Paměti starého práškaře – 31. díl

• 08.03.2015 07:37
• stalo_se
• Paměti starého práškaře

47. Těžký život kapitánský – pokračování

Chytil jsem let Praha – Sharm-el-Sheikh – Antalya – Praha. A protože to je dlouhá služba, přes zdravotní normu, je v posádce o jednoho pilota a dva stevardy navíc. Ti se pak střídají a kdo zrovna neletí nebo se nestará o cestující, odpočívá. Pro tento „odpočinek“ byla vyblokována první řada sedaček, oddělená od zbytku letadla plentou, aby tam měli „odpočívající“ aspoň jakési soukromí.

Letiště v Sharm al Sheikhu foto Ouha

Z pilotů to byl vždy jeden instruktor, jeden kapitán a jeden co-pilot, aby mohl letět každý s každým. Odlet o půlnoci, návrat někdy okolo třetí odpoledne. Tak jsem si objednal na ráno snídani šunku s vejci a na oběd normální teplé jídlo, to byla ještě tehdy možnost. Na jídlo jsme měli ještě tenkrát nárok. Dnes, když se kluci chtějí za letu najíst, musí si objednat jídlo předem a částka za jídlo je jim stržena z platu. Kdo si nevybral, co by rád, dostal dvakrát guláš s bramborama. Přišli jsme do letadla a mladá letuška se mne ptá:

„Pane kapitáne, vy jste si objednal jídlo?“

„Ano, to jsem si objednal,“ divím se dotazu.

„Tak se podívejte, co vám přinesli,“ a ukazuje mi prázdný tác s příborem. Motal se tam okolo toho nějaký přechytralý tlouštík.

„Vy jste z cateringu?“ ptám se ho.

„Jsem a co jako? Vo co de?“ a už jsem viděl, že je v bojovné náladě, že zase nějakej týpek kapitánskej otravuje.

„Podívejte se, já si objednal jídlo a vy jste mi dodali na palubu prázdný tác,“ povídám v klidu.

„Jooo, tak vy jste so vobjednal jídlo, jo?“ a v tónu hlasu slyším a na tváři mu vidím – ty hajzle s prýmkama, co tu zas vopruzuješ, co chceš?

„Ano, představte si, že jako kapitán tohoto letu jsem měl tu drzost a odvahu si poprvé v životě objednat jídlo, jinak sním všechno, co se mi dá. Nezlobte se na mě, ale ráno v šest guláš s bramborem opravdu nemusím, tak jsem si zamluvil šunku s vajíčkama na snídani.“ A on pořád jen stál a posměšně se usmíval.

„Nebo vy byste to snad jedl?“

„Nejedl, já sem vegetarián!!“ vítězoslavně na mě vyhrknul a to se mi zase převrhla nádoba s adrenalinem.

„Hele, mazejte pro tu šunku s vajíčkama, jinak neletím a máte to na krku vy!“ ztratil jsem s ním trpělivost a on zmizel. A do pěti minut mi hlásí dívčina, že moje snídaně dorazila.

Sharm al Sheikh. Foto: Z.Chovanec

Měl jsem letět první úsek do Sharmu, hnízdím se v kokpitu a dorazí rampák.

„Pane kapitáne, jestli byste prej mohli odpočívat vy tady na jumpseatu v kokpitu a stevardi na zadních, v zadní kuchyňce?“

„Krucinál, to je snad epidemie dneska nebo co. Zbláznil jste se? Proč? Máme snad vyblokovanou první řadu a tady na tom jumpseatu se nedá sedět dlouho, jak si tady asi mám odpočinout?“ to už jsem cítil, že to nebude lehký odlet, nejdřív ten tlustej vegetarián a teďka zase nesmyslné požadavky.

„No protože cestovka prodala i první řadu, teda jen tři sedadla z těch šesti, takže stevardi by neměli kde být, ledaže byste seděli všichni vedle sebe.“ Když jsem si představil těch 15-16 hodin v té trubce bez kouska aspoň toho relativního pohodlí, jak potom asi máme řídit letadlo se 162 lidma a bezpečně?

„Tak to je vyloučený. To ať si zodpoví cestovka těm lidem. Je mi líto, ale my máme taky nějaké předpisy a ten odpočinek musí být aspoň trochu odpočinkem. Sezení v kokpitu není odpočinek, stejně jako vzadu na jumpseatech. Ani ve třech na sedačce, když se nemůžu natáhnout. Prostě to nejde, ať si to vysvětluje cestovka, ty tři lidičky prostě nevezmem, je-mi líto.“ Druhý kapitán, který měl první úsek odpočívat, s tím také souhlasil. Pak ale přišly stevardky s tím, že mezi Sharmem a Antalyí letíme prázdní, tak budou první úsek sloužit v šesti, pak si na tu hodinku a půl v prázdným letadle zdřímnou všichni najednou a z Turecka už zase budou sloužit v šesti. A nám, pilotům, tím pádem zbyde trojsedačka a můžeme si „lehnout“. Tak jsem zase nechal zavolat rampáka a že tedy jo, že ty tři nešťastníky naložíme taky. Když mi pak přinesl po nastoupení lidí loadsheet k podpisu, povídá:

„Celý letadlo tleskalo, když ty tři grácie nastoupily.“

„Jaký grácie a proč se tleskalo?“

„No, jsou to nějaký tři zmalovaný ženský a jak jste je odmítl, tak volaly televizi Nova, že je kapitán vyhodil z letadla. A ti z Novy už tam v hale rozestavovali světla a kamery, že to natočej.“ Úplně jsem zapomněl, že už mám břišní popruh. Do mě vjel takovej vztek, že jsem málem tu sedačku i s půlkou kokpitu táhnul za sebou. Holky už tam měly zatažený závěs mezi kuchyňkou a prostorem pro cestující, ten jsem málem urval a vletěl jsem do první řady. Tam opravdu seděly tři zmalované blondýny a jen na mě překvapeně vypoulily bělma a mávaly falešnejma řasama jak vějířema, že mi to málem rozcuchalo ježka na hlavě.

„Dobrý den dámy, jsem kapitán tohoto letadla a prý jste na mne volaly televizi?“ spustil jsem na ně lehce zvýšeným hlasem, dusil jsem vztek v sobě.

„No, víte, pane ka..“

„Nic nevím!“ přerušil jsem je „ ale abyste vy věděly, dámy. Tahle sedačka je vyblokovaná pro odpočinek posádky. Zatímco vy už za šest hodin se budete koupat někde v moři, my v téhle rouře budeme ještě sedět dalších deset, protože z Egypta letíme ještě do Turecka! Proč si myslíte, že je nás tu teď tolik? Protože základní posádka by to nesměla letět. A cestovka vám vůbec neměla ty místa prodávat, takže ne, že kapitán vás odmítl, ale dostaly jste místa, která prakticky neexistují. A za to, že letíte, můžete poděkovat stevardkám, které kvůli tomu, abyste mohly letět, budou celých šestnáct hodin na nohou!“ o druhém úseku jsem samozřejmě takticky pomlčel.

„Tak děkujeme, pane kapitáne,“ koktala ta nejbližší.

„Mně ne!! Stevardkám poděkujte!!“ Tak se otočily dozadu k holčinám a že jako děkujou.

„A teď volejte televizi!! Proč letíte, jenom díky ochotě posádky!! Anebo ať volá ten, kdo tady tleskal!!“ a rozhlédl jsem se po letadle. A nikdy v životě jsem neviděl tolik cestujících, jak najednou velice úporně studují nouzové postupy v letadle z příruček, které jsou umístěny v kapsách před jejich sedadly. Odfrknul jsem si jak válečný hřebec po vítězné bitvě a odebral se zpátky do kokpitu. Někde nad Sofií mi děvčata donesla první kávu.

„Tak co, holky moje, jaká je vzadu nálada?“

„Ticho jak na paloučku, pane kapitáne. Ani vodu nechtěj, seděj jak opaření,“ směje se šéfová. Vztek mne už dávno přešel, tak jsem jim za svítání nad Řeckem udělal takový výklad o našem letu, že by se za mne nestyděl ani Jan Zlatoústý.

S občerstvením jsem jednou narazil u velice mladé letušky, byla u firmy pár týdnů i s cestou. Měli jsme v Kolektivní smlouvě, že napít dostaneme, o co si řekneme a v jakémkoli množství. V kokpitu je velice suchý vzduch od zahřáté elektroniky. Normální vlhkost se pohybuje, tuším, okolo 60 %, v kokpitu je prý asi 5 %. A trpí sliznice, ze začátku jsem kolikrát smrkal i krev, pak se to poddá, protože prý už žádné nemáme. Obešel jsem tedy letadlo, jak káže předpis a dělám to i z pověrčivosti před každým letem, ještě si kopnu do pneumatik a po příchodu na palubu se mě dívčina ptá:

„Kdy budete jíst?“

„Na cestě tam a na cestě zpátky znovu,“ povídám z legrace.

„No to asi těžko, máte nárok jen na jedno jídlo!“ Zalapal jsem po dechu.

„Dáte si něco k pití?“

„Láhev s vodou, trochu odlijte a doplňte džusem, děkuju,“ povídám svou oblíbenou kombinaci.

„Jen vodu, džus mám jen pro cestující.“ A to už jsem začínal vidět rudě.

„Milá slečno, ty dvě jídla jsem myslel ze srandy. Ale to pití dostanu a jestli se vám to nelíbí a chcete-li v tomto tónu pokračovat, nechám vás vyměnit. To není problém!“ A praštil jsem za sebou dveřma od kokpitu. Přilítla šéfová:

„Honzo, nezlob se, já to slyšela až vzadu a nestačila zasáhnout. Teda tebe vidět naštvanýho, to je co říct. Už jsem jí to vysvětlila, neboj a tady máš to svoje pití.“

„Tak hele, ta mě teda fakt vytočila, vždyť je stará jak moje dcera. Prosím tě, do kabiny už budeš chodit jenom ty a na průletu ji nechci vidět. Řekni jí, že než vylezu z kokpitu, ať zmizí dozadu.“

A taky že jo. Když jsem se na destinaci šel protáhnout, jen jsem viděl, jak běží uličkou dozadu, jen jí lokny nadskakujou. Ale to už mě vztek přešel a měl jsem z toho spíš jundu.

Jednou jsem měl Košice a Oslo, typický dvojboj. Vpravo Tomáše Kořínka, syna Tomáše staršího, co mi recitoval německou básničku na lince z Kodaně, když mne postihly střevní problémy. Tomáš ml., taky super parťák, bývalý vojenský pilot, počasí na celý den v Evropě nádherné, prostě jsem se těšil na maximálně pohodový den. Po přistání v Košicích během nakládání zavazadel Tom objevil závadu na kole.

„Hele, pojd se na to podívat, to jsem ještě neviděl!“ A tam v pneumatice díra, asi 1 cm dlouhá, ale hluboká, že jsem do ní strčil pomalu celá klíček od auta. Nikoliv sjeté gumy na druhé až třetí plátno, jak jsme byli zvyklí, ale toto?

„Zavolejte mi mechanika,“ povídám zástupci.

„Tady žádný není s typovkou na Boeinga.“ Hmm, tak nic, volám mobilem Prahu, stojím u toho kola a popisuju jim poškození. Začali mi něco povídat, ale nebylo slyšet, hučí tam měniče, čerpadla a klimatizace z podvozkové šachty.

„Moment,“ zařval jsem do telefonu a rozeběhl se pryč od letadla, abych slyšel, samozřejmě v předklonu a s mobilem u ucha. A najednou rána, sedím na zemi, mobil ode mě letí na dvacet metrů. Já v tom předklonu a v běhu to napálil hlavou do plechů od motoru, co jsou vzadu za turbínou. Takové vodorovné, žáruvzdorné a pěkně ostré placky to jsou na pylonu motoru, aby ho chránily před horkými plyny z turbíny.

Tak o tohle jsem si „ otevřel “ hlavu

„Ty vole, nehejbej se, teče ti krev!“ zahulákal Tom a nezpanikařil, zaplaťpánbůh, že tam byl zrovna on. Vlítnul do letadla, vzal od holek utěrku, nasypal do ní led a běžel ke mně zpátky. Já tam seděl na betonu zpitomělej, kolem mě krve jako na jatkách. Připlácnul mi ten led na hlavu o odebrali jsme se do letadla.

„Tak jo, teď mi nevolejte mechanika, ale doktora,“ povídám zástupci ČSA.

„Tuná žiadny nie je,“ dostalo se mi odpovědi. Zatímco jsem telefonoval s operačkou, dorazil do letadla hasič s brašničkou s emblémem Červeného kříže, taková autolékárnička to byla. Nadzdvihl jsem ručník s ledem, on to znalecky prozkoumal a prohlásil:

„To je na šitie, pán kapitán“.

„Tak jste to možná slyšeli,“ povídám do telefonu „musím do špitálu.“ Operační jen vzdychnul, co měl dělat, když měl v Košicích za kapitána vola, že ano.

„Tak jo, přistavte sanitku,“ obracím se na zástupce.

„Tuná žiadna nie je,“ a přijelo hasičký auto, náklaďák a v tom mě vezli do nemocnice a hezky s houkačkou.

„Hele, to nemusíš dělat kravál, já si jen rozbil hlavu o éro,“ povídám šoférovi.

„Já takto riadim prvý raz!“ povídá mi smutně mladík za volantem.

„Tak jo, tak to nech, ať to je s plnou parádou,“ už jsem se nebránil ničemu. Po příjezdu do nemocnice jsem lehce znejistěl, ordinace v suterénu, spousta lidí, nepřipadalo mi to nejčistší. Zástupce vrazil hned do ordinace, že nebudeme čekat. Přál bych vám vidět úlek toho doktora, já tam stojím v uniformě, hlavu zabalenou do utěrky, lehce zakrvácen. Už jsem viděl, jak v duchu počítá, kolik mají sálů a doktorů ve službě, že pád letadla asi nezvládnou.

„Klid pane doktore, jenom já,“ povídám mu.

„A vy ste …..?“ koukal na mě s úžasem.

„Ano pane doktore, ten nejhlavnější a jak je vidět, i nejblbější. Rozbil jsem si hlavu o vlastní letadlo.“

Položili mne na lůžko, vedle za plentou naříkala nějaká žena, no horor. Sestra mi umyla hlavu, doktor to skouknul a povídá:

„To je dobré. Už to není na šitie,ani to nekrváca.“

„Tak mu aspoň oholíme hlavu, nie pán doktor?“ sestra na to.

„Nie, ten by vám poďakoval. Dajte mu na to fáč“. Tak mi tam dali obdélník nějakého obvazu, pružnou síťovinou to chytli pod bradou, že jsem vypadal jak nebožtík, co jim vázali po smrti bradu, aby jim nepadala. Doktor se jal vypisovat lejstra.

„Kolko to asi je?“ a prsty ukázal asi 15 cm.

„Tolik?“ ptám se v úžasu.

„Hej, tak dlhé, pán kapitán. Je vidieť, že keď dačo robítě, robítě to s plným nasadením. A potrebujem zajcovné“.

„To je co?“ To bylo třicet slovenských korun za návštěvu ordinace a zavedl to ministr Zajac, jak jsem se dozvěděl.

„Nemám slovenské koruny, ale mám pojistku od ČSA.“ A dávám mu plastikovou kartičku.

„A to je čo?“ chvíli to převracel v prstech a pak povídá:

„A viete čo? Zme bratia, nie? Máte to umytie hlavy grátis, pán kapitán!“

„A můžu letět, pane doktore?“ Udělal se mnou pár cviků – prst na špičku nosu, jestli si vše pamatuju, jestli se mi netočí hlava apod., a že jo, že mi nic není. A hajdy zpátky na letiště. Ještě z auta jsem volal do Prahy, že je to dobrý, že ty lidi na New York ještě stihneme dovézt na čas. No jo, ale jak přes halu s tou páskou pod bradou? Zástupce teda zavolal vysílačkou na letiště, ať mi přinesou čepici před halu do auta, pásku jsem sundal a ten mul na hlavě připlácl velitelskou čapkou a hrdě prošel mezi cestujícíma na plochu k letadlu. Vlítnul jsem dovnitř a jedem jedem, ještě to stíháme. A šéfová kabiny si postavila hlavu:

„Já s váma neletím, nemám jistotu, že jste v pořádku.“

„Hele, dámo, mě nic není, jen jsem si rozříz kůži na hlavě. Myslíte, že bych letěl, kdybych se na to necejtil? Mně nic není, já bych to letadlo tady klidně zastavil kvůli tý gumě, ale já jsem opravdu v pořádku!“

„Ne, chci potvrzení z nemocnice a děvčatům už jsem taky zakázala s vámi letět!“ Zástupce jen zdvihnul oči k nebi a zmizel k telefonu, já na ni chvíli nevěřícně koukal a zavolal do Prahy, že to nestihneme, že si vedoucí kabiny postavila hlavu. Jen zase vzdychli, vzali si ji na telefon, ale ani oni s ní nehnuli. Asi po hodině přišel konečně fax z nemocnice, že jsem v pořádku, že se jedná pouze o povrchové zranění.

„Teď už jste spokojená? Teď už poletíte?“ ptám se jí.

„Teď už ano“.

„A viděla jste toho doktora?“

„No to ne.“

„No vidíte, a jemu věříte a mně ne. Teď už je to stejně v pytli, těch patnáct cesťáků do New Yorku už stejně jelo domů, nestíhají kvůli vám ten let.“

Lehce znejistěla.

„Klídek madam, poletí Tomík, já budu jen v kokpitu tiše pod sebe zvracet!“ a praštil jsem za sebou dveřma od kabiny. Při nástupu cestujících jsem seděl zase v čepici, ono je vidět levým okýnkem na mě a dovnitř kokpitu. Dolítli jsme do Prahy, sepsal jsem pro jistotu hlášení o úrazu, kdyby něco. To naše Oslo odletěla už hotovost. Dispečeři mi nabízeli pár dní volna, ale odmítl jsem.

„Hele, nic mi není, zítra normálně nastupuju na linku. Nejvíc bych si přál, kdyby si o tom už nemluvilo.“ Protože jak jsem došel na posádky, opět čepicí připláclej obvaz, každý hned:

„Hele, tys prej měl nějakej úraz, ale to jsou nějaký kecy, ne? Vždyť ti nic není.“ Tamtamy zafungovaly. Převlíkl jsem se a odjel na ubytovnu, už zase s tou nebožtíkovskou páskou pod bradou. Tam kouká zády ke dveřím na televizi můj spolubydlící a v té době nejlepší kamarád Jirka Havelka na televizi.

„Co tu děláš? Máš bejt v Oslu, ne?“otáčí se ke mně od obrazovky. Chvíli kouká na obvaz.

„Panebože, já bydlím s volem!“ A koukal dál do bedny. Žádný dotaz typu: co se ti stalo? Obvaz letěl do koše a až pak došlo na vyprávění. Ta šéfová se svým postupem prý pak někde chlubila na nějakém školení a dostala od ostatních čočku, že nejsem kaskadér a že to přepískla, že prý mně mohla věřit. To mi vyprávěla jedna z účastnic toho školení. A ta šéfová zanedlouho dala sama výpověď, ale nevím, jestli kvůli tomuto excesu.

Související kategorie