Paměti starého práškaře – 2. díl

Kapitola 3. Začátky létání

Než jsem si poprvé sedl do Blaníka, uplynulo několik měsíců. Nejdřív jsem samozřejmě musel absolvovat spoustu školení, učení atd. Také nasbírat brigádnické hodiny na údržbě letadel, letiště a ubytoven. Kdo je neměl, ten prostě nelétal. Obešel jsem letiště snad čtyřikrát s kbelíkem barvy a štětkou při natírání pásových značek apod. Ale ten pocit, když se odpoutal od země a ten pohled z výšky, to byl pocit k nezaplacení. No a pak to začalo. Nahoru, dolů, nahoru, dolů. Ale hlavně transport letadla zpět na start. Ten se prováděl a provádí ručně, tlačením letadla. Aspoň, že jakžtakž po rovině a ne do kopce jako v případě „gumicuků“. Magické číslo při soustředění žáků pak bylo na každého žáka 8 startů, což bylo povolené maximum. To vycházelo okolo 100 startů za den. Vstávali jsme ve čtyři hodiny, lítat se začalo hned za rozbřesku, v 8 hodin byla snídaně, pak se létalo až do oběda. Po obědě, když bylo velké horko, tak jsme se jezdívali koupat do Lhotky, letadla si vzali již hotoví piloti na přelety anebo jen tak si zalítat a cca od tří hodin odpoledne lítali žáci znovu až do soumraku. Někdy, a to dost často, jsme museli při zpětném transportu běhat, abychom splnili maximum startů plus závěrečný let, který si udělal navijákař jako odměnu za celodenní šichtu. Později, když už jsem byl „pan plachtař“, jsem několik let tuto funkci navijákaře a řidiče gaziku vykonával já. Protože mne to bavilo a byl jsem na letišti šťastný. Takže po takovém soustředění toho měl každý dost, ale vůbec nám to nevadilo. Byli jsme mladí a zapálení do lítání. Instruktory nám tehdy byli Karel Bednář, zvaný Bedy, a Jirka Hájek, alias Křemílek.

Moji první učitelé létání – vlevo Křemílek, vpravo Bedy, ti mi dali základy do života

Byli na nás velice přísní, ale spravedliví. Co taky s mladými výrostky v pubertě. Kdo začal trojčit, nebo se zašíval, šel zametat hangár anebo byl úplně ze soustředění vyloučen. Těmhle dvěma klukům jsem dodnes vděčný za to, co mne naučili. Oni byli první, kdo mi vštěpoval do hlavy respekt k letadlu a k prostředí, ve kterém se pohybuju, učili mne základům lítání. Oni byli první, kdo dostal do rukou patnáctiletého hejska, a museli ho formovat k něčemu, co by se podobalo pilotovi větroňů. Nejdříve jsme trénovali přímé lety, kde nám tloukli do hlavy, že pilot je v letadle jen proto, aby to tomu éru kazil. Na výuku zatáček měli Karel s Jirkou nevšední, ale účinnou metodu. Ve správně letěné zatáčce musí být na jednom z přístrojů, příčném relativním sklonoměru, kulička mezi ryskami.

Zatáčkoměr s příčným relativním sklonoměrem – „kuličkou“

Správná zatáčka se dělá souhrou kormidel, a sice kniplem se letadlo nakloní a nožním řízením uvede do zatáčky. Je- li jednoho málo, nebo naopak moc, je zatáčka skluzová nebo výkluzová. Je-li kulička vpravo či vlevo, znamená to, že zatáčka je letěná špatně, zvětšuje se odpor a tím i letové parametry, nebezpečí pádu do vývrtky atd. A tam, kde byla kulička mimo rysky, byl adept kopán instruktory do zadní části těla a to do levé nebo pravé půlky, podle toho, kde tu kuličku měl. Nutno dodat, že i v nejparnějších dnech Karel s Jirkou létali v pohorkách a tudíž chyby v pilotáži byly cítit znatelně. Touto metodou nás naučili velice rychle cítit letadlo „zadkem“ a létat zatáčky správně, aniž bychom se museli dívat na ten přístroj, prostě jsme hned cítili pohorku v zadku, i když už za námi neseděli a letěli jsme sami. A díky nim jsem možná i přežil 8 let na Čmeláku u práškařů, protože tento letoun špatnou zatáčku neodpouštěl a většina smrtelných nehod byla způsobená právě pádem ze špatně letěné zatáčky. A já dodnes i na dopravním letadle cítím zadní částí těla, jak to letadlo letí a za to jsem oběma mým prvním učitelům dodnes vděčný.

Instruktor Karel

Instruktor Karel Bednář, řečený Bedy

Instruktor Jirka Hájek, zvaný Křemílek

A pak jsme začali hoblovat okruhy. Na každém ranním rozkazu se nás Mistr ptal:

„Tvoje činnost při přerušení tahu navijáku do 50 m?“

„Potlačím, vypnu lano a sedám před sebe.“

„Houby, špatně!! Zachovám klid!!! Až pak to ostatní!!“ To slyším také dodnes, když na simulátoru v Boeingu mi dá inspektor vysazení pohonné jednotky v nejkritičtější fázi letu, tedy těsně po nebo při rychlosti V1. Hlavně klid, až pak v klidu řešit problém.

Jak jsem již dříve psal, letiště Podhořany leží na kraji „ schodu“, který se zvedá nad Čáslavskou rovinu a začínají jím Železné hory. Přistání od západu tudíž je jako na letadlovou loď, rozpočet nesmí být krátký, jinak jsi pod úrovní letiště, nebo naopak dlouhý, pak všichni nadávají, že pro tebe musí chodit daleko. Jirka nás jeden den péroval, že chodíme nízko přes ty stromy na přistání, ale neposlouchali jsme, hlavně, že se kamarádi nenadřou. A tak si to hasím jednou na přistání, rozpočet tiptop, za mnou Jirka a povídá:

„Ne, že budeš krátkej!! Oni to dojdou“

No jistě, já to pak budu na zemi poslouchat, že jo. A zničehožnic se zezadu ozve:

„Přebírám řízení!!!“

Blaník se postavil na pravé křídlo, otočil se o 90 stupňů, před námi bramborové pole na protějším svahu přes rokli a šup, už jsme v něm seděli. Krve by se ve mně nedořezal. Teď to začne, teď mi Křemílek dá kapky. Jirka vystoupil, beze slova obešel éro, jestli je v cajku a procedil:

„Hlídej to, vole“ a odkráčel přes rokli zpátky na letiště. Tam jsem viděl jen ty hlavičky kamarádů, jak načuhujou přes stromy, kde to vlastně jsme. Tak jsem tam seděl v bramborách a hlídal eroplán. A pěkně dlouho, protože mezitím byl oběd, koupání a dojeli pro mne s gazikem a transportním vozem až někdy k večeru. Hlad jsem měl jako herec, už jsem se tam chtěl pustit do syrových brambor. Sotva jsme dojeli na letiště, potkal nás Bedy a povídá:

Po přistání na poli – příprava k rozložení větroně a naložení na „tranďák“

„ Ááá, pan pilot se nám vrátil z přeletu, kolikpak jsi ulít? 200 m,300m nebo dokonce půl kilometru?? Ale na stříbrné céčko potřebuješ aspoň 50 km, bejku“. ( stříbné C je odznak plachtaře, v modrém poli tři stříbrní racci nad sebou a znamená to, že dotyčný doletěl 50 km, vydržel ve vzduchu 5 hodin a udělal 1000 m převýšení,tj. nastoupal min 1000 m vlastním přičiněním, nikoliv za vlečnou mašinou. Jeho držitel se stal ostříleným plachtařem s II.výkonnostní třídou, pak následovalo zlaté C a zlaté C s jedním až třemi diamanty, požadavky samozřejmě vzrůstaly). Samozřejmě se všichni okolo řehtali jako koně. A tak jsem dostal už druhou přezdívku – Přeletář, ale ta mi dlouho nevydržela. Celý večer jsem se pak bál jít za Jirkou s žákovskou knížkou, aby mi podepsal ten let, až těsně před spaním jsem si dodal odvahy. Jirka beze slova vzal knížku, něco tam napsal a propustil mne mávnutím ruky. Až za dveřmi jsem tam kouknul, srdce až v krku a bylo tam napsáno: Krátký na přistání, známka 3. Až po letech se mi přiznal, že by mi to vyšlo, ale celý den jsme ho rozčilovali, jak jsme chodili nízko přes stromy na kraji rokle na přistání a tak si mne vybral jako exemplární případ a zbytku mužstva předvedl, co se stane, když to nevyjde. No a druhý den všichni lítali přes hranu v katolické výšce, akorát jsme se naběhali pro letadla víc, než předtím

Blaník na transportním voze, vzadu s vousy pozdější inspektor ČSA na ATR a Boeingu Aleš Vycudilík, alias Čudil

Ještě před prvním sólo letem jsme museli absolvovat vývrtky, pády a zábrany pádům. To samo o sobě nebyl velký problém. Blaník se ve vývrtce krásně točil a vybírání vývrtky bylo taky v pohodě, poslouchal jako hodinky. Ostré pády se mi taky líbily, zapíchnout čumák letadla do nebe, počkat, až sám přepadne zpátky dopředu a pád lehce vybrat. Jednou po zimní přestávce jsem měl dvojí řízení s Milošem, čerstvým instruktorem, kterého jsem já kdysi školil v přípravném kursu. A dělali jsme také ostré pády, já už byl držitel stříbrného C, velká páka. Tak si říkám:

„Teď ti ukážu, jak lítaj ostré pády staří borci!“ A natáhl jsem Blaníka snad kolmo do nebe. Ten tam zůstal trčet čumákem nahoru, ztratil rychlost a pak se sunul po ocasu dolů. A nechtěl přepadnout ani dopředu ani dozadu. Knipl, jako když se zapíchne do hnoje, nereagoval na nic. Pak, po dlouhé době, která mi připadala jako věčnost, se Blaník konečně rozhodl a líně přepadl dopředu. Odcouvali jsme snad přes sto metrů výšky.

„Týýý vole“, povídá mi pak Miloš „ já myslel, že už to nepřepadne nikam. Tys to teda natáh!“

„No já si říkal, že to je dost, ale že jsi ten instruktor, tak snad nějak zasáhneš, kdyby to bylo moc.“

„A já si zase říkal, že jseš starej pilot a snad víš, co děláš“. To je tak, když se sejdou dva „borci“.

Zpátky k výcviku. Problém byl mezi těmito skopičinami. Ona vlečná nás tahala normálně do cca 800 metrů a pak začala samotná sestava. Jenže někteří instruktoři, když bylo dobré počasí, tak se jako správní plachtaři odpoutali od vlečné mašiny dřív a dotáčeli potřebnou výšku ve stoupavých termických proudech a to byl kámen úrazu. Je zajímavé, že většině plachtařů se dělá špatně, řídí-li letadlo ten druhý. A to tak, že dojde až na zvracení. Ani mně to nedělalo dobře, měl jsem jediného kamaráda – Milana Záveského, se kterým jsem mohl lítat v jednom kuse a nic. Asi měl podobnou techniku pilotáže jako já, anebo to lítal tak precizně, nevím. Ale chodili jsme spolu na přelety a nic mi nebylo. Za to s ostatními to bylo ouvej. Došlo pak k tomu, že po dosažení výšky pro zahájení vývrtek už bylo žákovi vepředu všechno jedno, jestli je vývrtka doprava či doleva, hlavně ať už to martyrium skončí. Mně se to stalo jednou s Křemílkem, a když už jsme „ dovrtali“ do minimální výšky, Jirka zezadu hlaholí, že bylo všechno špatně a znovu se usadil ve stoupáku a zpátky nahoru. A několikrát za sebou. Udělal jsem snad deset vývrtek. Ten den už jsem nelítal… Ale nezvracel jsem. To jednou se vrátil na zem Blaník pozvracený jak v kokpitu, tak zvenku, od čumáku až po ocas. On má Blaník na bocích kabiny větrací odšupovací okénka. Žákovi vepředu se neudělalo dobře, a že bude zvracet. Instruktor na zadní sedačce hodil letadlo do ostré levé zatáčky a ať tedy zvrací ven z okénka. A hrozně se tomu chechtal. Ovšem nevšiml si, že i on má odšoupnuté okénko a všechno zepředu vlítlo tím zadním okýnkem zpátky dovnitř a přímo učiteli létání do otevřené pusy. A už zvraceli oba dva!!!!!!

A pak přišlo první sólo. Přezkoušel mne sám náčelník a povídá:

„Dobrý, jdi na to sám a neboj se, první sólo let je nejlepší v životě. Nikdy už to tak nezaletíš“.

Náčelník Eduard Vršovský, zvaný Mistr

A zrovna, když jsem lezl do letadla, se na letišti objevil na návštěvu táta s mámou. Mamka to nechtěla vidět, měla o mne hrozný strach, ale taťka se dmul pýchou, že ten jeho kluk poletí sám. On táta občas, když mu čas dovolil, se na letišti objevil nečekaně, jen tak jakoby mimochodem zkontrolovat synátora, jestli nevlčí. Jednou jsme po lítání prolívali hrdla vším, co teče a co se našlo po skříňkách a když jsme byli v nejlepším, otevřou se dveře do klubovny a v nich táta. Dodnes vidím jeho užaslý výraz, protože už jsme byli řádně společensky upraveni, no a pak pronesl památnou větu:

„Já myslel, že piloti nepijou!!“

No to zapůsobilo jak odjištěný handgranát, to byl takový výbuch smíchu všech zúčastněných, že zaléhaly uši. Táta pokýval hlavou a se smutným výrazem v obličeji odjel domů. A pravděpodobně tím dnem skončila jeho výchova mé osoby, protože mu došlo, že už jsem asi dost starý na nějaké mentorování. Od té doby už jen radil, nevychovával. Tedy ne, že bych si mohl dovolit všechno. Facku jsem od něj mohl dostat kdykoli, poprvé jsem si dovolil před tátou zapálit až po vysoké škole, ale už nebyl takový přísný. Ale tu jeho větu jsem měl od kamarádů na talíři ještě hodně dlouho:

„Tak co tatík? Už ví, že i piloti a potažmo jeho synáček, že chlastaj?“

Takže po tom prvním sóle měl táta s mamkou velikou radost a já taky, že to viděli na vlastní oči. A odletěl jsem to opravdu maximálně soustředěný, žádné vylomeniny, přesně tak, jak nás to Bedy s Křemílkem učili. No a jak tenkrát velela tradice, šup se sólistou na žebřík, přivázat, polít ho vším možným sajrajtem, co se dá na letišti poshánět a takhle vylepšeného na tom žebříku odnést za hrozného rámusu přes celou vesnici k místnímu rybníku, vybrat místo s nejtlustším žabincem a hodit ho do vody. Zpátky už šel sólista sám, nikdo s ním nechtěl nic mít společného, s takovým zapáchajícím strašákem - a ještě musel zpátky a sám dotáhnout ten žebřík. Obyčejně až do večera pak strávil ve sprše, protože kombinace všech těch olejů, maziv atd. společně se žabincem šla dolů velice špatně. Jednou, to měl po prvním sóle Honza Luptovský, nějaký dobrák objevil v termosce zkažená játra a na toho Honzu, uvázaného na žebříku, to chrstnul. To byl takový smrad, že všichni zúčastnění pustili žebřík a utekli do bezpečné vzdálenosti. A Honza trpěl. Pak nám říkal, že měl normálně strach, že se pozvrací a jak ležel na zádech na tom žebříku, že se i udusí. Nám to taky brzo došlo, že tohle je už přes čáru, našlo se pár dobrovolníků a výjimečně bez velikého rachotu popadli ten žebřík a přes celou vesnici se utíkalo k rybníku, aby to ze sebe smyl. Tenkrát se u rodičů mé budoucí ženy přestavoval jejich dům. Ten je hned za hangáry. Nahoře na lešení stálo pár zedníků a jak jsme probíhali s Honzou okolo, měli z toho srandu a pronesli pár poznámek. Až do doby, než k nim zavál ten puch. Za hrozného klení a nadávek švihli o zem se vším, co měli v ruce a když jsem se při tom běhu ohlédl, na lešení už nebyla ani noha a neobjevili se tam ještě dlouho po našem návratu od rybníka.

Jeden ze sólistů po exekuci v rybníku

A tak jsme začali létat už sami, Bedy s Křemílkem už většinu času trávili na zemi na startu, řídili adepty vysílačkou a hodnotili jejich přistání už ze země. Po jednom takovém letu se mě Křemílek ptá: „Tak co? Co jsi zvoral? Jaký chyby si tam napíšeš?“

Povídám: „Jirko, já fakt nevím“

A Jirka na to: „Jo pán je genius, jo? On lítá bez chyb, jo? Géňa, jo?“

No a tak jsem dostal třetí a už poslední přezdívku a tu mám mezi kamarády z aeroklubu dodnes: Géňa - od slova genius. Samozřejmě v uvozovkách.

AK Podhořany z pohledu v poloze „po větru“ pro RWY 25

Autor: Jan Juračka



Související kategorie

Komentáře

Komentáře mohou vkládat pouze registrovaní uživatelé.
04.06.2014 08:37
Piloti prý nepijí.. :-)

Dobrý den,reaguji sice trochu pozdě,ale ta věta mi nedala,abych toto nenapsal.
Před lety,když jsem nastoupil do firmy,dělal nám mistra bývalý práškař-Pepa Plotnárek.Ten nepil-a to je věc,kterou jsem na něm obdivoval.I když párkrát ho moji kolegové dostali,a on si po straně stěžoval-ti pacholci mě chtěli vožrat :-).Pamatuji,jak jsme předělávali elektriku v AK Sazená,a pilotům tam vychlastali všechno pivo.. :-).Ale bylo to nakonec dobrý,aeroklubáci nás svezli Blaníkem,a Pepa Plotnárek i Z-43... :-).
Je to hezké,vzpomínejte a pište :-)

petr - nepřihlášený host
13.02.2014 23:08
to mezek:

Já to zas vidím tak, že než absolvovat cca 200-250 brigádnických hodin ročně zadarmo na "svazarmově" a pak si dle libovůle náčelníka něco málo polétat, tak raději stejné penzum hodin věnuji navíc svému zaměstnání , což u mne nyní dělá asi tak 80-1000000,-Kč a za to dnes nalétám docela hodně. Jako bonus mne nebuzeruje nějaký kovaný komár a estebák v jedné či více osobách ...
Ale já vím, tráva byla zelenější, holky krásnější a my mladší a většinou i hubenější ... :-))

Milan Záveský - nepřihlášený host
01.02.2014 11:37
pro autora

Nevěřím. To je zbytečná skromnost.
Osm roků práškovat s volšovejma rukama prostě nelze.

Autor - nepřihlášený host
31.01.2014 12:54
Pro Milana Záveského

Milane, není. Já mám ruce pořád volšový :-)

Milan Záveský - nepřihlášený host
31.01.2014 10:52
pro autora

Díky za hezké články o létání v Podhořanech. Těším se na další a doufám, že budou končit nejdéle večerkou. Potom by to už určitě nikoho nezajímalo. Jo a ještě jsem nepochopil tu větu někde uprostřed článku.
„Asi měl podobnou techniku pilotáže jako já, anebo to lítal tak precizně, nevím.“
Copak ono to není totéž ???

Juris - nepřihlášený host
25.01.2014 20:26
Juris pro autora

Tak to jsem rád,díky za info.

Autor - nepřihlášený host
24.01.2014 22:22
Pro Jurise

Lítá dál na A 320

Juris - nepřihlášený host
24.01.2014 19:27
Juris pro autora

Takovéto čtení není nikdy nudné,šup sem další pokračování.Chtěl bych se zeptat,když jsem se díval na video s Alešem,po tom posledním letu,blesklo mi hlavou,co ti chlapi teď asi budou dělat....Nevíte,jak dopadl a co dělá?Díky.

Jan Juračka - nepřihlášený host
24.01.2014 07:08
Autor

Pro Jurise - ano, je to ten samý Aleš :-). Jinak díky za pochvalu, další díly už jsou připraveny. Až do doby, než mne tu začnete kamenovat za nudu a ať už toho nechám a nezabírám tento web.

Juris - nepřihlášený host
23.01.2014 20:49
Super čtení

Díky,doufám,že bude zase další díl.Jak se tady píše,o partě na letišti,aeroklubák jsem nebyl,ale fungoval jsem u jednoho podnikatele,který hangároval na jednom AK letišti na začátku Vysočiny.Tam to ale nebylo o kamarádství.Tam to tenkrát bylo velice o závisti,pomluvách a házení klacků pod nohy.Aeroklubáci měli 2 starý dvěstapětky,2 Z-142 a Vivata,plus pár Blaníků.Podnikatel měl první sériovou Z-143,pak Z-242,Z-50,C-172,Vivata s Limbachem a stavákem,L-33 Sólo.Každý člen AK měl možnost se grátis na tyto éra přeškolit.Ale vedení AK,které tvořilo,pár závistivých,zatvrzelých blbců tam vytvořilo atmosféru strachu,která v praxi vypadala tak,že obyčejní,mladí členové se nám vyhýbali,bránili se kontaktu s námi,natož se na něco přeškolovat.Kdo byl přistižen,v AK dlouho nelétal.Perzekuce jak za komančů.Jenom pár členů seniorů se nebálo.Pamatuju,jak synové jednoho pohlavára po nás plivali.Jeden rozbil Vosu,pak přišel o papíry,když nezmákl přeletět Vivatem Brno,druhý rozflákal Blaníka,lemplové....Jsem se trošku rozvášnil:-D
Chtěl jsem se zeptat,není ten fousatý Aleš ten samý,se kterým tady byl ve videích rozhovor při příležitosti posledního letu B-737 ČSA? Díky.

Celkem 17 záznamů

Partneři


Reklama
Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s tím, že využívá pro analýzy a přizpůsobení obsahu soubory cookie. Další informace