Zpátky na místo činu - Makassar

  • 17.11.2019 10:00

Po mé první cestě do Indonésie, kterou jsem popsal v minulém článku, jsem doma stačil ukázat těch pár fotek z mobilu, podělit se o dojmy stylem „tohle skutečně není jak v Chorvatsku“, zajít na retroples a než jsem se nadál, po necelých třech týdnech už zase sedím v dálkovém dopravním letadle, tentokrát v nočním poloprázdném A350-900. Qatar Airways jistě nemají radost z obsazenosti tohoto spoje, my ovšem jásáme nad neobvyklým pohodlím. Představa nadcházejícího týdne je slibná a moje letecko-cestovatelská euforie se rozjíždí simultánně se startujícím Airbusem. Motory burácí na vzletovém výkonu a já už se těším na tropické klima, výborné jídlo, poznávání ciziny a večerní seance plné humoru a erudovaného dialogu se závanem jalovce a limetky. Evidentně nejsem sám, jelikož ihned po večeři kolegové navrhují desinfekci a to jsme teprv u Balatonu. A tak stevardky, které po večeři a rozvozu pití na přání občas prochází letadlem s tácem předchystaných džusů a minerálek, pro nás už automaticky mají připravený 3x gin tonic a je to dobře, protože spánek je zoufale potřeba a relativní nepohodlí ekonomické třídy a s ním spojené spánkové obtíže je nutno nějak kompenzovat. Brzy ráno ve vymraženém terminálu v Dauhá už ani oka nezamhouříme a těch pět hodin do odletu se zdá být nekonečnými. Když pak v Dreamlineru směr Jakarta po několika hodinách konečně usnu na dýl než deset minut, vzbudí mě stevardka s celním prohlášením, což opravdu potěší, protože ten cár papíru, na který napíšete své jméno, pracovní pozici, jména manželek, prohlášení, že nevezete víc alkoholu a tabáku než je povoleno apod., evidentně nikoho nezajímá. A taky že ano. V zemi pruhovaných obrubníků už jako „zkušený“ sebejistě prohlásím, že jsme turisti, víza dostáváme zadarmo a po převzetí kufrů vetknu list do ruky stejnému uniformovanému pikolíkovi u východu jako posledně. A úplně stejně jako posledně se na něj ani nepodíval, zase jen hleděl na ty přepravky plné zabaveného alkoholu naproti. Ale s tím buzerují jen chudáky místní.

Obrázek 1 - Nad Sumatrou

Když jsem si po zveřejnění přečetl svůj první článek, říkal jsem si, že to možná místy vyznělo vůči Indonésanům příliš urážlivě. To bych nechtěl. Protože těch pár, co jsem poznal trochu blíž, byli ve většině milí, srdeční a ochotní lidé s úsměvem na tváři. Vděční za to, co mají a neřešili pitomosti, což podle mě většina lidí u nás vůbec neumí. Na druhou stranu ten propastný kulturní rozdíl mezi námi a nimi vytváří právě ty jejich vlastnosti, které člověka Západu přivádí k údivu, rozčarování a někdy i k zoufalství a zuřivosti a právě o těch chci psát. A tím nemyslím jenom ten jejich pohled na bělocha jako na kráčející peněženku, sdírání turistů z kůže se praktikuje asi všude.

Tedy po tom, co jsme se vymotali z terminálu, si bereme taxi do hotelu Swiss Belinn. Ten je hned u letiště a aspoň na pár hodin tu můžeme složit hlavu na postel. Řidič nám vyloží kufry před hotelem, podává účtenku a se zdvořilým úsměvem si říká o 70 tisíc rupií. Dávám mu osmdesát, jako jsme ostatně za podobnou vzdálenost platili minule. Taxikář se klaní, spěšně odjíždí a my se ve 23:30 jdeme přihlásit do hotelu. Protože už ve 4:30 musíme odjet zpátky na letiště, tážeme se recepční, jestli by bylo možné nám dát ráno při odhlášení nějakou snídani s sebou v krabičce. Prý jo, za sto tisíc na osobu není problém. Na pokoji praštím s kufrem, dám si sprchu a konečně si připadám zas jako člověk, tak rychle do postele a honem něco naspat. Když ale odkládám peněženku na noční stolek, padne mi pohled na účtenku, ze které se na mě směje částka 32 500 IDR.

Ráno se posbíráme, sejdeme se rozespalí u recepce, zaplatíme každý to dohodnuté kilo za snídani. Převezmeme krabičky, odjedeme na letiště a po odbavení se v gatu chceme pustit do snídaně. A po otevření krabičky nevěřím vlastním očím. Směje se na mě nejmenší croissant, jaký jsem kdy viděl (na délku tak 5 cm), ještě menší kulatý koláček (tak 3,5 cm) a jednodecový zatavený kelímek s vodou, který nešel otevřít a za brčko jim už zbytek z té stotisícovky byl málo. Tak jsme se hořce zasmáli vlastní hlouposti, za co jsme to dali 150 Kč (stejné peníze stály v ****hotelu ty nejdražší hlavní chody, jako např. losos), spolykali to pečivo a po penetraci fólie kancelářskou sponkou to i zapili. Beru si ponaučení příště snídani definovat konkrétněji.

Ten losos mi připoměl ještě jednu příhodu, která se stala asi půl roku předem, když u nás v republice byli Makassarci na podzim na školení. Protože losos je pro ně tedy luxusní potravina, uctili jsme je na oběd právě jím. Křesťanskou část té jejich asi patnáctičlenné výpravy, z nichž pracovní činnost tam vyvíjeli tak čtyři a zbytek se s nimi svezl na výlet včetně mimina v kočárku, pak ještě vínem z vyhlášeného vinařství, jelikož i to je u nich velmi drahé a nedostupné. A po přípitku jsme jenom poulili oči, jak bryskně si mezi sebou uspořádali soutěž „Kdo udělá nejkyselejší ksicht“ za hurónského řehotu i vysokého hihňání na celý podnik.

Dietní snídani mi vynahradil let do Makassaru při východu slunce. Prostě nádhera. Éro zalité zlatavými ranními paprsky, odevšad chrápání, jen my tři vyskládaní za sebou na sedadlech u okýnek jsme se kochali.

Obrázek 2 - Svítání nad Jávským mořem

Obrázek 3 - A přistání v Makassaru už za světla

Při výstupu z letadla na nás však čeká překvápko. O pár řad před námi stojí jeden ze zaměstnanců Prostředníka (pro svůj výraz v tváři přezdívaný Krtek) a směje se na nás! Když uvážím, jak často lítají letadla mezi Jakartou a Makassarem od X různých společností, tak mi tohle připadá jako dost dobrá náhoda. Nebo snad sledovačka? Jdeme spolu pro kufry a zjišťujeme, že má taky namířeno k Zákazníkovi jako my a dokonce se chystá ubytovat v hotelu Harper Perintis jako my. To je nějak moc náhod najednou.

Před letištěm se loučíme a jedeme si ještě proměnit peníze a něco nakoupit na svačinu, na chození po restauracích už času nebude a na Indonésana neradno se spoléhat. Náš řidič se jmenuje Iful a je tak drobný, že vedle něj jeho Toyota Avanza působí jako expediční teréňák. Veze nás docela dlouho ke směnárně a potom do místního Carrefouru. Opět hustě prší jako minule, přijeli jsme akorát na sklonku mokré sezóny. V druhé půli týdne jako když utne, už jen sucho a parno.

Obrázek 4 – U směnárny

Místní Carrefour se od našich obchodů dost liší. Vtipně působí hromada repelentů hned vedle dětských pitíček. Po krátkém hledání nalézáme i tonic a v sekci ovoce chvilku pozorujeme, jak prodavači ozdobně krájí ananasy. Většinu ostatních plodů ani neumím pojmenovat. Tak vyberu několik různých druhů pro přítelkyni, jak jsem dostal doma nakázáno, a u pokladny platím v přepočtu 42 Kč za nákup, který bych u nás tipoval na trojnásobek.

Obrázek 5 - Přivezené ovoce. Z avokáda je dnes 60 cm rostlina

Při této hustotě dopravy vidím cestu do hotelu na dost dlouho, a to ještě jedeme opačným směrem, protože nebylo kde se otočit. Ale v jednom místě jsou středová svodidla rozebrána, řidič vystrčí z okna ruku s ušmudlanou bankovkou a odněkud se vynořuje nevelký muž. Nechá si bankovku vsunout do kornoutku ostatních, vstupuje do silnice a zastavuje pruh, abychom se mohli zařadit.

V hotelu vyslovím přání, jestli by bylo možné vyndat z miniledničky na pokoji hotelové drinky, abych si tam mohl dát vlastní nakoupené ovoce a desinfekční prostředky. Recepční na moment viditelně znejistí, ale pak se náhle zářivě usměje a prý „Yes, sir!“. Tak bezva. Na pokoj jen odkládáme zavazadla a rovnou hajdy do práce, času není nazbyt.

U Zákaznika nás už čekají. Přivítání už tentokrát není tak bouřlivé a zdlouhavé. Nejvyšší nejnižší se raději odjel modlit do Mekky, než aby na místě řešil situaci, tak hned žádáme vstup do sim roomu, ať můžeme začít. Kluky jsem na veliký čurbes připravil, ale stejně je stav místnosti dost znechutil, a to jsme spoustu chuťovek objevili až posléze v průběhu prací. Odér jako z cirkusového zvěřince mají na svědomí nová kožená křesla, ale rozložení povalujících se odpadků a vrstva cigaretového popela všude možně je stejná jako minule. Zřejmě se tu razí pravidlo, že co je nové, to je čisté a údržby netřeba. Tato budova ještě ani není v provozu a už v tom venkovním vlhku ve velkém opadává sádrokartonový podhled, na obvodových zdech plno prasklin, toalety asi nikdy nikdo nemyl a voda teče souvislým čůrkem z jediné ze tří vodovodních baterií. Toaletní papír, jakož i oplachovací hadice, chybí.

Ve skladu je bez ladu naházená hromada beden od komponent, z nichž některé jsou už vybalené a jiné jenom otevřené s ještě novými díly. Drahá sluchátka, na nichž skví se zkratka ATC, se tady povalují halabala mezi bednami. Bordel nad bordel. Všechno jsme vynosili, probrali, označili, vytřídili, uložili. To tedy Indoši za vydatného posedávání a pokuřování mrkali na drát. Odpad jsme roztřídili na papír, plasty a dřevo z palet a pak v průběhu prací přidávali další a další. Ekologie? Kdeže, čistá naivita. Jednoho krásného dne to personál vynosil na jednu hromadu ven a jeb to pod palmu, kde to asi leží dodnes.

Naší pozornosti neunikl Krtek v až moc družném hovoru s instruktory. V hotelu po večeři, kdy jsme slavnostně na pokoji otevřeli zteplalý gin (ledničky nám na pokojích nějak pozapomněli zpřístupnit) a rozkrojili limetku na falešném mramoru vedle umyvadla, v kterémžto místě se ráno objevil vyleptaný obrazec připomínající jeskynní rytinu, někdo z nás navrhl, že bysme mohli najít Krtka, opít ho (je křesťan) a vytáhnout z něj, jak to tady vlastně doopravdy bylo. Vždyť přece říkal, že se ubytuje v našem hotelu, ne? Přišlo nám to jako náramná bžunda, a tak jsme se v čase blízkém půlnoci zvedli a sjeli o pár pater níž na recepci. V hlavě mi začalo šrotovat, jak nejlíp formulovat ten dotaz, ale kamarád mě předešel a v mžiku svou brilantní angličtinou půvabné recepční po manažersku vysvětlil, že tu někde bydlí náš kamarád, jenom nám teda jaksi opomněl sdělit, na kterém pokoji.

„A jak se jmenuje?“

Sdělili jsme za pult Krtkovo jméno a ouha, nikdo takový tu nebydlí. Tak jsme zkusili jméno jejich firmy, šéfa, sekretářky, dvou dalších kolegů, které jsme si pamatovali a pořád nic. Zklamaně jsme se rozloučili a odešli spát. Ráno na snídani se u našeho stolu znenadání zjevil Krtek, s úsměvem nám popřál dobré ráno a vzápětí si postěžoval, že ho tady včera odmítli ubytovat, že sem nedorazila jeho rezervace a hotel je plný a on musel první noc přespat jinde...

U Zákazníka je dneska nějak mrtvo. Nikde ani noha, vrátný nikde, instruktoři nikde, jen na recepci posedává hlídač. Vůbec nechápeme, co se děje, a snažíme se o jakous takous pantomimu, že jen chceme klíče od sim roomu, ale ten nás vůbec nechápe, usmívá se od ucha k uchu a trpělivě mluví bahasou. To je bez šance. Tak zpátky ven za Ifulem, ten trošku anglicky umí. Stojí tam vedle auta a s pusou od ucha k uchu hlasitě povídá: „today holiday“. To nás dorazilo. Krucifix, že by se nám obtěžovali včera říct, že dnes mají svátek a že tu nebudou? Naštěstí Iful pochopil, že potřebujeme klíče, vyjednal to s hlídačem a my mohli pokračovat v práci.

Někdy po poledni se přece jen objevil jeden z instruktorů. Ne v uniformě, ale v civilu, asi ho vytáhli z domu. Přišel se zeptat, jestli bychom si dali oběd. Podívali jsme se po sobě a shodli se, že by neuškodil. Zmizel a okolo čtvrté odpoledne se přihasil s několika pytlíky s nápisem KFC. Zabrán do montáže racku za sebou slyším kolegu:

„Marťo? Nabízí nám tady pivo...“

Otočil jsem hlavu a než jsem stačil říct, že jsme v práci, instruktor dodal: „Bintang!“

Při vzpomínce na ten eklhaft, proti kterému je každé europivo studnicí sofistikovaných receptur, jsem se, zakroutiv hlavou, nezmohl na jinou odpověď než „Sračka!“

Na kolegovi vidím, že to okamžitě pochopil a v duchu dává dohromady slušné odmítnutí, že nechceme. Než však otevřel pusu, Indoš se hlasitě rozchechtal, že teda OK, že donese jenom kafe. Hrozně jsem se zastyděl, ale vzápětí si uvědomil to jejich bezprostřední chování bez zábran, tak jsem se zas uklidnil, určitě ho to neurazilo.

Za tmy odcházíme z opuštěného areálu, ve kterém se přece jen našel někdo, kdo by si s Ifulem zahrál karty. Před hotelem mu chci zaplatit za dnešní den. Když vypisuje účtenku, ptá se mě:

„What price?“

Jsem už po celém dni unavený, stále nesrovnaný s šestihodinovým posunem, teď po té uklimbávací cestě krokem po polňačce i dost rozespalý, tak nechápu. To se mě fakt ptá, kolik si má říct?

„300 thousand rupiah?“, nahazuje nesměle.

Mohl jsem mu to odkývnout a byl by rád, ale minule si za stejnou službu (odvoz ráno do práce a večer do hotelu, mezitím čekání, jestli něco nebude potřeba) řekl 450 tisíc rupií a my jsme s tím byli v pohodě, tak nevidím důvod mu je nedat teď. Pro někoho možná nepochopitelné, já to bral tak, že pro nás je to pakatel a pro něj v místních poměrech dost významná částka. Navíc byl hrozně ochotný, nebývale dochvilný a když jsme ho o něco poprosili, tak nám to ráno cestou k hotelu dovezl a mnohdy za ani nic nechtěl. Tak mu říkám, že minule jsme mu platili 450 tisíc denně a on se s výrazem naprostého štěstí ujišťuje:

„450, opravdu??!“

Přitakávám, dávám mu ty peníze a on mi s výrazem, jakoby zrovna vyhrál jackpot, s díky mohutně potřese rukou a celý šťastný odjíždí.

Na prázdném pokoji mě vítá už vychlazená lahev ginu. Moje ručně psaná prosba už byla srozumitelná a pár přiložených rupií asi taky pomohlo, byť tady se dýško nijak nepěstuje. Únava neúnava, stejně nemůžu usnout a čas k odpočinku ubíhá. Takovejch hodin a člověk čumákuje do tmy.

...........

Ani jsme nepřivykli lokálnímu času a už zas letíme domů, abych se za pár týdnů vracel zpátky se šéfy. Letíme jinudy, A321 do Istanbulu a odsud pak majestátním Boeingem 777. Triple sedma Turkish Airlines je sice v economy třídě prostornější než Dreamliner Qatar, ale dvanáctihodinový let do Jakarty je oproti devítihodinovému z Dauhá citelný rozdíl. Tak vytahuji nově pořízenou knihu Nahoru a dolů od pana Kopičky a na zadní straně pevné vazby čtu něco o přistávání s prastarým Boeingem na místech jako je Makassar. Brzy to zase okusím.

Boeing bychom měli, 737 Sriwijaya Air. Prastarý není, ale je to první letadlo, ve kterém jsem pocítil opravdový strach a nejistotu. Právě jsme prolítli okolo PAPI světel dráhy 03, jsme nějak vysoko, ubíhá řada nekonečných sekund a stále plaveme ve výdrži! Ze simulátoru vím, že dráha není nikterak dlouhá, a to prý má Makassar jednu z těch delších. O zem praštíme v traverzu, jen to škubne. Intenzivně brzdíme a dokonce ještě stíháme opustit vysokorychlostní odbočkou, která je solidně daleko od konce dráhy. Tak jsem se bál zbytečně.

Před terminálem nás opět čeká Iful. Zatímco nakládáme kufry do zavazadelníku, z auta vedle se ozve hlasité lupnutí a na zem pod nárazníkem teče chladicí kapalina. Za půl roku to taky poznám.

Obrázek 6 - Před terminálem v Makassaru

Obrázek 7 - Ranní zácpa

Nejvyšší nejnižší nás tentokrát upřednostnil před mlácením hlavou o zem a po prvotním podání rukou oficiálně zahájil mistrovství Sulawesi v rektálním alpinismu. Cestou k sim roomu se stihl zeptat, co si budeme přát na oběd, ve kterém bydlíme hotelu, že to zaplatí nebo můžeme bydlet tady v areálu, jestli chceme auto s řidičem... všechno jsme odmítli, až teda na ten oběd. V zemi výborné kuchyně nám hrdě nabídl McDonalda nebo KFC, my jsme projevili zájem spíš o satay, nasi goreng, případně jiná tradiční jídla. Ty jsme pak měli každý den vyskládané na stole přesně ve 12:00 a nikoli ve čtyři, jako posledně. A ani se nám to za těch pár dní nepřejedlo.

Toto hrdé přihlašování k výdobytkům západní kultury ostatně bylo pozorovatelné na více místech. V hotelu byly na vodovodních bateriích nápisy American standard a různí šéfíčci si na veřejnosti vykračovali v oblecích, polobotkách a tričkách s obřími logy Adidas či Nike. Největší frajeři měli v autech volanty k počítači a ve světlech různá blikátka a jiné kolotočářské voloviny, které zaváněly spíš asijskou tržnicí.

Po příchodu do sim roomu nás uvítal důvěrně známý čurbes. Šéf vyjádřil Nejvyššímu nejnižšímu nespokojenost se stavem místnosti, ten se zájmem provinile vyslechl oprávněné připomínky, otočil se o sto osmdesát stupňů, nasadil přísný výraz a rozčíleně něco štěkl do vysílačky. A nastal tanec. Za okamžik dovnitř naběhla tlupa uklízeček, začaly šůrovat podlahu, mýt stoly a okna, vysávat pódium, další pohůnci opravovali klimu, jiní odstraňovali debilní výklopnou elektrickou zásuvku v podlaze, jejíž jediný účel byl zřejmě ten, aby bylo o co zakopávat. Uprostřed toho nenadálého mumraje se tyčil sám Nejvyšší nejnižší v celém svém majestátu a s neutuchající důležitostí v očích dál střílel rozkazy doprava doleva. Měl na sobě nejlesklejší boty ze všech a reflexní oranžové tričko, pročež působil jako šéf úklidové čety.

Chystáme ukázku pro návštěvu, která má dorazit na druhý den. Chtěl jsem si udělat kafe, ale vypadla mi z ruky dóza s kávou, vysypalo se snad čtvrt kila a zasvinilo to stůl, podlahu a kousek zdi. Zastyděl jsem se, co jsem to za prase a požádal jednoho z místních o hadr, smetáček a lopatku, abych si to mohl po sobě uklidit. A on to sehnal, ale odmítal dát z ruky a začal sám ten marast uklízet, což mi bylo ještě trapnější. Ještě dobře, že u toho nebyl Nejvyšší. Byl by schopný je seřvat, že donesli kluzkou pikslu, rozsypávající se kafe a omluvit se mi.

Díky vydatnému občerstvení už nemám moc hlad, a tak si v hotelu k večeři chci dát jen polévku. Číšník doporučuje tradiční makassarskou, houby v tom prý nejsou, tak sem s tím. Ovšem z toho, co přinesl, mi spadla brada. Namísto očekávaného talíře nebo misky jsem dostal slušný kastrol s polévkou konzistence guláše, v které plavala velkorysá žebra a zvlášť ještě talíř s kopcem rýže a trojicí omáček. Chutnalo mi, ale ve výsledku jako bych snědl polévku a k tomu ještě hlavní jídlo.

Na druhý den nám u Zákazníka hned dopoledne nabídli pivo. „Guiness“, děl pyšně Nejvyšší. S díky odmítáme a mě hned napadlo, že instruktor referoval, jak jsem minule označil Bintang za sračku a znova se zastyděl navzdory vzpomínce na jejich hromadný veřejný výsměch vínu z vyhlášeného vinařství a navzdory vzteklému řevu Nejvyššího, že on jako šéf přece nebude bydlet v takové králíkárně (pokoj 5x5 m ve čtyřhvězdě, viz předchozí článek). Jsem si jist, že kdybych se ho teď zpětně zeptal, jak se mu tam líbilo, tak řekne, že v tak příjemném a vzdušném prostoru ještě nikdy nebydlel.

Připravuji se na ukázku pro návštěvu, která je ohlášena na 13:00. Nějak ale nejde a nejde a venku se už pomalu stmívá. V 17:42 návštěva dorazí s početnou suitou, přivítá se s Nejvyšším nejnižším a šéfy a já předvádím simulátor. Stojí mi za zády, dívají se, já komentuju, co dělám a oni se občas na něco zeptají. Když dlouho neslyším žádný dotaz, otáčím se a vidím, že jsem v místnosti sám. Užasle jsem vylezl za dveře a vidím, jak se všichni v předsálí beze slova cpou všemožným jídlem, až mají boule za ušima. Protože je Ramadán a šestou hodinu večerní již muezzin odhulákal.

S pocitem dobře vykonané práce na druhý den odjíždíme domů. Poslední střet s místní kulturou se odehrává v letadle před přistáním v Jakartě, kde jsem si periferním viděním všiml, že přes uličku sedící chlápek se snaží mě vyfotit. Mírně jsem natočil hlavu, abych mu viděl na displej a vidím fotoaparát nastavený na přední selfie kameru. Nenápadně pomalu nakláněl telefon, až mě dostal do záběru. Už ťuknul na spoušť, když jsem se na něj otočil a zakřenil.

Znovu si všímám spolehlivého fungování něčeho, čemu se říká Hédonická adaptace. Liší se jen čas, po kterém nastane. Dítě, které dostane hračku, má radost, až přijde čas, kdy jej přestane bavit. Výherce milionových částek v loterii si taky za jednou zvykne a považuje své možnosti za samozřejmé. Já jsem před třemi měsíci celý nadšený poprvé opustil hranice Evropy na palubě velkého Boeingu, netušil jsem, co na mě čeká v cílové destinaci a bylo mi to celkem jedno, hlavně, že letím někam daleko. A během těch tří měsíců jsem byl v Indonésii třikrát a i když mi to opravdu hodně dalo, nemožnost zůstat zde pár dní navíc sám na sebe mě stejně nahlodala, že jsem tu poznal akorát tak hotel, letiště, pár místních a práci od rána do večera, zatímco skutečné krásy této země mi zůstávaly skryty úplně anebo za sklem a hluboko pode mnou. A přitom tak na dosah.

Ale třeba se na mě příště usměje štěstí...

 

 




Komentáře



Honza Š - nepřihlášený host (...30.171...)
22.11.2019 21:59

Super čtení. Už se teším na další!!!

martin - nepřihlášený host (...170.105...)
21.11.2019 22:28
Díky

Díky

Jen - nepřihlášený host (...24.139...)
19.11.2019 12:32

Nádhera :)

Clancy (...62.237...)
18.11.2019 16:47

Palec nahoru!!!

O. M. - nepřihlášený host (...231.2...)
18.11.2019 14:49

Pěkné, kdy bude další služebka? :-)

Streamline - nepřihlášený host (...243.104...)
17.11.2019 12:08
Pěkný!!!

Díky! Takový články mám rád. Kdy bude další?

Adrian (...48.29...)
17.11.2019 11:16

Super, přečteno jedním dechem :-T

Celkem 7 záznamů

Partneři


Reklama
Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s tím, že využívá pro analýzy a přizpůsobení obsahu soubory cookie. Další informace