Paměti starého práškaře – 12. díl

• 15.06.2014 06:35
• stalo_se
• Paměti starého práškaře

21. Na stanici v Chebu na Z 37A, na tzv. áčku

A znovu lázně po sezóně, tentokrát jsem si vyžádal Vysoké Tatry, Štrbské pleso, léčebnu Hviezdoslav. Jeli jsme tam spolu s Michalem Šášinkou, Pepíkem Paulů i s Milanem Kotianem. Parta jako řemen. Já jsem bydlel s Michalem. Když jsme přijeli, nebyly pokoje ještě připraveny, tak jsme stáli venku a pokuřovali. Jediný, který byl spatřen primářem s cigaretkou, byl Pavel Tůma, také pozdější kolega u ČSA. A hned při vstupní zdravotní prohlídce vyfasoval povinné inhalace a dechová cvičení. Zatímco my se flákali po okolí a místních barech, chudák Pavel musel docházet na rehabilitace a různá dechová cvičení. Vzteklý byl jako čert. V Tatrách byl jiný režim, než v Mariánských Lázních. Byla tam vrchní sestra, mladá kočka, ale semetrika. Ta nás v deset večer kontrolovala, jestli jsme v posteli!! Pak spokojená popřála dobrou noc, zhasla a zavřela. Netušila, že pod peřinou jsme s Michalem oblečení a jak zavřela dveře, šup z okna ven a po okapu dolů a tradá do místních šantánů. Měli jsme tam kvůli tomuto režimu menší třenice s primářem.

Jednoho dne jsem se rozhodl, že když už tam jsem, udělám něco pro své zdraví. Na kopce nejsem zvyklý, tak to vezmu po Tatranské magistrále, od lanovky z Tatranské Lomnice ke Štrbskému plesu, to je po vrstevnici. Na mapě to vypadalo jako kousek, ale šel jsem to celý den a konec jsem myslel, že už nedojdu a zahynu bídnou smrtí. Na večeři jsem se sotva dopajdal, nohy nateklé, samý puchýř. Milanko se smál, až mu tekly slzy:

„Tak čo, športovec, vidiel si niečo?“

„Kulový, většinu cesty jsem šlapal v mraku.“

„No vidíš, ty somár. A ja tuná sedím v baru, v pohodlí a s prekrásnym výhľadom na Vysoké Tatry. Aj nohy mám v poriadku a neplazím sa tu ako Meresjev.“ Na to nebylo co říct. Dva dny jsem poctivě dodržoval večerku, na okap jsem opravdu neměl. Pak zimní školení v podobném duchu jako minulé a zasloužené zimní volno.

A na jaře jsem byl zpátky na stanici v Chebu, kam už jsem nyní kmenově patřil. Pan Kroc dodržel slovo a vyžádal si mě na závodě jako svého pilota pro tuhle bohem zapomenutou vartu. Mezitím jsem si vyhlédl v inzerátech dům ke koupi v Dolní Hraničné, kousek od hraničních patníků. Chtěli jsme už být se ženou spolu. Vzal jsem tam Milana na prohlídku, byl původem stavař. Jéžiš, co ten mi dal jmen. Kam to chci zavléct rodinu, do takové barabizny a do takové díry. To radši ať dojíždím. Tak jsem ten kup zrušil.

Byl jsem tedy zpátky na „své“ stanici a mezi svými. Ale stále ještě ne úplně stoprocentní práškař. Prvních padesát hodin jsem musel odlétat pod dohledem zkušeného místního pilota, který měl se mnou jezdit ráno na pracovní plochu, prohlédnout, je-li schopná a probrat se mnou taktiku práškování podle mapy, pak rok jsem měl povoleno maximálně šedesát startů denně a šest hodin a po dobu tří let jsem si nesměl sám schvalovat plochu na přistání ze vzduchu, jakožto jsem nesměl dělat chmelnice, vodní plochy a obzvlášť práškovat ve složitém terénu. Ta poslední omezení mě nebolela, voda se nedělala, chmelnice na Chebsku nejsou. Ty starty a doba letu se nějak udělají. Jen na těch prvních 50 hodin mi přidělili Frantu Bechyně. Proč zrovna jeho, říkám si, proč Šumavskýho medvěda? Ještě pořád jsem si před ním připadal jako utřinos, měl jsem z něj veliký respekt. Tak jsem si dodal odvahu, popadl lejstra a šel za ním.

„Pane Bechyně, mám prej lítat prvních padesát hodin pod vaším dohledem. Byl jste mi přidělen.“

„Ukaž to sem, sokolíku“, povídá Bechyně a začal studovat ty papíry. Pak mi je vrátil a povídá:

„Až budeš mit padesát hodin, tak přilez, já ti to podepíšu. Jestli se zabiješ, nakopu tě do prdele!“ A byl jsem zaškolen. Těch padesát hodin jsem měl už za týden, tak jsem za ním zase zašel.

„Dej to sem, bejku“, řekl mi a podepsal, co podepsat měl. „A nevykej mi, já jsem Franta, večer jdeme do Blaníku zapít dalšího práškaře a ty to platíš!“ A od toho dne jsem měl dalšího velkého kamaráda, trochu hromotluka a samorosta, ale rovného chlapa.

Nafasoval jsem tedy na oddíle prvního svého vlastního Čmeláka a byl mi přidělen i vlastní mechanik – Honza S., zvaný Brambor. Jako mechanik naprosto spolehlivý, až výjimečný. S motorem si hrál třeba i několik hodin, že pak šlapal jak švýcarské chronometry, chodil přesně za plynem, bez nějakého kašlání a kuckání. Rovněž po každém létání vyčistil kabinu, že by se tam mohlo jíst z podlahy. První dva roky bezva parťák, kamarád. Měl jen jednu špatnou vlastnost. Ten si tak vymýšlel, až lhal, že tomu nakonec věřil snad i on sám. Ze začátku jsem mu to vše polykal i s navijákem, pak už jen toleroval, ale když to po třech letech vyústilo až v pomlouvání mě samotného, rozešli jsme se ne zrovna v nejlepším, to když se po roce 89 začal lámat chleba a mnoho lidí to neustálo, včetně Brambora. Ale ty první roky s ním byly bezvadný.

Dostali jsme s Honzou přidělenou buňku, velikou, a hned se dohodli, že tam budeme přespávat, spíš tedy bydlet. Zázemí tam bylo, nic jsme nepotřebovali a aspoň jsme to do práce měli jen pár metrů. Obzvlášť, když se k bydlení na letišti rozhodli i Honza Filípek s Milankem i s Milošem Matějkou. Takže o zábavu u večerního táboráku nebo v místní hospodě bylo postaráno. A když jsme chtěli do lepší restaurace, sedli jsme všichni do auta a za pět minut byli v Chebu. Navíc podnik platil 50 Kčs za noc strávenou na letišti, protože jsme mu de facto šetřili náklady na hotel či ubytovnu. Problém byl, že ta bouda byla úplně prázdná. Sedli jsme tedy do auta a jeli do Mariánek na oddíl za panem Krocem. Vyslechl nás, podepsal bianco tři objednávky – do nábytku, elektra a textilu a se slovy:

„Nepřehánějte to, volové“, nás propustil. No samozřejmě. Nakoupili jsme postele, skříně, obrovský psací stůl, koberec, záclony, peřiny, povlečení, závěsy, vybavení kuchyňského koutku, který jsme si tam zřídili, barevnou televizi, hi-fi soupravu apod. Prostě jsme to měli vybavené královsky, bodejť ne, když tam máme být skoro celý rok. Akorát Honza si to dlouho neužil, za pár týdnů nečekaně dostal přidělený byt v Chebu a já tam zůstal sám.

A tak mi začal normální život práškaře. Od nevidím do nevidím.

Jeden den jsem lítal z pracovní plochy Okrouhlá.

Rajón stanice Cheb na jih - červeně jsou pracovní letiště

Rajón stanice Cheb na sever

Sedím mezi starty ve Čmeldovi, zapisuju poslední let a čekám, až mi zase naplní plný kotel – jak jsme říkali s Honzou – „s čepičkou“. Ale to bylo jen v případě sypkého hnojiva, prášku. Do Čmeláka se vešlo maximálně 500 kg, ale vozilo se 600 kg, to byl ten plný kotel. A okolo letěl Miloš v Turbáku a nenapadlo ho nic jiného, než mi to protáhnout těsně nad kabinou. Tak jsem se lekl, že mi všechno psaní spadlo na podlahu a myslel jsem, že se mi kousne „pumpa“. Brambor se smál, až se za břicho popadal, asi jsem měl děsný výraz. Vozil jsem ten den DAM, tekuté dusíkaté hnojivo, takže jsem měl éro předělané na postřik. Aplikaci tohoto hnojiva jsme nazývali „damování“. Bylo těžší, než obyčejný ledek, takže se toho mohlo naplnit i přes sedm metráků, ale to už by bylo na Áčko příliš.

„Počkej pacholku večer, todle bude za pivo“, myslím si v duchu, ale už má Brambor palec nahoru, můžu letět. A jak tam lítám nad polem, koutkem oka zahlédnu nějaký pohyb. Kouknu nad sebe a on to Turbák. Miloš! Tak teď já ti ukážu, jakej já jsem flígr!! V jednom místě to pole dělalo asi 200 m dlouhý úzký zářez do lesa. Původně jsem to tam chtěl hodit nad stromy, ale když se Miloš dívá. Potopil jsem to do tří metrů, na každém konci křídla jsem měl mezeru tak půl metru a vesele damuju. Zvednu hlavu, kde je Miloš, jestli se dívá a krucifix!!! To je spárka!!! To znamená pan Kroc nebo Nerandžič na kontrole. A už vidím, jak klesá, tahá klapky a sedá na u mě na plochu. Tak jsem byl z toho překvapený, že jsem zapomněl vypnout postřik a damoval jsem dál i přes les. Nasadím na přistání, koukám, Turbák už vypnutý stojí bokem, aby nepřekážel a v diskusi sám vedoucí Kroc s Bramborem. Přistál jsem radši předpisově, ne skoro až k cisterně a pomalu pojíždím. Dívám se, kdy mě Kroc zastaví, aby mě sprdnul za ten let mezi stromy. Ale on nic, mává na mě rukou, ať pokračuju. Ale v okamžiku, když už jsem byl naplněný, vykročil, postavil se před letadlo a rukou mi dává znamení vypnout. Pak obešel letadlo a začal se drápat na křídlo k poklopu nahoře na trupu, aby se podíval, kolik toho tam mám, jestli nepřetěžuju. Když už to měl skoro otevřený, Honza na něj zavolal:

„Ale pane Kroc, to se nedělá!“

Ten chvíli zaváhal a pak, aniž by se podíval do kotle, povídá:

„Máš pravdu.“ A seskočil z letadla. Já jsem taky vystoupil a Kroc na sedláky:

„Tak co, kluci jsou dobrý? Jak dlouho lítaj?“

A ti pitomci vůbec nechápali naše pohledy a tajná znamení a hned:

„Jo, pan pilot je dobrej, už je tady ráno od šesti.“ Byly čtyři hodiny odpoledne a já měl stále ještě povoleno jen šest hodin a šedesát startů.

„Hm, to dělaj jak draci, což?“ pokračuje Eman.

„Jojo, makaj. Tohle už je osmá cisterna!“ To už jsme tam s Honzou stáli jak na hanbě, špičkou boty jsem si dělal kroužky v písku a přemýšlel, kolik je to odsud vlastně kilometrů do Chebu, až půjdu odsud pěšky, protože mi Kroc sebere papíry i s rodným listem. Vedoucí oddílu si nás vzal stranou a povídá:

„To asi bude polovina do šuplíku, co?“ Když se nalítalo víc, než bylo povoleno, tak se to přimázlo k jinému dni, kdy se lítalo málo.

„No, asi jo, pane vedoucí“, lezlo ze mě jak z chlupaté deky.

„No nic mládenci, dej mi Knihu kontrol a běž lítat dál, ať sedláci nečekaj.“ Tak jsem vlítnul do letadla, že jdu na to zas a Kroc za mnou ještě přišel pod letadlo:

„Hele, ten les to potřebuje taky, ale příště ten postřik radši vypni, oni sedláci to neradi vidí, ten les není jejich," a s tím mě propustil. Než jsem udělal jeden let, Kroc už byl pryč. Hned po přistání jsem si od Honzy nechal přinést tu Knihu kontrol a tam, kromě obvyklých údajů, jako datum, místo, počasí, imatrikulace letounu a tak dále, bylo jako poslední věta napsáno, a to velikým písmem: „S POSÁDKOU JSEM ABSOLUTNĚ SPOKOJEN!!“ Ještě nedávno jsem to držel v ruce, měl jsem to schované, ale už se to někde bohužel ztratilo při rekonstrukci domu.

Jindy, opět v Okrouhlé, jsem zase vozil DAM. A měl jsem rozbitý přístroj, který mi ukazoval váhu hnojiva v kotli. Povídám tedy Honzovi:

„Hele, je mi líto, ale budeš muset pokaždý na křídlo a koukat, kolik toho tam cpou. A maximálně po šroub, to by mohlo být asi tak těch šest metráků.“ Když se postřikovalo, nikdo na křídlo nelez, to se plní spodem a pilot podle přístroje jim ukazuje, kdy mají zavřít ventil. A ten den mi to šlo od ruky jedna báseň. Chladnější vzduch, takže Čmelák lítal suprově, motor taky tahal jak o život, prostě paráda. Při polední pauze na oběd se ptám sedláků, kolik jsem toho už vyvozil, podle nákladových listů. Když jsem pak to číslo podělil počtem startů, vyšlo mi, že vozím skoro sedm metráků. Šly na mě mrákoty:

„Ty vole, Brambor, mě to vychází na sedum metráků. Říkal jsem po šroub, doprčic!“

„No jo, ale neřekl jsi po kterej. Ono jich tam je víc. A já koukal, jak se s ubývajícím palivem odlepuješ dřív a dřív, tak jsem pomalu přidával. A jak ti to lítalo, když jsi nevěděl, kolik tam máš. “ chechtal se Honza. Myslel jsem, že ho zabiju. To jsem ještě to éro neměl tak v ruce, později jsem už poznal skoro každé kilo. Tenkrát jsme to rozepisovali skoro na dva dny.

Lítal jsem pro statek v Plesné. Při jednom návratu zahlédnu v dálce zajímavý obrázek. Po poli jede traktor s valníkem a okolo spousta žen jen ve spodním prádle a sbírá kameny. To musím vidět. Přibil jsem Čmeláka na zem a už to tam kalím. Jak jsem se blížil, zahlédly mě a začaly podlézat ten valník na druhou stranu, abych nic neviděl. Přeskočím valník a koukám – jéžiši, nejmladší je tak padesát a nejlehčí má tak 100 kilo. To zdálky nebylo vidět. Ale měl jsem z toho srandu, takže zatáčka na uchu a zpátky z druhé strany. A opět stejný scénář, honem všechny pod valník. Při třetím náletu ta nejsilnější zůstala stát, a když jsem se blížil, otočila se zády, stáhla bombarďáky a vyšpulila na mě panímandu. Chvíli jsem měl pocit, že ji mám přes celý přední štítek a tak mě to rozesmálo, že jsem o ten valník málem zakopnul. Tohle číslo měl Milanko taky v oblibě, když jsem občas letěl okolo plochy, kde dělal s Andulou a provedl mu tam průlet, taky na mě špulil zadek.

Největší „divočina“ se odehrávala na pracovní ploše Trojmezí u Hranic. Letiště v úplně nejzažším koutě ašského výběžku, souběžně s dráhou po pravé straně hranice s východním Německem ve vzdálenosti cca třista metrů, před čumákem asi půl kilometru západní Německo. Když jsme tam ráno přelétávali, s Honzou v trucovně, ze všech okopů na mě směřovaly hlavně všelijakých kanónů a otáčely se za mnou. Jen jsem koukal, jestli mají záslepky, to si kluci vojenský z nudy jen trénovali, ale dobrý pocit to nebyl. Když jsem ráno letěl s mechanikem v trucovně, s jeho nářadím, pod křídly plné bandasky s palivem, v křídlech taky benzínu po špunt, býval jsem na maximální vzletové váze. Takže prvnímu přistání na pracovní ploše jsem věnoval maximální pozornost a nerozptyloval se moc kocháním se probouzejícím se ránem. Trucovna – to bylo místo pro transport mechanika při letech ráno do práce a večer zpátky. Seděl zády ke směru letu, mezi námi byla zástěna z pogumovaného plátna. Tu jsme měli na jedné straně s Honzou odkurtovanou, abychom na sebe mohli za letu řvát a mohl mi koukat do „kuchyně“.

Přídavné nádrže „baky“ pod křídly

A v těch přídavných nádržích pod křídly jsme si vozili sebou palivo na pole, abychom tam vydrželi létat celý den. Před vlastním zahájením leteckých prací se samozřejmě sundaly. Přečerpávalo se ruční pumpou.

No a jednou po příletu do Hranic vystupujeme s Honzou z letadla a Honza huláká na přítomné sedláky:

„Tady čučíte a támdle vám zdrhaj lidi do Německa.“ Samozřejmě se tomu smál.

„Cože?“ ptáme se všichni.

„No támdle se plížej polem okolo východnícho Německa nějaký dva borci se žebříkem směrem na západ. Tys je neviděl, oči vypleštěný do budíků nebo na dráhu, ale já tím svým bočním okýnkem je zahlíd. Ale co, když si myslej, že tam najdou štěstí, tak spánembohem.“ Jeden ze sedláků naskočil na kolo a upaloval ke vsi.

„Na toho bacha. To je pomocník pohraničníků, něco jako pomocník VB. A udavač. Před ním žádné vtípky“, radí nám ostatní. Za chvíli se přiřítil UAZ s nějakým majorem a třemi vojáky. A nenapravitelný Honza na ně:

„Kde jste, vy ostraho? Lidi vám tady lezou přes dráty a vy se válíte v kasárnách!“ Majorovi cukla brada.

„Drž hubu vole, ještě nás seberou “, syknu na něj mezi zuby, zachovávám klid, ale až do chvíle, kdy ten důstojník na mě začne křičet:

„Tak soudruzi honem honem. Startovat letadlo a průzkumný let, když tak nám je nějak nažeňte!“

„Tak moment soudruhu majore. Tohle je civilní letadlo a já jsem civilní pilot. Nejsem povinen poslouchat vaše hloupé rozkazy. To jako mám nad nima lítat a zastřelit je ledkem nebo co?“

„Hele, poleť, aspoň uvidíme, jak lezou. Bude sranda“, povídá Honza.

„Tak jo. My se teda po nich podíváme, stejně si musím prohlídnout plochy, které mám dneska dělat.“

Nasedli jsme do Čmeláka a hned po startu je vidím už v západním Německu, jak běží po poli, ten žebřík opřený o poslední plot. Ještě nám mávali. Tak jsem jim taky zamával křídly, pár otoček na místě, aby se Honza z trucovny taky podíval a zpátky na zem.

„Tak soudruhu majore, můžete domů. Už jsou tam!“

„Doprčic, to zas bude průser,“ lamentoval major a schlíple odjel i se svým doprovodem.

Jindy zas někdy odpoledne se opět přiřítil UAZ s důstojníkem a dvěma samopalníky, zrovna jsme tankovali palivo, běžel ke mně a ukazoval na mě prstem:

„Vy!!“, sípal ten voják a nepřestal do mě bodat tím prstem, „vy jste vlétl na území západního Německa!!“

„A nepovídejte a kdy?“ spráskl jsem ruce v hraném úžasu.

„Ve 14:28!!“

„A oni si stěžovali nebo co?“

„Ne ne, soudruhu pilote, my jsme vás přečetli!!“ naparoval se tam přede mnou. No a já, jak bylo mým zvykem, jsem se rozesmál:

„Tak to vám gratuluju k ostražitosti, pane veliteli. Víte, já už dnes mám za sebou něco přes padesát startů, jsem tu od osmi od rána a byl jsem tam po každém vzletu!“ Ten se chytil za srdce, myslel jsem, že to s ním praští. „To mi snad ani neříkejte.“

„No to vám říkám. Víte, ono u těch hranic mám sotva pár metrů vejšky s tím naloženým letadlem. Navíc, když se podíváte, u nás jsou samé kopce. Tak se tam chodím otočit, ono dělat zatáčku těsně nad zemí je dost o hubu a já se kvůli vám nezabiju.“

„Jéžišmarjá a co když vás uviděj? Co potom?“

„Potom nic. Místní farmáři tam na mě mávaj, ať jim tam taky něco odsypu a u patníku stojí každou chvilku jejich Grenzpolizei, chechtaj se a mávaj na mě, ať už tam rovnou zůstanu. Těm jsem u prdele soudruhu veliteli.“

Kroutil hlavou, bílej jak stěna, už neřekl nic, nasedl do auta a odjel. A ty dva vojáky tam nechal.

„A co vy kluci tady?“

„No máme vás hlídat, abyste neuletěl.“

„A to budete dělat jak? Lítat se mnou, nebo po mně střílet, až usoudíte, že už jsem tam nebo co?“

Koukali a nevěděli, já taky ne. Tak Honza na ně:

„Hele, víte co? Támdle si lehněte do stínu a udělejte si bene, Ale předtím se důkladně podívejte, jestli máte ty kvéry řádně zajištěný!“ A kluci nadšený, jakou chytli ulejvárnu, leželi pod tím stromem, než bys řekl švec.

Jiný den sedím v kabině, dopisuju let, čekám, až mě zase nasypou a koutkem oka zachytím nějaký pohyb přímo před sebou. Kruci, ptáci a zrovna ve směru startu. Ale nebyli to ptáci. Kouknu se pozorně a přímo na mě se ze západního Německa řítí tři vrtulníky. U čáry zabrzdily, natočily se bokem, hezky za sebou a zůstaly viset přímo nad hraničními patníky. Černý jak noc a s americkými znaky. A už vidím, jak se na boku všech otevřely dveře a v nich nějaké postavičky v bílých helmách a koukají mým směrem.

„No to si nesmím nechat ujít!“ pomyslím si, rukou mávám, ať stopnou nakládku, plnej plyn a honem k nim. Fofrem jsem vyprášil půl kotle a pak podél hranic na naší straně defilé. Velký klapky a na minimálce letím okolo nich ve vzdálenosti pár metrů, oči vyvalený. Takhle zblízka vidět americký bojový vrtulník v těch dobách, no zážitek. A oni čučeli taky, bodejť ne, na tu mou „archu Noemovu“, s vlnitým plechem na křídlech. V jedněch těch vratech na boku vrtulníku stál černoch, v bílé helmě, jen oči a zuby mu svítily. Udělal jsem tam pár průletů, nemohl jsem se vynadívat, když v tom ten černoch mávnul rukou, ukázal někam za mě, zabouchl dveře a všichni tři odletěli. Podíval jsem se směrem, kam mi ukazoval, a tam vidím na maximálce nahrbenou naši vojenskou Mi-24 z Plzně. No vztek jsem na ty naše vojáky měl náramný, takhle mi zkazit představení. Přistáli pak někde za lesem a každý můj start se potom vznesli a čumákem s kanonama se točili ve směru mého létání. Nic příjemného to nebylo, skončil jsem s prací dřív, že to dodělám zítra. Úplně mi to zkazilo den.

Mi-24

V ašském výběžku jsem zažil také jednu příhodu, kdy mi možná šlo o kejhák, jak se říká. Létal jsem ten den pro statek Aš z jejich ašského letiště. Pole jsem měl kousek po pravé straně, pravidelný obdélník, po kratších stranách vroubený křovisky. To se bude dobře dělat, podle těch křovin můžu nasazovat na průlety, abych to nenapruhoval. Tady musím neskromně říct, že jsem za celou svou kariéru zemědělského pilota nenapruhoval jediné pole a že jsem si to po sobě vždy kontroloval. Všechny pole jednolitá barva. Ono bylo za pár dní přesně vidět, kam člověk položil hnojivo a kam ne. A tak jsem tam tedy lítal sem a tam. Přes křoví do náletu, na druhé straně otočit a zpátky. Ale co to tam je za obláček? Ale to už se rovnám do dalšího náletu, a když jsem se zase točil na opačné straně, zase nějaká chmurka. Koukám na pracovní plochu, nějaký zvýšený pohyb a vidím Honzu, jak skáče do Škodovky agronoma a někam vyráží. Kam jede doprčic? Má být na ploše, hlídat čas plus minus autobus, kdybych to někde zapíchnul, aby mohla vyrazit pomoc, a on si někam jede? A vidím, že jede přímo k tomu mému poli, k těm keřům na kraji. Vyskočil z auta, mává rukama a z křoví lezou dva vojáci. I ze vzduchu vidím, že je Honza rozzuřený do běla, krouží kolem nich a řve. Ti dva tam stáli jako hromádky neštěstí. Vyházel jsem zbytek hnojiva a vracím se na přistání, kam už se Brambor mezitím taky vrátil. Vypnul jsem motor, Honza už ke mně běží, skáče na křídlo a hrne se ke kabině.

„Co je vole, co to tu provádíš za cvičení?“. Ptám se ho.

„Nevíš o ničem, co?“

„A o čem?“

„Viděl si ty dva vojáky, co jsem vytáhl ze křoví?“

„No viděl a řval si na ně, že jsem to málem slyšel až do kabiny.“

„Tak ti dva pitomci tam měli sebou dvě bedny z prošlých zásob. Fosforový světlice, a že to maj někde v poli vystřílet. A ty kretény nenapadlo nic jinýho, než s tím zalízt do křoví a střílet po tobě, když ses valil přes ně. Bouchalo ti to metr pod zadkem. Takže si to ani vidět nemoh.“

„Tak to byly ty obláčky, co jsem viděl.“

„Jo a víš moc dobře, že nejsem nějakej žalobníček, ale todle mě tak nasralo, že už jsme volali na útvar, ať jim daj čočku!“

„Tos neměl, Honzo, z toho budou mít malér.“

„Poslouchals mě dobře, ty hrdino? Fosforový světlice!! Tě trefit, tak se to přilepí a je z tebe rázem ohnivá fakule!!“ To jo, to měl asi pravdu. Nevím, co z toho ti vojáci měli, ale když jsme o tom večer mluvili s ostatníma na stanici, shodli se, že jsem měl odkudsi zezadu kliku. Taková byla práce mechaniků na poli, nejen se tam válet a zdvihat palec při každém startu. A já možná vděčím Honzovi za život. Jako mechanik byl dokonalý.

To mi připomíná jinou historku, kdy jsem ho viděl rozježděného na infarkt. Měli jsme létat pro statek v Okrouhlé. Přiletíme tedy ráno nad plochu, jen jsme přeskočili Jesenici a rovnou z kursu sedám, bez prohlídky, den předtím jsme tam dělali až do večera, tak co se mohlo přes noc změnit. Chyby lávky. Sotva ten Čmelda dosedl, vylítla ze země sprška něčeho hnědého, lítalo to až přes kabinu, že jsem skoro přestal vidět a letoun se zastavil na pár metrech, jen jsem cítil, jak se mu zvedá ocas. Krucifix, co to je? Já to tady snad postavím na kouli, jen jsem stačil hrábnout na magneta a vypnout motor, aby si vrtule nehrábla do země. Chvíli váhal, a pak konečně spadnul zpátky na ostruhu. A v tu ránu hroznej smrad, jako když sedím uprostřed hnoje. A taky že jo. Slyším, jak se zezadu hrabe Brambor z trucovny a řve jak pavián. Vylezl na křídlo a huláká:

„No to snad není pravda tohleto. My jsme přistáli na hnoji. Ti pitomci sem snad přes noc navozili kejdu nebo co. No pojď se podívat, kolečka zabořený, letadlo celý zasraný a voni támhle stojej a čuměj.“ Byl rozzuřený na nejvyšší míru, no bodejť by ne, jeho letadlo, které si piplal a udržoval čisté, tady stojí až po hřbet zacákaný močůvkou, žlutou barvu změnilo na hnědou a páchlo jako bolavá pata. Vystoupil jsem taky, ale jen na křídlo. Seskočit na zem se nám nechtělo. Celé letiště rozmáčené a smradu jak v Cařihradu.

„Pojďte sem volové, co tam stojíte!“ řval Honza na lidi okolo nakladače, co tam stáli a čekali, jestli k nim dojedeme. Moc se jim nechtělo, ale pak se přeci jen tou bažinou k nám vydali.

„Tak pánové, co to má znamenat tohlecto? Jste se zbláznili nebo co?“

„No my za to nemůžeme, to asi Karel z kravína, ten má na starosti odvoz močůvky.“

„Kde je agronom?“

„No ten jel právě do toho kravína, když to ráno zjistil a k telefonu, abyste si dali bacha při přistání.“

„No to šel brzo volat, když už tady sedíme!“ řval Honza dál a já byl taky pěkně rozezlený. Stačilo málo a mimořádka byla na světě.

„Takže chlapi, sundat baky s palivem a odnést k silnici. Stejně tak všechen můj vercajk z trucovny. Zavolejte si Avii nebo něco a odvezete to do Chebu na letiště. Tam naložíte dva prázdný sudy, abychom mohli odčerpat palivo z hlavních nádrží. To éro musí bejt co nejlehčí.“

Mezitím dorazil agronom, hrozně se omlouval, že prostě Karel to neměl kam odvézt, tak ho nenapadlo nic lepšího, než to vycákat na letiště.

„Karel je debil!! A pěkně přijede do Chebu a bude umývat letadlo, dokud nebude čistý jak kalhotky čtrnáctileté panny!!“

Začali s Honzou organizovat vyprošťovací práce. Odlehčeného Čmeláka pak ručně dostrkali na kraj dráhy, kam už fekál nedostříkl. A z toho tenkého pruhu suššího povrchu jsem odstartoval zpátky do Chebu, už bez Honzy, kterého přivezli po zemi se vším tím vybavením. Ještě jsem se proletěl nad dráhou, jak to vypadá ze vzduchu. No, byla kapánek zelenohnědá, ale opravdu nejsem schopen říct, zda bych tam přistál nebo ne, když bych provedl ten průzkumný let nad ní před prvním přistáním. Každopádně jsem od té doby toto nikdy nevynechal a vždy si plochu před přistáním pořádně prohlédl. Karel se samozřejmě nedostavil, ale my jsme to letadlo drhli až do večera. Ano, i já, přece jsme jedna posádka a to éro živí nás oba i naše rodiny.

Související kategorie