Sbohem Jardo – Díl III – až do oblak s Radkem a pak zas dolů k zemi

• 24.04.2013 20:24
• na_cestach

Na památku kolegy a kamaráda, kapitána Ivana Pavelky, který tragicky zemřel dne 27. března 2013

Květen 2014

Osamělého muže na motorce potkáte zřídka, ve smečkách jezdí mnohem častěji. Je to archetyp lovecké tlupy, mužů ve zbrani. Když je vše jasné, cesta vede dál a mluvit není o čem. Ponořeni do válečnického vytržení, rachotí na svých strojích po všech silnicích světa a užívají si pravidelnou dávku víkendového drsňáctví.

Samotář v sedle, to je úplně jiná zkušenost. Pokud není úplně nalehko, tak si nejspíš si nevyrazil jen tak na výlet v líném nedělním odpoledni. Téměř jistě prchá, před deštěm, před dluhy nebo se snaží zmizet z dohledu nějaké samici. Anebo jen prostě utíká sám před sebou.

Je to už pár týdnů, i já jsem byl takovým uprchlíkem. Bylo to tak. Kontrakt v Indonésii nám nejprve radostně prodloužili. Pak se ale položila Batavia Air a bezprizorných pilotů se od téhle party výtečníků vyrojilo více než hrstka. U Lionu se tak s chutí zbavili nosáčů ze západu. Včetně jednoho drzého skrčka. A to mě přitom málem udělali kapitánem. Bohužel, než jsme stačili vzájemně pojmout důvěru s bossem, který by za diskrétní obnos provedl příslušné rozhodnutí, tak jej vyhodili na dlažbu. Překvapivě za korupci.

A tak na konci léta 2013 přišel čas se sbalit a opustit své doupě v Jakartě. Ne že bych umíral steskem po tomhle děsivém městě. Naposledy chytit taxík na letiště a pak se uvelebit na sedačce, směr Dubaj. Naposledy zabouří motory nad hrbolatým asfaltem a skrček má radost. Objednává si víno a pak ještě jedno, a usíná, když velký Boeing opouští Sumatru.

Zpátky v Evropě. Ta radost! Asijský smrad je pryč, v obchodě řady lahvinek vyrovnané na pultě a lidí jen hrstka. Co dál, námezdní letče? Výběr k Travelu spálený z neznámých důvodů, Emirates se neozývají a do Qatar Airlines posílám emaily už rok jak do černé díry. Agentura, které jsem během dvou let u Lionu vydělal pěknou kupku dolarů. mě měla poslat na výběr k Norwegian na Dreamliner. Jenže se nakonec ukázalo, že na tenhle zázrak najdou dost zájemců i mezi lidmi s typovkou na 777 a tak nakonec místo do Stockholmu na screening vyrážím na Smíchov na úřad práce. Přichází podivný konec léta a zvláštně zmrtvělý podzim. Na stejném sídlišti, jen o dvě ulice dál, jsem před desíti lety přemítal co s načatým životem. Tenkrát to vyřešil Jarda pozvánkou na konkurs a tehdy jsem nastoupil do vlaku, co se nikdy neměl zastavit. Ale co teď, kdo zazvoní u dveří s pozvánkou, kdy se ve schránce objeví klíčový email?

Muž k přežívání moc nepotřebuje, ale vykládejte to samičkám. Z žen jen srší nervózní energie a kde hledat porozumění pro své osamělé meditativní sedánky na balkoně? A než bude líp, dáme si lahvinku dobře vychlazeného bílého. Přichází zima, podivná a zmatená. Na snowboard není ani pomyšlení a navíc se dá vytušit, že se cosi přihodí a příběh dojde zásadního zlomu. Jak známo, ženy tolerují neúspěch jen po omezenou dobu a tak skoro jakoby mimochodem, najednou jsem volný, čistý a zpátky na startu.

Kde najde použitý muž azyl pro zbývající studené dny? Teď budu pár týdnů předstírat, že jsem venkovským samotářem, a když by na to přišlo, tak i zahrádku zryji a brambor zasadím. V hospodě budu sedávat u poctivého žejdlíku a s venkovany se družit a dělat že už jsem vlastně skoro, skoro jedním z nich. Vím, vydrží mi to do jara, pak oschnou silnice a dřevěná kůlna vydá své tajemství. Zaprášená, s vybitou baterií a pavučinami opředená, stojí v teď venku moje ocelová klisna a čeká, až ji probudím ze spánku.

Piloti mívají motocykly, tak jako veterináři mívají psy. Bez újmy jsem vyrostl a dospěl bez zájmu o kulturu, ale o to víc zamilován do techniky. Co má kdo na divadle, nebo na výtvarném umění? Povím vám, stroje mají srdce. Umělecké dílo nevisí v galerii na zdi, ale pod křídlem Boeingu triple seven. A nejkrásnější koncert vám zahraje buchar v rámu Yamahy XTZ! Celá v modrostříbrné, v lepších časech okovaná chromovou ocelí, září teď v jarním slunci. Žádné elektronické vychytávky, kdepak. Jeden jediný veliký hrnec, co umí tepat krásně pomalu a s rozvahou. Baštit mu dáte úplně cokoliv, ať už to koupíte od beduína v marocké poušti anebo od opilého mužika na letišti v Magadanu. Spojka pěkně na lanko, dva karburátory a dvě vrtule na chladiči. Později, probuzena zpívá radostí po tom dlouhém spánku a snadno se z mužného rachotu dá vylovit klapání všech pěti ventilů. Osedlám ji, ještě dnes!

A tak jsem zas spatřil Norsko. Třetího dne na cestě jsem potkal Buddhu, to je jisté. Tuláček v sedle, šedivý mužík, pili jsme spolu víno u jednoho z těch mělkých jezer ve švédské rovině. V tuhle roční dobu tu slunce skoro nezapadá, ale navzdory tomu se člověk k spánku ukolébá překvapivě snadno. Mezi řidítky mu trůnila rozesmátá figurka jak z thajského chrámu. „Utíkáš, chceš být co nejdál od rovníku.“, řekl mi, než se nad ránem zabalil do smradlavého spacáku.

Tak jako před lety, ohlásila se země na severu temným hukotem. Je to lodní píšťala nebo zpěv Tritóna? Kdysi dávno, na trajektu z Dánska skrček poprvé zahlédl Norskou zemi, barevné domečky na skaliskách a chuchvalce mlh a tehdy se mu v hlavě rozezněl ten zvuk poprvé. Teď stojí na oblázkové pláži, studená slaná voda mu olizuje motorkářské boty. V kraji Finnmark, kde půlnoční slunce bude brzy hladit špičky hor obroušené od ledovců.

Léto 2005

Jeden rok v životě pilota ATRky. Slušná sbírka nových letišť. Hromada popsaných stránek v zápisníku, pár nových kokpitových kamarádství. Několik dnů strávených v Helsinkách a dvě tři trička propocená v simulátoru. Taky dva go aroundy a jeden divert. A několik nových vrtulek nalepených na kufru.

Zázračný Jarda dál neomylně třímá kormidlo a letka Airbusů se pomalu rozrůstá. Neuplyne týden, abych nenašel ve své schránce nějaké interní výběrové řízení. Nové hračky z Francie vzbuzují nadšení a jména mnohých kolegů jsou často vidět v seznamech kandidátů na přeškolení. Firma je v pohybu, překotně roste a lidé se přesouvají a ambice naplňují. Zůstávám na své židli. V kokpitu ATR mezitím amatérské nadšení už poněkud polevilo a vystřídal je chladný úsudek rodícího se profíka. Už vím, o čem to je. Když procházím stránky deníku z té doby, není zrovna snadné najít nějakou dramatickou událost, kterou bych rád vytáhl na světlo a učinil se hlavním hrdinou. Možná, že po roce a půl většina příhod dopravního pilota ztratila vůni nepoznaného.

Dopravní piloti a jejich reprezentace, to je síla nevídaná. Společenství bystrých, vnímavých lidí s výborným úsudkem a mimořádným nadáním nenechat se přečůrat. Dá se snadno věřit tomu, že kolektivní jednání s nimi musí být pro firmu zlá noční můra a podle drbů, které občas prosáknou ven, tomu tak opravdu je. Labilní Jarda, kterého podle jeho vlastních slov „pilotem naštěstí nikdo neudělal“ občas nemá daleko ke zhroucení.

Tahle nesmlouvavá banda tedy ve firmě zavedla princip, kariérní řád, něco jako uzákoněné mazáctví. Kdo nastoupí do firmy, dostane číslo. Čím nižší číslo, tím větší mazák a naopak. Když se jedná o dovolené, kariérní postupy, lázně – nižší bere. A když je to naopak, rušení dovolených, sestupy, vyhazovy – jede se od konce. Mělo by tedy být úplně bezvýznamné, na kterém typu kdo slouží. Zdá se mi to zdravé, férové a neprůstřelné, i když začínám s číslem 456 ze 470.

Vedení aerolinky si nejspíš na nedostatek vzrušení nestěžuje. Začínají se projevovat první nepěkné efekty způsobené zběsilým růstem. Nová kolektivní smlouva je také k nám značně štědrá a chvílemi se vkrádá strach, aby ta pěkná jízda brzy neskončila.

14.6.2005

Mé první Sarajevo. Letiště je v kategorii C, což znamená, že se vezu s instruktorem. Míříme přímo k bodu BOSNA a pod hladinou 100 přepínáme zobrazení. Místo radarových odrazů se ukazuje terén pod námi a okolo nás. Klesáme do ILS a na obou obrazovkách postupně převládá varovná červená. Sarajevo je obkrouženo horami a na letiště tak vlastně vede jenom jediná cesta. Ve srovnání s tuctovou linkou do Bratislavy je třeba trochu více pozornosti, ale nejistota začátků už je pryč.

Pojíždíme k terminálu a po kopcích se válí bílá oblaka. Jedna taková pěkná hora si trůní skoro v ose dráhy. Brr, tady bych nechtěl dělat go-around na jeden motor. Ani circling approach.

Výřečný řidič pak cestou na hotel vzpomíná v kostrbaté angličtině. Není tomu prý ani deset let a snajpři v okolních kopcích měli letiště jak na dlani. Bum a prásk, Balkánec živě gestikuluje! Stříleli na vrtulníky NATO, na každého, kdo se jim nelíbil. Koukáme ven na domy s dírami po kulkách a věříme. A pak se řidič začne děsně smát, sotva se drží volantu. „No a znáte Hillary Clintonovou, jak jí Bill zahýbal s Monikou? Někde v televizi se chtěla pochlubit, jak je hrozně odvážná. Tak prohlásila, že tu vylezla z vrtulníku na podzim 1996. Jenže to už bylo dávno po všem a snajpři doma nebo na hřbitovech! Všichni jsme si tu ťukali na čelo.“

Spíme v hotelu Hollywood a dobrá rada pro Bosnu v pátek večer zní: nechoďte ven. Jasně, strejdo. Zůstanu na prdeli v hotelu, co kdyby venku náhodou číhal nějaký snajpr? Zapomeňte na Dubrovník, tady to je Balkán! Muzika na plný kule, davy rozesmátých lidí v pátečních ulicích. Roztodivné potvory na grilech, zahrádky hospod plné plastových židlí. „Přistup blíže a přisedni, cizinče, odkudže jsi? Pětkrát rakija.“ Chvíli si přeji, abych zas byl tím ušmudlaným týpkem, co se sám potlouká po světě s báglem na zádech a všem vykládá, jak usilovně shání práci. Ponořit se do náruče cizího města, cítit chuť prapodivných kořalek a chytat pohledy cizích dívek. A dost. Utíkám do hotelu a usilovně střízlivím.

7.8.2005

Muži v nažehlených uniformách jsou příkladnými snůškami nejvyšších ctností, dospělými skauty a nedostižnými morálními vzory. Proč si to lid neletecký myslí, to nejspíš nikdy nepochopíme. Následující historka není moje, ale klidně by být mohla. Vyprávěl jistý kapitán, stalo se v Košicích, v podzemním podniku jménem Šantán. Posádky to dobře znají. Diskrétní a decentní pán, co stojí u dveří, se k vám občas nenápadně přitočí a zašeptá. „Neželáte si dnes večer volajakú dámskú spoločnosť?“. Šli jsme z toho baru v suterénu a tenhle chlap nastoupil se mnou do výtahu. A zase: „pán kapitán…“ jak z toho ven? Tak jsem se začal vykrucovat, že jako jsem náročný a musel bych si vybrat a že dnes na to není nejlepší večer. Takže jdu normálně do pokoje, zamířím do pelechu a zhasnu světlo. Za chvílí někdo bouchá na dveře. Otevřu a tam stojí vyhazovač a kolem něj pět překrásnejch kurev. „No tak si tedy vyberte, pán kapitán…“ No tak co jsem teda měl dělat…

2006

Leden 2006

Jarda nás opustil! Hned na začátku roku. Takový smutek! Je pravda, že za jeho kralování firma nabrala kurs směrem k pochmurné budoucnosti. Boeingy se vydaly na pochod do zapomnění a vládu přebírá společenství joysticku. Nejsme padlí na hlavu, abychom netušili, že z těch miliard, které ten rozmach stojí, neukápne pár drobných do vhodně nastavených kapes. Díky Jardově velkému třesku se ale k létání dostaly i figurky, které by to jinak měly velice těžké. A za to Jardovi vyslovuji sobecký, soukromý dík.

Únor 2006

Přichází Radek. Krátce se pozastavím nad jeho předchozím angažmá. Ten chlapík nemá v CVčku vůbec nic, co by připomínalo dopravu, natož pak leteckou. Skoro dvacet let vysedával v různých bankách a teď ho máme v baráku my, možná že shlíží ze sedmého patra, ze svého ředitelského bidýlka a přemýšlí, jak mohou některá letadla létat, když nemají vrtule.

Pro řadové hopsače se ale mění jen málo. Život dál plyne podle měsíčního plánku, občas sice mezi mužstvo prosáknou zprávy o tom, že se náš parník začíná potácet, ale to jsou prý potíže růstu a nové koště dobře mete.

Květen 2006

V jeden památný den v měsíci květnu se scházejí dva letci z ATR a po měsících příprav a plánování slavnostně zakládají Motocyklový Klub pilotů ČSA. Spolek bude zaměřen na vysoce ušlechtilou duchovní činnost s důrazem na tichou a klidnou kontemplaci. Jeho členové z řad pilotů pak budou podléhat přísné selekci co do sebekázně a spirituální uvědomělosti. Hlavním náplní budou meditativní poutě, a proto první jízda klubu míří do krajů požehnaných – na Jižní Moravu. Kéž bychom někdy dosáhli proslulosti a věhlasu Klubu Rybářů, který při ČSA už řadu let úspěšně funguje. Přípravný výbor také hned jednohlasně zvolí klubu nový název – Dárci Orgánů.

Podzim 2006

PICUS by mělo znamenat Pilot In Command Under Surveillance. Mladí piloti, kteří se chytili velkého kniplu, potřebují pár velitelských hodin k tomu, aby někdy v budoucnu mohli být kapitány. Tak se obrátí role, druhý pilot je „jakoby“ kapitánem, má najednou na starost všechny jeho povinnosti. Mám ale podezření, že pravý význam je trochu jiný. Poprvé od začátku kariéry potkávám totiž v kokpitu kokota. Létání s Píčusem. Že to nebude snadný víkend, je jasné od první vteřiny. „Kde máš mapu? Kam koukáš, co děláš?“ Výhrůžně pronášené banality neberou konce. Kdeže jsem naposledy slyšel podobnou řeč? Na vojně? Ten chlapík má nějaký osobní problém a my jsme spolu zavřeni v kokpitu ATR a stoupáme do hladiny 190. Být to s nohama pevně na zeměkouli, tak se dočká jasného protiargumentu, ale s tolika cestujícími za zády raději hraju vystrašeného zajíčka. Víkend přežívám jen s maximální dávkou sebezapření a v neděli večer vím: Už nikdy. Nebyl jsem jediný a ten chlapík měl osobní problém, jak se nakonec ukázalo.

2007

3.6.2007

Kapitánky jsou u nás dvě, copilotek už přes deset. Když se plánování opravdu povede, letí spolu dvě holky. Jednou za čas počítač ke dvěma slečnám v kokpitu přiřadí dva hochy stewardy. To jsou pak rampáci pěkně zmatení, dámám nabízejí catering a pánům palivo.

Tak dnes na briefingu mne čeká blonďatá hlava naší nejmladší kapitánky a o chvíli později se k nám přihlásí zbytek posádky – pro změnu dvě blondýny jako stevardky. Na bráně se ke mně pak přitočí jeden z chlapíků, co dělá na rentgenu, a zašeptá mi: „tak to vás tedy opravdu lituji.“

23.11.2007

Je tři a půl roku na jednom typu dostatečně dlouhá doba? Nastal už čas začít se učit nové letadlo? Anebo zůstat u vrtulí a ucházet se o kapitánskou židli? Nikdo neporadí a tak přijímám strategické rozhodnutí: dost bylo ATRky. Kapitánská čepice mne stejně jednou asi nemine, Airbus s joystickem taky ne, ale Boeingy možná brzy začnou zpívat labutí píseň. Čtyři lidi na Bulíka a čtyři na Airbus. Není o čem. Krasopisně vyplňuju přihlášku a házím ji do schránky.

„Tak kam sis to dal?“, ptá se dobrá duše za briefingovým stolem. „Na Boeinga přece. Ještě si ho zalítám, než půjde pryč.“ „Jsi vůl! To je jako dávat se v pětačtyřicátým k Němcům.“

No, měl pravdu, ten zkušený borec. Jen já se dál mazlím se svým číslem a věřím, že mne ochrání.

30.11.2007

Kráčím z linky a na briefingu otvírám mail od šéfpilota a JE TO TAM! Čtyři zasloužilí vybraní na novou typovku, mé jméno na prvním místě! Sbohem, Košice, Bratislavo, Berlíne! Seniorita funguje, jdu lítat tryskáč... a kde mám sakra ten doutník?

28.2.2008

Slavnostní den. Dnes ráno se probouzím v hotelu uprostřed hlubokých lesů nedaleko Ljubljaně a pár hodin na to naposledy posazuju ATRku na dráhu 24 v Praze. Budou mi chybět večery ve Stodolní, debriefingy s kvasnicovým Paulanerem v baru Munchhausen v Kolíně nad Rýnem. Jdu dál.

1.3.2008

Taková nová typovka, to se nesmí uspěchat. Cítím zas výcvikové středisko a v počítačové učebně mě vítá cedulka s mým jménem. Máme na to přes měsíc a je to tak dobře. S rozvahou, nikým a ničím nerušen se ponořím do tajů Boeingu a v tiché meditaci vytrvám, dokud ten krásný stroj nevstřebám.

Zato Airbusáci dělají typovku rychle a zběsile. Potkáme se na chodbě s malým hloučkem joystickářů a všichni nevěřícně zírají na nezbytný hrnek s čajem v mé ruce. Na teorii mají týden. To vám tedy chlapci nezávidím, směju se a usedám do své kukaně. Kdybych tenkrát tušil…

Duben 2008

Slunce už je velké a rudé a smutné oči mladé prostitutky jsou vykulené úžasem. „ Ty, že jsi pilot? Vždyť tak vůbec nevypadáš!“ Děvče nešťastné, jak ti s tímhle pomoci? Nejspíš čekala elegána, co mu „bude stát malíček“, Toma Cruise zkříženého s Markem Ebenem. Místo něj ale dorazil křivonohý skrček v maskáčové vestě. Muž shodí batoh a začne z něj vytahovat jednu flašku za druhou. „Tak já teda dneska do práce nepůjdu. Doufám, že nebudu pít sama.“

V bytě plném veselých dívek je najednou spousta zrcátek, kněžky zbrojí před celonoční šichtou a jejich host marně hledá pár centimetrů, kam by položil mrňavý notebook. Smutná Carmen už má v sobě půl lahve vína a pomalu se smiřuje s tím, že dlouho očekávaný host je jenom obyčejný ušmudlaný vandrák. „Chci jít dneska pařit, hraje se finále, všichni budou venku.“ Dalších pár skleniček a z unavené štětky je najednou okouzlující dáma.

Z hospodského davu se ozývá španělština, ale olivy tu nerostou a od moře fouká pěkně čerstvý vítr. Ať nikdo netvrdí, že se tu dají strávit vánoce v teple. Atlantik je barvy znepokojivě světlé a s něžným Středozemním mořem by si ho spletl jen opravdový buran. Několikrát za rok se dá v oparu spatřit pobřeží Maroka. Skrček se učí nové letadlo, a to je výborná záminka k duchovní pouti. Proč zrovna sem, na Kanáry? Oprášil svůj talent kamarádit se s pochybnými figurami a přijal pozvání od holek, co jsou tu na brigádě. A tak bydlí v bytě plném kurev.

„Espaňa, Espaňa!!!“ Němci dostávají góla a celé pobřeží se vaří ve fotbalové radosti. Skrček a smutné oči se věnují nasávání vína a nad ránem se mu najednou zdá, že vidí dvojitě. Ale ne, opravdu jsou dvě, u stolu najednou přibyla další utěšovatelka. „Šla jsem z práce a napadlo mě, že tu budete.“ Říká kněžka Míša, „a mám žízeň!“.

Míša asi neměla nejlepší noc. „Vy piloti jste děsná banda, takové přeplacené opičky. Sedíte na zadku, mačkáte nějaká tlačítka a berete za to nehorázné platy. To bych uměla taky.“ Svatá trojice táhne domů a zbytek noci se skrčkovi rozmazává do nepochopitelné změti vjemů. Pach Atlantiku, vítr v opuštěných ranních ulicích olemovaných bělostnými domy. I když nevypadá jako Tom Cruise, tak ho nejspíš obě dívky zahrnuly pohostinstvím. Když přijmete pozvání do domu řezníkova, také vám k večeři nenaservíruje smažený květák.

Milá Míšo, máš naprostou pravdu. Dopravní letci jsou sebranka k pohledání. Neznám jediného z těch mužů, který by byl normální.

25.4.2008

A zase je tady simulátorový maraton, noční seance v kývající se bedně a ranní návraty domů s vycházejícím sluncem. Oproti první typovce v Toulouse už ale stojím pevně nohama na zemi, nemám pochybnosti o výsledku a vůbec jsem tak trochu mistr světa. Závěrečné přezkoušení probíhá v klídku a v pohodě a není nic, co by mne zastavilo ve spanilé jízdě.

18.5.2008

Další base training, okruhy s prázdným letadlem, tentokrát o trochu větším než naposledy. Snad se s bulíkem na tu vodochodskou dráhu vejdeme. Ve srovnání s ATRkou je to zážitek zdánlivě podobný, přesto však kvalitativně úplně jiný. Síla tryskáče je brutální, navíc jsme prázdní a plynové páky tak stačí jenom zlehka lechtat. Moje náklonnost k velkým, hlučným strojům dnes má posvícení a naplno si užívám všechny čtyři okruhy. Nová hračka se na létání zdá být jednodušší, zato je ale o dost rychlejší.

25.5. 2008

Ať žije tryskáč! Začínáme line training a první linka vede do estonského Talinnu. Obrovská hmotnost a setrvačnost, to si asi vychutná každý adept, který přichází z vrtulí. Někdy až šedesát tun rozvášněných na 300 knotů rychlosti představuje problém, který pilot turbopropu prostě nezná. A tak brzdit, brzdit včas a vydatně a nezapomenout, že řídící vám zkrácením může snadno udělat čáru přes rozpočet. Vizuály s Boeingem jsou čistá radost – ale je tady daleko menší prostor na chybu. Když je opravdu zle, tak pomůže podvozek, bohužel ale nemá takovou zázračnou moc, jako u ATRa vrtule naplacato.

Foto: José M. Carballo

A tak se zas učím něco nového, začínají krásné letní dny a na plánku je Londýn, Atény, Frankfurt, Larnaca a také noční linka do Soluně. Postupně objevuji krásu té přímočaré americké práce. V kokpitu všemu vládne logická nekomplikovanost a za pár týdnů se mi zdá, že jsem tu doma.

8.10.2008

Dnešní noční charter do Istanbulu přistává na čas a zpátky do Prahy startuje také přesně. Po půlnoci stoupáme nad milion světel rozesetých okolo Bosporu. Kontrola „scan flow“ panelů v hladině 100 neukazuje nic podezřelého, ale proč je tu najednou taková zima? Znovu obracíme hlavy na stropní panel a ejhle, automat nepřetlakuje! Rychle zastavit stoupání, klesáme zpátky do stovky, ospalé slečně řídící hlásíme do rádia problém a z poklidné noční práce je najednou honička. Zařazujeme se do vyčkávacího obrazce severně od letiště a snažíme se přijít na to, co se děje. Něco je s hlavním odpouštěcím ventilem. Kapitán Luboš činí rozhodnutí vrátit se zpátky, ale Boeing je plný lidí a paliva a tak musíme v obrazci ještě chvíli polétat a spálit alespoň ještě tunu. Stevardky hlásí, že naši cestující jsou vyděšení a tak je pracně uklidňujeme. Snažím se o flegmatický tón a zdůrazňuji, že letadlo je zcela letuschopné a že brzy přistaneme zpět v Istanbulu. Mezitím si hrajeme se systémem přetlaku. Je to záhada. Ventil nefunguje v automatickém ani poloautomatickém režimu, ale když je přepínač v režimu manuálního ovládání, tak se poslušně otvírá a zavírá. Změny tlaku jsou opravdu citelné, a brzy volají stevardky, že toho máme nechat, protože několika cestujícím se spustila krev z nosu. Stále ve vyčkávacím obrazci, klesáme zvolna do okruhové výšky a kabinu už necháváme zcela dehermetizovanou. Konečně je hmotnost pod maximálkou pro přistání a v brzy nato za jasné podzimní noci usazujeme raněný Boeing na dráhu 18 zpět v Istanbulu. Všichni cestující si blaženě vydechli a zatleskali nám.

Jsou dvě hodiny ráno, když zajíždíme zpět ke gatu. Stará pravda říká, že posádka má vždy nejvíc problémů k řešení nikoli za letu, ale na zemi. A za okamžik to začíná: volají z Prahy, že potřebují letadlo, ať urychleně doletíme domů, třeba prázdní. Cestujícím mezitím nějak otrnulo a rodí se klasická palubní vzpoura. Přichází spousta rozumbradů a radí nám, co bychom měli dělat. Po dvou hodinách dohadů je to jasné. Letadlo zůstává, cestující jdou na hotel a my taky.

Další den vymýšlíme spolu s dispečery rafinované řešení. Letadlo poletí domů nízko, v hladině 100. Cesta se tak sice znatelně protáhne, ale na druhou stranu systém přetlaku ochromený neznámou závadou nás tak nemůže přivést do úzkých. Protože ale naši charteroví cestující odmítají letět ve stejném stroji, vyměňujeme si je s cestujícími pravidelné linky, která přiletěla před hodinou. Ti o našem nočním dobrodružství nic netuší a tak si bezstarostně užívají vyhlídkový let v nezvykle nízké hladině.

Doma v hangáru pak mechanici nepřijdou vůbec na nic. Přetlak funguje, počítač hýbe ventilem bez zaváhání. Už to vypadá, že budeme s Lubošem za blbce, když úplně stejná závada potká po startu z Prahy další charter tentokrát do Egypta. Boeing putuje zas do hangáru a tehdy to konečně rozlouskou. Chyba není v počítači, ale ve ventilu samotném. V jedné poloze se zakousne do pouzdra a ne a ne se pohnout. Prohlížím si fotky přidřené klapky a vím, že jsme udělali zatraceně dobře, že jsme se s tím vrátili do Istanbulu.

2009

Březen 2009

Otevírám mail. „Naše firma podepsala smlouvu s jistou místní společností v libyjském Tripolisu. Kdo máte zájem o pětitýdenní rotaci, běžte se prosím zaregistrovat v kanceláři u asistentky letky.“ Jdu rovnou na letku a připojuji své jméno do seznamu, jako druhou položku.

Africká dobrodružství ve službách Nayzak Air jsou vylíčena ve starším článku, který zde na planes.cz vyšel na podzim 2011.

Když se z bezútěšných pouštních končin vrátíme nazpět do naší krásné a zelené Evropy, nestačíme se divit. Celé patro, kde byla šatna, koupelna, posilovna a sauna je pryč a namísto toho je zde spousta krásných nových kanceláří. Šatní skříňky se přestěhovaly do podzemí a jejich obsah na nás čeká v plastovém pytli.

A jako bonus přichází zpráva, že firma od začátku roku prodělala stovky milionů. Naše dobrodužná mise v africkém písku na věci nic nemění, dokonce se prý ani nedá říci, zda je tenhle kšeft ziskový!

Červen 2009

Radek svolává schůzi a o novém firemním logu se tam věru jednat nebude. Je to jasné, na stole je snížení platů a to prý má platit především pro piloty. Radek hovoří, ale copak to říká? Ta drzá namyšlená tlupa si prý nechce dobrovolně snížit platy. Kradmý pohled kolem sebe. Na schůzi s Radkem dnes dorazil jeden jediný pilot! Nenápadně schovávám bílou posádkovou kartičku na krku. Pomoc! Pak hovoří nějaká dáma a ostatní kancelářští zatínají pěsti. Ano! Oni, především oni, ta zpovykaná banda, ta ať si sníží platy, nejlépe o osmdesát procent. Nečekal bych, že nás budou úředníci milovat, to ne. Ale takový výbuch záště a primitivní pomstychtivosti rozdýchávám ještě poté, co si v podzemních katakombách navléknu ústavní prádlo a kráčím na briefing na odpolední Stockholm.

Srpen 2009

Kdo byl v Libyi, má nárok napsat se za odměnu na týdenní létání z řeckého ostrova Rhodosu. To se ví, že tohle si nemůžu nechat ujít! Horký středozemní vítr, hotýlek na pláži kousek od starobylého hradu a malé letiště pod kopcem na pobřeží. Nejspíš má i ILS, ale k čemu, to tedy netuším. V nádherném počasí vozíme celý týden turisty po středomoří, postupně přistáváme v Bari, Brindisi, vidíme Neapol a párkrát sedáme na Krétě. Večery jsou taktéž tradiční, česnek, olivy a lilky na talíři, v ruce sklenka retsiny v hospůdce na útesu. Je to placená dovolená s leteckým programem, za práci bych to neoznačil v žádném případě. Jen víc takovýchto akcí! Jenže zprávy z nejvyšších pater našeho chlebodárce znějí rozpačitě, a že Jardovo angažmá roztočilo spirálu zmaru, o tom už přestává být pochyb.

Říjen 2009

Další střídání v čele tlupy. Hlavní Alfa samec Radek odchází a místo něj je najednou nějaký Vašek, co si nechává říkat krizový manažer. Prý je to proslulý firemní řezník a tak se zvědavostí kráčím na jeho prezentaci. Prý to bude bolet, ale nakonec se můžeme uzdravit. Vzdáme se poloviny platu? I to by se dalo skousnout, jen ať už probůh nikdo té firmě nepouští žilou. Už žádné další nové kanceláře, funkce, nové zbytečné managery toho či onoho. „Z businessu musí čouhat holé kosti.“, tvrdí řezník Vašek a já říkám ano Vašku, jen do toho. Bohužel, nejspíš si nestačil ani vybalit a za pár dnů se zas poroučí. A přichází Mirek.

2010

Leden 2010

Letošní rok prý rozhodne. Atmosféra ve firmě je nedobrá a Mirek apeluje na kapitány, aby nepřipouštěli žádné debaty na téma budoucnost. Pochopitelně, že v kokpitech se o ničem jiném nehovoří. Jak únavné je slyšet denně ty výhrůžky, ty zaručené chodbové řeči, špatné zprávy ze všech stran a nekonečné spekulace. Ve firmě se čeká velký průvan, letadel bude méně a pochopitelně ne všichni to přežijí.

Začíná se rozjíždět nová firma – ČSA Holidays. Tahle parta prý bude létat jen chartery, wet lease kontrakty a podobná dobrodružství. „Přijď Honzíku k nám, to bude něco pro tebe.“, láká mne do nové firmy člověk, který měl pod palcem nedávné létání v Africe. Nakonec ale vítězí nedůvěra a dávám přednost poklidnému poletování z Prahy. Mé číslo už je docela dobré, tak nejhorší, co by mne mohlo potkat je asi návrat napět na ATR. Však uvidíme…

Duben 2010

Zbrusu nové slovo: Outsourcing! Cosi se děje a hezké to není a ani nebude. Zkouším si zvyknout na myšlenku, že bych opustil bezpečnou náruč své mateřské firmy a vydal se své štěstí lovit v kalných vodách. Pochopitelně, že bych maminku neopustil natrvalo, ale jen než se uzdraví a přijme nás zase s radostí všechny nazpět. Jak mimořádně cenná byla nedávná zkušenost s létáním z Tripolisu! Zvolna sestavuji portfolio svých dokumentů a začínám objevovat celý svět kontraktů a agentur, zkrátka expatský vesmír, o jehož existenci jsem měl doposud jen nejasné tušení. Na stole je první pokusný balónek – Flysama, saúdskoarabský low cost, nová firma, shání odvážné copiloty na bázi do města Jeddah. Zkouším si to představit - Saúdská Arábie uprostřed léta, muezzinův hlas pětkrát denně, horký oceán a věčný hukot klimatizace. Všechno je zakázané, nejbližší bar je tisíc kilometrů daleko a dva roky kontraktu před sebou. Nakonec neposílám nikam nic. Kdepak, od maminky se dobrovolně neodchází.

Srpen 2010

Další schůze odborů. Firma se řítí do pochmurných krajů, o tom není pochyb. Bude se řezat a škrtat a třeba dojde i na ten „outsourcing“, neboli vyhazování. Akční plán počítá s tím, že si každý vezme alespoň půl měsíce neplaceného volna, nebo si sníží úvazek. Jak snadné, ušetříme peníze a nikoho nepošleme na úřad práce. V odborářské anketě říkám „ANO“, ale nejspíš to nebude tak jednoduché. Jdeme si poslechnout odborářské bosse, jak nám to krásně ukážou v prezentaci.

Na pódium vystupuje šéfpilot, kapitán Pears, a jak se sluší, míří bez úvodu přímo k věci. „Kolektivní smlouva je jen jedna, princip seniority je v ní jasně zakotven a nepřipouští žádné rozdílné výklady. Fungovalo to, když jsme stoupali vzhůru, budeme se tím řídit i když pojedeme dolů. Vy všichni, jak tu sedíte, dobře rozumíte principu seniority? Je-li mezi vámi někdo, kdo tento princip nechápe, tak ať prosím povstane, nebo ať zvedne ruku.“ Nic, žádná reakce. Všichni sedí. „Dobře, tak tedy v tom máme jasno. Pokud by někdo chtěl tuto zásadu zpochybňovat, nabízet jiné interpretace, nebo ji soudně napadat, takový člověk je u mě naprostá TROSKA. Děkuji vám za pozornost.“

„TROSKA“, na to slovo si přesně pamatuji, včetně pohrdavé intonace. Kapitán Pears je muž, kterého v nelehkých dobách všichni potřebujeme. Člověk na svém místě. Jsem pyšný, že pocházíme ze stejného aeroklubu. Domů kráčím uklidněn a hned druhý den vyplňuji žádost o měsíční neplacené volno.

Podzim 2010

Měsíční plánek létání na Boeingu je jako noty na buben. Celou paletu destinací přebral Airbus a my už vlastně obsluhujeme jen Řím a Stockholm, jen někdy do toho skočí Budapešť nebo Varšava. S rozjezdem Holidays jsme také přišli o všechny chartery, takže létání na bulíku začíná být pěkná otrava. Čekám nějaký obrat ze strnulé mrtvolnosti, ale žádný prozatím nevidím. Takže to je ten nejlepší čas na slíbené neplacené volno a hurá na sjezdovku.

24.12.2010

Vánoce v Římě! Na štědrý den nezasedám ke stolu s rybou, ale do své milované kanceláře. Ve věčném městě je mírná středomořská zima a tak celá posádka sedíme na terase pobřežního hotýlku a srkáme z plastových kalíšků palubní víno. Je to rozlučka s boeingem a s ČSA, jen to ještě nevím.

23.1.2011

Venku zima, ale grog dnes nehrozí. Oblékám se zas na večerní Řím. Jako bychom nic jiného v posledních měsících nelétali. Zvoní telefon, volají dispečeři. Že prý to mám zrušené, neboť zítra ráno je pohovor s šéfpilotem. No tohle… Tak si zas svlékám bundu a stavím vodu na čaj s rumem. Nejspíš se nás budou snažit přesvědčit, ať si vezmeme na rok neplacené volno, nebo ať jdem zpátky na ATRKu nebo třeba na A320. Kapitánu Pearsovi, tomu dobrému strohému muži důvěřuji bezmezně a vím, že žádný podraz se konat nebude. Navíc mám své senioritní číslo a to se přece ctí nade vše, jak před nedávnem hřímal Pears z pódia v zasedačce.

Volá vyděšený kapitán Ondra z ATRky. Že prý má jít zítra na pohovor a jestli prý něco nevím. Nevím nic, jen opakuji, že Pearse znám patnáct let a že určitě nedopustí nějakou levárnu. V klídku, nohy na stole, přemýšlím, co s náhle získaným volným večerem.

24.1.2011

Takže pohovor se šéfem. V kanceláři bez oken sedí Pears, vedle něj nějaký týpek z personálního a v rohu se krčí šéf letky Boeingů, pan Kučeravý. Ještě než dosednu zadkem na židli, podává mi Pears s kamennou tváří výpověď. Tvářím se trochu překvapeně, trochu pobaveně. „To je fór, ne? Moje číslo…“ „Jste nadbytečný a na čísla od začátku roku nehrajeme.“ Obracím hlavu na letkového bosse, ale ten se snaží stočit do klubíčka. Celé představení trvá jen asi pět minut.

A tak jeden křivonohý skrček přišel o psí známku na krk, o notebook značky Dell, služební telefon a o skříňku v koutě šatny. Budiž řečeno, že za ty tři desítky let, co běhám po světě, jsem nejspíš takto čistý exemplář podrazu nejen nezažil, ale ani neviděl. Rozhodně nejsem žádným morálním vzorem a seznam mých hříchů je určitě delší, než rapid depressurization checklist. Tohle je ale jiné. Porušený slib, zlomená přísaha, zbabělá zrada a ukázkový hod přes palubu, v mých očích nechť jsou odplaceny ztrátou mužnosti. Týble, Hruško, Hlade, Kučero, Janoušku, Nováku a všichni, kdo máte v tomhle svinstvu prsty. Nechť vás cejch zrady provází po zbytek vašich dnů. V panice o vlastní teplá místečka jste ve vteřině popřeli všechno, co jste předtím na všechny strany hlásali. Takhle se chovají kokpitoví kamarádi, ta sevřená parta veselých mužů a několika žen. A to jde jen o kariéry a o pohodlí, co by se asi dělo, kdyby šlo o kejháky?

O skrčka ani moc nejde, o toho strach nemám. Oklepe se a nejspíš naváže na své vandrácké období, sbalí ruksak a půjde boxovat o štěstí do prapodivných krajů. U maminky bylo tak dobře a bezstarostně, ale možná, že stejně byl už nejvyšší čas vyhlásit samostatnost a vyrazit do světa na zkušenou. Co ale těch pár postarších kapitánů, kteří mamince sloužili dlouhá léta a najednou tu stojí s papírem v ruce?

Květen 2014

Vikingové bývali postrachem Evropy, ale sami se sebou žili vždycky v míru. A tak je tomu dodnes. Chaos v duši zvolna utichá, jak modrostříbrný kůň s osamělým jezdcem zvolna sjíždí k západnímu pobřeží. Dálný sever je lékem na existenciální úzkost. Klid duše, ten svatý grál západního člověka nenajdete nikde u teplého moře, ale spíše tady, v zemi jehličnanů a jahod. Může za to vzduch, spánek či jídlo? Stačí pár dnů a magie čistého polárního kraje mě má zas ve své moci. Zas usínám beze strachu na břehu fjordů a probouzím se zvolna do klidu od dětství nepoznaného. S úžasem sleduji, jak duchovní zklidnění likviduje všechny tělesné neduhy. Brýle na dálku jsou najednou příliš silné, klimatizací vysušená nosní sliznice se sama od sebe zahojí. Země hojnosti. Studený oceán je plný ryb a na kamenitých pláních vykukují klobouky křemenáčů. Měl bych hledat práci, bydlení, novou existenci, vrhnout se zas do každodenních šarvátek o místo na slunci, ale místo toho celé dny jen prosedím v tiché meditaci v míru se světem.

Věčně to trvat nemůže. A tak zas je tady Tromsø, severské velkoměsto s polární katedrálou a špinavým přístavem. Hledám svou starou firmu, kde mne kdysi dávno naučili řídit bagr a odkud vedla cesta rovnou za knipl ATRky. Ze staré party nezbyl nikdo, kromě majitele samozřejmě. Seveřané si na zbytečné kecy nepotrpí a tak stačí pár tichých slov. Vítej nazpět, zítra začínáš. Shazuji ranec z motorky, na stejnou postel jako před deseti lety.

Nejhorší je začít. Deset let jsem oblékal čistou bílou košili a černé polobotky, dnes ráno mne čeká oranžová kombinéza s logem stavební firmy. Za pár týdnů stesky spolehlivě přejdou. Kdysi jsem býval… už je to dávno. Život je vlastně krásně jednoduchý. Pořád venku na čerstvém povětří, sázíme stromky v městském parku, bohatému buzíkovi stavíme na zahradě terásky. Zdokonaluji se v bagrování a večery se sluncem nad hlavou uplývají v míru a v pokoji. Žízeň je velká a mívám ji poslední dobou často. Někdy se ale o samotě vydávám za hříchem do tajů polárního města a to mne pak má parta musí omluvit. Vikingské ženy mají široké boky, náznak bříška a spousty vlasů, a když přijde na věc, je jim úplně jedno, zda jste ředitel firmy nebo námezdní dělník. Vzpomínám na naše drahé stevardky a je mi lehko a dobře.

Jak mohlo léto přejít tak rychle? Je konec srpna a na šichtu si po ránu oblékáme vaťáky. Ještě měsíc a firma se pomalu uloží k zimnímu spánku a celá sezónní parta si půjde hledat robotu jinam. Dánové letí domů a vrátí se až v dubnu, ale co udělá skrček? Zamíří na letiště.

„Ano, pane, býval jsem rampákem a pracoval jsem i v jiných pozicích. Letištní prostředí dobře znám, dokonce mám ještě platné školení na Dangerous Goods.“

Prosinec 2014

Mám zas robotu, nakládám kufry. Vyložíme, naložíme a já se jdu zas dívat, jak všichni za polární noci létají vizuály. „Hej, skrčku, nečum furt na ty letadla.“ Jaké by to asi bylo, sedět zas na té židli, uměl bych to ještě? Pamatuji si vůbec něco?

Vím, krize zvolna přešla, konec světa se nekonal a Evropa konečně zvedá hlavu. Je tu nějaká nová parta a chtějí si vzít pár Boeingů na leasing… bude víc práce a třeba nakonec povýším i na toho rampáka.

Konec

Jan Kopička

Jakarta, duben 2013

Související kategorie