Můj mechanik Honza si vzal dovolenou na stěhování rodiny do Chebu a já dostal mechanika ze servisu z Mariánek, Milana, zvaného „Námořník“. On před nástupem ke Slovairu jezdil někde na lodi, prý na moři, ale jak jsem ho poznal, tipoval bych to tak na parník Primátor Dittrich na Vltavě, maximálně na plavbu po Labi do Hamburku.
Ráno, všichni ještě spíme, najednou charakteristický zvuk nahazování Čmeláka a už si brumlal. Kouknu na hodinky – propánajána, vždyť je šest, kterej blbec? Vždyť nikdo o postřicích nemluvil, ty jo, ty se lítaj už od rozednění, než začne foukat vítr a než se oteplí, ale dnes? Vylezl jsem z boudy a i z okolních lezou ven kluci, ještě zalepený oči spánkem.
„Co je? Kdo tu blbne? Hele Honzo, to je tvůj Čmelák.“
No a taky že jo. Už v tom seděl Námořník a prováděl motorovou zkoušku. Když ji dokončil, vylezl a já mu povídám:
„Co tu blbneš? Letíme až na osmou, všechny si tady probudil.“
„Já to chci mít nachystaný, abychom se nezdržovali.“
„Do osmi to stejně zase vychladne, akorát to budeš muset točit znovu. Škoda benzínu a našeho spaní.“
No to jsem nafasoval lumena. Leteckou kombinézu absolutně bez poskvrnky, na kalhotách i puky, všude zlatá křidélka a na hlavě modrou lodičku a na její straně taky křidélka. Někdo mi pak vyprávěl, že se v neděli prochází po Františkových Lázních v bílé košili s křidélkama a oblbuje pacientky, že je pilot.
Trochu odskočím. Když jsem byl v těch Tatrách na léčení, jeden kolega tam hučel do jisté dámy, ale moc se nechytal. A jak už byl trošku pod parou, tak na ni vyhrknul, aby ji asi trochu nalomil:
„Já jsem pilot, madam!“ My se jen chytli za hlavu – to je vůůůl.
„Jóó, pilot? Velký hodinky a velký kecy, co?“ ona na to. A měl vystaráno.
Zpátky do Chebu. Samozřejmě, všichni už dávno odletěli do práce, jen já jsem trčel na zemi. U Čmeldy zdvižený kapoty motoru a Námořník hluboce ponořený do díla.
„Krucinál, co tam děláš? Už jsme měli bejt dávno na poli“, už mi docházela trpělivost.
„No mně se zdálo, že to nemá dobrej zvuk, tak kontroluju svíčky.“
„Hele, to éro bylo ještě včera v pořádku. Tak se v tom radši přestaň vrtat, než tam něco dodrbeš!“
Konečně to zavřel a vyrazili jsme na pole. Po příletu se agronom hrnul s mapama k němu. Proč taky ne, že. Vymydlenej, zlatá křídla snad i na trenclích. Vedle něj já, obnošená kombinéza, sem tam flek od oleje.
„Nene, pilot je tady ten, já jsem mechanik“, povídá Námořník tomu inženýrovi. Ten na mě koukal dost nedůvěřivě, ale pak jsme přece jen začali něco dělat.
„Máme tady takové malé pole, je uprostřed lesa a většinu roku je podmáčené, tak se tam traktorem nedostanem. Moc vás prosím, nehodil byste tam něco?“
Koukám na mapu, moc se mi to nelíbí. Opravdu všude okolo les, navíc v nějakám dolíku, je to jak lavor.
„Hele, uvidím, ale asi to budu muset házet z vejšky, někde od těch vrcholků stromů, do toho dolíku se mi moc nechce, asi to bude napruhovaný.“
„To nevadí, hlavně když tam něco bude,“ byl ten agronom nadšenej. Přiletím tedy nad to pole, no nevypadá to tak hrozně a práškařská čest se bránila tomu pruhování. Tak jsem se do toho „lavoru“ ponořil a na konci ty stromy přelezl, ale nic moc to nebylo. Další tři průlety už byly lepší, už jsem neměl plnou váhu. Ale pro jistotu po přistání ukazuju Námořníkovi nejdřív dva prsty a pak palec dolů. Na prašáku dole pod letadlem je kolečko a tím se nastavuje dávka. Počet prstů znamenal počet otáček kolečka a palec dolů, že má přidat na dávce, palec nahoru naopak prašák přivřít. To se dělalo běžně, aby to pak pilotovi vycházelo přesně a nemusel někde nějaký průlet dohazovat, ale aby mu došlo hnojivo s koncem pole. Ovšem Námořník na mě civí a vůbec nechápe. Pak vylezl na křídlo a co je. Tak mu to vysvětluju, co ta gesta znamenají . Byl jsem překvapený, protože to byla normální praxe. Tak zalezl pod letadlo, něco tam dělal a pak palec nahoru, že můžu startovat. Ponořím se opět do dolíku, ale co to? Koukám na váhu a nějak to neubejvá, stromy na konci jsem přeskočil jen taktak. Po přistání mu ukazuju to samé, ale pro jistotu tři prsty a zase ta stejná komedie. Zase na křídlo a co po něm chci.
„Si děláš srandu, ne? Už jednou jsem ti vysvětloval, co to znamená.“ Nicméně jsem mu to znovu zopakoval a Námořník se opět ponořil pod Čmeláka. A znovu let na tu zpropadenou parcelu, přeskočit stromy a dolů nad pole. Koukám na váhu a nic. Ohlédnu se a tam zrníčko, tam dvě. Krucifix a přede mnou stromy až do nebe. Plnej plyn, vrtuli na doraz dopředu a snažím se přes ně dostat. V tom se rozsvítí magické oko – varování pádovky plus zvonek, já už ruku na nouzovém odhozu chemikálií, když tu se pode mnou mihly vršky stromů a byl jsem z toho venku, ale zadek sevřenej až běda, na trenkách škrtátko na sirky. Po přistání jsem to vypnul a říkám.
„Co to máte za ledek? Jak dlouho je na valníku? Vždyť to vůbec nepadá.“ On je ledek a močovina dost hygroskopický, jak je dlouho na vzduchu, natáhne do sebe vlhkost a stane se lepkavým. Jednou jsme dělali s Milanem ještě na Andule s takovým sajrajtem a úplně to zalepilo kotel. Udělali jsme asi dva lety a už z nás nepadalo vůbec nic. Letěli jsme pak s Pepíčkem na stojáka, mlátili do té nádrže vším možným, abychom to dostali ven, zatímco Milanko prováděl s Andulou všechny možné obraty, aby to konečně vypadlo. Pak chudák Pepík odstranil okénko u té nádrže a vlezl dovnitř, aby to dostal ven. Nadejchal se to smradu, že mu ještě večer bylo špatně.
Kokpit Čmeláka
Tak jdu s tím agronomem k valníku a ono opravdu je hnojivo krásně sypké, úplně suché granule. Pořád mi to nesecvaklo.
„Hele Milane, asi je něco s prašákem, koukni na to, málem jsem se tam pověsil na stromy.“ Tak Námořník zalezl pod letadlo, něco tam chvíli kutil, pak vylezl a povídá:
„Ty vole, nějakej vůl nám zavřel rozmetadlo!“ No do mě jak když vjede blesk, překlopil se ve mně snad celý kbelík adrenalinu:
„Ty debile, jakej vůl? Jedinej, kdo s tím něco dělal , jsi byl ty. Ty si s tím točil na druhou stranu, ty blbče, a já se málem zabil!“
„No víš,“ koktal Námořník „von Honza tam má takový nějaký udělátko.-.“
„Na to ti kašlu, co tam má Honza nebo nemá. Já po tobě chtěl otevřít a ne zavřít, pitomče. Máš vůbec kvalifikaci na Čmeláka a na pole?“ Řval jsem tam na něj snad půl hodiny. Pak se musel chvilku učit otvírat a zavírat rozmetadlo, než jsem se uklidnil a pokračoval v práci. Někdy odpoledne mi opět došlo palivo, po přistání jsem zaroloval mezi baky. „Dobouchej tam zbytek šťávy, dodělám pole a mažeme domů.“
„No ale já už tam nic nemám.“
„To si děláš prdel. Tam musí bejt ještě jedna celá nádrž Čmeláka, vím, kolikrát jsem plnil.“
„No ono to nebylo ráno plný a já nečekal, že tu budeme celej den.“ To už na mě šly mrákoty.
„To snad není možný. A proč si mi to neřekl při posledním plnění, že je to všechno? Bych si tam nechal něco na přeskok do Chebu, teď jsme úplně na suchu!“
„Co budeme dělat?“ ptal se schlíple.
„No co asi, vem kanystr a běž do vesnice k pumpě!“ A on ten kanystr opravdu začal shánět.
„Co blbneš? Ty si myslíš, že tam maj leteckej benzín? U pumpy pro auta? To snad není možný, co mi to poslali za dáreček.“ To už jsem byl na něj fakt zlej, i když to nemám ve zvyku. Mně to dlouho trvá, než se rozjedu, ale pak už vidím rudě.
„Agronom tu je s Avií, hoďte na ni bak a upaluj do Chebu na stanici pro benzin. Ale makej, za chvíli bude tma, jinak tu strávíš celou noc hlídáním letadla!“
Těsně před soumrakem se přiřítili, ten agronom jel jak Fittipaldi v nejlepších letech. Zatímco Námořník horečně pumpoval benzín do letadla, agronom mi se smíchem povídá:
„To je hroznej posera, on se děsně bál, když jsme jeli, co to dá.“
„Já se omlouvám, ale jedno pole jsem nedodělal.“
„Nevadí, zejtra jste tady zase, už jsem mluvil s organizátorem vysílačkou.“ Honem do letadla, za chvíli bude tma, a při nastupování Námořník povídá.
„Hele, mohl bys to vzít okolo Milhostova? Já tam mám milenku na chalupě, že bysme ji jako pozdravili ze vzduchu. Je to skoro cestou.“
Já byl tak rozezlenej, že jsem si v duchu říkal: tak leteckého dne se ti zachtělo, pacholku jeden. Moc dobře jsem si všiml, jak naházel pumpu a svůj vercajk do trucovny bez rovnání, jen tak halabala. Přiblížili jsme se k Milhostovu a Námořník mi čučel zezadu přes rameno tou dírou, co jsme tam měli s Bramborem.
„Támhle ten barák to je, s tím žlutým plotem.“ No počkej a začalo rodeo. Po první zatáčce na uchu v pár metrech Námořník zmizel dozadu a na moje dotazy, jestli je to správně, už jen odpovídal nějakými skřeky. Při druhé už neodpovídal vůbec, jen jsem slyšel zezadu, jak se tam to nářadí převaluje a zřejmě ho i fackuje. Nebylo to ode mě vůbec hezký, já vím, ale dopal jsem na něj měl hroznej. Po přistání v Chebu zezadu vylezla bílá troska, ale mě to neobměkčilo.
„Dotankovat, ale až po špunty, uklidit kabinu, umýt přední sklo!! A ne, že to ráno budeš zase nahazovat v šest. Nejdřív po sedmý a v 7,45 odlet, ať jsme na osmou na poli!!“ hulákal jsem na něj.
Franta Bechyně to sledoval od dveří své boudy, a když jsem šel okolo, ptal se, co se stalo. Tak mu to vyprávím a Franta se strašně chechtal a pak mi povídá:
„To je věc každého velitele letadla, aby si vychoval mechanika.“ No neuplynulo ani pár měsíců a dostal ho on na Andulu na záskok... Když jsem se vrátil na stanici do Chebu jako pilot Čmeláku, obsluhoval jsem na něm chebský okres, Franta s Milanem na Andulách to samé a Miloš Matějka střídavě na Ačku a na Turbáku spolu s Mírou Mrzenou, taky na Turbáku, lítali pro okres Sokolov. A jednoho rána, opět brzo, ale tentokrát ne Čmelák, ale Andula. Párkrát zakašlala do výfuku a nic. Znovu slyším roztáčet startér a to samé – pár výbuchů do výfuku a nic. To už jsem stál před buňkama, kde stál hlouček probuzených pilotů a mechaniků. Bydlení na stanici se stalo samozřejmostí. A tam stojí Franta a povídá mi:
„Koukej, tos ještě neviděl“, a ukazuje rukou ke své Andule. Podívám se tím směrem, ale nic nevidím, Andula zabalená v oblaku kouře. Až když se začal rozplývat, vidíme před ní na zemi klečet postavičku se sepnutýma rukama, jak ji prosí, aby už konečně naskočila. No jistě, Námořník.
„Asi ho budu muset jít nakopat do prdele“, prohlásil Franta a zmizel ve své boudě. Ten den jsem se vrátil z pole dřív, než ostatní, takže jsem viděl návrat Franty s Honzou Filípkem a mechanikem Námořníkem. Andula se přiřítila na stanici, na fleku zastavila se skřípěním brzd, rozlítly se dveře do trupu a z nich se vyřítil Franta, rudej jako rak. Beze slova zamířil k sobě do boudy a praštil za sebou dveřmi, až ostatní buňky poskočily. Pak dorazil Honzík, samozřejmě s úsměvem na rtech.
„Co je Frantovi?“ ptám se.
„Ále, Námořník zase perlil.“ To mě rozesmálo a přemýšlel jsem, že půjdu za Frantou a řeknu mu, že je to věc velitele letadla, jaký je mechanik. Ale radši jsem nešel, opravdu bych se nechtěl p….t v náruči šumavského medvěda , že.
S Pepíčkem Svobodou po práci u milovaného Čmeldy
Čmelda při práci
23. Špacírovy historky
Jednou z dalších postaviček na letišti Cheb byl mechanik Josef, zvaný „Špacír“. Starší pán, chvilku před důchodem. Neskutečný srandista a neúnavný autor nových a nových žertíků, nesmírně upovídaný, neúnavný vypravěč. Pár jeho historek si tu dovolím uvést.
Traduje se jedno povídání, a spousta pilotů vám bude tvrdit, že toto se přihodilo právě na jejich stanici. Byl, žil jeden mechanik. A byl velice šetřivý, takže doma choval králíky, krmil je tím, co vyžebral od zemědělců a konzumoval je ve velkém, aby ušetřil na jídle. Všichni mu radili:
„Nežer to, dostaneš myxomatózu a nafoukne se ti hlava.“
„Jo jo, to vám budu tak věřit, závidíte.“ Tenhle králikožrout chodil do práce v modré brigadýrce, čertví, kde ji sebral. A Špacíra nenapadlo nic jiného, než mu za obrubu vstrčit vázací drát a každý den v nestřeženém okamžiku mu to o otočku utáhnout. A samozřejmě se stalo, že jednoho dne si chtěl narazit brigadýrku a ouha. Něco je špatně.
„Co je s tebou, co furt lomcuješ s tou brigadýrkou? A jseš nějakej pobledlej.“
„Klucííí, doprčic, vy jste měli pravdu. Už je to tady. Nemůžu nasadit tu čepici, mně roste hlava!!“ A než ho stačili zastavit, vylít ze stanice jak papírovej čert a domů. Tam vybil celý chov králíků, prý několik desítek jich bylo, zakopal je do země a posypal vápnem a králíkárny spálil. Jen aby tu nemoc potlačil. No jo, ale co teď? Přiznat se mu? To měli všichni obavu, aby nedopadli jak ti králíci. Tak mu ten drát v čepici zase den po dni povolovali, až si jednoho dne oddychl, že už to má za sebou.
Jindy přijel na stanici Špacírův známý a prý:
„Josefe, nemáš něco na mšice, když seš tady u těch práškařů? Mám na zahradě angrešt a je plnej mšic či čeho.“
„Člověče, ty máš kliku, zrovna nedávno jsme to aplikovali jedy na ty potvory a budeme zas. Tak já něco ze sedláků vydyndám, ale přines si na to konev a nejlépe nerezovou. V obyčejný by to ztratilo účinnost.“ A taky že jo. A Špacír mu tam pak nalil všechno, co po stanici posháněl – letecký petrolej, vyjetý olej, barvu, ledek – no prostě všehochuť. Chlápek za pár dní přiletěl na stanici, jako když hoří:
„Ty vole, cos mi to dal? Po angreštu ani památky, jen vypálenej flek!“
„A jsou tam mšice?“
„No nejsou…“
„Tak vidíš, co je to za preparát. O angreštu nebyla řeč, jen o mšicích.“
Chudák zahrádkář, celý zblblý, pomalu odcházel a ve dveřích se ještě zastavil a zařval:
„A z tý konve, Josef, z tý konve mi zbylo jenom ucho!!“
Jednou se Špacír vracel z oddílu zpátky na stanici Cheb. Přijížděl ke křižovatce ve Velké Hleďsebe, kde je křižovatka se stopkou. A vidí, že za ní stojí příslušníci VB, dopraváci. Tak jak se blížil k té křižovatce, otevřel levé dveře a vystrčil z nich nohu, jako že jí brzdí. Samozřejmě pravou stál normálně na brzdě. Policajtům málem vypadly oči z důlků a samozřejmě ho hned za křižovatkou zastavili.
„Pane řidiči, sešlápněte brzdový pedál!“ nakázali mu a snažili se ho tři roztlačit a nic. Auto se ani nehnulo.
„Člověče, vždyť vám to brzdí!“
„No brzdí, proč by nebrzdilo, já nic takovýho neříkal.“
„Tak proč jste zastavoval pomocí nohy?“
„Já? Ne. To se vám něco zdálo.“
„Přece jsme vás viděli, jak brzdíte nohou!“
„Jóóó, vy myslíte tu nohu venku? Tak to vám, soudruzi vébé, snadno vysvětlím. Já jsem tady jel asi před měsícem a vaši kolegové mě tady taky zadrželi, že jsem nezazastavil na stopce. Prej jsem neměl kola v klidu. No ale já na ně od volantu nevidím, že jo. Tak si radši vždycky tou nohou ověřuju, jestli opravdu stojím, abych nemusel zase platit pokutu, jako minule.“ Ti na něj koukali a přemýšleli, jestli ho zavřít u nich, nebo do blázince, nebo mu dát pokutu. Ale Špacír se tvářil jako neviňátko, tak ho radši nechali jet dál.
„Hoši, ale to je prd, tohleto“, povídal nám Špacír, „to byste měli vidět, jak to fungovalo na mlíkaře. Ale to bylo v dobách, kdy ještě bylo mlíko v konvích nebo skleněných lahvích. A když jste se k jejich autu blížili zezadu, když zrovna vykládali, nohu venku, to bylo mlíka v tu ránu na zemi, když to zahazovali a prchali!“
Jindy Špacír seděl na ploše na bacích, Čmelák lítal někde nad polem a on si vesele pokuřoval. Jela okolo nějaká kontrola bezpečnosti práce z okresu a málem strhli brzdy, jak prudce zastavili. A hned ke Špacírovi:
„V tom je benzín?“
„No jistě, proč se ptáte?“
„Jak to, že tu kouříte?“
„No to vám vysvětlím. Já beru rizikové příplatky za práci v LCHČ. Jenže já s tím pilotem letím jenom ráno do práce a večer zpátky, jinak celý den jsem tady na zemi. Tak abych měl čistý svědomí, že si je zasloužím!“
Nebo se za ním přiřítili na pole nějací hygienici z okresu, a že ten Čmelák postříkal mateřskou školku, tak co to vlastně vozí a jak je to nebezpečné.
„No, nebojte se, to je absolutně bezpečný, nic jedovatýho.“
„A na co to je?“
„No to je postřik proti nežádoucím broučkům na plodinách.“
„Takže jed? Nebo jak to funguje?“
„Ale žádnej jed. To funguje tak, že na listech té rostliny, spolu s rosou, to udělá takovej kluzkej film. Proto lítáme už od rozbřesku, dokud je rosa, že jo. No a tomu broučkovi na tom listu ujedou nožičky, spadne dolů a zabije se:“ A oni, jak byli zblblí z té jeho odpovědi, pronesené s absolutně vážnou tváří, se zmohli jen na jediný dotaz:
„A to všichni ti broučci?“
„Ne, všichni ne, někteří se jen těžce zraní. No a pak musí chodit po tom poli zaměstnanci statku s plácačkama a ty raněný dobíjej.“ Málem ho tenkrát prý zavřeli za pohrdání úřadem. Jeho oblíbeným kouskem bylo se vydat do vesniček co nejblíže k hranicím pozdě v noci, po půlnoci. Někde splašil megafon, zastavil na návsi a začal do něj hulákat:
„Vzdé te sééé. Jste klíííčený, nýýýc se vááám nestanéé!“ A pak pozoroval, jak lidi prchaj v pyžamech do vnitrozemí. Aspoň takhle nám to vyprávěl, já mu teda moc nevěřil, ale pro zasmání dobrý.
Jednou k nám na stanici přiletěl pilot Miloš Houha na výpomoc a dostal mechanika Špacíra. Odpracoval jeden den. Večer po příletu už na Špacíra čekala manželka, hrozně někam spěchala. Špacír, že ještě musí poklidit Čmeláka a něco udělat na motoru. Odkrytoval motor a šel si do dílny pro vercajk. A Špacírová, protože spěchala, že mu pomůže s tím úklidem. Vzala hadici s vodou a začala Čmeláka sprchovat od prachu, včetně motoru. Prolila ho skrz naskrz. Ráno samozřejmě Čmelda ani neškyt, voda v motoru se mu nelíbila. Byl horký den, tak se Špacír rozhodl, že motor trochu rozebere, aby lépe vyschnul. Já se vrátil z pole někdy po obědě a nevěřím vlastním očím. Na stojánce stojí letadlo bez motoru, který byl před ním na zemi na několika plachtách rozebrán snad do posledního kousku. „Co se tu děje?“ ptám se Miloše.
A Miloš, obrovskej kliďas, potáhl ze své cigaretky a mávnul rukou směrem k eroplánu:
„Mám z toho větroň, ty vole. Ale s děsně blbýma parametrama!“ a šel do hospody. Tenkrát musela přijet Avie, pojízdná dílna z Mariánek a tři dny ten motor sestavovali dohromady.
Fotografie si na tomto serveru prohlížet mohu ? Si to udělám pro svou potřebu, vyučil jsem se 73-76 ale třeba vyhlášku 100 o silničním provozu jsem si udělal a prodával.
Dnes jsem objevil tuto sérii článků a od jedničky je přečetl jedním dechem, a to na telefonu.
...ve vyhnastvi ve svem vlastnim oboru mi Vase Pameti pomahaji prezit...;-) Krasne napsane se pochopitelne krasne cte...;-) Diky moc....!!!
Pokud knihu neprodává tak ano :-)
A v ČR není dovoleno vytisknout si článek a svázat si ho do knihy?
Jan Šulc: Něco o autorském zákonu vám na knihtiskařské škole také říkali?
Díky za info, nikdy jsem akrobacii na čmeláku bohužel neviděl. Takže ani nevím, co vše to zvládne.
Akrobacii se Čmelákem na leteckých dnech svého času předváděl tovární zkušební pilot kunovického LETu František Srnec
Díky za nádherný čtení.Všechny díly jsou super.
Celkem 21 záznamů
Copyright © 1999-2024 planes.cz | Redakční systém
Neda mi to, abych neprilozil polinko k dekujicim za uzasne cteni.
V Otrokovicich v Moravanu byl sveho casu nejakym velkym zviretem pan, jehoz jmeno si uz bohuzel nepamatuju. Vypadal jako by neumel do peti pocitat, clovek by mu i malem petikorunu dal. Pak na jednom leteckem dni sednul do cmelaka co tam predvadel, to mi zpusobilo pruvan mezi celistmi a musel jsem si udelit nekolik internich policku. Videt cmelaka skoro stat, s minimalni doprednou rychlosti, s cumakem do kopce, proste frajer. I po tech letech pred nim na dalku smekam.