Paměti starého práškaře – 33. díl

• 04.04.2015 07:07
• stalo_se
• Paměti starého práškaře

Úvodem: Pár dalších kapitol už nebude tak veselých, ale bez nich by mé povídání nebylo úplné. Předem upozorňuji, že nejde o objektivní popis událostí, ale ryze subjektivní vyprávění jak já jsem to viděl, cítil, prožíval a jak si to pamatuji. Rovněž podoba některých osob se skutečnými je čistě náhodná.

50. Prokletý rok 2011

Přehoupl se rok 2010 do roku 2011. Tou dobou už vládlo ČSA nové vedení pod taktovkou ředitele letiště Dvořáka. Byl odejit prezident Lašák, v čele od roku 2006, kdy už hospodaření Tvrdíkova managementu nebylo únosné. Lašák se snažil zalepit díry po Luftjardovi. Z firmy zmizelo několik miliard korun, nakoupily se předražené Airbusy, i když celá firma stála na typu Boeing a předělání company na úplně nový typ vyšlo velice draze. To bylo politické rozhodnutí, nikoliv ekonomické, a jsem přesvědčený, že to byla ta skoro smrtelná rána pro ČSA. Nové vedení se to snažilo dohnat prodejem všeho, co mělo ještě nějakou cenu. A tak ČSA přišlo o vlastní catering, o vlastní barák, autopark – vše se pak bralo zpět na leasing nebo se budovy zpětně pronajímaly. Prodal se Cargo terminál, nedávno dostavěný, pod cenou a neznámé firmě do nějakého panelového bytu na Jižním městě. Začalo se mluvit o restruktualizaci, o propouštění a tak podobně.

Všude visely tyhle bláboly, dokonce i na WC nad mušlemi, to pak člověk musel po vykonání „malé potřeby“ navštívit kabinku k vykonání té druhé

I piloti se začali stavět na zadní, nelíbil se nám prodej majetku firmy, vedení našeho profesního sdružení chodilo na ministerstva a varovalo před praktikami jak staršího, tak nového managementu. Ten s námi totiž vůbec nekomunikoval. A nejen s námi, ani s THP pracovníky, mechaniky, inženýry, prostě s nikým. Noviny psaly, že piloti chtějí zase zvýšit platy. Na to lidi slyší. Opak byl pravdou, snížili jsme si platy o 30 % a zřekli se i nějakých benefitů. Ale o tom média mlčela, to by se noviny tak neprodávaly anebo si to nepřál jejich vlastník. Od té doby nedělím noviny na tisk seriózní a na bulvár. A už čtu jen zadní stranu. Jediný tisk, který po celou dobu informoval veřejnost naprosto korektně, byl časopis Nový prostor, prodávaný bezdomovci na Hlavním nádraží. Že není všechno úplně košer jsem zažil na vlastní kůži, kdy jsem se při nějaké příležitosti setkal s investigativním novinářem z pořadu Na vlastní oči. Šel jsem za ním a povídám:

„Pane redaktore, mám pro vás námět do vašeho pořadu a myslím, že docela zajímavej!“

„Ano? A jaký námět?“ vyhrknul natěšeně a se zájmem.

„Tunel v ČSA!“ A ten redaktor, který se nebál jít o půlnoci na nákladové nádraží na interview s trojnásobným vrahem na útěku, ten ode mne odskočil, jako bych byl nakažlivý. Začal šermovat rukama a drmolit:

„ČSA? S tím nechci mít nic společného!“ a utekl ode mě. A pak si pořád dával pozor, aby mezi námi byl stůl nebo jiná překážka, abych už k němu nemohl.

A zhruba někdy v té době se mi dostalo jedno z nejvyšších ocenění. U ČSA létal Václav Vašek, pro mě eso všech es. Bývalý vojenský pilot, velitel předváděcího „Display teamu.“ Neznám nikoho, u koho by byl neoblíbený. Přátelský, upřímný, rovný chlap, prostě „Pan Někdo“. Určitě má taky nějakou špatnou vlastnost, ale já o ní nevím. Bohužel jsem se nikdy nedočkal společného letu, jen jednou jsme se společně lehounce přimázli slivovičkou, bydleli jsme na ubytovně proti sobě.

Capt. Václav Vašek

A Venda se rozhodl jít taky do částečného důchodu a pořádal rozlučku společně s dalšími staršími kapitány. Já se jí taky účastnil, ale musel jsem brzy odejít za rodinou. A při odchodu mne jeden z těch odcházejících kapitánů objal a povídá:

„Honzíku, tebe já mám rád.“ A Venda, který mne vyprovázel, mne taky vzal okolo ramen a povídá a slyším to dodnes:

„A já taky, jen prosím tě zůstaň takovej, jakej jsi.“

„Vendo, to ti můžu slíbit. Starýho psa už novejm kouskům nenaučíš.“ A šel jsem odtud s knedlíkem v krku a s vlhkýma očima, protože tohle bylo pro mě víc, než nějaké státní vyznamenání, které tedy nemám.

Horší bylo, že bylo jasné, že budou muset někteří piloti odejít. Ale to bylo ošetřeno Kolektivní smlouvou mezi zaměstnanci a starým vedením a potvrzeno a podepsáno i novým vedením. Že v případě nadbytečnosti se bude postupovat podle této smlouvy. Piloti tam měli navíc klauzuli o tzv. senioritě. To byl princip, používaný bez problémů všude na Západě u velikých leteckých společností, které si nikdy nedovolily tento princip porušit. Spočíval jednoduše v tom, že „kdo dřív přijde, ten dřív mele.“ Jinými slovy každý nový příchozí pilot dostal pořadové číslo a od toho se odvíjel další jeho kariérní či platový postup. Stejně tak mělo toto být zachováno v případě propouštění. Nikdo s tím neměl problém, ani vedení, ani piloti, nic spravedlivějšího nikdo nikdy nevymyslel. Až do doby, kdy se začal lámat chleba. Mladí piloti z konce seznamu se začali bouřit, proč zrovna oni mají být první na řadě, ať naopak nejdřív odejdou brontosauři. Dokonce jich pár z organizace vystoupilo a pokusilo se založit si vlastní. Já osobně jsem se stavěl za Kolektivní smlouvu, podporoval tehdejší vedení v čele s Filipem Gasparem.

S Filipem Gasparem v gatu před letadlem

Jedním z nejslušnějších a nejčestnějších lidí, které jsem v životě poznal. I když z něj média udělala pomalu zrůdu, která chce jediné, a to likvidaci ČSA. Naprostý opak byl pravdou. A můj postoj a názor byl všeobecně znám, že chci jediné – hrát fair play a jednotu pilotů. A protože jsem i já byl jeden čas ve vedení tohoto spolku pilotů, obracelo se s dotazy na mě spousty kolegů.

„Ale já už ve vedení nejsem, já nevím, co se právě děje. Mám stejné informace, jako vy,“ byla většinou má odpověď. V době jednání jsem byl v Benátkách s manželkou a malým synkem na pět dní na výletě a pořád mi zvonil telefon. Nejvíc volal Martin Kýbl, v té době řadový kapitán. A jaký je můj pohled. Říkal jsem mu, že už nejsem ve vedení organizace a nemám se snížením platu problém, že budu hlasovat pro, hlavně ať se firma zase postaví na nohy.

„No, víš, ono na tvůj názor dá hodně lidí, tak jsem chtěl vědět, co si myslíš.“ O hektičnosti tohoto období svědčí i to, že ačkoliv jsem nikdy za služební telefon nedoplácel, za leden mně přišel účet okolo třech tisíc. Manželka už mi zakazovala zvedat telefony, či někam volat.

„Ty se z toho zblázníš!“ byla její argumentace. Do toho všeho mi vážně onemocněl Pepík, můj pejsek, na kterého jsem byl velice fixován. Až přišel 3. únor 2011. Měl jsem letět Rigu a ještě něco a druhý den Brusel na noc, luxusní linka. V podvečer mi volají dispečeři, jestli bych místo toho nevzal na noc Curych, že kapitán toho letu nemůže. Co se dá dělat, přijdu o dvojboj i o Brusel, ale je to holt potřeba. Po příchodu na let jsem zjistil, že dotyčný kapitán letěl ten dvojboj za mě a to po ranním předvolání na letku, kde mu bylo oznámeno, že pravděpodobně končí pro slabou výkonnost! A hned ho poslali do vzduchu! Tohle mě tedy dost rozčílilo. To byla taky jedna z praxí té doby. Nepohodlní a předem vytypovaní lidé byli na simulátoru přeřazeni z kategorie A do kategorie B, tj. mezi slabší piloty. Tím si je de facto připravovali na propuštění mimo podepsané smlouvy. Udělat z někoho vola, to není z té „třetí židle“ žádný problém, jak jsem se už zmiňoval. Jen mě fascinovalo, že se někteří kolegové – inspektoři – k tomuto propůjčí, ale už začalo platit – bližší košile, než kabát.

Tak jsem tedy řádně rozzlobený odletěl na noc do Curychu, vpravo seděl další můj velice oblíbený kolega Tomáš Bergmann. Na hotelu jsem nemohl usnout, pořád se mi honily hlavou myšlenky, kam tohle všechno spěje. Ráno po příjezdu na letiště jsem se cítil nějaký divný, ale přičítal jsem to nevyspání. Při bezpečnostní kontrole najednou na mě ale přišla taková slabost, že jsem se musel opřít o stůl, abych neupadl, ale po chvíli to přešlo.

„Asi budeš muset letět ty, Tomíku, já se nějak dneska necejtím,“ povídám kolegovi.

„Co ti je?“ ptá se Tomáš.

„Ale, nějak jsem blbě spal, skoro vůbec. Já si dám kafe a pak to odkoresponduju, ale asi poletíš ty, bude to tak lepší.“

Tomáš Bergman, můj tehdejší FO v plné práci, dnes již kapitán ATR

No a při chůzi po schodech k letadlu jsem najednou nemohl jít. Prostě jsem nezvedl pravou nohu. Po čase mi Tom vyprávěl, že už při vystupování z dodávky jsem se nějak divně motal. Pozemní na mně pak dokonce poslali hlášení, že jsem byl opilý. Jedna ze stevardek ke mně přiskočila a ptá se:

„Jak se jmenujete?“ Užasle jsem na ni kouknul a v duchu si říkám:

„Není praštěná? Ona ani neví, s kým letí?“ A protože se mi s ní nechtělo mluvit, měl jsem plnou hlavu toho, co mi je, ukázal jsem jí ID kartu, ať si to teda přečte, když je tak hloupá. A ona nabrífovaná, že jeden z příznaků mozkové mrtvice je to, že si postižený nepamatuje jméno, tak mi zavolala doktora. Mezitím už vše pominulo, rozhodl jsem o palivu, připravoval kokpit a objednal si to kafe, které mě mělo postavit na nohy. Už jsem se cítil fajn. Vedoucí kabiny Vláďa Petr se mnou dokonce zkusil nějaké cviky, jestli jsem v pořádku a v pohodě.

Šéf kabiny a výborný parťák – Vláďa Petr

Mezitím přijel záchranář se sestrou a přišli za mnou do kokpitu a co že mi je.

„Už nic, už je to dobrý, jen jsem špatně spal.“

„Můžete chodit?“

„Jo, můžu všechno, helejte, mně už nic není, planý poplach.“

„Tak aspoň s námi pojďte do sanitky, změříme vám tlak, pro jistotu.“ Tomovi jsem oznámil, že si jdu dát jen změřit tlak a pak hned zavoláme cestující. Jenže v sanitce mi naměřili 240/140!! A hned mne uzemnili a do nemocnice se mnou. Okamžitě, že si mám lehnout a klid. Tak jsem ještě posádce vydal instrukce, že mi jedou srazit tlak, ať zavolají do Prahy zpoždění, že jsem za chvilku snad zpátky. Ještě ze sanitky jsem zavolal manželce, že se neozvu hned po příletu, že mám menší zdravotní potíže. Přivezli mne tedy do nemocnice, nade mnou stálo hned několik doktorů, mnuli si brady a něco šveholili v němčině. A ať jim popíšu, co mi je. A během toho vyprávění jsem najednou cítil, že chromnu na pravou část těla. Doktoři vyvalili oči a hned zkuste tohle a tamto a ono to nešlo.

„Tak to je paráda, mám fakt mozkovou mrtvici!“ pomyslel jsem si. A ten jeden z nich, pak můj ošetřující doktor, neurolog, povídá:

„Nabízíme vám intenzívní léčbu. Ale potřebujeme váš souhlas. Jeden ze sedmi pacientů to nepřežije.“

„No já nevím, já nejsem doktor.“

„Jste kapitán letadla a tudíž musíte být zvyklý na závažná rozhodnutí! Ale ve vašem případě vám to doporučuji.“ No jo, člověče, ale ne takovýhle, myslím si a kouknu na toho saniťáka, Charlie se jmenoval. Ten jen pokývnul hlavou, že jo.

„Dobrá, souhlasím, dělejte, co uznáte za vhodné,“ kývnul jsem hlavou a už mě vezli na CT. Tam mě to ochrnutí přešlo, a když mě přivezli zpátky na JIP, povídám tomu doktorovi:

„Hele, už mi nic není!“

„Na CT taky nic nenašli, všechno v pořádku, ale už jste se jednou rozhodl!“ A narvali do mě kapačky a napojili na všelijaké budíky. Ležel jsem tam v uniformě, jen sako mi sundali, povolili používání počítače i mobilu. Tak jsem tam ležel, komunikoval s operačkou, že to vypadá špatně, že už dneska asi nepoletím. A v tom zase – pravá ruka, pravá noha – nic, ani jsem s ní nehnul. Ale už jsem zachoval klid, ono to zas přejde a taky že ano. Pak se to vrátilo ještě dvakrát a po delší době a i časy, kdy jsem byl ochrnutý, se zkracovaly. Do nemocnice mi zavolali jen tři lidé – vedoucí letky Pepík Kučera, dispečeři – kdy mě propustí, aby mě mohli doplánovat do posádky pro návrat a Filip Gaspar. Manželku nepočítám. A Pepík:

„Co s tebou je, jak můžu pomoct, kdykoliv mi zavolej.“

„No, potřeboval bych nabíječku na mobil, dochází mi baterka.“

„To bude problém.“ Ale nebyl. To samé jsem řekl Filipovi, ten navíc vzal auto a jel k nám domů k Pardubicím, kde od ženy nafasoval vše potřebné pro pobyt v nemocnici, aniž jsem mu cokoliv takového říkal. I nabíječku zařídil, tu už jsem měl večer, přivezl mi ji Joe Kraus další večerní linkou a čisté spodní prádlo a další propriety od manželky hned druhý den Palo Weiss.

Vtipálek Capt. Joe Kraus

Capt. Paĺo Weiss

Ráno při vizitě kolem mě zase spousta doktorů a jeden, že mám epilepsii, druhej mrtvici, třetí zase něco jiného atd. Povídám jim, že celou noc to pípá, že mám vysoký tlak, ale to je prý v pořádku, to potřebujou. Znovu CT, znovu v pořádku, ochrnutí zmizelo úplně, naposled bylo večer a asi jen na tři vteřiny, tak mě šoupli na normální pokoj. A to byl špitál! Pětihvězdičkový hotel! Sice jsme byli na pokoji dva, ale každý vlastní televizi na takové tyči za hlavou, že si ji mohl člověk naštelovat jak chtěl, zrovna jak ležel. Polohovací postel, na záchodě dva druhy papírů, jak co komu vyhovuje, všelijaké krémy na zvlhčení pokožky atd. Ráno i večer přišla sestra, co zrovna končila službu, se podáním ruky rozloučit a představit novou sestru, která o mne bude pečovat dalších dvanáct hodin. Rovněž každé ráno dorazila dáma s jídelníčkem, abychom si vybrali ze třech jídel, co chceme na oběd a co na večeři. Ale v němčině, tak jsem netušil, co to je. Bezradně jsem se vždy otočil na spolupacienta a ten mi ukázal prstama, jestli jedničku, dvojku nebo trojku. Dal jsem na něj a ani jednou mi nechutnalo, vařili excelentně. Třetí den přišel doktor a že můžu jít domů, že jsem vyléčen. A kdy mi to letí. A zrovna byl nějak víkend, další linka letěla až další den, tak prý u nich můžu ještě zůstat, pakliže mi to nevadí. Nevadilo. Navštívil mě i Charlie a jestli něco nepotřebuju.

„Člověče, já vůbec netuším, kde jsem. Jak se dostanu na letiště?“ Dal mi své telefonní číslo a až budu vědět čas a datum propuštění, ať mu zavolám, že mě tam hodí. A skutečně. Jenže já myslel sanitkou a on zrovna měl volný den, přijel z domova asi 60 km vlastním autem a dovezl mě až před halu, kde jsem se setkal s naší posádkou, která mě se soucitnými pohledy dovezla jako balík zpátky do Prahy. Tam už na mne čekala celá famílie i s Filipem Gasparem, který mě přišel přivítat a po příchodu na posádky jsem se potkal i s už tehdejším viceprezidentem pro lítající, s Martinem Kýblem.

„Co blbneš, vole? Prej to s tebou seklo. Buď v klidu, ty máš místo jistý, za to ti ručím!“

„No, uvidíme, zatím to vypadá, že jsem dolítal,“ a hned jsem vyrazil za Pepíkem, vedoucím letky, nahlásit návrat.

„Hele, Pepíku, oni mně Švýcaři doporučili důkladné vyšetření srdce, že to prej mohl bejt nějakej vmetek do mozku, či co. A když srdce, tak chci do IKEMu, proč ke kováříčkovi, když můžu rovnou ke kováři!“

„A co já s tím?“ povídá Pepa.

„No asi tam každej nemůže přijít, jak se mu zamane. Když tam zavoláš, jako velkej šéf, že tu máš jednoho kapitána na odpis, tak na tebe snad daj. Slíbil si mi, že cokoliv budu potřebovat…“ Tak jo, zavolal tam a už odpoledne jsem tam byl na vyšetření a domluvit se, co a jak. Taky jsem se spojil s lítajícím doktorem Tomášem, taky bývalým práškařem.

„Přijeď ke mně domů,“ povídá mi Tom. Tak jsem k němu jel, nechal si vyprávět celý průběh události a povídá:

„Hele, já nejsem neurolog, ale z toho, co mi tu říkáš, to vypadá, že si neměl mozkovou mrtvici, ale šok z vysokého tlaku. A to by neměla bejt překážka v dalším lítání, ale bude to boj. No nic, nažhavím dráty známým odborníkům, ty si nech udělat zatím to srdce, pak mi zavolej.“ Krucipísek, že bych opravdu mohl zase lítat? Navíc mám slib od Martina.

Echo srdce byl zážitek. Jak už jsem psal, nesnáším cokoliv do krku, výtěr mi neudělali nikdy a jen vidím ty špachtle, už se mi zvedá kufr a teď mám spolknout kabel i s kamerou? Dorazil jsem asi po měsíci čekání do Ikemu a hned hlásím doktorovi, že asi se mnou bude problém, že chci oblbnout, ale pořádně.

„Takovejch jsme tu měli...“, odtušil doktor, zatímco sestra mi zaváděla nějakou kapačku proti dávení a vystříkala krk něčím na znecitlivění.

„Hele, tady koukám, vy jste kapitán od ČSA?“ zvedl hlavu od papírů ten doktor.

„No, zatím ano, co bude, to je ve hvězdách.“

„Znáte tam Láďu Kostolnýho?“

„No jeje, spolu jsme začínali.“

„To je můj soused a kamarád. Tak jo sestři, dejte mu tam velkýho panáka!“ přikázal doktor sestře, ta tam otočila nějakým kohoutkem a v tu ránu bych spolknul třeba celou kredenc. Takže si z vyšetření moc nepamatuju, připadalo mi, že jsem tam byl pět vteřin a prý to bylo půlhodiny. A že mám srdce jak devatenáctiletý mladík, bez chyby. Tak aspoň jedna pozitivní zpráva. Zavolal jsem to Tomovi a ten hned mne nadelegoval do nemocnice Na Homolce k neurologovi, který také nic neobjevil.

„Kdybych tady neměl tu zprávu ze Švýcar před sebou, vůbec bych nepoznal, že vám něco bylo. Jen je zajímavé, že tu neuvádí nikde hodnoty tlaku,“ povídal mi. S těmito dvěma závěry jsem teprve vyrazil na ÚLZ, co tedy jako bude. Primář neurologie mi jen tak cvičně změřil tlak a povídá:

„Člověče, vy máte zase vysoký tlak!“ A nasadili mi 24 hodinový tlakoměr, kde se zjistilo, že prostě zničehožnic patřím mezi vysokotlaké občany. Nasadili mi prášky a objednali na lůžkové oddělení, že se bude zkoumat, proč a jak. Bohužel, lůžkové oddělení na ÚLZ už je zrušené, protože nemohu říct vůbec nic špatného. Sestřičky a zejména hlavní, neskutečně příjemné a ochotné. Rovněž u lékařů jsem cítil spíše snahu pomoci, než mě zastavit v lítání. Dokonce jsem mohl na odpoledne odejít cournout se po Praze, normální vycházku jsem dostal, když jsem zažádal. Primář interny mi povídá:

„Já si myslím, že to byl hypertenzní šok. Z nedostatku spánku, dehydratace a stresu posledních dní, jak jste mi vyprávěl. Prostě vaše tělo vypnulo, jako když se kousne počítač. Jen se divím, že vám při tomhle tlaku dělali tu léčbu.“

„No, pane primáři, oni říkali, že musím souhlasit, že jeden ze sedmi to nepřežije.“

„Tak to jste špatně rozuměl. Při těch hodnotách, co uvádíte, to přežije jeden ze sedmi. Měl jste kliku. Je zajímavé, že tu nikde nepíšou v té zprávě ty čísla. Rovněž na náš, už měsíc starý a několikrát urgovaný dotaz, ta nemocnice nereaguje.“ Po týdnu všemožných vyšetření, nemám na těle jediný otvor, kde by doktor nebyl, nic se nenašlo. Prostě mám vysoký tlak a hotovo. Každopádně z rozhodnutí komise nemohu dále létat, ale mohu se odvolat. Vůbec jim to nemám za zlé, jít cestou jistoty, než riskovat, že nejsem v pořádku. Byli jsme na to s Tomášem připraveni a ten už mi zajistil důkladné neurologické vyšetření u soudního znalce, primáře nemocnice Na Františku, doc. MUDr. J. Hovorky, CSc., hrozně příjemného člověka. Ten si přizval na pomoc ještě primáře z nemocnice Na Homolce, rovněž soudního znalce, protože takový případ, dle jeho slov, ještě neřešil. A poslali mě opět na magnetickou rezonanci, tentokrát i s kontrastní látkou do žil a na další všelijaká vyšetření. Taky znovu psal do Švýcarska, bez odpovědi.

„Potřebuji do posudku ty vaše hodnoty tlaku.“

„Zavolám Charliemu, co mě vezl, ten si to bude pamatovat, občas si píšeme.“ Ale ani on mi nepomohl. Prý se musí nejdřív poradit s doktory a pak se odmlčel nadobro.

„Hmm, to vypadá, že se kolegům rozsvítilo, že ve vašem případě to s tou léčbou krapánek přepískli,“ povídá mi doc. Hovorka, „co budeme dělat? Do té zprávy to prostě potřebuju.“

„Může mi to dosvědčit posádka, ta ty hodnoty slyšela, Charlie jim to povídal, když mne odváželi.“

„Ale ta výpověď musí být notářsky ověřená, rozumějte, jde tady o hodně.“ A ty dvě první holčiny, na které jsem se s prosbou obrátil a co-pilot Tomáš Bergmann, to udělali.

„Tak je to jasné, na rezonanci se nic nenašlo a to mi věřte, že kdyby to byla mrtvice, že bychom to poznali. Vy tam máte žíly úplně čisté. Jasný šok z vysokého tlaku a ten má mnoho průvodních jevů, u vás se to projevilo sérií krátkodobých ochrnutí. Tak bude znít má zpráva, co s tím udělají vaši letečtí doktoři, to nevím. Bohužel, teď odjíždím do zahraničí na kongres, nestihnu to už napsat, až se vrátím.“

„To nevadí, pane docente, už nelítám osm měsíců, další dva týdny už není problém.“ Hned jsem to volal Tomovi a taky novému vedoucímu letky, P. Sytému.

„Tak to je super, to jsem rád, že se vrátíš,“ povídá mi Sytý do telefonu.

„No uvidíme, až co řekne inspektor ÚCL, který bude s konečnou platností rozhodovat.“ Jednu výhodu, ten skoro rok doma, to mělo. Současně se mnou onemocněl Pepík, můj pejsek, na kterého jsem byl dost fixován, dostal cukrovku a museli jsme mu píchat dvakrát denně inzulín, hlídat hladinu cukru, přesně odměřovat stravu a tak dále. Aspoň jsem mu prodloužil život o ten rok, mohl jsem se o něj starat.

Během mého obíhání všelijakých vyšetření došlo u ČSA ke změnám. Vznikla společnost Holidays Czech Airlines, jako dceřinná společnost, která provozovala výhradně charterové lety, a začalo se jí dařit docela dobře. Přešla k ní skupina kolegů a věnovali se jí na 150 %. Měli radost ze změny a budovali si ji k obrazu svému. Na jaře 2011 vedení vybralo skupinu pilotů, kteří byli tak trochu neoblíbení u ostatních, prostě nějak vyčnívali, a taky pár lidí s dlouhodobým zařazením mezi „béčkové“, což taky nebyl problém, jak jsem již uvedl. A tuto skupinu kolegů bez pardonu, mimo smlouvu a jiné dohody, propustili. Mluvil jsem o tomto precedentu s Filipem a už nejenom nám bylo jasné, že je to průšvih, že teď už si management s námi může dělat, co se mu zlíbí. Samozřejmě, nikdo se nepostavil na jejich obranu, jeden kolega dokonce o jednom z této skupiny prohlásil, že by kvůli němu ani nevstal z postele. Tím vedení vypustilo kontrolního chrousta a jednota pilotů se začala hroutit. Několik pilotů dokonce vystoupilo z naší organizace ve snaze se zalíbit vedení. Na podzim se začalo mluvit o tom, že celá letka ATR přejde pod Holidays. Nikdo nechápal proč, co můžou tato letadla dělat u charterové společnosti, cítili jsme v tom nějakou kulišárnu. Ani vedení Holidays nebylo nadšené, vůbec nevědělo, co si s tímto parkem počne. A na jedné schůzi pilotů se rozhodlo, že bude spuštěna protestní akce proti tomuto kroku. Pro byla drtivá většina pilotů, jenže v den zahájení a přiznávám, že ne zrovna nejšťastnějším způsobem, se spousta lidí zalekla vyhrožování a svou účast na této akci odvolala. Dodnes slyším jednoho tehdejšího ministra, jak v televizi hřímal, že piloti musí být potrestáni. I když jsem v té době nelétal, svou podporu vedení pilotní organizace jsem dal jasně najevo na našich webových stránkách, kde jsem kolegy nabádal k jednotnému postupu a k tomu, co se odhlasovalo, i když s tím zrovna nemusí souhlasit. Ale usnesení je závazné pro všechny. Bohužel, začalo se to sypat jako domeček z karet. A bylo vybráno 33 pilotů, kteří byli na výstrahu propuštěni. Opět mimo smlouvu, mimo dohody. A vedení letek si začalo vybírat lidi nepohodlné, ty, co se jim stavěli na odpor a neohýbali hřbet. Někdy před Vánocemi, pár dní po tom telefonátu Sytému, že můj návrat je na spadnutí, o půl jedenácté v noci, mi zazvoní mobil. Už při pohledu na svítící display mi bylo jasno. Sytý.

„Nazdar Honzo, neříká se mi to docela dobře, ale jsi propuštěn, pro nadbytečnost.“

„Jak propuštěn? Jsem zatím na neschopence, senioritu mám taky dobrou, průšvih jsem taky neměl žádnej, proč?“

„Pro nadbytečnost.“ A hotovo. Až do rána jsem seděl v kotelně a stále si nemohl srovnat v hlavě, jak tohle někdo může udělat. Moc dobře věděl, čím jsem si za poslední rok prošel a sotva vylezu z bláta, tak mě vlastní lidi, kolegové a myslel jsem si, že i kamarádi, hodí zpátky. A nebude jim stačit jen ten vyhazov, ještě mě v tom blátě zašlápnou, někomu jsem tam pěkně ležel v žaludku. A tu noc jsem zase začal kouřit.

Související kategorie