- 10.12.2010 14:05
- stalo_se
„Tak máme dneska zase kurs mandarínskej angličtiny, Honza!“ Tak mě uvítal můj slovenský kolega Mároš, když jsem se vrátil z oběda. „A kterej Číňan přiletí, hodný nebo zlý?“ Hodný je Yangtze River Express a zlý je tchajvanský China Airlines. „No, dneska je to ten hodnej, má akorát asi dvanáct hodin zpoždění, ale jinak, co se týká dne, se tentokrát trefili.“
Každý kdo mne zná ví, že Jumbo je mé oblíbené letadlo. Vedle té hory železa si nepřipadám tak tlustý, naopak mám dojem, že jsem velmi drobný. I když je to mašina přes čtyřicet let stará, poprvé se vznesla do vzduchu 30. září 1968, je stále krásná dáma, i když už je v nejlepších letech. A nová verze 747-800 je ještě krásnější, protože je prodloužená. Proti ohavné A 380, kterou jsem překřtil na Titanic, to je elegantní krásné letadlo. Vím, že Francouzi si vždy dávali záležet na designu, ale u tohoto monstra snad přebrali absintu, jinak si tak ošklivé letadlo nedovedu vysvětlit. A je už celkem jedno, jestli na propagačních videích nabízejí v interiéru dětské pískoviště, bary, nebo salóny krásy. Tyto ptákoviny by stejně dříve či později zmizely, protože dopravci většinou vydělávají sedačkovou kapacitou. Něco jiného je pohodlí, místo pro nohy, tvar a velikost sedaček. Ostatně chtěl bych vidět dámu v salonu krásy, když si nechá udělat make up a letadlo se při tom dostane do turbulence. Proti tomu by nejspíš portréty od Picassa byly úplně socialisticky reálné baby! Já osobně a dalších 99% cestujících jsme celý let připoutáni (tedy kromě návštěvy toalety, tam bych se sedačkou nevešel). Musím tady přiznat, ač nerad, že cestování v turistické třídě Boeingu 747 není bůhvíco. Jednou jsem absolvoval let v řadě 52 ze San Franciska do Frankfurtu a mám dojem, že si takovou věc nechám příště klidně ujít. Kromě toho, že tam bylo zoufale málo místa na nohy, tak mě ještě oblažovali celou cestu opilí němečtí důchodci, kteří vydrželi řvát a otravovat celý let. Za to ale Jumbo nemohlo. Za rozteč sedaček může dopravce, výrobce je tam nasází, jak si zákazník přeje. Co musí být naprostým šílenstvím je cestování v turistické třídě japonských aerolinií na tuzemských tratích, když používají maximální možnou sedačkovou kapacitu a letadla mají pro 456 cestujících. Tam asi Evropan může sedět jenom u nouzových východů, jinde by to měl k stání!
Na prvních Jumbech byl v prvním patře bar. Měly ho tam Air France, Pan Am a další společnosti. Některé ho zas měly dole před schody do prvního patra. Co se týká schodů, existují dvě varianty: točité a rovné. Mám dojem, že točité byly jenom u prvních verzí. Bary později ustoupily dalším sedačkám. Platící cestující přeci jenom vydělá společnosti více peněz než cestující stojící a pijící na účet společnosti…
Před kolapsem Pan Amu jsem letěl z New Yorku do Paříže Jumbem N747PA, což byl druhý vyrobený kus a tehdy se jmenoval „Clipper Juan T. Trippe“ - to bylo jméno jednoho ze dvou původních majitelů a zakladatelů společnosti. V té době to bylo osmnáct let staré letadlo. Bůhví kde je mu dnes konec. Nejspíš je už po letecké smrti, rozřezán a roztaven.Správně by mělo stát někde v muzeu a na něm deska, že jsem s ním letěl, nebo ne? Já jsem viděl, jak v Maxtonu rozřezávali daleko mladší 747-200 společnosti Northwest.
Vrátím se k Číňanům. Ti „zlí“ mají originální Boeingy 747-400F, nákladovky, které byly už jako nákladní postavené. Mají otevírací čumák a boční nákladová vrata. Přestože to jsou letadla serie 400, mají malý „hrb“, kde má posádka pohodlné fotely, kuchyňku a toaletu. Nákladní letadla jsou většinou otloukánci, ale tato jsou ve výtečné kondici a vždy neuvěřitelně čistá. Překvapilo mne, že posádka velmi nerada otevírá čumák. Nedávno jsem pochopil proč. Stačí, aby letadlo nestálo absolutně rovně, což se může lehce stát, a zavírání přídě začne být zajímavé. Po obvodu trupu jsou mechanické zámky přibližně padesát centimetrů od sebe a když se zavírá příď, velmi často se stává, že jeden nebo více zámků signalizuje, že nejsou v zamčené a zajištěné poloze. To pak znamená opakovaně příď otevírat a zavírat, až si všechny zámky správně sednou. Zvenku to vypadá legračně, jako že se letadlo směje, ale posádce to veselé zrovna nepřipadá. Letadlo nemá okna, toaleta je tam jenom jedna (nádrž je na stejném místě jako u verze pro cestující, tj. pod podlahou hlavní paluby).
Hodní Číňané mají přestavěná původně dopravní letadla, která létala u Japan Airlines. Letadla nemají otevírací příď, mají pouze nákladová vrata na levé straně trupu za křídly. Okna jsou zaslepená a odpočívárna za kokpitem je stejně velká jako u letadla s malým hrbem, druhá polovina prostoru slouží jako zavazadlový prostor pro posádku. Letadlo je většinou špinavé a samá záplata. Je to opravdu velký rozdíl a při tom obojí jsou to Číňané!
Tentokrát to byli ti hodní z Yangtze River Express. Letadlo přiletělo do Prahy prázdné. Řeknu vám, je to neuvěřitelný tunel! „Kluci, musíte přivázat příďák, budeme to celé nakládat, tak aby nám to nedřeplo na zadek!“ Já přivazuji příďový podvozek vždy, protože čert nikdy nespí a již jsem viděl ty šráky několikrát pěkně napnuté. Na vysvětlenou: na stojánce jsou v betonu ocelová oka, ke kterým se přivazuje příďový podvozek zvláštním tlustým popruhem, který se prostrkává nůžkami příďáku. Popruh si vozí letadla na palubě. A tak jsme podvozek přivázali a koukali se, jak ze skladu vozí další a další palety s nákladem. „To se tam snad ani nemůže vejít!“ „Ale jo vejde se to, horší to bude s váhou, v Šanghaji se horší počasí a kapitán to chce natankovat skoro do plna, nemají tam žádné záložní letiště.“ Když mi přinesli papíry s požadavky na plnění, měl jsem dojem, že se kapitán spletl o jedno desetinné místo. První požadavek byl na sto dvacet tun paliva. Zavolal jsem pro dvě cisterny. Kluci od Totalu mě ujistili, že by to jednou cisternou naplnili. „Takovou tady nemáte!“ A pak tam obě spadly jako nic. Přivezli třetí, šplouch a byla tam! Kapitán si mě volal nahoru a dal mi nový požadavek na plnění: 148 tun paliva! Maximum pro čtyřstovku Jumbo je 173,5 tuny paliva. Když jsme tam nalili čtvrtou cisternu, Totalu došel humor. „Jestli budou chtít ještě, tak musí chvíli počkat než dorazíme ty prázdné!“ Naštěstí kapitánovi to stačilo, ale začal problém s těžištěm. „Jsme mimo zelené pole, musíte přehodit palety z podpalubí!“ To se mě netýkalo a tak jsem zavolal kluky od „loadu“, ať si to vyřídí. Naštěstí tam byli „staří mazáci“, kteří věděli co a jak a tak vyložili lehčí palety zepředu a těžší zezadu a prohodili je. Loadmaster si volal naše kluky nahoru a řekl jim, že je mašina stejně přes váhu, že jednu paletu musí nechat v Praze.
Jumbo stálo na stojánce, křídla ohnutá dolů jako chcíplý pták. Vzpomněl jsem si na dvaašedesátku před startem do Havany, křídla plná paliva ohnutá až k betonu letiště. Když byl vyřešen náklad a letadlo bylo připraveno k odletu, zavolali jsme tahač. Zapomněl jsem říct řidiči, že je mašina na maximální startovací váze, že bude muset pořádně zabrat. Zapřáhli jsme těžký tahač, kapitán mně ohlásil, že má povolení k vytlačování a zeptal se mě jestli může odbrzdit. „Parking brakes off, please!“ Kontrolka parkovací brzdy zhasla, já jsem dal otevřenou dlaní znamení řidiči tahače, že je odbrzděno, že může začít vytlačovat. Tahač zabral a nic. „Mají tam ještě špalky! Ať jo ještě jednou obejdou, to tam budou mít za hlavním podvozkem!“ Tam nebyly špalky, to jenom letadlo vážilo skoro 400 tun! Nakladači pro jistotu ještě jednou oběhli letadlo a signalizovali, že tam špalky nejsou. „Hele, mají maximální startovací váhu, tak pomalu a něžně, prosím.“ Do toho se ozvala „mandarínská angličtina“: „Graun copy, graun copy is any problem on graun?“ Na vysvětlenou: graun = ground, copy neznamena rozumím, ale cockpit. Tahač se skřípěním a vzdycháním pomaličku pohnul letadlem. „Copy to graun, we have runway zero six, runway zero six.“ Potvrdil jsem, že mají dráhu 06 a vytlačili jsme Jumbo zadkem k prahu dráhy 24 na pojížděčku Alfa. Tam tahač se skřípěním zastavil, odpojili jsme oj a letadlo začalo startovat motory. Někdy je posádka tak rozverná, že nahazuje klidně dva motory najednou, ale tentokrát brala po jednom. Když jsem jim potvrdil vytažení vztlakových klapek slotů do startovní pozice, popřál jsem posádce šťastnou cestu a odpojil se od letadla. Na vizuálním kontaktu jsem jim zamával špendlíkem, který rozpojuje řízení, aby viděli, že jsem ho tam nezapomněl, zdviženým palcem jsem jim popřál šťastnou cestu a šel si sednout do auta. „Honzo, podíváme se, jak bude startovat?“ „No jasně!“ Kolega chtěl jet dopředu, na stojánku padesát. Když jsem viděl, jak chcíplý pták jede pomalu na druhou stranu dvacet čtyřky, povídám: “Hele, tady to bude akorát, to žádná svíčka do nebe nebude.“ Koukali jsme se, jak se letadlo otočilo na dráze a jak tam naložil. Fakt to bylo jako dvaašedesátka: od motorů létala hlína, za mašinou se zvedl oblak hnědého prachu. Jumbo pomalu, velmi pomalu zrychlovalo. Jak nabíralo rychlost, pomalu se ze chcíplého ptáka stával orel, jak se křídla zvedala díky vztlaku nahoru. Motory jenom zvonily, jak šli na plný knedlík. Na úrovni Brava se teprve letadlo odlepilo. Nádherný pohled!
Jsem na letišti teprve čtyřicet let, ale pohledu na startující letadlo jsem se ještě nenabažil. Jestli mi ho nějaký letištní reorganizátor vezme, udělá ze mně nešťastného člověka!
Knihovnička: Knihy si můžete objednat
zde
Související kategorie
Komentáře
Celkem 45 záznamů
This information is off the hiozol!