany Tu 154 samozřejmě podpořím, jen se to nesmí dozvědět manželka ;-) :-D

O. M. - nepřihlášený host (...143.171...)
14.03.2016 00:08
Když už jsme u TU 154,

dovolím si podpořit reklamu (snad mě admin nesmaže), a pro ty, co to tady čtou - nechcete taky na jednu 154 přispět (její fotky už tady taky jsou) - viz reklama na Velký přelet?

O. M. - nepřihlášený host (...143.171...)
13.03.2016 23:53
To jsou mi věci...

Nechtěl byste to nějak uspořádat a napsat článek na plejnsy? Kdo z vás ty "postřehy" má tahat po komentářích? ;-)
A co poslední verze Boeingů (777, 787,737NG)? Jsou na tom líp?

von Kukuck (...148.159...)
12.03.2016 05:28

Zdravím O.M.

Jako hlavní příčinu špatných ekonomických ukazatelů ruské letadlové techniky lze jednoznačně označit starší konstrukci motorů, která je proti západním o několik generací zpět. Pokud budu mít na Tůčku CFM, dostanu se na téměř poloviční spotřebu. Dalším významným faktorem je, kolik budu odebírat vzduchu do klimatizace, už jsem to tu někde psal. NaTučku vyměním vzduch 30x za hodinu, to se někde projeví. U B737 se vzduch recykluje přes prachové filtry a od motoru se odebírá nutné minimum. To je ale vyváženo tím, že se bude v trupu srážet vlhkost. Pak při výměně VHF COMM 2 antény vyteče (nekecám!) kýbl vody. Voda = koroze, koroze = problém, to pak v revizi měníte mraky podlahových kolejnic a to stojí prašule. Ono na Boeingu se porád něco dodělává a vyměňuje. Jak je od základu ta mašina vevnitř přeplácaná, tak se další věci horko těžko nalepujou. Pokud je základní hardware vytvořen spořádaně, není problém přidávat další, a to je příklad Airbusu (i Tupoleva). Tam navíc spoustu věcí vyrobíte změnou/upgradem softwaru. Zářným příkladem je zástavba světelného varování při ztrátě přetlaku. U B737 postavíte éro na dva týdny do hangáru a budete tahat dráty, u Aibusu došlo jen k úpravě SW, také z důvodu, že pilotům na displeji vyskočí okamžitě check list, co mají dělat. Tento systém už tam standartně byl. Přesto malé srovnání, u B737 zástavby /krátké zástavby za dlouhé peníze ;-) tablo ztráta přetlaku, hlásiče dýmu v bagáži, upgrady GPWS (systém varování proti střetu se zemí), chystá se zástavba neutrálního plynu do centrální nádrže. Tupolev, Iljušin: SSOS (= základní GPWS), signalizace dýmu v bagážích, tablo ztráty přetlaku a neutrální plyn centr tanku, inu vše standart od Tu 134/ IL 62 a dost možná ještě dřív. První A320 vůbec neměly GPWS! Takže zástavbami pak ta hmotnost taky utěšeně narůstá. Paradoxní pak je, že do lehčího letadla šoupnou těžké sedačky pro cesťáky(trojsedák v Tupolevu 20kg, na B737 45 kilo), tahám pak půl tuny navíc jako porcelán...

Se spolehlivostí A320 to tak špatné není, spousta věcí vyřeší reboot, reboot, reboot a týká se to hlavně vybavení interiéru, základní systémy pracují velmi dobře. A pokud je něco špatně, tak to na sebe práskne. U Boeinga se trápíte s množstvím až nepochopitelných testů s prapodivným výsledkem. Ona logika testů starších systémů od Honeywellu(např. autopilot Spery 300 na B737) je taková svá. To ABSU na Tůčku spolupracovalo daleko líp, celý test trval asi dvě minuty. Něco podobného má Pilatus 12-E47, jen to je přes noťas, ale testy autopilota jsou ruk cuk (teda taky Honeywell, ale Primus Apex).

B737 je trochu jiné letadlo, z podvozkové gondoly teče po stěnách hydraulika, to samé na křídlech. Navíc je to nebezpečná žíravina ( to v ruském AMGéčku se daly mýt ruce), takže se na křídlech a trupu za podvozkem loupe lak, no už prohlídka intinmích partií (viz cpt Bíla a Malajská svině) dá tušit, co je uvnitř. Tomu letadlu se někdo v Seatlu strašně pomstil...

Závěrem dvě dětské říkanky, bohůmžel tak pravdivé, až mrazí v zádech:

Naše letadla jsou dobrá, proto mají na křídlech OK, a označení TU, aby na ta ostatní nemusela ve vzduchu troubit! ;-)

Letí letí letadlo, bojim bojim bojim,
bojím aby nespadlo,
Boeing! Boeing! Boeing! :-(

O. M. - nepřihlášený host (...113.75...)
08.03.2016 12:53
2 von Kukuck

Díky za podrobný výklad. Že letadlo nesmí do vzduchu s prasklým sklem, je mi jasné ;-), jen jsem neznal zkratku. Srovnání Tu, A a B je velmi zajímavé. Ona vámi zmiňovaná konstrukční rezerva je asi také příčinou horších ekonomických ukazatelů provozu strojů sovětské provenience, holt, západ je pro úsporu ochoten provést leccos, i jít až na požadované konstrukční a bezpečnostní minimum (na druhou stranu, ty dnešní létající stodoly by bez tohohle přístupu byly o dost nákladnější).
Docela mě zaujalo vaše poměrně negativní hodnocení B ve srovnání s A. Zatím jsem slyšel (četl) spíš opačné názory - že A je přecpaný elektronikou, náročný na ovládání a "nespolehlivý" - tohle brát s rezervou (ono to trochu odpovídá i zkušenosti mnoha vlastníků aut od frantíků - samá elektronika a věčně se to séře), kdežto B je na ovládání jednodušší a přímočařejší - to je ten "návrad z kosmodromu k traktoru". Osobně zastávám názor, že v "jednoduchosti je krása", ale je mi jasné, že pohledy airbusářů a boeingářů na tuto věc budou zásadně odlišné a postoje podobně nesmiřitelné, jako u Sparťanů a Slávistů.
Hlavní ale je, aby to éro vždycky vpořádku doletělo tam, kam má.

Pavel Burda - nepřihlášený host (...102.190...)
28.02.2016 22:01

Všechna čest pánové :-T

von Kukuck (...102.197...)
26.02.2016 11:47

Zdravím O.M.,

AOG= aircraft on ground, situace, kdy letadlo pro závadu nesmí odletět. K redukci může posloužit MEL, minimum equipment list, seznam závad, s nimiž lze letět. Třeba pokud nefunguje jedna ze dvou souprav radiokomunikace, nebo navigace. Máte-li ale čelní sklo s pavoukem, pak letadlo do vzduchu nesmí, je tedy uzemněné= AOG.

Co se nehod Tu 154 týká, jedná se opravdu většinou o fatální chyby posádky, na rozdíl od konstrukčních vad na západních typech, kde vyniká DH-106 Comet. Na Tupolevu se stala tuším jediná nehoda způsobená vadnou konstrukcí v systému klimatizace, kdy se lopatky turbínky startéru dostaly až do motoru, což způsobilo destrukci vysokotlakého kompresoru a požár. Na rozdíl od toho třeba DC-10 měla několik fatálních nehod díky vadné konstrukci zadních bagážových dveří. B737 vadná šoupátka v hydromechaniku kormidla. B747 vybuchují občas centrální nádrže. Je nutno rozlišovat, jedná-li se o nehody způsobené posádkou, nebo vadnou konstrukcí. Pak zjistíte, že se ty údaje rapidně změní a to v neprospěch Boeinga a spol. Hodně mi chybí hlavně u B737 ta konstrukční rezerva, kterou měly Tupolevy, Iljušiny, Antonovy, nebo i L-410. Proto je můj názor, že Rusové přešli postupně na A320, který je proti B737 robustnější a navíc je to evropská konstrukční škola. Ani byste nevěřili, jak si je Tu 154 s A320 velmi podobné v technických řešeních a logice, v jednoduchosti konstrukce. No a B737, mno, to je jako bych se vrátil z kosmodromu ke traktoru…

Samozřejmě, pokud by v Ižmě rostly starší stromy, byla by to trochu jiná story, ale pořád by měli dobré šance. B737 při stejné rychlosti na rozbité dráze, to bych viděl hooodně černě.

O. M. - nepřihlášený host (...113.75...)
25.02.2016 10:21
2 von Kukuck

Zajímavé počtení.
Co je AOG?
Co se týče 154 - je to éro které se mi líbí, a to tak, že velmi. I ve zde odkazovaném rozboru nehod píšou, že letadlo je sice v určitých směrech problematické (no, spíš asi jeho posádky), takže ve srovnání s boeingy nebo airbusy má více MU, zase však je robustní (méně obětí). V tý Ižmě měli kliku, že letiště zjevně nebylo neaktivní až tak dlouho, takže tam rostly jenom poměrně mladé stromy. Bejt tam něco mohutnějšího, zdaleka to nemuselo dopadnout tak dobře. A, samozřejmě, šikovní hoši za beranama.

von Kukuck (...102.197...)
25.02.2016 10:20

Zdar Sokolíci,
V knize 2 na straně 123 odstavec 2.3. je popsán systém přetlakování. Takto vypadá systém, který má závadu jednou za deset let provozu ;-)

Celkem 69 záznamů

Partneři


Reklama
Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s tím, že využívá pro analýzy a přizpůsobení obsahu soubory cookie. Další informace