Paměti starého práškaře – 7. díl

• 06.04.2014 08:35
• stalo_se
• Paměti starého práškaře

11. Nástup ke Slovairu

Na podzim roku 1985 jsem se vrátil z vojny, zaměstnání žádné, do zkoušek obchodního pilota chybí asi čtyřicet hodin. Co teď? A to jsem ještě ani nevěděl, že do měsíce ze mne bude ženáč a nastávající otec. V novinách jsem našel inzerát, že Střední průmyslová škola pro studující při zaměstnání přijme školníka. Krucipísek, to by bylo něco pro mě. Pamatuju se ze školy, že se moc nepřetrhnul, to bych mohl mizet na letiště dolétávat hodiny. A ještě k tomu školnický byt by mohl být, teď když čekáme rodinu. Tátovi se to moc nelíbilo, inženýr a školník, ale uznal moje argumenty, že to je jen na dobu přechodnou a že bych ty hodiny mohl dolítat rychleji. Mezitím totiž navíc odešel do důchodu náčelník chrudimského letiště a po něm to převzal Pepík Paulů, velký kamarád, a ten mi přislíbil maximální pomoc. Na škole mě přijali, sice kroutili hlavou, že s vysokou školou chci dělat tuhle práci, ale na rovinu jsem jim řekl, o co mi jde, a souhlasili. Navíc jim prý chybí učitel na části strojů, a jestli bych to vzal jako vedlejšák. No samozřejmě, každá koruna dobrá. Jen na byt můžu zapomenout, tam bydlí starý školník Urválek v důchodu a čeká, až mu bude přidělen nový byt. A dopadlo to podle mých představ. V šest ráno jsem přišel do práce, zatopil, před osmou otevřel školu, dopoledne tam byla základka, došel pro poštu a v deset jsem byl pryč. Zpátky až ve čtyři odpoledne, zavřít topení, odučit nějakou hodinu, opravit, co mezitím děti rozbily, a v osm jsem byl doma. Navíc se starým školníkem jsme si padli do oka a ten říkával:

„Pane inženýre, přijďte klidně až v šest na vyučovací hodinu, já se o topení postarám a něco taky opravím.“ A k tomu ještě skoro dva měsíce prázdnin, prostě idylka. To bylo na podzim, v zimě jsem seděl ve sklepě v dílně – tam bylo ticho a klid – a studoval na zkoušky na obchodního pilota. V únoru se nám narodila dcera a sotva slezl sníh, hurá každý den na letiště do Chrudimi létat. Občas se mnou jela žena i s dcerkou. Mechanik mi předem zahřál mašinu, Pepík převzal kočárek a chodil s ním okolo řídící věže, já naložil manželku do stočtyřicetdvojky a lítal jak o závod. Občas nás Pepík stáhnul dolů rádiem, že malá potřebuje asi přebalit a to on teda dělat nebude. Pepík taky pošilhával po práškařině. A tak, když začaly prázdniny, jsme spolu začali dojíždět do Prahy na SLI na zkoušky obchodního pilota. Opět písemné a ústní, žádné počítače jako dnes. Ráno autem tam, poctivě jsme střídali auta a funkci řidiče, po zkoušce zpátky k Pepíkovi domů a tam se biflovali do noci na den příští. Týden mě rodina neviděla.

Při zkoušce z radiotechniky mě začal zkoušející koupat v nějakých elektrických schématech, která jsou pro mě dodnes španělskou vesnicí, prostě na elektriku nemám buňky. Končím u výměny žárovky nebo zásuvky, jak to má víc jak tří drátky nebo jeden kabel, jsem v koncích. A ten zkoušející na mě začal hulákat:

„Člověče, vy jste úplně mimo, vždyť si nedokážete ani doma opravit automatickou pračku!“

„To asi bude nějaký omyl. Já jsem tu na zkoušku obchodního pilota a ne na opraváře praček“.

„A co budete dělat, až se vám rozbije, ha?!“

„Zavolám opraváře praček a nebudu po něm vyžadovat pilotní licenci.“

„Vy jste drzej, já vás vyhodím!“ Nevyhodil, trochu drzej jsem byl, to je pravda, ale taky namíchnutej, co po mně chce všechno vědět. Podobná situace se opakovala při zkoušce z Leteckého zákona. Na tu jsem šel dost sebejistě, bylo to pár stránek, takový předmět na okraj. Zkoušela to nějaká mladá právnička a hned prvním dotazem mě srazila do kolen:

„Co nám říká paragraf 2, písmeno a, odstavec třetí?“ No boha, tak takhle nazpaměť jsem to neuměl. Tak jsem zase použil mírně upravenou větu, že tu nejsem na zkoušky z advokacie. Po několika výhrůžkách o vyhození jsem i tady prošel. Nejlepší bylo nakonec, navigace. Po sérii otázek u slepé mapy, to už jsme museli znát i Evropu, přišla otázka:

„Kde leží Monte Buu?“ Kruci, to jsem nikdy neslyšel, tenhle kopec mi někde utekl. Chvíli mě nechal potit a pak povídá:

„Hochu, Monte Buu je Kraví hora a je v Brně, ale jinak dobrý.“ Jeden den po zkouškách jsme zahlédli ocasní plochy TU 134, aspoň myslím, že to byl ten typ, který v Praze při tvrdém přistání „zlomili“ v půlce Maďaři. A že to půjdeme okouknout. Éro bylo schovaný za hangárem a cestou jsme potkali policajta se škorpiónem.

„Prosím vás, můžeme se jít podívat na to maďarský túčko támhle za hangárem?“

„Jó, to klidně běžte, v pohodě“. Tak jsme šli dál a já jen přes rameno, jako vtip, prohodil:

„My jen, aby tam po nás nestříleli“.

„Ale jo, to budou“. Tak jsme se na sebe s Pepíkem koukli a radši jsme to otočili a tu oblast rychle opustili. Nevím, jestli si dělal srandu, ale tvářil se neutrálně a naši otočku taky nekomentoval.

A bylo po zkouškách, byli jsme šťastní jak blechy. Hned jsem to napsal na Slov Air, že mám hotovo, jen na praktickou zkoušku mi chybí asi 15 hodin. Odepsali, že je to dobře, nástup k prvnímu lednu 1987 a to i bez té zkoušky, že to už zařídí oni. Prostě super firma. Akorát byl problém, že jsem v práci v euforii už dal výpověď k poslednímu říjnu a co teď. Prodloužit to nešlo, už měli nového školníka. Naštěstí jsem se upíchnul na dva měsíce k podniku Modela, který působil v prostorách našeho aeroklubu, vyráběl modelářské motorky na CO2 a z nájmu těchto prostor aeroklub žil. Přestěhovali jsme se se ženou k jejím rodičům, do práce jsem to měl sto metrů, jen projít mezi hangáry, pro dceru to bylo také lepší kvůli zdravějšímu vzduchu na vesnici. A tak jsem poslední dva měsíce svého života jako „neprofesionálního pilota“ strávil u soustruhu.

Hned první pracovní den po Novém roce roku 1987 jsem odjel do Prahy k přijetí k podniku Slov Air – závod 02 Praha. Slov Air se tehdy dělil na pět závodů:

Závod 01 – v sobě zahrnoval vrtulníky, aerotaxi - letadla L200 Morava a letadla L410 Turbolet. Vrtulníky Mi-2 zajišťovaly letecko-chemickou činnost, tj. postřiky polí, jejich význam vzrostl hlavně po roce 89, kdy začaly létat pro záchrannou službu, vrtulníky Mi-8 zajišťovaly geofyzikální průzkum, montážní práce a tak podobně.

Závod 02 – kam jsem nastoupil i já, obhospodařoval LCHČ na území Čech, s výjimkou Čech východních, a sídlil v Praze na staré Ruzyni, v tzv. „dřeváku“

Závod 03 – LCHČ pro Slovensko

Závod 04 – opravárenský závod pro velké opravy a revize, se sídlem v Bratislavě

Závod 05 – LCHČ pro Moravu a východní Čechy, se sídlem v Brně.

Mi-2, tady bez „ráhen“ pro postřik                                                          Mi-8                   

L410 Turbolet                                                                           L200 Morava    

V Praze jsem absolvoval to normální kolečko při přijetí do pracovního procesu, přivítal mne sám Ing. Toužimský se slovy:

„Tak teď už ti konečně dají pokoj, teď už jsi náš, tady si zalítáš, až ti z toho bude špatně. Jseš přidělenej k Letovému oddílu Liberec, vedoucí je tam Vláďa Pavlata, zítra se u něj hlas. Nazdar“.

Večer jsem si doma zabalil pár švestek, auto jsem měl na špalcích, zrovna jsme ho se švagrem opravovali. Kruci, zrovna Liberec. Chtěl jsem původně k závodu 05, abych mohl létat ve východních Čechách, co nejblíže k domovu, ale tam bylo plno. Tak aspoň do středních Čech, Podhořany jsou hned na hranicích těchto dvou krajů, no a teď Čechy severní. Co se dá dělat, je to nějakých 100 km a hlavně, že už jsem u nich, autem se to dá zvládat. Abych to ještě vysvětlil – ty jednotlivé závody se dále ještě dělily na tzv. Letové oddíly a to po krajích. Takže letový oddíl Liberec měl na starost severní Čechy, Rakovník střední Čechy, České Budějovice jižní a Mariánské Lázně západní Čechy. To bylo základní dělení, na těchto letištích byl i servis pro lehké a středně těžké revize letadel, tam se řešilo všechno, do Prahy jsem se potřeboval za těch několik let snad jen dvakrát. Vše se dělo na oddílu. A ty oddíly se pak dále ještě dělily na stanice, které obsluhovaly jednotlivé okresy v tom kraji. Tam se bývalo přes sezonu, tam se v sezóně žilo a lítalo. Na zimu se letadla přelétávala na oddíl, kde byla zaparkována. Na jaře si pak piloti nafasovali každý své letadlo a rozletěli se po svých stanicích a tam byli až do podzimu a tak stále dokola.

Brzo ráno jsem tedy seděl ve vlaku směr Liberec v očekávání věcí příštích. Neskutečně šťastný, že jsem to dokázal a jsem už „jeden“ z nich, i když v té době ještě stále, jak se říká, „pára z leteckého hovna“. Navíc trochu nervózní, co mě čeká. Dorazil jsem do Liberce, všude spousta sněhu a mrzlo, jen to praštělo. Liberec jsem vůbec neznal, tak jsem vytočil z budky číslo na letiště, že chci mluvit s panem Pavlatou.

Šéf oddílu Liberec Vladimír Pavlata

„Kde seš, mladej?“ byla jeho první slova v telefonu, takovým hlubokým zastřeným hlasem.

„Na nádraží, pane vedoucí, a nevím, kudy na letiště, nikdy jsem tu nebyl“.

„Tak tam na mě počkej před halou!“ A praštil mi telefonem. No jo, kruci, ale jak ho poznám? Ani jsem se nestačil zeptat. Stál jsem před halou, všude spousta lidí a aut, tak tohle bude oříšek. Ale nebyl. Smykem u mě zastavila červená stodvacítka a z ní vystoupil pan Pavlata, vedoucí oddílu Liberec. Na první pohled sympaťák, přesně tak jsem si profesionálního pilota představoval. Vysoký, štíhlý, v džínách a letecké bundě s kožíškem. Spousta lidí z oddílu ho neměla ráda a nemá dosud, ale já proti němu nemohu říct jediného křivého slova. Zažil jsem s ním spoustu legrace i leteckých příhod, dost mě i naučil, ale to později.

„Nastupuj mladej, jedeme ještě na poštu“, zahlaholil tím svým nakřáplým hlasem, a vyrazili jsme.

„Jak jste mne poznal?“

„Nikdo jinej s tak vyvalenejma vočima tam nestál!“

Každou zatáčku bral na zamrzlých ulicích smykem, ale byl jsem v klidu. Je to přece práškovací pilot, instruktor, inspektor. Dojeli jsme na letiště, Pavlata mě představil vedoucímu posádek Cicvárkovi jako novou posilu a povídá:

„Máš auto?“

„Mám, ale na špalcích, zrovna ho vyvařujem, starou tisícovku!“

Škoda 1000 MB- moje byla žlutá

„Kruci, auto budeš u tohohle řemesla potřebovat. Tak mazej domů, stejně je zima a nic se neděje a opravuj“, sáhnul pod stůl, dal mi dvě plechovky základní barvy, že je vojenská a vydrží, ať s tím napatlám spodek auta a propustil mě. Nějak jsem se doplahočil zpátky na nádraží a večer jsem byl doma u překvapené, ale rozradostněné manželky. Další dva měsíce jsem strávil opravou auta a věnováním se rodině, trochu nervózní, že se nic neděje a ležím doma za peníze. Jen jsem tam ještě jel jednou na zimní školení a tam jsem se zase setkal s Michalem Šášinkou, který nastoupil ke Slov Airu dřív, zatímco jsem dělal školníka. A ten mi nenápadně povídal, kdo je kdo, už piloty trochu znal, všichni v uniformách se dvěma prýmky, prostě pro mne bozi. Jen jeden tam byl v civilu, šedovlasý a jak jsem pozoroval, nesmírně upovídaný člověk.

„To je Milan Kotian, bývalý pilot od ČSA, dnes tady lítá na Andule“, říká mi Michal. Kruci, takový eso, a práškař.

„No on tam lítal L410, ty se zrušily, a tak je tady, on tam byl snad šéfpilot, či co“, vysvětlil mi Michal. Pozoroval jsem toho člověka s nesmírným obdivem, uvědomme si, že jsem byl poprvé mezi profesionály, ne mezi nadšenými aeroklubáky. A hned vidím na vlastní oči dokonce dopravního pilota!! A to jsem ještě netušil, že s tímhle člověkem strávím překrásný rok v jednom kokpitu a další čtyři na stanici, že se mi stane velikým přítelem a něco jako druhým bráchou.

Tak jsme tam odseděli povinnou zimní poradu, kde kdo bude lítat, rozbor leteckých nehod z minulého roku a tak podobně. Na večerní návrat z této porady domů nezapomenu. Padla taková mlha, že jsem na vlastní kůži poznal, co je bílá tma. Několikrát jsem musel zastavit, vystoupit z auta a opatrně našlapováním zjistit, jestli jsem vůbec ještě na silnici. Všude nasněženo, že nebyl vidět kraj silnice, jenom sem tam patník, taky jsem párkrát spadnul hubou přímo do příkopu. No auto topí, rádio hraje, zapálím si cigaretku a pojedu krokem, snad se domů nějak dostanu. Akorát, že při jednom zjišťování polohy auta na silnici mi ujely nohy a v pádu jsem si urval anténu a bylo i po muzice. Rozhodl jsem se, že to dotáhnu do Jičína a tam někde přespím na hotelu, tohle je na zabití. Jel jsem to snad tři hodiny, ale v Jičíně se mlha náhle rozpustila a domů už jsem dojel bez problémů.

12. Letecká škola v Holešově

A pak přišel v úterý telegram, že se mám okamžitě hlásit v Letecké škole Holešov, ve škole v Míškovicích, na výcvik 2. pilota AN-2. Zase vše zapakovat, nějaké jídlo od manželky a po půlnoci jsem vyrazil, už se svým autem, do Miškovic u Holešova. Abych to do rána stihnul, je to přece jen kus cesty. Tam jsem nejdřív dostal vynadáno, kde jsem, že kurs už běží od pondělí, ale po vysvětlení, že jsem o tom neměl tušení, jen mávli rukou a hajdy na učebnu.

Letecká škola Slov Airu v Miškovicích. Budova bývalé základní školy, v přízemí ložnice frekventantů, jídelna a klubovna dohromady, v prvním patře učebny, vybavené obrázky letadel Slovairu a učebními pomůckami.

Bývalá letecká škola Slovairu v Míškovicích – dole ložnice a jídelna, nahoře učebny

Byli jsme v kurzu tři – já, Jirka Hudec, syn v té době známe plachtařky z Brna (práškuje prý dodnes) a Peter Kešelák z Košic, ten později zahynul na Čmeláku. Bezva kluci, hned jsme si rozuměli a začali jsme se učit Andulu. Od A do Z. Tři týdny na učebně jsme se učili materiální část, do posledního nýtu na letadle. Na víkendy jsme samozřejmě mizeli domů za rodinami. Pak zkoušky, mezitím v Holešově slezl sníh, vyschly dráhy a hned jsme začali lítat. Tak jsem se začal učit práškařské řemeslo a to ještě jako sportovní pilot! Vůbec neřešili, že ještě nemám hotovou praktickou zkoušku. Nejdřív jsme ovšem nafasovali na letišti veškerou výbavu práškovacího pilota. Zimní nepromokavou kombinézu s kožíškem, letní kombinézu v modré barvě – konečně jsem měl pilotní kalhoty s kapsami vepředu na stehnech, po kterých jsem vždy toužil, bílou letní kombinézu, bílé sandály na léto, spoustu předpisů, příruček, letový zápisník, chrániče na uši a tak dále. Plný kufr auta toho byl. A začalo létání.

Autor jako 2. pilot AN-2 před 26 lety a 30 kg

První instruktor byl Valášek, velice známá postava v letecké škole. Malý postavou, ale veliký významem. On ze své výšky měl tak trochu komplex, nosil boty na podpatku, že by se nemusela za ně stydět leckterá manekýna. Vysocí kluci u něj měli špatnou známku už předem, já, naštěstí taky žádný čahoun, já to měl u něj dobrý. První úloha bylo pojíždění s Anežkou. Krucifix, přišel jsem sem lítat nebo jezdit po zemi? Ale hned jsem zjistil, že to s Andulou není jen tak. Andula má pneumatické brzdy, ovládané páčkou na beranech. V drtivé většině případů jen na levé straně, takže pojíždí jenom kapitán, ta holešovská cvičná, ta měla brzdu i na pravé straně, na mých beranech. Vyšlápnutím nožního řízení vlevo či vpravo se ovládá nejen směrovka, ale i přepouštěcí ventil brzd a brzdí pak pravé či levé kolo. Brzdy jsou velice účinné, ale mají zpoždění. Takže se pojíždí za neustálého mačkání páčky a šlapáním na pedály, podle toho kam chci jet. Foukal dost silný vítr a Valášek povídá:

„Hele, koukni na Anežku, to je stodola. Když se do toho opře vítr z boku, tak to je plocha jako hrom. A máš ho zprava, chceš jet doleva a to není jen tak!“

Tak mi to asi pět minut předváděl a pak já. Šňěrovali jsme si to po letišti snad třicet minut, než byl spokojený, že jakžtakž jedu rovně anebo se dostanu z bodu A do bodu B. A hurá na první let. To bylo něco. Ukazoval mi, jak obsluhovat žaluzie chlazení hlav válců a oleje, jak vyvažovat, že to bude alfa a omega mé práce jako 2. pilota. Kdy a jak rychle zavírat vztlakové klapky a prostě veškerý servis pro kapitána, který hlavně řídí, já to budu vozit hlavně při návratu z pole po vysypání nákladu, aby si kapitán odpočinul. A pak mi předal řízení – rovné lety, zatáčky, klesání, stoupání apod. Nadřel jsem se jak vůl. Ještě jsem to letadlo neměl v ruce, a i když má vyvažování podél všech tří os, ani jsem na něj nevzdechnul, měl jsem plné ruce práce to udržet v nějakém režimu. A síly v řízení u Anežky, obzvlášť nevyvážené, jsou dost velké. Po půl hodině mě bolely ruce a lilo ze mě jak v parném létě. Pak jsme začali létat okruhy, už jsem to letadlo začal cítit, tak jsem si i vyvažoval a najednou to šlo dobře. Jen ta přistání, než si člověk zvykl, že oproti sportovním letadlům sedí v prvním patře, že Anežka reaguje přeci jen pomaleji, ale postupem času se i to zlepšovalo a zlepšovalo. Pak přišla úloha – spolupráce posádky při LCHČ. Dostal jsem kapitána Martančíka, starého zkušeného pilota, který byl těsně před důchodem a poslední týdny své kariéry dolétával jako kantor v Holešově, chlap jako hora. Ten když popadl berany, tak se mu úplně ztratily v těch tlapách, zatímco já měl pocit, že když řídím, že mám skoro rozpaženo. A vyrazili jsme do vzduchu. Cestou vyhlížel nějaké pole, kde bychom mohli provádět ten nácvik a taky mi vysvětloval, co se ode mne očekává, že on bude řídit a já obsluhovat výkon motoru tak, abych udržel stálou rychlost a současně mu kvedláním plynu zbytečně nelomcoval se silami v řízení a on bude jako práškovat. Letíme a on najednou povídá:

„Pozri, hen tam, volajaká Škodovka u lesa“.

Já oči nalepené na budíkách, jestli jsou teploty a tlaky tak, jak mají být, jsem jen řekl:

„Asi někdo na houbách nebo na procházce“.

Podíval se na mě shovívavě jako na nesvéprávného a povídá:

„Sa pozrieme, nie?“ Postavil Andulu na křídlo, potlačil a už si to hasíme ve třech metrech nad polem okolo toho auta u lesa. Když jsme ho míjeli ve vzdálenosti pár metrů, koukám okýnkem dovnitř a vidím holý zadek, jak se rytmicky zvedá nahoru a dolů.

„Pane Martančík,“ valím oči doleva na instruktora „oni tam fakt souloží!“

Zase ten pohled a povídá:

„Viem, nie? Som volačo zažil. Teraz riadiš ty a já sa pozerám!“

A už jsme to zase brali v opačném směru. Při asi pátém průletu stál vedle auta nahatý chlap, jednou rukou si zakrýval přirození a druhou nám hrozil pěstí. Chechtali jsme se až do přistání a pan Martančík mi povídá:

„Vieš synak, takýchto súložníkov uvidíš při práškarině vela. Zvykaj si!“ A měl pravdu. Milující se páry v přírodě se staly neodmyslitelnou součástí mého života práškaře. Později, už jako pilot na Čmeláku na stanici v Chebu, jsem ve svém rajónu znal přesně místa, kde jsem večer vždy při letu zpátky z pracovní plochy zpět na stanici v drtivé většině našel takovéto dvojice. A je to dobře, že se mají lidi rádi.

Související kategorie