Paměti starého práškaře – 9. díl

15. Už mám svého „vlastního“ kapitána

Po odjezdu inspektora Bílého mi Pavlata povídá:

„Tak hele, dvě dobré zprávy. Zítra nastupuje nová dispečerka, tak ji zaučíš a v kanceláři končíš. Už se budeš věnovat jen lítání. A za druhý, dostaneš svého stálýho kapitána a to bude Milan Kotian.“

Milan jako dopravní pilot, tady ještě černovlasý

Tak první zpráva dobrá, ale ta druhá? Kotian, pamatujete si, bývalý pilot ČSA, vedoucí typu L-410, pro mne letecké eso a s takovým já mám lítat? Ten mi bude dávat čočku, vždyť já jsem proti němu utřinos, to budou galeje. Ten mi to dá sežrat. Na druhý den jsem se tedy dostavil do služby, radši o něco dřív, přeci jen ho nenechám na sebe čekat. M.Kotian dorazil, už tenkrát šedovlasý, usměvavý, že by přeci jen to s ním šlo?

„Dobrý den, pane Kotian, já jsem ten a ten a mám s vámi létat“.

„Ty budeš so mnou lietať? Po tom mi nevykaj, hej? Ja som Milan.“ Překvapení číslo jedna. Vlezli jsme do Anduly, Milan kouká na Ještěd, přes který se valil po jeho úbočí dolů divný mrak.

„Čo si myslíš hen tam o tom?“ povídá.

„No já si myslím, že to je foehn.“

„Poletíme alebo nie?“

„No já nevím, ty jsi kapitán, já tu jen topím pod kotlem.“

„Na to serie pes. Sme tu dvaja. Máme stejnú kvalifikáciu, aký je tvoj názor.“

„No já si myslím, že než se vrátíme z parcely, mohlo by se do toho zabalit celé letiště a budeme mít problém, kde přistát. Jde to docela rychle.“

„Som rád, že máme rovnaký názor. Serieme na to. Vystupujeme.“ Překvapení číslo dva.

Na stanici v Chebu – takhle jsem poznal Milana já

Ten den odstartovala jen jedna Andula s velitelem panem Plichtou, neuvěřitelným kliďasem. A opravdu, za chvíli letiště zahalila mlha. Slyšíme vracející se Andulu, motor na volnoběhu. Stáli jsme před hangárem, ale kruci, to je nějak blízko, ne? Najednou motor na plný plyn a přes naše hlavy a hangár se to prohnala Andula. Za pár minut zase volnoběh a to už dosedla tam, kam měla. Pan Plichta přišel s úsměvem, jinak jsem ho neznal, absolutně v klidu.

„Cos dělal? To nevíš, že v ose dráhy je ta výrazná červená střecha? Nad ní, když zahneš, tak jsi v ose dráhy “, povídají mu ostatní.

A pan Plichta se jen usmál a svým typickým tichým hlasem říká:

„Vždyť jo, já zahnul, akorát vo jednu červenou střechu dřív!“

O panu Plichtovi se tradovala jedna historka, jen nevím, jestli to není letecká latina. Jednou mu manželka dala na stůl oběd a pan Plichta, že by si k tomu dal okurku.

„To víš, že jo, já kvůli tvý okurce budu obcházet celej barák na zahradu.“ A pan Plichta vstal, zašel si pro krumpáč, vymlátil celé okno do zahrady plus podezdívku pod ním, sedl si zpátky k obědu a v klidu povídá:

„Teď můžeš jít rovnou.“ Nevím. Viděl jsem jednou, že uprostřed vápnění mu sebral vedoucí Pavlata Andulu, někoho nebo něco potřeboval převézt. Pan Plichta v klidu vytáhl z kufru auta rádiem řízený model letadla a začal si s ním létat. Když se po několika hodinách pan Pavlata vrátil a říká mu, že ji má tady zpátky a může pokračovat, kapitán Plichta mu v klidu odpověděl:

„Nemůžu, už mám osmičku.“

A tak jsem poznal jednoho z nejlepších lidí v mém a to nejenom leteckém životě - Milana. S Milanem Kotianem jsem pak strávil celý rok v jednom kokpitu a byl to nádherný rok. Jako mě Bedy s Křemílkem učili základům létání, Milan mě naučil základům profesionálního létání. Jeho poučky jsem pak používal a řídil se jimi celou svou kariéru a to i u ČSA. Nesnášel slůvko „kdyby“. Když mi něco nevyšlo a začal jsem slovem „kdyby“, Milan hned spustil:

„Keby keby. Keby babka mala kokot, tak je to dedo. U lietaní nejaké keby neexistuje!“.

Nebo:

„Videl som mnoho mŕtvych pilotov, na ktoré svietilo slnko!“ Jinými slovy, kdyby chvíli počkali a necpali se do vzduchu za špatného počasí, mohli tu ještě být.

Další:

„Poblít ľudí vie každý blbec. Ale ukázať im krásu lietanie, to už chce profíka!“

Nebo:

„Že niekto spadol, že mal moc paliva, to som ešte nepočul. Ale že si rozbil hubu, keď mu došlo, to áno, to som počul.“ A mnoho dalších pouček.

Větší štěstí, než dostat Milana jako svého prvního stálého velitele, mne nemohlo potkat. Stal se něco mezi mým bráchou a otcem. Skvělý člověk, perfektní pilot. Radil mi nejen v létání, ale i v osobním životě.

Jeden den jsme dostali nového mechanika, náš si vzal volno. Čekali jsme v buňce u kafe s Milanem, až Anežku odmotoruje, mechanici si pomáhali navzájem, takže už jsem nemusel u tohoto asistovat.

Pak jsme do toho vlezli a vyrazili nahoru do kopců nad parcelu. Milanovou slabostí byly ženy. Za celý rok jsme v kokpitu pusu nezavřeli a většinou bylo téma ženy. I to ráno Milan povídal o svém dalším „sestřelu“. Přilítli jsme nad les, nebo spíš jeho zbytky, kde jsme ten den vápnili, Milanko zapnul prašák a pokračoval ve vyprávění zážitků minulého večera. Juknul do zrcátka – hele, už to nesype – a letíme zpátky. A povídá a povídá. Na finále jen tak mezi řečí:

„Fouká do zad či co, ta jede jak splašená“, ale proud vyprávění nezastavil. Přijedeme pod koš, vypneme, slyšíme, jak lesák běží nahoře po trupu otevřít poklop, ale pak najednou ticho. V tom se otevřou dveře do trupu:

„Čo je, čo sem kdo lezie?“ Ale to už se kolem kotle protáhl mechanik, kouknul na prostřední panel, zapnul jistič prašáku a povídá:

„Můžete zase letět volové, jste plný, přivezli jste to všechno zpátky!“ On totiž předchozí mechanik nám při motorové zkoušce pozapínal všechno, co ten den budeme potřebovat, včetně elektrického okruhu práškovacího zařízení. No a tenhle to neudělal, na motorovou zkoušku to není nutné. A my jak cvičené opice jsme si toho samozřejmě nevšimli. Další dva následující lety byli pak asi jediné v našem společném létání, kdy bylo na palubě ticho. Taková ostuda!!!!

Jiný den jsme seděli na liberecké stanici a pili kafe po obědě. Přišel pan C. a že s ním máme jít do kanceláře, že provede zkoušku na alkohol. Milan z legrace prohodil:

„Vidíš, povedal som ti, aby sme to pivo nepili po tom bravčovém.“ V kanceláři nám dal C. trubičky s balonkem, my nafoukali a ono to zezelenalo!

„Vy jste pili!“ začal trojčit šéf posádek.

„Nepili, pane C.“

„Vždyť já dobře slyšel o tom pivu po obědě.“

„Ale to byl přece fór!“

„S takovejma věcma se nežertuje!!“

„Máte to volajaké divné, dajte nové“. Nafoukali jsme podruhé a zase zelený. To už C. začal běsnit, že nám sebere papíry a tak dále.

„Pane C., to máte prošlý trubičky, skočím do skladu pro nový“, povídám. Přinesl jsem tedy nové, nafoukáme balonek – a zelený. To už na nás hulákal, že jsme ožralové a že jsme dolítali. Odvedle přišel Pavlata, co je to za kravál.

„Jsou ožralí Láďo, hele, třikrát foukali a všechno zelený!“

„Máte zlé trubičky. My môžeme ísť pokojne na krv. A viete čo? Fúknite si taky“, povídá mu Milanko. Tak si C. jednu vzal, nafoukal- a zelená!! Úplně zblednul a začal koktat:

„Ale já opravdu nepil.“

„Však my tiež nie“. To už se Pavlata chechtal, že co to tam má za spolek ožralců.

„Tak si foukni taky!“ Pavlata si teda jednu vzal, ale šel vedle do kanclu, protože mu zvonil telefon. Za chvíli se vrátil a trubička čistá.

„Tak pánové, trubičky jsou v pořádku, jen vy všichni jste tady najebaní jak carští důstojníci“. A pak se na to přišlo. Ráno nová dispečerka něco rozmnožovala na starém rozmnožovacím zařízení, ve kterém se používal líh. A vzduch v té kanceláři byl plný výparů. Jak jsme se nadechli a foukali, tak to zezelenalo. A Pavlatovi ne, protože foukal ve vedlejší kanceláři. A šli jsme létat dál. Ale pan C. nás už měl v hledáčku. Milana moc rád neměl, protože ten byl oblíbený všude a u všech, neustále vymýšlel nové a nové fórky, zatímco pan C. naopak ne.

Jedna z „oblíbených pozic“ Milana pro fotografy

A tak se jednoho dne přiřítil pan C. na místo nakládky, a že si nechá převážit náklad, kolik toho vozíme. Pytel s vápencem, co jsme už měli nad Andulou, se vysypal na skoro nový valník, co měl na sobě ještě štítek z výroby, jakou má hmotnost prázdný a jelo se s ním na váhu. Měli jsme mít naloženo zhruba tunu vápence, aby byla Andula na maximální povolené vzletové váze. A čekalo se. Za chvíli se přiřítil traktor s valníkem zpátky i s papírkem z váhy. A vyšlo, že vozíme 1,5 tuny. Já zamlada měl tu špatnou vlastnost, že jsem se všemu smál. Nadřízení to nesli špatně, protože si mysleli, že z nich mám srandu a že se směju jim, což tedy byla v hodně případech i pravda. Toto mě opustilo až nyní ve vyšším věku.

„Vozíte o 500 kilo víc!!“ hulákal C. „To je zas průser!“ No a já i pan Kapras a vlastně i Milan, my všichni jsme se začali řehtat.

„Čemu se chechtáš, ty vole?“, obořil se na mě šéf posádek.

„Nezlobte se, pane C., já za to nemůžu, to samo!“

„Nech ho“, povídá Kapras, „já se taky chechtal. Bodejť ne, doteď to tak krásně lítalo, když jsme nevěděli, kolik máme v kotli. Teď už se budeme jen bát.“ Pro jistotu se jel nechat převážit i ten valník, ale prázdný a ovšem: štítek s váhou byl špatně, oni na ten valník sedláci přidělali ještě nějakou hydrauliku, takže naše vzletové váhy byly plus minus v pořádku.

Jeden pátek byla taky sranda. To jsem ještě dělal i v kanceláři. A tehdy nějaký mladý aktivní inženýr v Praze s vlastním počítačem Atari nulté generace spočítal, že v pondělí budou všechny tři Anduly bez benzínu. Najednou telefon:

„Dobrý den, tady nádraží, na vlečce máte dva cisternové vagony s leteckým benzínem, vyčerpané musí být do 22:00, jinak platíte stojné a penále:“ Pátek odpoledne, skoro už nikde nikdo a šéfcisterňák už taky odjel na víkend na chalupu, byl se tady loučit. Volám Pavlatovi domů a ten jen:

„Týýý vole, to je průser, musíš sehnat Vokatýho!!“ To byl ten šéf přes palivo u oddílu. Naštěstí se mi podařilo odchytit jednoho mechanika z hangáru, který věděl, kde má Vokatý chalupu. Půjčil jsem mu auto a za chvíli se přiřítil Vokatý do kanclu:

„Kolik toho je? Dvě cisterny!? Kurva, to je malér!“ Samozřejmě, jak se šetřilo, tak přebývalo a auta to nestačila spalovat, každý už si dělal zásoby na zimu. To páteční odpoledne a podvečer nastal cvrkot. Všechna auta zaměstnanců, rodinných příslušníků a milenek plná po špunty, všechny kanystry, sudy, láhve od okurek, všechno plné benzínu. Vokatý to rozvážel cisternou po všech možných stanicích, někde nám půjčili aeroklubáci svoje nádrže, no hukot. Ale ve 22:00 byly oba dva vagony prázdné a průšvih byl zažehnán. Jen Pavlata musel ráno volat řediteli do Prahy, ať si toho svého mladého tam trochu pohlídá, než zase něco vyvede.

Když jsme u toho paliva, vzpomínám ještě na jednu legrační historku, co mám z doslechu. Na každé stanici se skladoval benzín různě. Někde měli podzemní nádrž, někde vyřazenou autocisternu, v Chebu jsme měli tři staré „cibule“ z vagónů na cement a podobně. Na jedné stanici měli skladované palivo v sudech v oplocené ohradě. Šéfmechanik na té stanici byl tak trochu podivín, každopádně se v práci moc nepřetrh. Každopádně při jedné kontrole mu bylo vytknuto, že tráva v té ohradě je už trochu vysoká, že některé sudy nejsou ani pomalu vidět. Zbytek mi povídal jeden pilot z té stanice:

„Vracím se z pole a z dálky vidím dým ze stanice. Kruci, u nás hoří, nebo co. Tak jsem zastavil Čmeláka co nejdál a utíkám k tomu dýmu. A tam koukám, dým jde z ohrady s palivem a uprostřed na sudu, postaveným na výšku, stojí mechanik s hasičákem v ruce. Co tam vyvádíš, doprdele? řvu na něj.A on s ledovým klidem: Usměrňuju plameny, vole. Chápeš to? On byl línej vzít kosu a vysekat to, tak tu trávu vypaloval. Dodnes nepochopím, že to nebouchlo!“

A byl konec podzimu, hromada vápence vyvozena na Jizerky, Čmeláci se začali slétávat do Liberce na zimu, stanice se zavíraly, blížila se zima tím i zasloužený odpočinek pro piloty po sezóně. Do toho přiletěl i pilot Jirka Louda, odněkud od Děčína, velice zábavný společník. Vyprávěl mi, jak havaroval s dvěstěpětkou. Někdo vydal nařízení, aby se zabránilo únosům a úletům na Západ, že odkalovací kalíšky paliva budou uschovány přes noc v trezorech a tím budou mašiny přes noc zneschopněny. No a jednou po provozu, kdy celý den vlekal, podle předpisu odmontoval kalíšky a dal je do stolu. V tom ale přistál na letišti nějaký přeletář a prej, jestli by ho necukli ještě nahoru, že by se to pokusil dotáhnout domů, aby pro něj nemuseli jezdit. No a Jirka, starý dobrák, že jo. Samozřejmě, hned po startu mu vlečná vysadila, Jirka zahučel někam do lesa, rozbil sebe i letadlo.

„Tos na ně fakt ani nevzdechnul?“, ptám se.

„Ale jo, jak se mi zastavil ten klacek, hned jsem je měl před očima, jak tam leží v šuplíku.“ Letadel málo, tak že ho dá opravit. Naložili vlečnou na valník a Jirka to odvezl do Kunovic do fabriky, jestli by s tím něco neudělali. Stál ráno před bránou, zaměstnanci se trousili do práce, okukovali to rozbitý éro a jeden z nich povídá: „Toho borce bych chtěl teda vidět, ten je asi pěkně dolámanej.“

A Jirka na to:

„No když si porovnáte tu promáčklinu na přístrojové desce s mým ksichtem, tak zjistíte, že je to docela povedený otisk!“

A ještě jednu story, co se týká paliva a kalíšků Byl předpis, že když jde posádka Čmeláka na oběd, letadlo musí být zajištěno proti únosu. To se přitáhl knypl až k sedačce, tam bylo očko, tím se prostrčil zámek a řízení bylo zablokované v poloze plně dotaženo, výškovka zdvižena. Jinak naopak visela dolů. A na jednom poli pilot spěchal na oběd a při manipulaci se zámkem ho samozřejmě upustil a zámek zapadl někam do trupu. Hladovej jak vlčák, přece ho nebude teď hledat. Tak taky mechanik sundal kalíšky, letadlo zneschopněno. Postavili k tomu nějakého dědu. „Hele, nikdo ať do toho neleze a ať s tím nic nedělá, nebo to chytne, jo?“ Děda kyvá , že jo a milá posádka odjela. Co čert nechce, jede okolo nějaký inspektor ze Slovairu a ha! Výškovka visí dolů, letadlo nezajištěno. Takže si do toho vleze a přelítne jim to na jiné pole, že posádku vytrestá. Jak se škrábal na křídlo, děda na něj spustí: „Halo, pane, ten pan pilot říkal, že se do toho nemá lízt, že to shoří!“

„To víš, že jo, dědku, budeš učit orla lítat“, pomyslel si kontrolor, hlavní spínač, magneta, nastříknout a vzal za starter. A v tu ránu Čmelda v plamenech, jen tak tak stačil utéct.

Posádka se vrátila z oběda, místo letadla jen ohořelá kostra a vedle sedí inspektor, hlavu v dlaních, jak tohle vysvětlí nahoře.

16. První lázně a zimní školení

A začalo období povinných lázní a zimního školení. Jednoho dne jsem i já dostal dopis, že nastupuju povinné čtrnáctidenní léčení v Mariánských Lázních, bez něj mi nebude prodloužena zdravotní licence. Tak jsem se v určený den dostavil na recepci Lázeňského domu Hvězda, sbalený cvičení úbor v kufru, jak bylo napsáno v dispozicích.

„Jo vy jste létající, jste s někým domluvený?“

„Nejsem.“

„Tak tady máte klíče od vily, co je za rohem, tenhle je od hlavního vchodu, tenhle je od pokoje xy, budete bydlet s panem Filipem.“

Přesunul jsem se tedy na místo určení, vejdu do pokoje a tam stojí před skříní chlápek, co dorazil chvíli přede mnou a zrovna si sundává kabát.

„Nazdar, já jsem Jirka Filip, tak spolu budeme bydlet? A jde se na pivo, oběd je až za dvě hodiny.“

I s jeho syny jsem se setkal později u ČSA, kdy mně po svém nástupu dělali co-piloty na Boeingu.

Zas ten kabát hodil na sebe, já ani nestačil otevřít kufr a už jsme seděli v Kolibě. Než došel čas oběda, už jsme ji měli jak z praku. A to nebyl všem dnům konec. Jirka patřil do party tzv. soukromníků. Některá bohatší JZD měla vlastní Čmeláky i s piloty, takže Jirka nebyl od Slovairu, jinak dělal to samé. Lítal někde u Jičína a čekal na své kamarády, taktéž od soukromníků, z Boršic na Moravě, a ti měli přijet tři. A taky přijeli, každý demižon vína nebo slivovice. A začalo to. Hned jim patřila celá jídelna, se servírkami se znali už z předchozích pobytů, chodili jsme k nim pak dozadu do kamrlíku na ušetřené zákusky a nešizené kafe. A do takové party jsem díky Jirkovi zapadl. Hrozně se chechtali, mě jako začátečníkovi, že jsem si dotáhl i ty věci na sportování.

„Na to zapomeň, mladej, na konci tam půjdeme spolu a on nám za flašku tu knížečku orazítkuje, že jsme tam chodili.“ Pak byl pohovor všech nových příchozích s primářem, který nás se slzami v očích prosil:

„Pánové, já vím, všechno chápu. Na vás se večerka nevztahuje, ale prosím vás, při vašich návratech, snažte se zachovat klid a ticho. Jsou tu lidé, kteří se chtějí opravdu léčit. Jo vás dala děvčata bokem od léčebny, do vily, jo? To je od nich moudré. Ale i tak.“

Co mám povídat. Po týdnu jsem musel na víkend utéct domů, už se mi z pití klepaly ruce.

„Co tu děláš, vždyť máš bejt v lázních“, povídá mi mezi dveřmi mile překvapená manželka.

„Prosím tě, nech mě tu dva dny, já už nemůžu!“

Volám taky Michalovi, který už byl v lázních přede mnou.

„No jo, já musel taky utýct, mě zas naskákaly fleky, vole“, chechtá se Michal do telefonu.

Jeden z těch Boršičáků nám vyprávěl historku:

„Pánové, jedu na kontrolu na ÚLZ. Vyjedu brzičko ráno vlakem, skoro ještě v noci, abych tam na sedmou byl, že jo. No a u Chocně se mi zachtělo na malou. Nene, říkám si, nepůjdu. Víte dobře, že hned při nástupu tam močíme do těch šampusek, že jo. To vydržím. Bych tam pak nic nenačůral. U Pardubic už to začalo být horší, co teprve Kolín a nádraží v Praze. V tramvaji už jsem měl nohy křížem, oči vyvalený, jako když kocour tlačí do plev. Přilítnul jsem na ÚLZ, krůpěje potu na čele. Vykašlal jsem se na všechny přijímací papíry, rovnou do 2. patra do laborky pro šampusku a na hajzlík. Pánové, já stál u tý mušle snad půl hodiny. To vám byla rajská úleva. Ok, dokončím, oklepu, zastrčím a koukám, co to mám v ruce. Doprdele!! Šampusku!! Vždyť já při tý úlevě jsem na ni dočista zapomněl!!!!“

Spolu s námi tam bývali i dopravní piloti od ČSA a zjistil jsem, že to jsou úplně normální pacholci, jako my. Byl tam starší kapitán B. z IL62 a toho jsem viděl střízlivého jen první den při nástupu a poslední den při odjezdu. Jinak v průběhu, když jsme ho potkali, byl většinou řádně unaven a hned nám radil, kde mají nejlepší pivo a kde utopence. Při vstupu do jídelny zahlaholil:

„Kdo šuká letuchu, ten má prázdnou lebuchu. Už jste zase sežrali všechnu zeleninu, můry jedny?“ A letušky, které tam bývaly taky, pohoršeně vstaly a odešly.

„Tak, a je klid, aspoň zbude víc na nás.“ Letušky tenkrát byly jiná kapitola. Na nás koukaly spatra, jako na „hnojaře“, kdežto kolem svých pilotů od aerolinek se motaly jak můry okolo lampy. Ti ale nejevili zájem. Každý potřeboval po sezóně vypustit páru, uvolnit ten ventil. Celý rok o vodě a kávě, tak se to v zimě dohánělo. Jeden z mých kolegů a pozdějších přátel u práškařů, si vysloužil nehynoucí slávu a obdiv, protože se mu tam podařilo skolit dvě stevardky a to najednou.

Tak jsem zjistil, že budu muset prostě celý rok lehce šetřit, protože lázně asi polezou do peněz. A to mne ještě čekalo zimní školení.

Na první zimní školení jsem se dostavil do Špindlerova Mlýna, v uniformě, jak žádalo nařízení. Zastavil jsem na parkovišti a koukám – zotavovna Rudá hvězda, kde mělo probíhat to školení pro všechny piloty závodu 02, tj. z celých Čech, se nachází nahoře na kopci a k ní je zákaz vjezdu hned dole. Krucipísek, to se tam potáhnu do kopce s kufrem? Hned dole byla služebna tehdejší Veřejné bezpečnosti. Vešel jsem tam, za přepážkou mladičký strážmistr.

„Dobrý den, mám na vás prosbu. Máme tady školení, jako piloti-práškaři, nahoře v zotavovně Rudá hvězda. A já mám kufr. Bylo by možné, abych si ho tam autem dovezl? Já se pak hned vrátím a nechám tu káru dole na centrálním parkovišti.“ Zezadu se přiřítil nějaký nadporučík, zřejmě velitel.

„Co jste to říkal soudruhu? Kdo má tady školení?“

„No podnik Slovair, práškovací piloti, nahoře ve Hvězdě“, povídám.

Na ta slova nadporučík si narazil brigadýrku na hlavu a zahlaholil:

„Soudruhu strážmistře, beru si čtyři dny volno!“ A utekl . Co je, co blbne, pomyslel jsem si, nicméně povolení jsem dostal a šel jsem se ubytovat. Proč nadporučík utekl, jsem pochopil už první večer. Dovedete si představit ten mejdan, když se pohromadě sejde tolik práškařů, kteří se rok neviděli? Zotavovna hučela jak včelí úl před bouřkou, v osm hodin už vypité zásoby, co tam měli pro rekreanty na celý kvartál.

„Zavíráme, zavíráme, vše došlo!“, hulákal barman.

„To si děláš p…l, ne?“ Pak mu zřejmě někdo vysvětlil, co by se mu mohlo stát, protože nastartovali s vedoucím zotavovny dodávku, objeli okolní hotely a penziony a najednou bylo všeho dost až skoro do rána. Jeden pilot z Budějovic s výkřikem:

„Hraješ pro letectvo, musíš hrát v každé poloze, prevíte!“ popadl music box, tenkrát ještě s placatými vinylovými deskami a začal s ním provádět nad hlavou výkrut. Samozřejmě, že se polovina desek vysypala a rozbila. Jeden postarší, velice seriózní kapitán Anduly z Tachova, jinak než v kravatě jsem ho neviděl, se šel vymočit ven do přírody a než se vrátil, zamkli mu hlavní vchod. Tak hledal, kde nechal tesař díru, až našel pootevřené okénko do sklepa. Tak jím prolezl a spadl přímo do skladu pečiva, na rohlíky, připravené na druhý den k snídani. Personál slyšel rachot a z obav před zloději zavolal hlídku VB. Muži zákona obstoupili dveře, pak je rychle otevřeli a rozsvítili, zbraně připraveny k použití. A uprostřed skladu stál ten pan kapitán, za opaskem na každém boku zastrčený rohlík jako revolver, kravatu utrženou po tom pádu a v ruce držel veku jako samopal AK-47:

„Tatatatatatata, všichni jste mrtví, padněte, nebo nehraju!“

Jeden velice mladý kolega, také druhý pilot na An-2, se přiřítil do jídelny, že jeho kamarád zvrací krev, ať voláme záchranku. Běželo se nahoru k němu do pokoje. A tam jeden zkušený práškař hodil znalecký pohled do umyvadla a prohlásil:

„Hovno krev, to je Fernet. Nechte mi tu cigára, já ho vohlídám.“

Ráno se sešla v jídelně sbírka těžce nemocných mužů, aspoň tak vypadali. Každý oči podlitý krví, někdo se sháněl po kávě, jiný po vyprošťováku. Přijel nějaký inspektor z Prahy, taky létající a měl k nám veliké kázání:

„Já vás chápu, blbouni, já vám rozumím volové, ale krucifix, to se nemůžete aspoň trochu mírnit? Víte dobře, že tam, kde máme školení, už nás příští rok nechtěj? A sehnat barák s ubytovací kapacitou pro tolik lidí a se zázemím pro školení je čím dál tím víc těžší?“ Promlouval nám do duše až do večera, kdy se po školení otevřel bar. A pak nám předváděl, jak přistává rogalo. To se rozeběhl a skočil břichem na sražené stoly, plné flašek a jídla a jel po nich po tom břiše až nakonec. I v té bílé košili s kravatou. Z toho pak byla dobrá soutěž, kdo dojede dál. Staří pardálové mi pak vyprávěli o jiných školeních, třeba jedno měli ve školicím středisku ÚV KSČ. A tam v hale, vykládané mramorem, pořádali závody ve slalomu na kole mezi sloupy. Vrátnému, který jim spílal do neukázněných soudruhů, oni vynadali do imperialistických zaprodanců, když kazí zábavu těžce pracujícím.

Při odjezdu měli všichni zaměstnanci radost, že jedeme pryč, s výjimkou barmanů, kteří se s námi loučili se slzou v oku. Bodejť ne, když měli během čtyř dnů tržbu jako u normálních rekreantů za kvartál, ne-li za dýl.

Autor: Jan Juračka



Související kategorie

Komentáře



pokryškin - nepřihlášený host
29.06.2014 18:49
ad foukání do trubiček...

Autor nás zcela jistě nehoupá. Je ověřeno, že pokud si v zimě ostříknete v autě čelní sklo a hned poté vás zastaví policie s foukačkou, nějaké (pro)milíky v dechu tam dáte, neboť vdechujete lihové výpary z ostřikovací kapaliny přes ventilátor v kabině auta. Po nějaké chvíli tam ale nedáte nic, ostatně také proto se po pozitivním nálezu alkoholu v dechu řidiče standardně provádí po cca 5 minutách druhý, ověřovací test. Ale v krvi byste logicky žádný alkohol neměli, a to ani po šichtě v lihovaru...čili důkaz u soudu s panem V.K. (pokud je to pravdivý příběh a ne tzv. urban legenda) je totální stupidida už z podstaty. Jinak super počtení, ostatně jako obvykle.

Zbyněk - nepřihlášený host
17.05.2014 21:14
Ty příběhy uzrály jak víno.

Nebýt Vašich řádků, tak jsem se dneska snad vůbec a tolik od srdce nezasmál!Čmelák ve vsi , to bylo moje mládí , s pilotem Spálovským jsem poprvé v životě letěl letadlem.Díky němu lítám.

Autor - nepřihlášený host
12.05.2014 01:47
Honza

No jistě, ta paměť, ta paměť.....

Honza - nepřihlášený host
11.05.2014 21:31
jméno vlekaře

Ten pilot se jmenuje Louka ne Louda

Karel - nepřihlášený host
07.05.2014 20:15
Paráda

Při čtení 9 se chodila manželka dívat,jestli mi nehráblo.Takhle jsem se dlouho nezasmál.Dík za prodloužení života a těším se na další pokračování.Karel

06.05.2014 23:23
autorovi

na tu "špatnou" vlastnost všemu se smát rád vzpomínám. Martin z MCC

Borek - nepřihlášený host
06.05.2014 18:17
Milan

Dekuji za clanek a musi dodat, ze i ja jsem z tech stastnych co zacinal svoji leteckou karieru pod dohledem a vedenim Milana Kotiana. A je to i pro me takovej leteckej tata. A spoustu stejnych a podobnych historek a vtipku. Dekuji za clanek a dekuji i Milanovi. Bez nej by ten zivot byl chudsi.

autor - nepřihlášený host
06.05.2014 17:50
Pro O.M. a K.B.

Asi tak nějak . Ty kalíšky tam byly na špatným místě a v případě havarie se utrhly a palivo šlo na rozžhavené části, nejvíc na výfuky. Hodně pilotů při nehodě uhořelo.
Pro K.B. - tuhle historku neznám a motám se okolo lítání od r.1974. Je mi to líto, že tak dopadl. Ale to, co jsem popsal, se skutečně mně stalo.

O. M. - nepřihlášený host
06.05.2014 14:07
2 peter:

Tipuju: protože byly rozmontované palivové filtry, bylo potrubí děravé a čerpadlo začalo chlístat palivo na rozpálený motor.

O. M. - nepřihlášený host
06.05.2014 14:03
To jsem si zas krásně zabrečel!

Tolik koncentrovaný srandy pohromadě, to snad ani neni možný!
Pokračujte, netrpělivě čekám na další počteníčko.

Celkem 25 záznamů

Partneři


Reklama
Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s tím, že využívá pro analýzy a přizpůsobení obsahu soubory cookie. Další informace