Čechoviny 90

• 10.08.2010 20:00
• stalo_se

Je léto, beton letiště je rozpálený a montérky, jejichž materiál obsahuje více než 70% umělotiny, mají efekt igelitového pytlíku. Z člověka teče, aniž by se pohnul. Před mnoha a mnoha léty, v sedmdesátých létech, existovala stojánka 4A a tam jsme měli naše L 410 Turbolety. Krásná a spolehlivá letadla. A krásná doba, mně bylo něco přes dvacet, byl jsem chytrý jak rádio a čas jsem dělil na letiště, holky a mejdany. Koupil jsem si fotoaparát Pentacon Six a objektivy a všude jsem ho nosil, aby všichni viděli, jaký jsem umělec. Prostě jsem chtěl udělat dojem. Uměl jsem pochopitelně prd, ale jeden klad mé „umělecké“ snažení mělo - z použitelných fotek začal vznikat archiv mých fotografií z letiště.

 

Na stojánce 4A, kde stály seřazeny naše mašiny, jsme neměli žádnou místnost, žádnou buňku nebo něco, kam bychom se mohli před úpalem schovat. Jediným stínem byl stín pod křídlem mašiny. Ráno jsme vyrazili ze Starého letiště s autem ARO, což byla rumunská verze terénního GAZu. Ten byl celý den naší kanceláří, dílnou a odpočívárnou… S dispečinkem jsme byli spojeni předpotopní vysílačkou, což byl neuvěřitelně těžký kufřík s nepatrným dosahem.

 

Pepa Šulc, bezvadný chlap, se kterým jsem dělal, ráno napustil kýbl ledovou vodou a do ní nastrkal minerálky. Když voda zteplala, dojel pro novou. To byla naše lednice. Ke konci éry pravidelné dopravy s Turbolety nám půjčoval Pavel Hroch, který v té době dělal pro Pan Am, plastové záslepky motorů, které, když se napustily vodou, vytvořily krásný bazének, kam jsme skákali v kombinézách; ty v té době ještě neobsahovaly žádné umělé vlákno, takže se v nich dalo vedro vydržet, nebo jsme se chodili koupat do bazénu na Staré letiště. Bazén tam je stále, ale v žalostném stavu a nepoužitelný. Inu, člověk si musel umět poradit!

Foto Václav Kudela, planes.cz

Byl jsem v té době nejmladším mechanikem na pražské stanici, a tak jsem samozřejmě vyžíral nepopulární práce. Vedoucí stanice, pán, kterému se říkalo Baryk, ke mně vždycky přišel a povídal svou velmi zvláštní češtinou: „Prosymte Honzíku, nemuzes tady zaostat, on Eda nemůže prijít, má nemocnou holku. Ses mladej, ty to vydrzís!“ Mně to bylo celkem jedno a tak jsem zůstával, až jednou se mi to vymstilo. Byl jsem v práci již 24 hodin, právě v takovém vedru, jako je teď. A zase mě Baryk ukecal. A stalo se, co stát muselo: blbě jsem zavřel nádrž paliva, zátka se za Brnem vyklepala a palivo se začalo odsávat z nádrže. A tak Dušan, který letěl jako kapitán, sedal v Bratislavě mezi hasiče a na jeden motor, protože v kabině byl strašně cítit letecký petrolej a v pravé nádrži už nebylo palivo. Byl z toho ohromný malér. Samozřejmě skvělý Baryk „charakterně“ popřel, že ode mně chtěl, abych byl tak dlouho v práci: „No to si mel ríct, že si unaveném, kdybych to vedel, tak bych te nestavěl do směny.“ „Ale já jsem vám to říkal, že už jsem strašně unavenej, ale vy jste mi řekl, že to musím vydržet, když chci jít na dovolenou.“ Nakonec jsem z toho, právě díky kapitánovi inkriminovaného letadla, vyvázl bez soudu a celkem jenom s odřenýma ušima. Od té doby vím, co znamená české přísloví, že v nouzi najdeš přítele a také vím, že nesmím věřit svým nadřízeným a když není něco zrovna košer, tak to chtít písemně, ono se strašně rychle může změnit uznalé poklepávání na rameno v pohlavek...

 

Na druhou stranu musím spravedlivě říct, že moji tehdejší starší kolegové se ke mně chovali hezky, byla to bezvadná změna proti hangáru B nebo motorárně, kde k práci ještě patřila politická buzerace včetně ranní desetiminutovky, kdy kdosi četl politické aktuality do závodního rozhlasu. V tomto zařízení dělal člověk, který byl trochu mentálně nesmělý a vyhlásil cokoliv o co byl požádán. Našli jsme v tom jisté zalíbení a tak po jedné obzvlášť bouřlivé oslavě MDŽ, která se pořádala na Hlavní správě a nebyla určena pro plebs, jsme ráno nechali vyhlásit, že se před Hlavní správou našla sukně, ať se soudružka, která jí ztratila, přihlásí. Protože na trávě kolem vchodu na Hlavní správu se ráno válelo ledacos, mohla tam klidně být i ta sukně. A my byli zvědaví, která soudružka postrádá sukni. Copak jedna soudružka, ono se jich tam dostavilo hned několik! A všechny postrádaly nějaké výstrojní součástky! Sodoma-Gomora!

 

Ten člověk měl i vlastní invenci. Jednou někdo našel na letišti rádiovku a odevzdal ji ve vrátnici. Vrátný zavolal do rozhlasu, aby to vyhlásili. A ten člověk vyhlásil naprosto neskutečnou věc: „Prosím pozor, před hangárem E se našla radiová čepice, kdo ji postrádá, nechť se přihlásí ve vrátnici na Hlavní správě, opakuji, před hangárem E se našla radiová čepice, kdo ji postrádá nechť se přihlásí na Hlavní správě!“ Jednou se nám jeden ožralý soudruh pochlubil, jak to mají v milicích zmáknuté, že stačí aby zahráli „Už mně koně vyvádějí“ a soudruzi milicionáři okamžitě všeho nechají a nastoupí jako jeden muž před velitelství Lidových milic u hangáru C. „To víte, u nás je kázeň! Stačí toto, to je naše heslo a za několik minut už máme samopaly a ostrý náboje a antisocialistické síly si ani neprdnou!“ No, to nám samozřejmě neměl říkat. Nechali jsme to odležet tak měsíc, aby ten vůl, co vyzradil státní tajemství, na to zapomněl, což při jeho lásce k alkoholu zase nebyl až takový problém. Jednou, když jsme neměli zrovna nic na práci, vzpomněl si Jarda, řečený Motyka, na toho vola a povídá: “Honzo, nudíš se? Co kdybychom nechali vyvést koně? Zkusíme to, ne?“ V době, kdy neexistovaly na ploše kamery, to nebyl zase takový problém. Zavolali jsme z telefonu, který byl z boku hangáru. Použili jsme jméno jednoho z velitelů těch šašků. A stalo se. Nestačili jsme se divit. Za chvíli po vyhlášení této mobilizace se začali trousit hloučky dědků, snažících se v poklusu narvat do svých maskáčů. Klopýtali přes vlající kšandy a snažili se zapnout opasky. Prostě obránci míru a socialismu. No, bylo to náramné divadlo. Věřím tomu, že imperialista, jestli viděl, jak se bojová složka strany připravuje k boji, si zprvu mohl myslet, že se jedná o nácvik nějakého operetního vystoupení - ale pak se jistě rozklepal strachy! Naštěstí je vítala zavřená a zamčená vrata jejich velitelství a muničáku, protože jejich velitel - ten, co nám kdysi vyprávěl při cvičení CO, jak bude celé letiště ejakulovat do krytu - tak ten měl dovolenou a bez něho to prostě nešlo. Ale sranda to byla neskutečná! I když v té době dost o hubu.

 

Na začátku sedmdesátých let jsem dělal na generálních opravách Avií 14. Byla to krásná letadla. Generálky se dělaly v hangáru B. Tam stála dvě letadla čumáky k sobě a s ocasy do rohů. Někdy tam ještě zatahovali třetí mašinu na nějakou malou opravu, a ta pak stála uprostřed proti nim. Nevím v kterém roce po okupaci přiletěl na kontrolu gubernie Brežněv, možná, to bylo v roce sedmdesát. Tehdy měli komunisti tuším nějaký sjezd. Dva dny před příletem gubernátora se vynořilo v hangáru neuvěřitelné množství uklízečů a začali cídit hangár. V inkriminovaný den se mezi námi objevila spousta „mechaniků“ v nažehlených montérkách. Ti vynikali nejenom svým inteligentním vzhledem, ale také klidně kouřili v hangáru, kde už od dob Luftwaffe byly nápisy „ZÁKAZ KOUŘENÍ“ přes celou zeď. Po válce akorát zamalovali „RAUCHEN VERBOTEN“. Jediný, kdo v hangáru kouřil, byl vedoucí čalouny Zahrádka. Ale ten kaskadér kouřil doutník i v jejich dílně, která byla celonem tak nasáklá, že by se člověk o něj mohl opřít. Ti pánové byli skutečně naprosto nenápadní. Postávali většinou v otevřených dveřích a čekali, až soudruh ze všech soudruhů nejvyšší přiletí. Kolem poledne se tak stalo. Konečně přistála na beton letiště ruská vládní dvaašedesátka. Narolovala před staré nádraží, kde soudruzi v milicionářském mávali mávátky. Byl natažen rudý koberec. Hradní kutálka byla připravená. Když začal sestupovat ten, co nám sem poslal spřátelené armády, po schodech, začali být „mechanici“ aktivní. Zapomněli, že nemají na sobě uniformy a začali salutovat. Když kutálka spustila „Sojuz něrušimyj“, ruskou hymnu, začali na nás řvát, ať koukáme z té země vstát, nebo že nás zvednou. Když člověk dělá podvozek, většinou u toho sedí na zemi. Na důkaz, že to myslí vážně, několik jich vytáhlo pendreky, které měli pod montérkami. Zmizeli jsme raději dozadu do dílny, než se s těmi pitomci pouštět do křížku. Když gubernátor spolu s Husákem po líbačce opustili letiště, vypařili se i ti v nažehlených montérkách a my se mohli vrátit zpět k naší práci.

Foto Míla Daniel, planes.cz

Kamarád Dušan, když si přečetl, co jsem napsal, si na návštěvu imperátora též vzpomněl. Létal v té době dvoustovky. Když přiletěl do Prahy z Martina, šel jako obvykle na držkovku do Francouzské restaurace. Akorát mu bylo divné, že se tam potuluje nezvyklé množství odporných zjevů s policajtskými ksichty. Po polévce se rozhodl, že si zajde do hangáru C. Zastavil ho člověk, kterému tak odstávalo sako, že tam musel mí nejmíň bezzákluzové dělo a rusky na něj zařval: „Kudá vy idijotě?“ a drapnul ho za ruku. „Nu, poslal jsem ho do riti, ať ma pustí, lebo ja na rozdiel od něho tu robím.“ Vyběhli dva čeští policajti, chytli milého Dušana každý z jedné strany a odvlékli ho na starou vrátnici, kde ho zavřeli. Když se vše vysvětlilo, pustili ho. Pak došla stížnost z ministerstva vnitra, že chudák vážně ohrozil bezpečnost soudruha Brežněva. Největší blb mezi tehdejšími piloty soudruh K., který sice jako pilot neuměl nic, ale jako kádr byl jednička, z toho udělal záležitost. Až ho Janko Mičica, skvělý pilot a člověk, poslal nie do riti, ale priam do prdele, lebo on bol partyzán a mauthausenský vezeň a mohol si to dovolit. Mimochodem, Janko Mičica byl o několik let později zavražděn Adamicou při únosu L410 z Mariánských Lázní.

 

Když jsem odešel od aerolinek ke Slovairu, toto všechno odpadlo. Tam jsme si žili poklidným, téměř rodinným životem. Dvoustovky a později čtyři sta desítky, to byla taková jedna rodina, piloti a mechanici žili ve skvělé symbióze. Takovou pohodu jsem zažil už jenom u British Airways na malých Boeingách. Ale to je už všechno historie, bohužel.

 

         
Knihovnička: Knihy si můžete objednat zde

Související kategorie