Pojďte se mnou vzpomínat - Freetown

• 23.07.2010 20:10
• na_cestach

Vzpomínka na Freetown.
Nejdelší linka na africkém kontinentu končila v Sierra Leone - ve Freetownu. Létalo se na trati Praha - Rabat - Dakar - Freetown. Při zpáteční cestě se přistávalo v Conakry. Toto místo si zapamatujte, ještě o něm bude řeč.

Sierra Leone - Lví Hory, já jsem si je ale pojmenoval na Diamantové Hory. Je zde totiž veliké naleziště diamantů, které se těží průmyslovým způsobem. Dále jsou zde bohatá naleziště zlata, železa a bauxitu. Zpracovatelský průmysl je ale nepatrný, tak se takřka všechno musí vyvážet. Pěstuje se zde rýže a maniok, v jejich výrobě jsou plně soběstační. Hlavní město je Freetown, a už jeho název je zajímavý. V době zrušení otroctví se sem osvobození otroci houfně vraceli, a to hlavně ze severní Ameriky a Anglie. A jako symbol nabyté svobody město, které založili, pojmenovali Freetown - Svobodné Město.Sem jsme každý týden létali. V zimním období s TU 104A, přes léto s IL 18. Byla zde silná komunita Libanonců, kteří s námi cestovali do Bejrútu, a tak jsme o cestující neměli nouzi.

Samotné letiště je od města odděleno ohromným mořským zálivem, širokým asi 15 km, přes který vás převeze mohutný trajekt, který uveze autobus a několik automobilů. Je to v podstatě jediná možnost, jak se z města na letiště dopravit. Je zde sice možnost použít vrtulník, ale ten je jenom pro prominenty. Objížďka po zemi nepřipadá v úvahu, je dlouhá asi 500 km.

A zde tedy byla každý čtvrtek naše konečná. Přistávali jsme v 17,00 hod. a posádka se okamžitě odebrala do příjemných bungalovů v blízkosti letiště, kde jsme byli ubytováni. Já s kolegou jsme se zatím točili kolem letadla. Nejprve dohlédnout na vykládání, hlavně, aby nedošlo k poškození stroje. Potom jsem pospíchal prohlédnout podvozková kola, zjistit jejich opotřebení. Byla zde poměrně krátká přistávací dráha, takže se často brzdilo velmi intenzivně. U TU 104A jsme pro zvýšení účinku brzdění používali i brzdící padák, zvláště v období dešťů. Potom jsem plnil palivo pro zpáteční let. Kolik mám plnit mi vždycky nahlásil palubní mechanik, tzv. borťák. A tady právě byla jedna malá zvláštnost. Z Freetownu do Conakry to bylo 200 km, a z Conakry do Dakaru to bylo kilometrů 850. Dohromady tedy zhruba 1000 km. Z důvodu zvláštní situace v Conakry jsme natankovali ve Freetownu palivo na celý let Freetown - Dakar, a to přestože jsme v Conakry přistávali malinko "přes váhu". Bylo to opravdu málo, pilot i letadlo si s tím hravě poradili. Vůbec nešlo o ohrožení bezpečnosti letu, to by si nikdo nedovolil. Ale předpis je předpis. Na to, že není dobré plnit palivo v Conakry jsem byl upozorněn, ale já jsem nerozhodoval kde a jak se bude tankovat. Všeobecně platilo, že v Conakry se palivo nebere.

Stalo se mi ale jednou, že mi borťák určil plnit jenom množství pro let do Conakry, a tam že naplníme další pro let do Dakaru. Abych nesnížil jeho autoritu, diskrétně jsem to oznámil kapitánovi. Nemohl ale udělat nic jiného, než říci :"Naplň tedy do Conakry." Tam po příletu cestující nevystupovali, pro lety z Freetownu jsme neměli obchodní práva, pouze jsme nové přibírali.

Tehdy byl ale předpis, že při plnění paliva nesmějí být na palubě žádní cestující. Oznámil jsem tedy borťákovi, ať zajistí jejich vystoupení a objedná požární dozor. "Co blbneš," pravil podrážděně," já si to naplním." Nejprve bylo potřeba zavolat paliváře, nebyli totiž zvyklí tuto linku plnit. Přijeli asi za 20 minut. Byla to ohromná cisterna, a už od pohledu nevzbuzovala žádnou důvěru. Oprýskaný lak, špinavá, místy prokvétala koroze. Natáhli plnicí hadice, každá na jednu stranu, a začali s plněním. Jakmile natlakovali hadice, tak jak byly děravé začalo z nich stříkat palivo na všechny strany a začalo zaplavovat betonovou plochu pod naším letadlem. Přestože bylo dopoledne, plocha byla teplá a vytékající kerosen se začal odpařovat. "Honem volej hasiče," křičel borťák. Ti přijeli okamžitě.

Plnit jsme ale museli, a tak jsme tento horor vydrželi až do konce. Po odjezdu plnicí cisterny zbyly na ploše rybníčky rozlitého paliva, které hasiči proudem vody spláchli. Z Conakry jsme odlétali s dvouhodinovým zpožděním. I když se o problémech s plněním paliva na tomto letišti vědělo, zažil jsem to ještě jednou.

To už jsem se dostal až do Conakry, ale to jsem trošku odbočil. Vyprávěl jsem, že po příletu do Freetownu jsem naplnil letadlo, udělal poletovou prohlídku, a zaslepil motory. To se do vstupního ústrojí motoru umístnily speciální plechové kryty.

Tohle všechno trvalo asi dvě hodiny, a tak jsme se do bungalovu dostali asi v sedm, už byla tma. Jak víme, okolo rovníku neexistuje stmívání nebo soumrak. Pořád svítí sluníčko, a najednou, jako když otočíte vypínačem, je tma. Opačně ráno. Myslíte, že je noc, ale sotva nad obzorem vykoukne sluníčko, je zase den.

Rychle tedy do sprchy, něco pojíst a už jsem pospíchal na "poletový rozbor". To jsme se všichni sešli na terase bungalovu, většinou u kapitána, a vyprávění nebralo konce. Já jsem doslova hltal povídání o tom, jak piloti co by mladíčci začínali s létáním na letišti v Líních, kde se létalo na ME - 109, které zde zbyly po německé armádě.

A příhody, veselé i vážné, plynuly jak řeky proud. Kapitánovi nezbylo než dát povel k rozchodu. "Tak se vykoupeme a jde se spát". Nešlo se ovšem do sprch, ale na nedalekou pláž, kde všichni - dámy i páni svlékli to málo co měli na sobě - a hurá do vody. Ještě dnes to vidím : Měsíc svítil jak rybí oko, palmy v mírném vánku kývaly svými střapatými hlavami, cikády pěly svou píseň a z nedalekého letiště se nesla píseň motorů přistávajících letadel. Na cestu zpět jsme se ani neoblékali, šli jsme tak, jak jsme vylezli z moře. V bungalovu opět pod sprchu smýt z těla slanou mořskou vodu. Venku zbyla jen domorodá ostraha, která měla za úkol dlouhými pruty likvidovat dotěrné hady.

A bylo ráno. . . brouček se sice vykoupal v kapičce rosy, ale já hurá rovnou do sprchy. Zde musím uvést jednu zajímavost. Studená voda ve sprše měla 35°C. Vstával jsem o hodinu dříve než posádka, a už jsem pospíchal na letiště. Odslepit motory, zkontrolovat, zda se v nich nenachází nějaký předmět, protočit a přesvědčit se, zda se z nich neozývají nepatřičné zvuky.

Potom došlo na obřad, na který zde všichni čekali - na tzv. odkalení paliva. To se z nejnižšího místa palivové nádrže odpouští zvláštními ventilky určité množství kerosenu, ve kterém bývá nepatrné množství vody. Jak že se tam voda dostala? Je to kondenzát, který se utvoří vlivem rozdílu teplot (stejné, jako když se zamlží okno). A protože voda má specifickou váhu 1, zatímco petrolej 0,8, těžší voda se usadí vždy na nejnižším místě. A tam je právě odkalovací ventilek. Ten se pomocí speciálního nástavce odmáčkne a do připravené nádoby (kbelík) vyteče nejprve voda a po ní už palivo. Obvykle stačí odebrat tak dva litry a palivo je bez vody. Byla to celkem nepříjemná práce, někdy teklo palivo do rukávu místo do kbelíku. Ale toho jsem byl ušetřen. Na můj pokyn nastoupilo k odkalovadlům tolik ochotných rukou, kolik bylo odkalovacích míst. Každý poctivě natočil plný kbelík, s kterým spokojeně odcházel od letadla. Byli totiž rádi, že mají zadarmo palivo do vařičů, známých i u nás pod značkou Primus. Já byl zase spokojený, jak čisté palivo mám v nádržích.

A to už přišla posádka, nezbytné hlášení kapitánovi, že letadlo je připravené k letu. Vzhůru do oblak. Letělo se do Conakry, ale to už jsem psal.

Ještě bych se rád zmínil o obrovském zálivu, přes který se musíte dostat lodí z města, chcete - li na letiště. Jak jsem se dozvěděl, ještě dnes jsou tam potopené vraky lodí (a není jich málo). Došlo k tomu v průběhu 2. světové války, kdy záliv, hodně daleko od tehdejšího válečného dění, si vybralo anglické loďstvo jako odpočinkovou a rehabilitační základnu jak pro lodě, tak pro mužstvo. Cítili se zde tak bezpečně, že neudělali žádná opatření proti ponorkám. Tím bývaly obvykle ocelové sítě, které se spouštěly do vody a nedovolovaly jim pokračovat v plavbě. Jenže německé ponorky to vyčuchaly, propluly nepozorovaně do zálivu, nakladly miny a v pohodě odjely. Výbuch způsobil katastrofu a zničil jak lodě válečné, tak lodě civilní. Válečné lodě byly odstraněny, ty civilní tam straší dodnes. Zkrátka: válka je vůl.

Další zajímavostí byly poštovní známky, které jsem vozil známým. Byly na nich motivy diamantů, byly veliké i 5 x 5 cm a byly samolepicí. Filatelisté nad nimi ohrnovali nos, připomínaly jim totiž nálepky z tavených sýrů. A bez zoubků? To není přece známka. A vida! Česká pošta po čtyřiceti letech dohání země temné Afriky a pomalu uvádí do oběhu samolepicí známky a bez zoubků.

Afriku tedy doháníme, tak se nám snad povede někdy jí i předehnat.

Související kategorie