Paměti starého práškaře – 8. díl

• 20.04.2014 06:35
• stalo_se
• Paměti starého práškaře

Takže zbylé hodiny do praktické zkoušky jsem si odrubal v Holešově. Vrátil jsem se domů a nastoupil v Liberci na oddíl.

„Co s tebou?“, škrábe se Pavlata na hlavě. „Zkoušky ti zařídím, není problém, ale co do tý doby? Už to mám, naše dispečerka nastupuje na mateřskou, budeš zatím dělat v kanclu“.

A tak jsem začal dělat v Liberci v kanceláři něco jako sekretářku oddílu. Dělali si tam ze mě srandu, že jsem „dispečerka s nejmenšíma prsama u Slovairu“. Seděl jsem v kanceláři společně s Vláďou Bradáčem, místním obchodníkem. Neskutečně chytrý a příjemný člověk to byl. S námi ještě vedoucí posádek pan C., ten byl zase hrozně nervózní a vzteklý, vedle měl kancelář Pavlata. Jednou, to už se nám narodil Honzík, jsem s manželkou telefonoval, co je doma nového. A C. pořád chodil vedle do hangáru, co byl za sousední stěnou, ztlumovat mechanikům rádio, že ho ruší při práci. Pak chvíli seděl a zničehožnic se vymrštil a hulákal:

„Já se na to můžu vykašlat, jdu domů. Tady se nedá pracovat. Buď tu řve rádio nebo musím poslouchat, kolik toho nějakej parchant sežral a jaký má hovínko!“ A zmizel. S Vláďou jsme se chechtali snad hodinu, až nás bolelo břicho, stejně se vedle smál Pavlata, protože vše slyšel.

Jeden den nás poctil návštěvou Ing.H. z SLI. Inspektor přes provoz nebo tak něco. Neměl jsem ho vůbec rád, hrozně nesympatický člověk. Před vojnou jsem byl na SLI zařizovat nějaké papíry a v přízemí mě paní Skálová, vedoucí zkoušek leteckého personálu, povídá:

„Nejdete náhodou nahoru do patra? Potřebovala bych tam hodit nějakou obálku pro pana inženýra H“.

„Já vám to tam hodím, není problém“, povídám, abych si u ní udělal očko, že. Vyběhl jsem tedy po schodech nahoru, podle jmenovky našel jeho kancelář a tam mi sekretářka povídá, že je v místnosti číslo „xyz“. Tak jsem tu místnost našel, zaťukal a vešel dovnitř. Seděli tam tři inspektoři SLI v křeslech okolo kulatého stolku, v bílých košilích, modrých kravatách, pili kávu a pokuřovali.

„Dobrý den, hledám inženýra H. “.

„Co sem lezeš?“, začal jeden láteřit, „slyšel si snad dále nebo co? Vypadni na chodbu a čekej!“

Nezmohl jsem se na slovo a vypadl. Stál jsem tam snad dvacet minut, naštvaný sám na sebe, že jsem se nechal do toho uvrtat, že mi mezitím ujede vlak. Pak vyšel ven ten, co na mě řval a povídá:

„Pojď za mnou!“ A došli jsme do jeho kanceláře. Usadil se za stůl jak velmož a povídá:

„To jsem já, co chceš?“

„Já nechci nic, tuhle obálku vám posílá paní Skálová. Nashledanou“, a byl jsem venku, ale to jméno a tvář mi utkvěly v paměti. No a tenhle pán se zjevil v Liberci. Pavlata si ho vzal k sobě do kanceláře a říká mi:

„Hele mladej, udělej nám dvě kafe“. No počkej, inspektorskej. Pavlatovi jsem udělal kafe normální, pro Ing. H. jsem našel neumytý šálek od včerejška se zaschlým lógrem na dně, přelil to horkou vodou z vodovodu a donesl vedle do kanceláře, sedl jsem si za svůj stůl a čekal průšvih.

Po hodině oba vyšli, Pavlata ho doprovázel ven na parkoviště. Ing.H. se ve dveřích otočil a prý:

„Děkuju za kafe, bylo výborný“ a odešli. Po chvíli se Pavlata vrátil a říká mi:

„Hele mladej, co bylo s tím kafem. Já si moc dobře všimnul, jak ti cukla huba, když ti ten vůl děkoval“.

„Víte, pane vedoucí, já mu udělal bojleráka, já ho nemám rád“.

„Co to je bojlerák?“, Pavlata na to. Tak jsem mu vše pověděl, co to bylo za kafe a jak mě naštval na SLI. Pavlata se začal neskutečně smát, až mu tekly slzy a povídá:

„Ty vole, ty se mi líbíš, dej sem klíčky od auta, za tuhle prdel ti natankuju osobně“. Tehdy se totiž jezdilo u Slovairu na ušetřený letecký benzín. Oficiálně to bylo samozřejmě zakázaný, ale neoficiálně tolerovaný, protože se moc dobře vědělo, že pilot – práškař de facto v autě bydlí, a že když se mu zavolá, aby ráno byl tam a tam, že je tam potřeba udělat nějaké hektary, tak že tam ten dotyčný bude. Také se vědělo, že ty čtyři pět měsíců v roce - konec zimy, jaro a začátek léta, jsou piloti mimo rodiny a pracují naplno. Za těch pár měsíců piloti splnili celoroční fond pracovní doby, v té době se u práškařů makalo jak v kapitalismu. Služba v zemědělském letectvu by se opravdu svou náročností dala s trochou nadsázky přirovnat ke službě na šturmovikách u bitevního letectva. Ty také létaly nízko nad zemí a bojovaly proti pozemnímu nepříteli. Jedinou výhodou práškovacích pilotů byla služba v míru, takže po nich nestřílel flak. Pracovní tempo bylo nemilosrdné, vzlet, práškovací let v délce několika minut, přistání, vrhnutí se pomocného dělníka na křídlo k trupu, otevření kotle, plnění kotle, při kterém se ani nevypínal motor a pilot zůstával v kokpitu, zavření kotle, seskočení pomocného dělníka, palec mechanika sledujícího situaci, start, práškování a pořád dokola až do zblbnutí. V kabině i přes 50 stupňů, randál. V sezoně měli piloti na svém kontě až 80 letů denně, což bylo maximum dle předpisů, a někdy dokonce na "nátlak" družstevníků i 100 letů denně. Na vlastní oči jsem viděl, jak večer po návratu musel mechanik pilotovi pomáhat z kokpitu, protože se nemohl postavit na nohy. Ale to se nesmělo říkat. Stávalo se, že posádky se celé jaro dle potřeby přemísťovaly po polních letištích, soboty a neděle nevyjímaje, takže si je rodiny doma ani neužily. Tehdy se létalo dvanáct dní v kuse, pak dva dny volna a znovu. Od svítání do soumraku. Samozřejmě se lehce překračovaly normy, ale byl to takový taneček na ostří nože. Když člověk dodržoval vše, co měl, nechtěli ho sedláci, protože měl slabý výkon. Anebo si to udělali po zemi. Když je překračoval, hrozil mu trest v podobě papírů do čistírny. Navíc v tom množství prolétaného benzínu, byl ten ušetřený nula celá nula nic procenta. To se vše vědělo, mlčky tolerovalo a ten benzín byla takový bonus za toto nasazení. A tak první letecký benzín, který jsem obdržel, mi osobně natankoval sám pan vedoucí.

Bydlel jsem na druhé straně letiště, v budově aeroklubu, kde náčelníka v té době dělal Petr Lehký alias Gulf, kamarád z Podhořan, který se do Liberce přiženil. Dostal jsem malou komůrku v prvním patře, hned vedle kuchyňky a klubovny s televizí. Nic mi tam nechybělo. Jenom v noci, sám v baráku a daleko od civilizace, dole sice byl strážný v buňce, to jsem nemíval zrovna dobré pocity. Obzvlášť jednu noc. Venku byla bouřka, fičel vítr, za oknem meluzína. Noc jako o Halloweenu.

Už jsem usínal a najednou slyším na schodech kroky. Buch buch buch. A neomylně zamířily k mým dveřím, chvilku nic a pak bušení na dveře. Krve by se ve mně nedořezal. Ale dveře víc jak z poloviny se skleněnou výplní, nemělo cenu dělat mrtvého brouka. Tak jsem rozsvítil, aspoň zemřu jako hrdina a šel jsem odemknout. Otevřu dveře a tam stojí vysoká postava v černé gumové pláštěnce až na zem, na hlavě kapuci, voda z toho teče, no horor. Očima jsem už jen hledal motorovou pilu, kterou mě rozřeže na kusy. Najednou ta příšera shodí kapuci a on to Pavlata:

„Ty vole, potřebuju pomoc. Omylem jsem střelil srnu, už jsou zas hájený či co, leží pod svahem. Potřebuju ji dostat do auta, ať není průser“.

Ulevilo se mi hrozně. Naházel jsem na sebe svršky, dole jsme nastoupili do auta a jeli v tom dešti někam do lesa. Tam pod svahem opravdu střelená srna, kterou tam Pavlata rovnou vyvrhnul za svitu baterky, s kterou jsem mu tam asistoval. Pak jsme to nějakým mlázím rvali nahoru k autu. A za pár dní jsem dostal zadní kýtu a kus žeber za odměnu. Jedli jsme to u rodičů mé ženy celý víkend a byla to dobrota.

Jeden dorazil Pavlata do kanceláře a hlaholí:

„Tak mladej, dal jsem tvoje papíry inspektorovi Sázavskýmu tady v Liberci a zjistil, že ti ještě chybí navigační let s přistáním na větším státním letišti. Bez toho nemůžeš na praktické zkoušky. Takže se připrav, zítra s ním letíš na Ruzyň“. Bum. Trochu mi změkly kolena. Já, vyvalený kluk z vesnického aeroklubu a na Ruzyň? Mezi dopravní letadla s tím malým kloprtalem Z-142? Sice mám něco nalétáno v Holešově, taky je to státní letiště, ale Ruzyně?? Zavolal jsem tedy panu Sázavskému, co a jak, řekl, ať si udělám přípravu Liberec – Ruzyně – České Budějovice – Liberec, ať podám letový plán a ráno ať jsem v osm na stojánce aeroklubu i s aktuální meteor předpovědí. Letový plán jsem vyplnil a zanesl do boudy Řízení letového provozu na letišti v Liberci. Tenkrát tam provoz řídili profíci. To nebyl náš aeroklub, ale letiště se vším všudy. Dával jsem to do ruky jednomu z nich, s kterým jsem se už dobře znal, protože jsem mu nosil, jako dispečerka, každý pátek seznam letadel a pilotů a v kterých čtvercích se budou příští týden pohybovat. To bylo nařízeno v těch dobách. Republika byla rozkouskována na čtverce a toto jsem musel dávat na ŘLP a dálnopisem ještě odesílat na SLI a vojákům. Kouká na plánek, na mně a povídá:

„Tak na Ruzyň, jo?“

„No jo no, co můžu dělat, ale nervózní jsem jak prvnička“.

„Hele neboj, já tam klukům zavolám“. Ráno jsem se setkal s panem Sázavským, pověděl mi něco o trati a o postupech na Ruzyni, zkontroloval, jestli mám všechny mapy včetně pojížděcích drah na Ruzyni, nasedli jsme do letadla a vyrazili.

„Hele, nevadí ti, že ještě poletíme do těch Budějic, potřebuju tam něco vybavit. U Pavlaty jsem to už vyjednal, že nepřijdeš celej den do kanclu“.

„Nevadí, pane Sázavský, aspoň se proletím a v Budějkách jsem ještě nebyl“.

A to už jsme se blížili ku Praze, počasí jako lať, už zdálky jsem viděl systém drah na Ruzyni. Začalo mi bušit srdce, obzvlášť když jsem poprvé po rádiu navazoval spojení, trochu se mi chvěl hlas. Všude okolo v éteru jen žoviální angličtina a najednou já česky a v malém letadle. Ale už z tónu hlasu řídícího na Ruzyni, jak pomalu a přesně mi dával instrukce, co mám dělat a kam točit jsem poznal, že ten kluk z Liberce tam opravdu zavolal a že na mě čekají, že tam přiletí vyplašenec. A když jsem dotáčel na finále dráhy 24, ve sluchátkách se ozvala věž:

„Vidíte dráhu?“

Kruci, co je špatně, vždyť jsem přesně, nebo sedám na blbou dráhu ? Kouknu přes přední sklo a oni mi rozsvítili celou naváděcí řadu včetně osvětlení dráhy. Vypadalo to jak vánoční stromeček.

„Vidím!“, vydechl jsem do rádia a připadal si jako v sedmém nebi. Sázavský vedle kroutí hlavou a povídá:

„Kurva, tolik světel a za bílýho dne? To jsem ještě neviděl. To je uvítání jak pro ruskou vládní delegaci“. Ale to už zašustila kola o beton, moje první přistání na takovou dráhu v životě, předtím jen do trávy. A na odbočce z dráhy už na nás čekalo auto Follow me, takže jsem ani mapy letiště nepotřeboval, zavedlo mne na stojánku a bylo hotovo. Byl jsem v Praze, na mezinárodním letišti. Sázavský pořád jen kroutil hlavou a tak jsem mu pověděl o našem rozhovoru s řídícím v Liberci, že slíbil, že zavolá do Prahy a slovo dodržel.

Po prvním přistání na Ruzyni – dnes jsou tam stojánky ATR

Sázavský mě pak provedl po celém letišti, ukazoval, kde je meteor služba, kde se podávají letové plány a tak dále. A už jsme zase seděli v letadle, já se předpisově ohlásil, zažádal o povolení k letu do Českých Budějovic a k nahození motoru. Vše povoleno, nastartoval jsem a žádal o povolení k pojíždění. Řídící mi začal jmenovat všelijaké pojížděčky, kudy mám jet na vzletovou dráhu, když v tom se do rádia ozvalo:

„To je dobrý kluci, já si ho beru!“

Smykem přede mne zajel „Follow me“ a odvedl mne jako pana knížete. Těsně před dráhou zastavil, vystoupil z auta, smekl čepici, hluboce se uklonil a rukou ukázal těch posledních pár metrů, co mi chyběly ke vzletové dráze. To už se Sázavský chechtal na celé kolo:

„Hele, Honzo, tak za tudle komedii mu musíš koupit flašku“. A taky jsem to samozřejmě udělal.

No a přišla praktická zkouška, tentokrát s inspektorem Svárovským z SLI po staré známé trati z Liberce do Prahy, ale pak už ne do Budějovic, ale do České Lípy, že si tam vystoupí, protože tam má rodinu na chalupě a do Liberce už to odvezu sám. Tentokrát už přistání bez světel a na jinou dráhu, ale už jsem nebyl rozklepanej, už jsem věděl, co mě čeká. Jen jsme sedali na dráhu 31 a startovali také z ní, abychom nepřekáželi provozu velkých letadel na hlavní dráze 24. Inspektor Svárovský byl v letadle taky v pohodě, žádný řev nebo obracení očí v sloup, jak jsem zažil u jiných. Tehdy jsem v duchu děkoval Teofilovi Držíkovi za jeho školu v dotáčení zatáček do kursu podle kompasu, protože to samé po mně chtěl Svárovský, ale měl jsem dobrý trénink z Podhořan. Svárovský znervózněl jen v Praze před startem. Stáli jsme už na dráze a čekali, až dosedne Il – 62 společnosti Cubana z Havany, překřižuje naši dráhu vzletu a odbočí až na taxiway E, jak zněly instrukce z věže, které Kubánec potvrzoval jedním slovem – yes – místo toho, aby je podle předpisu zopakoval. A samozřejmě, místo Éčka zatočil na naši dráhu a už si to valil v protisměru. Já tam stál už dobrých pět minut na brzdách, že jsem dostával křeče do lýtek. A Svárovský se pořád otáčel za nás.

„Aby nám ještě tak přistál nějakej vůl na záda, tohle nesnáším, takhle stát na dráze“.

A Kubánec si to vesele šňěroval po dráze v protisměru a na každý dotaz či instrukci reagoval svým:

„Yes“.

„Ten musí bejt utahanej po tom letu přes moře, vždyť blbec vůbec neví, kde je“, cedil mezi zuby Svárovský. Ale to už se před Cubanu zařadil „Follow me“, odvedl ho z dráhy a my dostali povolení ke startu.

IL 62

Jedna podobná historka se traduje mezi národem leteckým a sice z letiště Frankfurt. Tam někdy v padesátých letech, chvíli po válce, přistálo letadlo britských aerolinií a kapitán také špatně odbočil. Německý kontrolor na něj spustil bandurskou:

„Jste na špatné taxiway, řekl jsem vám zcela jasně jinou, to jste tady snad nikdy nebyl nebo co?“

A ten Anglán mu z ledovým klidem odvětil:

„Ale ano, byl pane, několikrát v roce 1943 a 1944, ale to jsem nepřistával!“ A byl klid!!

Cesta do České Lípy už probíhala v pohodě, inspektor mi sdělil, že jsem zkoušku absolovoval úspěšně, ptal se na rodinu, komu fandím ve fotbale a tak. Prostě uvolněná atmosféra, pohodička. A najednou, těsně před Lípou, jen tak mezi řečí, z něj vypadlo:

„Hoří nám motor“. Koukám, nikde nic, žádný kouř, motor šlape jako hodinky, všechny ručičky tam, kde mají být. Už už jsem chtěl říct, že ne, když mi došlo, že to je poslední část zkoušky, že jsme vlastně nedělali žádnej nouzák. Tak honem úkony při požáru, vybrat pole, rozpočet na přistání. V pár metrech nad vybranou nouzovou plochou povídá Svárovský.

„Dobrý, vraž tam plnej knedlík a už konečně do tý Lípy, už mě to nebaví.“

V České Lípě, na místní stanici Slovairu, nám udělali kafe, Svárovský vyplnil protokol a já už jako obchodní pilot vyrazil k Liberci, šťastný jako blecha, že teď už jsem opravdu plnohodnotný práškovací pilot, i když jsem ještě neudělal ani hektar. Pak mne ještě čekalo ušití uniformy na míru, v předním pražském salonu Černá růže, žádná konfekce. Taková jsme byli firma!!

14. První placené lety

A tak jsem se stal profesionálním pilotem. Úplně první placený let jsem měl s panem C. na trase Liberec – Mladá Boleslav. Jen jsme tam převáželi Anežku po revizi, ale pan C. mi to skoro nepůjčil, jak byl nervózní. Byl těsně po přeškolení na AN-2, odstartoval z Liberce sám a pak v rovném letu mi říká: „Tak si to vem.“

Letěl jsem snad patnáct vteřin a on, asi 20 km před Boleslaví:

„Hele, já si to na přistání zase vezmu“. Tak jsem měl prvních 15 vteřin už jako pilot-profesionál.

Stále jsem dělal v kanceláři dispečerku, nebylo nikde volné místo na stanici, až jednou Pavlata povídá:

„Zítra jdeme spolu na pole, druhej pilot v Boleslavi onemocněl, v sedum ráno u mě u baráku. Necháš tam auto a dál už pojedeme mým.“

Ani jsem nedočkavostí nemohl dospat. Ráno už jsem stepoval před jeho domem dávno před sedmou. Pozval mě dál, že ještě dáme kafe, protože vypravuje děti do školy. Motal se tam asi desetiletý kluk, odmlouval tátovi, až mu Pavlata chtěl vrazit pár pohlavků, prostě klasická idylka z každé domácnosti při vypravování dětí do školy. No a tohle neposlušné dítko, Tomáš, mi o pár let později dělalo co-pilota u ČSA a lítal perfektně, ale už byl skoro o dvě hlavy větší, než já. Dnes už je z Tomáše kapitán u společnosti Travel Service, neboť ho potkal stejný osud, jako řadu dalších rovných lidí u ČSA. Byl odejit, protože upřímnost a pravdomluvnost se u ČSA trestala, nedejbože vlastní názor nahlas pronesený!!

A tak jsme s vedoucím vypravili děti do školy a odjeli na letiště do Mladé Boleslavi, kde už na nás čekal Jarda Řípa, mechanik. Společně jsme odkotvili Anežku, zbavili jí všech možných záslepek a blokovacích mechanismů, aby vítr necloumal kormidly, odtočili motorovou zkoušku, aby byla připravena, až dorazí Pavlata od dalšího ranního kafe. To byla taky jedna z činností druhých pilotů u Slovairu, ráno pomáhat mechanikovi s přípravou a večer s uložením Anežky. Mně, jako aeroklubákovi, to nedělalo žádný problém, ale tradovala se historka o jednom kapitánovi aerolinek, který také začínal u práškařů. První den ve službě a mechanik mu povídá:

„Tak poď, ideme na to.“

A ten kluk na to:

„To bude nejaký omyl. Ja tu nie som na nejakú špinavú prácu. Ja neštudoval toľko rokov vysokú školu, aby som tu liezol po lietadle.“

Pavlata dorazil a letěli jsme na pracovní plochu, odkud jsme celý den podnikali pracovní lety nad pole. On odstartoval, provedl pracovní průlety, já jsem statečně kvedlal plynem, jak mě to učili ve škole, rukou ukazoval, kolik ještě zbývá v kotli prášku. Anežka neměla žádný budík na kontrolu množství , nádrž byla za přepážkou kokpitu za kapitánem a ten neměl čas se ohlížet. Takže jednou z mých povinností ještě bylo koukat dozadu do trupu na nádrž a rukou nad středním panelem ukazovat zhruba výšku zbývajícího ledku ode dna nádrže. A po vyprázdnění nákladu jsem tu Anežku řídil zpátky. Na přistání si to Pavlata zase převzal a byl jsem rád, pracovní plocha se mi jevila neskutečně krátká a úzká, navíc schovaná v obilí, takže rozpočet musel být tiptop a byl jsem přeci jen ještě začátečník. V poledne přivezli sedláci oběd a už jsem toho začínal mít docela dost. Byla to přeci jen dřina.

„Makačka, co? Neboj, zvykneš si.“ Povídá Pavlata a to nejhorší nás ještě čekalo. Dodělávání okrajů polí, většinou u lesa, takže „skákání“ přes stromy, zatáčky při zemi na uchu a podobné evoluce. Večer po návratu do Liberce jsem sebou šlehnul do postele, měl jsem pocit, že se se mnou houpe celý barák a propadl zoufalství. Na tohle nemám. Vždyť jsem úplně vyřízenej a zítra zas. Sice na jednu stranu pocit štěstí, že už mám za sebou první hektary, byť jako druhý pilot, ale na druhou stranu nejistota, jestli to vydržím. Ale Pavlata měl pravdu. Vyspal jsem se z toho a druhý den šel znovu a takhle pár dní a opravdu jsem si zvykal. Už mě nechal i přistávat, samozřejmě pod dozorem a s příslušným komentářem. Pak jsem ještě pár dní odlétal s Pepíkem Svátkem a to byl očistec. Ne, že by Pepa byl špatný velitel, to vůbec ne. Ale nesnášel průvan a v jeho Andule byly všechny větrací otvory důkladně ucpány, ani ventilátorek mně nedovolil zapnout. To byla sauna, večer jsem měl kombinézu, jako když vylezu ze sprchy. Jeden den navečer nám chyběl jeden let nad pole, aby bylo hotové, ale palivoměry už svítily.

„Prdíme na to Josef, ne? Zejtra je taky den.“

„Kdepak, to dolítáme.“ A tak jsme naložili mechanika, tři pytle brambor, co jsme dostali od sedláků za odměnu, a letěli nad pole. Jarda, mechanik, stál mezi námi, ruku na ručním palivovém čerpadle, kdyby to zakokrhalo, že tam nacpe zbytky benzínu ručním pumpováním. Naštěstí toho nebylo potřeba, ale dobře po těle mně nebylo. A rozhodl jsem se tenkrát, že jestli já budu někdy lítat jako velitel, že tohle teda dělat nebudu. Štěstíčku se má jít naproti a ne ho pokoušet. Tyhle poslední lety jsou nejnebezpečnější. Při posledním letu se později zabil i Pepík Paulů, i pilot Flaška u Prahy, ten dokonce při úplně posledním průletu nad polem.

Zhruba v té době mně přišel opět dopis z ÚV Svazarmu, že další hloubkovou kontrolou bylo zjištěno, že mně chybí odlétat ještě jedna úloha, a sice tzv. nízký prostor, tj. lítání po dobu 30 minut ve výšce 100 m. A že tudíž nejsem způsobilý předstoupit před zkušební komisi SLI na zkoušky obchodního pilota. Tak jsem jim odpověděl ve velice sladkém tónu, že jim moc děkuji za upozornění a za starostlivost, co o mě mají, ale že průkaz obchodního pilota už pár měsíců vlastním a rovněž, že už jsem nalétal něco přes sto hodin v pěti metrech. A tedy jsem toho názoru, že lítat 30 min ve sto metrech se u mne už tak nějak míjí účinkem. A tím dnem jsem skončil s lítáním v aeroklubu. Ono navíc také skloubit rodinný život s práškařinou a ještě s aeroklubem dohromady bylo obtížné. Dával jsem přednost být ve chvílích volna spíš s dětmi a se ženou, než jít zase lítat do aeroklubu. Navíc podle předpisu, když jsem měl volno, tak jsem na knypl nesměl ani sáhnout. To by pak nebyl odpočinek a o to by se mně zkracovala zase letová doba v práci a tam by to asi neviděli rádi. Tehdy se toto dost hlídalo.

Skončila sezóna na polích a začaly se vápnit Jizerské hory. V okolí těchto hor byli tři elektrárny na hnědé uhlí – polská Bogatynia, německá Hirschfelde a třetí už jsem zapomněl. Ráno po startu bylo krásně vidět, jak se dým z těchto elektráren láme těsně nad komíny a jako tři prsty se zabodává přímo do Jizerských hor nad Libercem. A podle toho taky vypadaly. Místo lesů jen jakoby zastrkaná párátka do země, mezi tím pobíhaly srnky, úplně holá místa – neveselý pohled. Byla to o něco příjemnější práce, lety trvaly 15 i 20 minut, takže žádný blázinec nahoru dolů. V poklidu jsme nastoupali nad hory, doletěli nad parcelu, otevřeli prašák, který byl nastaven na maximální dávku, vápenec byl během pár vteřin pryč v přímém letu a pak zase v poklidu klesali dolů na letiště pro další náklad. Tam už jsem si zalétal víc, střídali jsme se s Pavlatou v řízení, jeden let já, jeden let on. Znal Jizerky jako své boty, ukazoval mi, kterým místům se vyhnout, protože Anežka byla přetížená a mohlo by nás to tam „spláchnout“ anebo naopak, jakou cestu nahoru zvolit a při jakém větru, že naopak tam nám proudění pomůže se rychleji dostat nahoru. Kde je jaký kopec, vyprávěl mi historii vodních nádrží Souš, Josefův důl a tak podobně. Při jednom letu to vzal těsně nad stromy přes takovou luxusnější haciendu, která tam byla schovaná na malebném místě.

„Co to je, pane vedoucí?“

„To je letní sídlo bývalého předsedy vlády Štrougala. Teď v důchodu už je tu nastálo. Ale když byl ve funkci, to bychom tady takhle lítat nemohli. To bylo obšancovaný ochrankou a i ten poslední pes ve křoví byl přinejmenším major.“

Lítání to bylo fajn, až na ten problém, že Pavlata byl i vedoucí oddílu. Po třech čtyřech startech vždycky odběhl do kanceláře vyřídit nějaké telefony, já zatím čekal pod Andulou. Všichni se mi chechtali, protože jim hodiny naskakovaly, zatímco mně jen pomalu tímhle tempem. Andula mezitím vystydla, tak když se vrátil, znovu ručně protáčet vrtuli, ohřát ji a tak dále. Odpoledne už měli všichni odlétáno povolených osm hodin, tzv. „sněhuláka“, odjeli domů, jen my dva jsme byli někde za půlkou. A po lítání ještě do kanceláře, protože jsem byl ještě pořád ta „dispečerka“. Ale nestěžoval jsem si, dostával jsem dobrou školu. Jen v pátek mě to rozhodilo, všichni už odjeli domů, létaly tam tři Anduly dohromady, jen my jsme ještě neměli splněno. A pak už to zabalili i lesáci a já nadšený, že pojedu na víkend domů za rodinou, kterou jsem už týden neviděl.

„Počkej počkej mladej, máš hotovo v kanceláři?“

„Už skoro všechno jo, pane Pavlata, jen odešlu ty čtverce.“

„Tak to jdi rychle udělat, pak poletíme do Hodkovic, mají tam soustředění modeláři, tak jsem jim slíbil pár vyhlídkových letů.“ Tak jsem jel domů až v noci….

Jednou mi Pavlata povídá:

„Udělám ti přezkoušení do Prahy.“

Co je to ta blbost? Já přeci žádný nepotřebuju. Ale vedoucí se musí poslouchat. Ono to nebylo přezkoušení. Jeden jeho známý, vysoký generál, prostě potřeboval odvézt do Prahy, on vedoucí měl takové známosti. Tak jsme generála naložili do Anduly a s tím špinavým letadlem od vápence, zaprášeným od čumáku až k ocasu, jsme vyrazili směr Kbely. To bych vám přál vidět ty užaslé pohledy vojáků, když mezi vládní Túčka si to přihasila práškařská Andula a hrdě si to mezi nima rolovala. Pavlata se chechtal a povídal:

„Se koukej mladej, takovou komedii už nezažiješ.“ Bylo to samozřejmě vytelefonované dopředu tím naším pasažérem. Později jsem se dozvěděl, že přeci jen nějaký aktivní zelený mozek na nás poslal hlášení. Tak mu tam ten generál udělal takovou inspekci, že už asi v životě nic nenapsal. A my jsme z toho samozřejmě nic neměli, jen jsem si mohl dopsat znalost dalšího letiště.

Na lesy si jezdili zalétat i funkcionáři z Prahy, aby nalítali nějaký hodiny a měli tak nárok na „L normu“, což byl příplatek na stravu pro létající personál. V té době už jsem měl spoustu hodin a Pavlata mi povídá:

„Budeš s nima lítat ty. Už jsi tady nejzkušenější druhý pilot, takový druhý pilot - inspektor, tak na ně budeš dávat pozor, aby to nerozbili. Jsou rozsezený od stolu, o horách ví prd, tak je budeš hlídat.“

Lítal jsem s Maxou Politzerem, vedoucím posádek závodu 02, bývalý šampion v judu. Pracky jak lopaty, ten mi ji ubalit, tak se vrátím za týden. S tím to byla paráda lítat, Anežku vodil jak na drátkách, i příjemný parťák to byl. Jednou jsme na let vzali i obchodníka z Prahy, seděl mezi námi na štangli. Když jsme přelétávali hranu Jizerských hor, kde byli v lese vidět špičky skal, najednou Maxa povídá: „Týýý vole, tady šukaj!“

A hned Anežku do ostré levé zatáčky a lítali jsme do kruhu nad jedním tím vrcholem skály v pár metrech. A nahoře si to opravdu dva horolezci rozdávali, tedy horolezec a horolezkyně. Obchodník a Maxa koukali přes levé okýnko a měli z toho srandu, obzvlášť když ten chlap zvednul rulu s palcem nahoru, jakože dobrý, aniž ustal v bohulibé činnosti. Já se tak nebavil. Andula přetížená, motor řval na nominálu, sloty vypadlé ven, kousek nad pádovkou. Tak zatímco se ti dva kochali výhledem, já čučel do budíků a hlídal režimy. V tom v dáli vidíme jinou Andulu, jak se vrací z parcely pro další náklad.

„Oto Josef Ivan Josef, slyšíš mě?“ spustil Maxa do rádia předpisově.

„Slyším, dávej“, odpověděli.

„Přejdi na frekvenci 123,45.“ Ta první byla totiž nahrávaná, protože jak už jsem psal, provoz v Liberci byl řízen profesionálními kontrolory. Ta druhá byla pro volnou konverzaci letadel ve vzduchu.

Přeladili jsme rádio a Maxa:

„Jseš tady? Vidíš nás?“

„Jo vidím, co tam blbnete, chlapi?“

„Poleť sem vole, tady šukaj na skále!“

A ta druhá Andula už ostře točí k nám a za chvilku jsme se nad tou skálou motali dva. S Maxou byla sranda. Horší to bylo s podnikovým inspektorem Bílým. Starší pán, těsně před důchodem, neskutečný numismatik – tzn. lačný penízků, kolenovrt. Na letištích značně neoblíbený. Lesáci nám vozili oběd ve várnicích, v poledne pauza a v přistavěné maringotce zřízena jídelna, hned vedle ohromné hromady vápence. Protože Lesy byly státní firma, museli jsme si za ně zaplatit, ne jako u JZD, kde bylo vše zdarma, ale nebyla to nijak závratná částka, spíše symbolická. Jídlo bylo dobré a bylo ho strašně moc, každý si mohl nandat, kolik chtěl a ještě zbylo. A to pan inspektor Bílý zjistil hned po dvou dnech. Z obědů se odhlásil, pak čekal, až se najíme a se slovy:

„Já jen ochutnám, co jste měli dobrého“, si naložil plný talíř a nacpal se k prasknutí. Lítal jsem s ním snad čtrnáct dní, vždy po obědě si ode mě nechal udělat kafe, ale ani jednou nekoupil jeden blbý pytlík. Rovněž kouřil z mých cigaret. No dáreček. V letadle po odlepení ze země ve většině případů usnul, tak jsem toho sněhuláka skoro celého odlétal sám a měl jsem toho večer plný brejle. Probouzel se pravidelně v poslední zatáčce před přistáním, aby Anežku ubrzdil a dovezl na nakládku, protože na mé straně brzda nebyla. Ale při jednom z letů zabral tak tvrdě, že tu finální zatáčku propásnul.

„Počkej, prevíte, já tě dovezu i bez brzd až pod koš, budeš čubrnět“, mumlal jsem si a letěl opatrně, jak se zkaženými vejci. Přistání jak do peřin, jen když kola začala šustit o trávu, Bílý se probudil a začal šátrat po beranech, oči vytřeštěný úlekem. Jenže je nemohl nahmátnout, protože já už měl dávno plně přitaženo, berany v břiše. Tak tam mával rukama ve vzduchoprázdnu a jen:

„Ty vole ty vole ty vole“. Vyprávěl jsem to po tom Pavlatovi pro zasmání a ten povídá:

„Měls mu ještě strčit před hubu větev, aby si myslel, že jste v lese. To by s dědkem seklo a byl by od něj pokoj!“

Další jeho specialitou byly inspekční návštěvy. Kousek od Liberce měl chalupu, takže v pátek jsme mohli čekat inspekci. On totiž si na páteční cesty na chalupu vypsal cesťák, přijel s autem i s vozíkem na letiště, nechal si udělat kafe, natankovat auto, naplnit vozík vápencem na svůj trávník, někomu štípnul kupón, aby nejel naprázdno a odfrčel.

Lítala tam s námi na lesích kolínská Andula s posádkou Kapras-Melíšek. Pan Melíšek, starší pán, trpěl spavou nemocí. Býval dopravní pilot a kvůli zdravotnímu stavu ho nechali dolétat do důchodu ve funkci druhého pilota u pana Kaprase, což byl pilot par excelence. Ten se vždycky smál, že v důležitých úkonech po vzletu, na okruhu a před přistáním tam má oproti nám jeden úkon navíc:

„Probudit Melíška!“

Vyprávělo se, že ještě když byl u ČSA, odlety a přílety z Prahy na jihovýchod se prováděly přes maják Polná. A při jednom odletu, když ten maják zacinkal přelet, se pan Melíšek probudil a jeje, my už jsme doma, otočil letadlo a přistál zpátky v Praze a to byl jeho poslední let. Nevím, jestli je to pravda, jak jsem nakoupil, tak prodávám.

Související kategorie