Paměti starého práškaře – 38. díl

• 14.06.2015 04:30
• stalo_se
• Paměti starého práškaře

55. Život v Armavii a Arménii

Asi za dva dny jsme měli už konečně dostat první výplatu. To jsme ještě nevěděli, co nás čeká. Museli jsme oběhat snad deset kanceláří pro všechna možná razítka, abychom po celém dnu tohoto maratonu konečně stáli před pokladnou, kde nám měli zaplatit prvních deset dní. A dáma nám s úsměvem sdělila, že nemá peníze, že zítra. Dostavili jsme se tedy druhý den po lince k pokladně s tou obouchanou bumážkou a zase nic. Nejsou peníze, zítra ráno. Další den jsme měli asi ve čtyři hodiny odpoledne linku do Moskvy, odjeli jsme z bytu na letiště pro jistou už brzy dopoledne a rovnou ke kase.

„Nemám peníze, teď jsem je rozdala řidičům na naftu a do kanceláří na nákup potřeb,“ opět nám s nepříjemným výrazem ve tváři sdělila pokladní.

„A dost. Jdeme za šéfpilotem a za Kennethem!“ U obou jsme oznámili, že dokud nedostaneme peníze, nikam neletíme. Jsme profesionální piloti a ne Armáda spásy a nemíníme se stát rukojmím pana majitele jako většina firmy.

„Hoši, klid, zítra peníze budou,“ chlácholil nás šéfpilot Sergej.

„Ne, je mi líto, před linkou do Moskvy, jinak nic. Sedíme támhle v bufetu, a dokud nebudou peníze na stole, nikam neletíme!“ A šli jsme na boršč. Okolo jedné si to přihasil jeden týpek z finančního oddělení.

„Komandir, peníze budou zítra v devět, ve speciální obálce pro vás, nikomu jinému je pokladní nedá.“

„Ne, náš požadavek je jasný. Už jste nesplnili spoustu věcí, nevím, proč bychom teď tomuto měli věřit. Máte ještě tři hodiny.“ A dali jsme si kafe. Přišel asi ještě dvakrát orodovat, ale už jsme byli s Filipem zaseklí. Navíc jsme věděli, že někdy před rokem, kdy tu lítali kluci od ČSA na výpomoc, byla situace stejná. Že před námi utekli nějací Italové, kteří nedostali zaplaceno za dva měsíce. A konečně, někdy okolo půl čtvrté přišel jiný úředník, s nenávistným výrazem z tašky vytáhl náš výdělek a vysázel ho před nás na stůl. Z výrazu už jsme si nic nedělali, začali jsme cítit, že nejsme zrovna v oblibě, že si pořád něco vymýšlíme a chceme něco změnit. S výjimkou stevardek. Ty s námi chtěly lítat, protože cítily, že to má přeci jen nějakou úroveň a nechovali jsme se k nim jako k pomocnému personálu, což prováděli místní. Tak jsme tedy s úsměvem převzali výplatu a pokývali hlavami, jako že jo, že nyní můžeme letět. Jen nás tenhle maraton se sháněním razítek a podpisů čekal každých deset dní. Akorát jsme si potom s Filipem říkali, jestli opravdu nejsme nějací potížisti od narození, že nás možná od ČSA vykopli právem. Ale krucifix, copak chceme tak moc? Jen to, aby se plnily dohody.

První výplata na piánu - kupička tlustá několik cm, po směně na dolary pár papírků

A letěli jsme s Filipem Miláno. Přes Čechy, okolo Prahy. Tam nám bylo trochu smutno, když jsme viděli náš domov. Samozřejmě v databázi počítače nikde nic. Obrazovka černá, jen s čarou našeho letu, žádná letiště, nic. Ani Miláno. Celou trasu včetně příletu jsme museli nabouchat do počítače ručně, bod po bodu. Ani tabulky pro vzlet jsme nenašli, no paráda. Ale Miláno jsme znali dobře, oba jsme tam byli x-krát z dob u ČSA, no problem. Ten nastal až na zemi. Byli jsme tam s tím nejošuntělejším letadlem a samozřejmě ihned vzbudili zájem místního úřadu. Hned po vystoupení cestujících přijela kontrola. A začal kolotoč. Papíry od letadla, naše licence a kvalifikace, kontrola letadla a vše dohromady. Všechno v pořádku, světe div se, tabulkama jsme jim jen zamávali před nosem, naštěstí nešli do hloubky, asi je vůbec nenapadlo, že by Miláno mohlo chybět. Až jeden technik objevil chybějící šroubek na pylonu motoru.

Jeden šroubek = čtyři hodiny zdržení

A že bez toho nemůžeme letět. Teda můžeme, ale následky ať si přičteme sami. A začal kolotoč telefonátů. Nejdřív do Jerevanu, jestli tu mají dohodnutou technickou podporu. Ti nám dali číslo na zástupce Armavie pro Itálii, který ale byl v Římě a po prvním telefonátu už to radši přestal brát vůbec. Přes handlingáře jsme sehnali kontakt na servis KLM v Miláně, předali ho do Jerevanu, ať nám přijdou letadlo opravit. Jenže v Jerevanu nikdo neuměl tak anglicky, tak jsme dostali svolení si to vyjednat sami. Filip tam tedy zavolal a do půl hodiny se přiklátil plešatý, asi 35letý chlapík. Kouká nevěřícně na to letadlo po zásahu drátěnými kartáči a povídá:

„Co to je?“

„Boeing 737-500, my chtěli někoho s typovkou,“ povídáme mu s Filipem sladce.

Koukal na nás jak na hotentoty, přehodil žvýkačku v hubě na druhou stranu.

„To jsem poznal, ale co je to za company a odkud?“

„Armavia z Arménie.“

„A jeje, to ani nevím, kde to je, ta díra.“

„Tak hele,“vytáhli jsme s Fildou licence „my jsme Češi, bývalí od ČSA, to snad už víš, kde je, ne? Tam jenom lítáme. Tohle letadlo bývalo u ČSA a v dobrým stavu, za to jak teď vypadá, my nemůžem. My tam nejsme taky nadšení, ale nějak se živit musíme.“ Evidentně změnil výraz, ubral na aroganci, ČSA ještě mělo zvuk. A vypadlo z něj, že je z Kalifornie a kvůli práci skončil v Itálii pro Holanďany a nemá rád ani jedny ani druhý. Okouknul dírku po šroubku a že to není problém, akorát to musí někdo zaplatit. A začal veliký úřad. Nejdřív jeho licence faxem do Jerevanu. Pak fax do Holandska, že ho naše firma schvaluje k tomu, aby nám tam dal ten šroubek. Odtud do Milána, aby on to schválení měl v ruce. Pak faktura z Holandska do Jerevanu asi na 250 eur. Z Jerevanu ofocený příkaz k platbě a výpis z účtu, že ta platba opravdu odešla. Konečně fax z Holandska do Milána, že nám tam ten šroubek může dát. Tahle procedura trvala skoro čtyři hodiny, už jsme začali pomalu hledat hotel, holky natěšený, v životě na západě nebyly. Pak se konečně doklátil ten Amík v džínách a tričku, z kapsy vytáhl šroubek, během pěti vteřin našrouboval, napsal zápis do knihy, že letadlo je uschopněno a mohli jsme se vydat na zpáteční cestu. Na normu to vycházelo tiptop. Show must go on.

Po letu z Milána – unavení, hladoví, zpocení, ale šťastní, že to máme za sebou

Za letu do Paříže jsme holkám arménským uspořádali s Filipem komedii. Při stání na zemi se jich ptám:

„Tak děvčata, uděláme si krátkou prověrku. Jak se otvírá nouzový východ nad křídly?“Copak teoreticky, to uměly dobře.

„A teď předvést prakticky!“ Vykulily oči a že to se nesmí, jen mechanici to můžou. Tak jim Filip předvedl názorně, že to jde a teď hybaj na křídlo! To už byly úplně v šoku, ale když jsme vytáhli foťáky, že si je tam vyfotíme, začaly povolovat a nakonec z toho měly náramnou legraci. Ne tak zástupce Armavie v Paříži, ten se klepal, že na nás přijdou policajti.

„A pročpak? Je to zakázaný? Není, a i kdyby někdo přijel, tak to máme nařízený majitelem jako propagační materiál!“

V Paříži na křídle vznikla série snímků

Lítali jsme už čtrnáct dní bez oddechu, každý den. Protestovali jsme proti tomu, že to je proti předpisům, že jsme už unavení a tudíž i nebezpeční pro letadlo a hlavně pro lidi. Odpovědí bylo:

„Naši molodci lítají každý den!“ Nojo, vaši molodci ať si dělají, co chtějí, navíc jsou chudáci vázaní těma půjčkama v bance, ale my máme evropské papíry a nechceme o ně přijít. Navíc v té době se Tomášovi s Jirkou přihodila tato věc.

Letěli Jerevan – Petrohrad – Jerevan. Vše probíhalo v pořádku, jak mělo. Teda až na bouřky nad Kavkazem, jako obvykle. Zhruba dvacet minut po startu, zrovna když kličkovali nad těmi horami mezi cumulonimby, rána jako z děla. Tomáš prý cítil tlakovou vlnu na noze. Honem dva páry očí lítají po budíkách, všechny indikace v pořádku. To jsou přesně ty chvíle, které občas budí ze sna většinu pilotů, i když to řada z nich nepřizná ani za nic. Že mám závadu, která bezprostředně ohrožuje bezpečnost letu, ale netuším, co to je. Pak se člověk probouzí zpocenej, oči vytřeštěný do tmy a kruci, to byl jen sen. Tak i kluci mudrovali, co to bylo. Na blesk to nevypadalo, všechny ručičky jsou tam, kde mají bejt. A protože se jim zdálo, že ta rána přišla zespodu, usoudili, že jim rupla guma na příďovém kole anebo nějaká šlupka z cargo prostoru při změně tlaku. Volali tedy na operačku, že mají pravděpodobně závadu na příďovém kole a po dohodě rozhodli, že bude lepší pokračovat do Petrohradu a tam to opravit, než se prokousávat zpátky přes bouřky a vylítávat palivo nad Jerevanem. V Petrohradu to posadili jak do peřin, přistání jak se zkaženými vejci, příďák co nejdýl nahoře, když už mají jen jedno kolo. Ale nic se nestalo. Po zastavení na stojánce a obhlídce zjistili, že obě kola jsou v pořádku, rovněž na letadle není nikde vidět zásah bleskem. Krucifix, tak co to bylo? Nic nenašli, všechno fungovalo normálně, tak tedy doplnit, naložit lidi, rakve a letí se zpátky. Chtěli roztočit dvojku motor a ouha, nic. Úplně mrtvej, ani se nehnul. Volali mechaniky, ti přišli, otevřeli motor a jejda: z něj se začaly sypat na beton kusy kovu, půlka železářství se tam za chvilku válela po zemi.

„Nu, geroj komandir, máte rozsypanej startér. Nedošlo k jeho odpojení, točil se tak dlouho, až se rozletěl. Máte kliku, že ty kusy kovu nevlítly do turbíny, to by vylágrovalo celej motor,“ oznámil mu předák těch mechaniků.

„To není možný, kontrolka zhasla, že je odpojen, všechny indikace v pořádku!“ kroutil hlavou Tomáš.

„Nu što, komandir, je potřeba novej startér a ten my tu nemáme,“ a odjeli. A teď začala ta pravá komedie, pro kluky tedy spíš utrpení, které je možné jen v této velké zemi. Lidi ven z letadla a žhavení telefonů do Jerevanu, ať seženou nový startér. Z Jerevanu jim zařídili hotel, že nový startér nebude honem, sehnali ho až v Anglii. Zatím všechno žádný velký problém. Ten nastal až na celnici, když se konečně po několika hodinách telefonování odebrali ubytovat se na hotel a čekat. Celou posádku jakožto arménské občany bez problémů pustili, ne tak Toma s Jirkou. Mluvili i s náčelníkem celníků celého letiště, ten slíbil pomoc, ale skutek utek. Nepomohla ani celní deklarace, ID karty, pilotní licence, telefony z Jerevanu, nic. Ruský mužik s elpíčkem na štětinaté palici a červeným frňákem od vodky zůstal neoblomný, Češi jsou na černé listině a kluky do města nepustil, hajdy zpátky do letadla. Tehdy nám došlo, že de facto létáme nad nepřátelským územím. Bylo pozdě odpoledne a volali nám s Filipem, co mají dělat, noc na krku a že to vypadá na noc v letadle. Sehnali jsme čísla na velvyslanectví, ani to nepomohlo. Nakonec jim povolili aspoň přenocovat ve VIP salonku v hale, kde se mohli aspoň osprchovat a najíst. Ale ráno je vyhnali zpátky do letadla a to netušili, že tam stráví další dva dny a dvě noci. Už je z éra nepustili, i schody jim radši odstavili. Čas od času zastavil u letadla UAZ, kluci otevřeli dveře, posádka UAZu jim dovnitř naházela bagety a láhve s vodou a odfrčela. Neměli možnost ani základní hygieny, nic sebou neměli, měl to být let na otočku. Dva dny a dvě noci v trubce. Na druhý den jsme hned s Filipem běželi na firmu za šéfpilotem, za Kennethem, volalo se na ambasádu, nic nepomohlo. Zůstali tam zavření. Až třetí den konečně dorazil startér a mechanici se ho jali montovat na motor, současně dorazila i arménská posádka, která měla letoun přeletět zpátky do Jerevanu. Na firmě je osvítil duch svatý a usoudili, že přeci jen Tomáš s Jirkou budou zřejmě ve stavu nevhodném pro let. Při té opravě Tomáš stál mechanikům neustále za zadkem a snažil se je přesvědčit, aby zkontrolovali i činnost ventilů, protože sám od sebe se roztrhnout nemohl, závada musí být ještě jinde.

„Nas mnogo, komandir, to je osud,“ dostávalo se mu neustále flegmatické odpovědi. Až kluci přemýšleli, jestli s tím vůbec poletí zpátky. Ale co, ono to letí i na jeden motor, v nejhorším vyhodí arménské ljotčiky z kokpitu a odletí to sami, výcvik na to mají a Tomáš už na jeden motor letěl ještě na ATR. A letadlo to vydrželo a kluci se konečně po této anabázi vrátili zpátky i se šťastnými letuškami, které věnovaly tři dny nákupům v této zemi pro ně zaslíbené.

Po těchto zkušenostech našich kolegů jsme s Filipem vehementně vyžadovali oddych, až nám ho se skřípěním zubů slíbili, když ještě otočíme Dubaj. A to jo, to jo, tam jsme ještě nebyli, to bude dobrodrůžo přes Írán. Nastudovali jsme z Jeppesena jejich procedury, kde a kdy a jak se hlásit, aby na nás neposlali nějakou včeličku, ono u těchhle hochů v turbanech a sandálech jeden nikdy neví. Ale samotný let přes Írán byla nuda. Nikde nic, fádní krajina, spíš písek, semtam nějaká osada, nic. A v Dubaji na zemi horko na padnutí, přes čtyřicet stupňů, ani klimatizace na nejvyšší výkon na zemi nepomáhala. Lilo z nás jak z konve, obdivovali jsme v duchu indické nakladače venku na betonu, kteří do eroplánu v tomhle klimatu rvali kufry cestujících.

Na finále v Dubaji

Zpátky nám přidělili odlet, kdy se hned po startu točí doprava do Íránu. Ti mají požadavek volat deset minut před vstupem do jejich vzdušného prostoru a nám to vycházelo asi hned šest minut po startu. Převodní výška je taky dost vysoká (výška pro přechod z tlaku na letišti na standardní tlak, používaný pro lety v hladinách). Nějak to uděláme. Filip bude řídit, já mu pozavírám podvozek a klapky, pak bude hlídat i dubajské rádio a já na druhém budu hned volat íránské kontrolory, že se řítíme k nim, aby ty laufy nechali zajištěné. V tom horku měl Bulík co dělat, nechtělo se mu nahoru, pozavírali jsme klapky a kola a já začal vyvolávat na všech možných a nemožných frekvencích do Íránu. Nikde nikdo a do toho začali Filipovi měnit kursy, abychom se vyhnuli provozu. Zmatek nad zmatek, až Filda nepřestavěl výškoměr a předepsanou hladinu přestoupal o 100 m. Bylo to ještě v normě, ale stejně nás hned ze země zpucovali. Omluvili jsme se, konečně se taky domluvili s Íráncema a letěli do Jerevanu. Po přistání mi to nedalo a radši jsem napsal hlášení sám na sebe, kdyby z Dubaje náhodou něco přišlo. A to bylo překvapení, tohle u company ještě nikdy neviděli. Aby se pilot přiznal k chybě, i když ještě skoro nic neporušil. Museli jsme to sáhodlouze vysvětlovat a přičítali to i únavě z toho denního nasazení, až konečně jsme dostali kýžené dvoudenní volno. Konečně jsme si mohli všechno pořádně vyprat a trochu se porozhlédnout po Jerevanu. A byly to opravdu zážitky. Tomáš s Jirkou, kteří tam byli už od zimy, toho viděli podstatně víc, měli více volna před sezonou, my už zahučeli do největšího provozu.

Tak jsme nejdřív vyprali a to byla taky komedie. V Jerevanu se suší prádlo na kovových lankách, které vedou od každého bytu napříč celým dvorem k protějšímu domu. Lanko je na kladce, takže z okna pověsíte a pošlete do prostoru, přičemž můžete skouknout i spodní prádlo sousedky na vedlejším vedení. No ale nic moc, všechno ruské bombarďáky.

Posílám košile do prostoru

Naše košile ve větru

Dostali jsme se i na pevnost Erebuni, která je prý o čtrnáct let starší než Řím, aspoň to tvrdil průvodce. Nehádali jsme se, nejsme experti v historii. Samotná pevnost zklamání, jen obvodové zdivo a hrozné horko. Spíš bylo zajímavé to, že jsme měli celý Jerevan jako na dlani. Střechy tam mají z 99 procent plechové, posbíjené z toho, co se kde sehnalo, takže to město seshora vypadá jako jeden veliký slum. Cestou z Erebuni jsme viděli srocení davu u jednoho domu.

„Pojď se podívat, co se děje, třeba tam mají něco zajímavého.“ Houby zajímavého. Nějaká mladá žena skočila z okna, ležela tam na dlažbě a čekalo se na havrany a ten dav nebylo nic jiného, než čumilové. Tak jsme hned vzali zpátečku, nemusíme vidět všechno.

Na Erebuni – teplota okolo 35 stupňů

Koutek pro párty a la Arménie

Dominanta zespoda

Dostali jsme se i na dominantu Jerevanu, na jejich pomník, u nás bych to přirovnal k bývalému památníku Stalina na Letné. Obrovská, impozantní stavba, ale nedodělaná. Buď došly peníze nebo nadšení, anebo oboje dohromady, ale poslední patra jsou jako když včera dělníci odešli. Haldy materiálu, rezavé konstrukce a opuštěné a taky zrezivělé jeřáby. Pak přes dětský park, ale typicky ruský. Zarostlé humpolácké atrakce, rozbité chodníky. A v tom rodinky s dětmi. A za parkem jejich muzeum, něco mezi vojenským, národním, památníkem na Žižkově a muzeem leteckým. Vše na jednom místě. Letadla bez skel a podvozků, tank bez pásů. Spíš sběrné suroviny. Uvnitř památníku jedno patro věnované padlým arménským bojovníkům o Náhorní Karabach. Snad každý z nich tam měl svou vitrínku s tím, co po něm zůstalo. Od zubního kartáčku přes portmonku až k botám. Ve sklepě zase expozice z druhé světové války, obrazy hrdinů Sovětského svazu, takové mauzoleum. Plus ukázky dobových novin a jak průvodkyně tvrdila, i z Čech. Ale ať jsme s Filipem hledali jak chtěli, nikde nic. Tak jsme jí to řekli a hrozně jsme ji zklamali.

Dominanta shora

Expozice a la Arménie

Je libo se svézt v dětském vláčku?

A tohle jsem si musel vyfotit – nějaký místní národní hrdina, ale já tam vidím Stalina

Večer jsme chodívali na jejich ústřední náměstí, kde mají obrovskou hrací fontánu, prý úplně první v zemích bývalého Sovětského svazu, stavěli ji a programovali prý Japonci. Copak o to, podívaná pěkná. Když se hrály moderní světové hity. Ale pak spustili jejich národní písničky, ve kterých neustále opěvovali Jerevan, a to už se nedalo vydržet. Tak do nějaké restaurace na večeři. A těch tam je spousty a vaří dobře, v tomhle ohledu jsme tam netrpěli.

Související kategorie