Paměti starého práškaře – 35. díl

• 03.05.2015 06:10
• stalo_se
• Paměti starého práškaře

52. Island

A tak jsem nastoupil k Holidays Czech Airlines. Prvních čtrnáct dní jsem měl lítat se Standou Plevákem. Bývalý kapitán ČSA, pak instruktor a ředitel u charterové společnosti v Ostravě, po jejím pádu taky u HCA jako brigádník, jako já. Nejdřív jsme letěli do Kodaně jako cestující, tam čtyři hodiny čekali, až přiletí letadlo z Keflavíku a my vystřídáme kluky, co pokračovali domů, užít si volna. Ještě jsme si dělali na zemi v Kodani přípravu, jak to budeme dělat, až opustíme pevninu. A pak jsme konečně vyrazili poprvé nad tu velkou vodu. Standa řídil, já monitoroval. Blížíme se ke vstupnímu bodu do toho oceánského prostoru, před kterým si máme zažádat o povolení ke vstupu.

„Hele, Stando, před náma Lufthansa, tak to aspoň uslyšíme v reálu, jak se to dělá, to je super.“

No a Helmuti letí a letí, už minuli ten bod a ticho. My se už taky měli pomalu hlásit, ale nechtěl jsem jim zablokovat frekvenci. Když v tom se ozval kontrolor z Reykjavíku:

„Lufthansa xyz, minuli jste vstupní bod do oceánského prostoru.“

„Ok,“ Němci na to nevzrušeně.

„Bylo by dobré si zažádat o povolení!“ kontrolor na ně.

„Ok, tak dávejte,“ zněla v klidu odpověď. Žádná výška letu, kam letí, jaký má squawk, rychlost, výšku, předpokládaný čas na dalším bodu, nic. A ten Islanďan mu v absolutní pohodě dal povolení, už správně, jak to má být, tj. hladinu, rychlost a body na trati.

„No vidíš,“ povídá mi Standa „ ty se tu klepeš nervozitou jako drahej pes, a vono to bude v pohodě.“ A bylo. Ohlásili jsme se, my ovšem předpisově, dostali povolení k letu na Island a pokračovali přes Faerské ostrovy vstříc neznámému ostrovu.

Island z výšky

Tam někde v dálce je letiště Keflavík

Je to dobrý, Stando, našli jsme to!!!

A tak jsme oba poprvé v životě dolítli na Island, letiště Keflavík. V Reykjavíku je taky letiště, ale jen pro menší letadla, s naším Buldou bychom se tam nevešli. Z letiště nás pak převáželi dodávkou do Reykjavíku, kde jsme bydleli v hotelu na hlavním náměstí. No, náměstí, taková větší náves, ale jinak jsem si Island zamiloval. Čisto, krásný vzduch, jídlo taky dobré, akorát nekřesťansky drahé. Ale už tam byly posádky z Airbusu a měly vytypovány hospůdky, kde se to dalo unést. Zejména jedna v přístavu, rybářská, tam jsme byli častými hosty. Uvnitř spíš něco jako nouzový bufet, sedělo se na špalcích u dřevěného stolu, ale mělo to své kouzlo a ryby byly vynikající. Už je tam měli nachystané na špejli jako ražniči, srovnané podle druhu, a jen si stačilo vybrat a hodili nám to na grill.

Jen si vybrat tu správnou rybu….

Standa v rybářské hospůdce

Jednou tam došli na jídlo i Vláďa Peroutka s Pavlem Tůmou – ducatim. Měli jsme tam dva toho jména a jeden je vášnivý motorkář a vlastní mašinku Ducati. Tak abychom je rozlišili, jeden byl Pavel- ducati a druhej Pavel- nonducati. Majitel té hospůdky, starej rybář, jim na prkýnku nabídl rybí jednohubky, prý „islandská specialita.“ Vláďa to pak popisoval:

„První dvě kousnutí dobrý, ale pak jsem měl pocit, že mi v hubě vybuchlo tisíc Romadůrů najednou! Kristepane, to byl smrad.“ Měli co dělat, aby to v sobě udrželi. Ta specialita spočívá v tom, že chytnou žraloka a tak, jak je, bez jakýchkoliv úprav, ho zakopou na půl roku do země. Pak se exhumuje, vykope a zbaští. Prostě půl roku stará chcíplotina, ale u nich lahůdka. Vyprávěli jsme to pak islandským letuškám a ty se jen oblizovaly a nechápaly, jak nám to může nechutnat.

Po příletu na Island se posádky z Airbusu divily, že jsme se Standou letěli úplně sami, že u nich musí mít každý aspoň jeden vývoz s instruktorem. Jak je možné, že nás, nováčky, pustili nad vodu hned samotný. A to byla voda na náš mlýn, posádky Airbusů a Boeingů se neustále z legrace dobíraly:

„No jo, to víte, moc dobře vědí, kdo v tom sedí. Esa nepotřebují žádné vývozy. To víte, piloty z Boeingů nemůžete srovnávat s piloty Airbusů,“ byli jsme se Standou samozřejmě hned na koni. Oni to měli ale o kapánek těžší. Protože měli Airbusy více vybavené, včetně HF rádií, mohli lítat přímo i mimo radarový kontakt ze země. Ale na druhou stranu to od nich požadovalo o trochu víc práce s navigací než u nás. My na našich „klasicích“ jsme mohli jen po tratích, kde nás měli neustále na radaru pod dohledem. Lítali jsme z Islandu Londýn-Gatwick, Kodaň, Varšavu a Berlín-Schönefeld. Nejkratší linka přes tři hodiny, takže zatímco letěla protiposádka, měli jsme spoustu volného času. Vyrazili jsme na sledování velryb, výlet na půl dne, ale stálo to za to. Sice jsme viděli jen hřbety a zima byla jak v ruském filmu, ale fotit se pořádně nedalo kvůli vlnám.

Byli jsme na výletě tři – vlevo naše stevardka Kačenka, Standa Plevák, vpravo průvodkyně

Druhý turnus jsem lítal se šéfem Holidays, Vláďou Peroutkou, u kterého to bylo posledních čtrnáct dní na Boeingu, pak se měl jít školit na Airbus. Před posledními třemi lety mu povídám:

„Hele, Vládíku, poslední tři lety s beranama. Pak už budeš mít jen tu vařečku nalevo. Tak si je odlítej, já budu monitorovat, já už se na ty berany tak netřesu.“ A Vláďa, si myslím, byl rád. Ten se s tím Bulíkem vysloveně mazlil, co přiblížení, to nádhera, zejména na Islandu, kde nám často povolovali vizuální přiblížení a to byla paráda. Vláďa to vodil po nebi jako sportovní letadlo, jedno přiblížení jsme letěli už zdálky co nejníž, co předpisy a minimální výšky dovolí, tak jsme měli všechny ty gejzíry a dýmy ze země jako na dlani. Anebo jednou jsme se na přistání setkali s naším Airbusem a Vláďa to zorganizoval pro oba na vizuální přiblížení, ale na křížících se drahách. Řídící provozu byl trochu nervózní, jestli jsme opravdu oba „able“, ale Vláďa, starej zalítavač a předváděcí pilot, povídá:

„Ukážeme těm klukům islandskejm, jak lítají Češi, že nejsme žádná ořezávátka z východu.“ Na druhé soupravě jsme byli ve spojení s kapitánem z Airbusu, takže si to Vláďa ošéfoval a když jsme obě dvě letadla dosedla a zdůrazňuji, že naprosto bezpečně, z věže se jen ozvalo:

„Great job, boys!“

Poslední přistání V. Peroutky s Boeingem v životě – Copenhagen, RWY 22L

S Vláďou mám ještě jeden zážitek, na který se nezapomíná. Vraceli jsme se v noci z Berlína a před Faerskými ostrovy nás obklopila polární záře. Vypadalo to, jako bychom se prodírali obrovskou sušárnou se žlutozelenými prostěradly, které okolo nás vlají ve větru. Celé to divadlo trvalo přes dvě hodiny, nemohl jsem se toho nabažit. Ráno při snídani v hotelu jsem to vyprávěl kolegům a Pavel -nonducati povídá:

„Ty troubo, tys byl za tu noc tak pětkrát na rentgenu. Ty budeš svítit ještě v důchodu!“ Nu což, co se dá dělat, tělo se má ukládat do hrobu zhuntovaný. Nejhorší je umřít zdravej.

Pak přišel poslední let Vládi na Boeingu z Keflavíku do Kodaně a týdenní volno. Na které jsem se hrozně těšil, začal mě brát zub a poslední tři dny jsem si už odtrpěl a do Čech si přivezl parádní zánět okostice. Takže hned z Ruzyně na pohotovost, neb začal víkend a můj zubař tudíž neordinoval.

A poslední foto po přistání –zleva F.Gaspar, A.Pavlíček, V.Peroutka a M.Břenek

Poslední turnus na Islandu jsem odlétal s Markem Břenkem a byl to nejlepší turnus. V kokpitu maximální pohoda, sranda, rovněž na zemi. Marek má neuvěřitelný suchý humor, bohužel se nedá reprodukovat na papíru. Někdy mne po jeho hláškách až bolelo břicho od smíchu. Měli jsme i dost volna, které jsme využili k výletům po Islandu a na jeden přilehlý ostrůvek, přes který jsme se vraceli z Evropy na Island a bylo na něm i letiště, které nás zajímalo. Půjčili jsme si s Nonducati dohromady auto a cestovali k vodopádům, gejzírům a tak podobně. Zkoušeli jsme se s ním i vydrápat na tu sopku Ejafjatlajokutll, či jak se jmenuje, co zastavila provoz v Evropě. Tam jsem měl trochu obavy, auto ještě smrdělo novotou a Nonducati to hnal přes balvany, kam by ani teréňák nejel. Pak jsme ještě jednou na jiném místě zapadli do nějakého rašeliniště až po nápravy a zrovna na opuštěné rovině a absolutně bez signálu mobilu.

Vzhůru na sopku

Tam někde uprostřed jsme zapadli

Ti dva, Nonducati s Markem, když se dali dohromady, tak to mě bolelo to břicho od smíchu celý den.

S Markem Břenkem a Pavlem Tůmou – Nonducatim na trajektu na ostrůvek Vestmannaeyjabaer

Na tom ostrůvku jsme objevili velkou kolonii papuchálků a hrozně jsme se bavili jejich leteckým provozem. Starty dobrý, vždycky se rozběhli proti větru a nějak se do toho vzduchu dostali, ale ta přiblížení! To jsme se královsky bavili. Přilétající papuchálek dělal vždy dlouhé přiblížení na pádové rychlosti, samozřejmě do míst, kde bylo nejvíc jeho kamarádů a kamarádek, ne někam na volné místo. Těsně před dosednutím plný plyn a opakování okruhu. Průměrně, a to jsme jim to počítali, přistáli až na třetí pokus a to stylem, že už toho asi měl dost, tak to vzal trochu vejš a zhruba v jednom metru složil křídla a řachnul sebou do toho největšího hloučku. Což mělo za následek, že se ten hlouček rozpadl, polovina ptáků se rozeběhla a vzlétla. A ti co vzlétli, si pak vybírali další hloučky a tento provoz pokračoval dál stejným stylem. Až do doby, kdy už byli skoro všichni ve vzduchu, pak to posedalo, spíš popadalo, kde se dá, utvořily se hloučky a pokračovalo se dál.

Kolonie papuchálků na ostrově Vestmannaeyjabaer – papuchálek je symbol Islandu

Papuchálci s námi lítali jako maskoti i na palubě

A pak přišel konec i tohoto dobrodružství. Poslední přelet čtyřstovky z Islandu do Prahy, letěl s námi i jejich prezident na nějakou oficiální návštěvu a tím Boeingy u Holidays skončily a s nimi i my. Asi po čtrnácti dnech jsem ještě s Pepou Prokšíkem přelétl z Ostravy do Prahy totálně vykuchanou čtyřstovku, bez sedaček, dveří na záchod, bez koberců a obložení stěn. Prostě úplně holá trubka to byla. Úplně poslední let Boeingu u ČSA, potažmo u Holidays. P. Prokšík byl taky odejit. Bývalý kapitán u australského Qantasu, instruktor, inspektor, zalítávací pilot. Asi byl moc dobrej a tudíž pro chlapce ve vedení nebezpečnej. A přišel i ten nejhorší den v životě u ČSA, na což mě upozornil už předem Filip. Odevzdal jsem ID a tím jako bych umřel. Už jsem nemohl vstoupit normálně do budovy, kde jsem strávil 13 let, jen na občanku a s ID jako návštěvník. Do části, kde se posádky připravují na let, už jsem mohl nahlížet jen přes sklo. Stál jsem s kufrem na chodníku před ČSA, v hlavě i v duši neskutečné prázdno. Co teď, co bude dál? Kdybych byl propuštěn podle pravidel, podepsaných, slíbených, odsouhlasených, ani bych nemrkl. Nu což, život jde dál, musíme se s tím nějak porvat. Mám rodinu, musím se o ni postarat.

Související kategorie