Je to už přes půl roku, co jsem měl možnost pracovat na generálních opravách L-39ZA. Stojím před naší školou přímo uprostřed bývalého Letu, nyní Aircraft Industries, a čekám na svého mistra odborného výcviku, který mě zavede na bývalý servis L-410, kde se nyní provádějí generální opravy Albatrosů. Je zima a já se klepu v mrazu, do toho jsem nervózní. V duchu jsem šťastný, vždyť budu pracovat na Albatrosech, klukovském snu! Věřím, že i dívčímu snu těch, které se věnují letectví jako já nebo podobně. Přemýšlím o tom jaké to bude, co budu dělat a jací jsou tam lidé. Zatím jsme došli na místo. Na dveřích vidím tučně napsáno ,,PROGRAM 8000“ a pod tím slabě ,,GO L-39ZA“. A je to tu, vcházíme na hangár a už je vidím, čtyři ,,Albíky“ v plné kráse.

Ani si nevšímám, že přišel vedoucí programu a k mému překvapení na mne začal mluvit slovensky. Musím přiznat, že rozumět slovensky jsem se naučil až tady. Předávám mu papíry k podepsání a on se mě ptá: ,,Ako sa voláš?“ a hned na to ,,Si elektrikár alebo mechanik?“ Rychle mu odpovídám, že se učím na oboje. Pochvíli přemýšlení se rozhodne a pošle mě za elektrikáři, kde se setkávám s velice milým překvapením, s Bětkou a Marcelou. V duchu opět uvažuji ,,proč vlastně není anebo neznám víc mechaniček? Je to škoda, protože znám z letiště mnoho skvělých pilotek!“ A opět slyším otázku: ,,Si elektrikár alebo mechanik“ a já opět odpovídám, že oboje. ,,Výborně, tak pojď se mnou!“ Čekám co mě má potkat a neminout a přitom nespouštím oči z téměř demontovaného Albatrose. Zkoumám jeho konstrukci a provedení, přičemž si stále v duchu říkám poznámky o konstrukcích ze sešitu letadel. Dostávám nářadí, protože můj ze školy propůjčený, objemný a těžký kufr se svou výbavou je spíše zábavný. A nyní ta práce: ,,budeš demontovat stykače, relé a spoustu dalších věcí z trupu. Začneš v prostoru motoru“. Ten už je dávno demontován i se zadní částí trupu.Vlezu tedy dovnitř a koukám, ba přímo zírám. Koukám zezadu na vstupy do motoru, soustavy a dráhy, kde vedou táhla řízení. Takto strávím celý den a večer si to promítám znovu a říkám si, jaký v tom Aeru vymysleli skvělý stroj. Samozřejmě na druhý den nemohu dospat, těším se jak malý kluk. Ráno doslova naklušu na servis a čekám na úkol. Mí slovenští spolupracovníci koukají a smějí se: ,,Klidně se nasnídej, práce ti neuteče a nám taky ne.“ Postupně jsem se tedy seznámil se všemi mechaniky, nebo spíše oni vřele se mnou, a o konverzaci na jakékoliv téma nebyla nouze. Ochota vysvětlit či ukázat mi něco, když sem se ptal, nebyl nikdy problém. Jak šel čas, stávaly se pro mne dny praxe nezapomenutelným zážitkem a snem. Vyzkoušel jsem si demontáž soustav z křídla, zásuvek, kabeláže a elektrických agregátů. Najednou si člověk vybavoval mnoho postupů ze sešitu technologie oprav letadel, o kterých si myslel, že jejich množství je přehnané. Dokonce jsem pomáhal balit i kanóny odstraněné hned na začátku demontáže a neminuly mě ani přístrojové desky, kde jsem demontoval budíky.

Tak běžel čas, až přišla doba mého návratu na praxi u Alfa Helicopter v Olomouci, kde se tou dobou měnila hangárová vrata. Ani jsem nepostřehl, že to byly jen tři týdny. Srdce mi nedalo, musel jsem si to prodloužit o další dva. To se vyplatilo, dostal jsem se i na starou montáž L-410 v Letu. Byli jsme zde pro regály, a tak jsem skoukl přípravy na montáž a nýtování křídel, trupů a prohlédl si nedokončené trupy a křídla od L-13, L-23, L-33 a L-410.

A opět to bylo zde, poslední den praxe u ,,tricaťděvin“. Zrovna jsme tahali kabely z křídla (opravdu náročná práce). Následně jsem se se všemi rozloučil a slíbil, že každý týden budu chodit alespoň na kafe (což se snažím plnit), a již se vracím k Bellům 206 a 427 u Alfa Helicopter.

Omlouvám se těm, které asi více zajímala historie oněch strojů, ale nějak jsem ji moc nezjišťoval, snad mi prominete mou zapálenost spíše do té práce než do historie. Jediné, co vím, že sloužily zřejmě v Rumunsku. Přesně to nevím, ale je jisté, že to bylo na Balkáně a že jistou dobu stály v Letu, což na nich bylo znát.

Na závěr bych rád poděkoval Tiborovi, Jožkovi a všem ostatním, samozřejmě obzvlášť našim mechaničkám Bětce a Marcele.