Můj milý zápisníku - Báječná léta s Jardou – díl I

• 25.09.2012 08:00
• na_cestach

Proč to čtete

Je to pozoruhodně ohraničený a uzavřený kus života, ze začátku plný nadšení a radosti a ke konci se stále zřetelnějšími šmouhami zmaru a zániku. Pro leckoho to budou možná banalitky všedního dne, pro mne to od začátku byla bohatýrská fiesta. Sedávali jsme v aeroklubové klubovně na baru, dávno předtím, než jsem se naučil znát všechny ty tajemné zkratky. Dopravní piloti, ti veselí muži s vrtulemi i bez nich, těm jsem chtěl piva otvírat a jejich historkám naslouchat. Upíjet se pomalu pivem ve stínu zaprášených modelů, kde starý kapitán celkem uvěřitelný příběh v náznacích vypráví a nechává nás hádat, kolikže těch stewardek tam na něj vlastně bylo.

Je to ale i příběh zrady a malosti, upoceného čecháčkovského podrazáctví. Pozoruhodné je, že někteří hrdinové vzestupu jsou totožní s démony zániku. Jejich jména nechť zůstanou zahalena, neboť nepíšeme žalobu, ale chceme vyprávět příběh. Přepsat deník, zachytit cestu a podělit se o vzpomínky. Ať to není povídání o Honzíkovi, ale o létání a o letadlech a lidech kolem něj.

Od okna se táhne chlad a do spánku se zakousne kohoutí zakokrhání. Chlapíkovi v hotelovém pokoji se zdá o krajině zahalené oparem odcházejícího léta. Převalí se na rozvrzané posteli a jak spánek pomalu odchází, tak se těší, jak za chvíli otevře dokořán okno, pak si obuje tenisky a rozvážným krokem projde probouzejícím se sídlištěm. Přejde silnici a pak vyběhne na své oblíbené kolečko lesní pěšinou. Ze začátku to bude bolet, ostatně jako vždycky. Ale už po pár stovkách metrů se jeho tělo rozpohybuje a ranní rozespalost pomalu ustoupí návalu endorfinového koktejlu…

Jenže něco je špatně. Kohout sice kokrhá vzorně, ale chladný vzduch se netáhne od okna. Vydechuje ho špinavá klimatizační bedna pověšená nad postelí. Spáč ve snu kroutí hlavou a na pár okamžiků se ještě noří do snů. „Allahu Akbar!“ V hotelovém pokoji se ale najednou zhmotní bezohledný táhlý zvuk, jakoby někdo naříkal a volal o pomoc skrze obrovský plechový trychtýř. Mešita je jen přes ulici a jemu zas dali pokoj na té horší straně. Když jekot skončí, nocležník ještě na chvíli usíná.

Krajina za oknem plná babího léta vypadá lákavě, ale i tady je něco špatně. Slunce vylézá nezvykle svižně a míří si to po obloze kolmo nahoru. Muž se posadí na posteli a mžourá na okno, které nejde otevřít. Je lajdácky zatlučené rezavými hřebíky. Dneska si tedy zaběhat nepůjde. No jasně, žádné babí léto a ani žádná lesní pěšina. Kdyby přeci jen vyběhl ven, tak ho nejspíš na první křižovatce něco přejede a i kdyby to náhodou přežil, vrátil by se z ranního běhu schvácený od horka, nadýchán pouličních smradů a z očistného ranního rituálu by rázem byla nechutná a špinavá honička.

Hotelovou koupelnu se místní uklízeči zjevně snaží čistit, stejně to v ní ale čpí jak ve vlhké jeskyni. Probuzená postava se vypotácí ze sprchy, stáhne z ramínka bílou košili a tmavé gatě. Kdepak, sladká Evropa. Utahuje kravatu a než zvenku zavře dveře od pokoje, tak si to rovná v hlavě. Je na Borneu, ve městě Pontianak a za chvíli cestou na letiště překročí rovník. První rok ve vyhnanství se pomalu nachyluje, jenže kolik takových ještě bude? Ne, ani teď na okamžik nelituje, že se dal touhle cestou. V rozhrkané dodávce se křivonohý muž choulí v sedačce a nechává se ještě na chvíli ukolébat. Přitom se noří do vzpomínek…

27.9.2003

Dneska přezkoušení IFR na L-200 a tím bych to měl mít všechno v kapse. Který ze vznešených pánů examinátorů to bude? S inspektorskou bandou z ÚCL už jsem měl tu čest, zrovna nedávno mi jeden z nich vyhrožoval, že mi roztrhá zápisník na cucky a projede mi čerstvý průkaz obchodního pilota skartovačkou… Takže jsem hned od rána natěšený a upřímně se nemohu dočkat, až s někým ze Vznešených zasednu do kokpitu.

V Tuřanech na letišti je po ránu už pěkná zima. Mažu na briefing a beru si z okénka všechny papíry na dnešní den. Na stojánku kousek od učebny zajíždí Beechcraft Baron s imatrikulačkou OK-UCL. Vrtule se ještě točí, když se otevřou dveře a jeho veličenstvo baron Člupný na mne cosi pokřikuje, nejspíš, že je rád, že mne zase vidí. Jsem také rád, že ho vidím. Doufám, že skartovačku na průkazy má sebou.

Dá si povinnou kávu se šéfem letecké školy a po pár víceméně formálních dotazech na téma přístrojové létání usedám do křesla L-200. Naštěstí s panem Pouchou, který se nezdá být tak bojovně naladěn. Cítím se velmi jistě, neboť na typu L-200 už mám nalétáno už téměř 23 hodin a tak pana examinátora rád svezu. Scénář přezkoušení se pohybuje v rozumných mezích mezi Brnem, Holešovem a Kunovicemi, přičemž zlatým hřebem programu je přiblížení 2xNDB na jeden motor v Kunovicích. Asi po hodině sedáme zpátky v Brně a ještě než se dotkneme dráhy, tak už vím, že je to doma. Poucha vyplňuje protokol, Člupný mručí a já se cítím jako kapitán triple sedmy po line checku.

10.10.2003

Copak aerolinky nevědí, že už mám hotové všechny kvalifikace? Už je to skoro dva týdny, co chodím po světě s IFR doložkou a ve schránce pořád nic. Čekal jsem nabídky od Emirates, Cathay Pacific a taky katarský emír měl volat, ale jakoby na mne všichni zapomněli. K naší domácí aerolince nastoupil nějaký Jarda Tvrdík a honí si triko, kolik nakoupí letadel, ale takhle lacino se se svými 250 hodinami přece neprodám! Místo toho si radši udělám výlet do Přerova za panem Navrátilem. Průkopník a dobrodruh, zachránce mladých nadějných letců! Tak jo, já si zaplatím typovku na L-410 a on mne tu a tam nechá svézt. To zní jako bezva kšeft. Koštuje to jen drobnost – typovka je bratru za dalších 170 tisícovek, tak to už abych zase balil kufry ke stěhovákům do Norska.

18.10.2003

Stačí pár dnů a mám po srandičkách. Na další investice fakt nemám, přecházím prťavým bytem sem a tam a koukám z okna, jak vítr po sídlišti honí spadané listí. Pošťačka zvoní a nese list. Od Jardy. Dostavte se prosím…s průkazem...na výcvikové středisko ČSA… a tak dále. Jarda nezklamal. Ještě ten samý den rozjíždím pátrací a sháněcí akci.

2.11.2003

Kolik se nás na takovém výběru může sejít? Deset nebo sto? Oblečen v nově pořízeném saku, stydím se ptát se na cestu k výcvikovému středisku ČSA. Podívejme, přestavěný hangár, uvnitř vše v bílé a modré. Ten chlapík za stolem má nepříjemně pisklavý hlásek. Bere do ruky mé papíry a pokyvuje hlavou. Rozstřel dnes začíná zkouškou z angličtiny, což pro začátek zní velmi povzbudivě. Tohodle se nebojím, protože mám v hlavě Přepínač.

Když se na začátku hry rozdávaly karty, dostal jsem na první pohled dost mizerné listy. Na vzhledu, osobním kouzle a inteligenci mne vzali dost zkrátka, ale protože nakonec přeci jen dostáváme všichni víceméně stejně, tak uvnitř paklíku karet se nacházel Přepínač. Při první frontální srážce s jazykem se ukázal a od té doby je mým esem v rukávu. Funguje jen na angličtinu, nepomáhá v učení ani neskýtá jiné výhody. Jen přepíná v hlavě dva jazyky a odhaluje to, co už tam nejspíš dávno bylo. Odkdy a jak se to tam ocitlo, to ať raději zůstane skryto. Dárek, který se dnes postará šťastný vstup do bitvy.

A taky že ano, netrvá to ani pět minut a je mi přidělen plný počet bodů a pokračuji do dalšího kola. Z osmdesáti pozvaných duší jich ale polovina kráčí z prvního dne domů s hlavou svěšenou.

18.11.2003

Takže jedem dál a čeká nás část znalostně technická. Sedíme v lavicích jako ve škole a kravata zas škrtí do čerstvě oholeného krku. Brýlatý muž rozdává testy a všichni se zakusují do baterie otázek. Už od první třídy vím, že když je příliš složité porozumět obsahu do hloubky, dá se to nahradit tupým namemorováním otázek a odpovědí. Tady to nebude jinak, tak kroužkuju odpovědi jako sportku a jsem si jistý, že povětšinou správně. Opatrný pohled na obě strany a okamžitě je jasné, že tohle kolo příliš zájemců nevyřadí. Za hodinu je po všem, testy jsou posbírány a za pět minut se brýlatý chlapík vrací a sdělí nám, že dále postupují všichni. Je to další laciné vítězství, ovšem nepochybuji, že čertík brzy ukáže zuby.

Po obědě nás postupně podávají od jedné lavice k druhé a u každé čeká přísně se tvářící muž a zapřádá přátelský pokec na téma čtení SIDů, STARů, TAFů, METARů, NOTAMů a různých rafinovaných zkratek. Jsem zelenáč a všechno znám jenom z teorie a ještě blbě a tak se musím snažit, aby to nepoznali! Poznali to, ale přesto jsem došel až na konec kolečka a jsem pořád ve hře!

27.11.2003

Dnešní psycho-dopoledne zahajuje postarší mohutný muž slovy „Pilot nemusí být žádný žádný Einstein, ovšem ani slabomyslný by neměl být.“ Mezi tyhle dva extrémy by se dalo vejít a tak se s nechutí pouštím do vyplňování odpovědí na mraky duchaplných dotazů. Osobnostní test – stojí v nadpisu. Dle struktury a obsahu otázek však docházím k závěru, že psychologa by nejspíš potřeboval ten, kdo tyhle testy sestavuje. Hotovo a doktor Chocholoušek si nás postupně bere na privátní pokec. Ukazuje mi na prastarém notebooku nějaké barvičky, v ruce míchá karty s čísly a do toho klade duchaplné otázky. Nejspíš chce zjistit, jestli jsem se v dětství počůrával anebo jestli jsem třeba neměl moc dominantní matku. Konečně jsem propuštěn a tím je celý výběr u konce. Tedy až na poslední sezení – pohovor před komisí.

5.12.2003

V ČSA i na jejím výcvikovém středisku se občas dají zahlédnout lidé, jejichž tváře znám důvěrně ze svého aeroklubu. Schovaní v drahých oblecích, bezchybně oholeni, s vážnou profesionální maskou. Chachá, kdybyste je viděli nedávno na Kladně na večírku… Někteří teď sedí za stolem a tváří se, že v sázce je vše. Vstupuji do učebny bez oken a snažím se tvářit vstřícně, asertivně, ale tohle mi nikdy moc nešlo „Proč se chcete stát pilotem zrovna u nás?“ usadí mne hned na úvod okostýmkovaná personalistka. Hned mi v hlavě proběhne pravdivá odpoveď: „Protože jsem právě skončil výcvik, mám jen něco přes 200 hodin, zkušenosti nulové a v podstatě vezmu vděčně cokoliv, co mi přijde do cesty.“ Místo toho ale raději prohlásím: „Protože pracovat pro národního dopravce je pro mne vysoce prestižní záležitost a pro každého domácího letce tedy touhou číslo jedna.“

Ještě pár otázek na předchozí kariéru (vyhlídkové lety, aerovleky a výsadky), pak pár lichotnických vět k mému Přepínači. Vycházím ze dveří a povoluji kravatu.

10.12.2003

Měla celá ta legrace nějaký smysl? Kdo ví, ten zatím nic nepoví. Abych si celou tu anabázi nepřehrával v hlavě pořád dokola, vyrážím o samotě na chalupu dřevo rubat.

19.12.2003

Zatím ještě žádný dopis nepřišel a nikdo nevolal, ale já už to vím! Z původního počtu osmdesáti uchazečů jich 39 vyhodili z angličtiny, čtyři neprošli přes teoretické testy a dva vyhodil Chocholoušek. Ten samotářský, arogantní podivín z Aeroklubu Kladno, co jsme ho nikdy neměli rádi, ten prošel až do konce a bude létat ATRku u ČSA! Neměl bohatýho fotra, a tak musel makat rukama, kde se jen dalo. Každé léto, když jeho kámoši odjížděli plachtit na soustředění, on stál s palcem u silnice, aby se o pár dnů později ucházel o nějaký job v zemi fjordů. Viděli jste ho, jak si balí kufry a tiše jste se mu smáli. Teď ale nestojí na konci, ale na začátku.

3.1. 2004

Od Jardy přichází další dopis, takže všechno už mám oficiálně černé na bílém a můžu bouchnut špuntem. Radost trochu kazí, že Jarda nepíše nic o tom, od kdy mne vlastně chce. Nevadí, udělám si přednástupní dovolenou. Balím snowboard a hurá na hory, sněhu je dost a dřeva na topení taky. Před nedávnem ho sem nějakej maniak natahal pěknou hromadu.

14.2.2004

Dnes telefon z firmy, paní se ptá, kdy můžu začít. Co nejdřív! Takže moje první skutečné zaměstnání začne 1.3.2004. Jak mi to půjde? Nenarazím na někoho, jak bývá mým zvykem? Upřimně si slibuji, že nasadím tu nejvstřícnější masku a i kdybych potkal mimořádného šmejda, tak své osobní kouzlo pozdržím na uzdě a ze všech sil se vynasnažím na nikoho nevystartovat.

1.3. 2004

Je hnusně, na boty se lepí vlhké vločky, ale ve vzduchu je radost. Kráčím na výcvikáč a stává se ze mne zaměstnanec národního dopravce. Jsem nejmladším kandidátem ze šesti pilotů, kteří se tu dnes scházíme. Dva na Boeing a čtyři na ATRku. Za to ATRo jsem moc rád, protože posadit zelenáče rovnou do tryskáče mi zní jako ne moc prima nápad. Nicméně Jarda objednal, není čas na rozjímání a i k takovým případům dochází.

7.3.2004

Za námi jsou zajímavá bezpečnostní školení, doma na ramínku se houpe uniforma a můj prastarý renault dnes veze domů náklad literatury. Na počítačové učebně začíná CBT a konečně se dozvím i něco o letadle.

22.3.2004

Dnes se vůbec poprvé podívám do kokpitu, čeká mne úplně první let na čumendu, neboli observer. Poprvé v životě mám taky na sobě uniformu. Na briefingu se potkám s kapitánem Křečkem a o hodinu později se usazuju na prostřední židli v jedné ze čtyř dlouhých ATR 72. Ti dva to mají fakt nacvičené, působí to jak koncert bez dirigenta. Všechno přesné, efektivní, úsporné. Mapy, clearance, checklisty, příprava tratě, komunikace s rampákem. Tolik detailů a přitom jim nic neunikne, než bys řekl švec tak odstartujeme a stoupáme směrem na Vožici a já tiše pláču smutkem. Tohle se nikdy nemůžu naučit! Zvládnul jsem lítat okruhy na L-200, ale tohle je proti tomu kosmická loď.

Zdá se to jako chvilka a už jsme na přiblížení ve Sliači, koukám do mapy na strmý ILS a ven z okna na všechny ty kopce kolem. Kapitán se mnou vykoná rituální obchůzku stroje a za chvíli už zas stoupáme proti Polanským kopcům a o hodinku později jsme doma. Veselá posádka vyráží ještě na další linku a já svlékám uniformu a kráčím poněkud otřesen mohutností úkolu, který mne čeká.

8.4.2004

Pozemní školení skončila a začalo jít do tuhého. V sedm ráno sraz na letišti za účelem odletu na simulátor! Celá ATRkovská banda se schází u terminálu, na sobě košilky a v ruce kufříky s kolečky. Jen jeden borec vypadá jak starý vandrák, má na sobě maskáčové gatě a na zádech batoh, který toho už dost pamatuje. Celý čtyřlístek kandidátů doplňují dva instruktoři. Kapitán Romeš, s tváří pouličního zápasníka a kapitán Třípivník, zástupce stíhacího letectva, který kolem sebe šíří falešné fluidum asketického muže.

V Toulouse je horko a lidé s námi odmítají komunikovat jinak, než po jejich, ale to jediné nám trochu kazí dojem z hezkého výletu. Všichni jsou samá srandička, v půjčovně fasujeme malý peugeot a hurá do města a bydlet. Hotel je slušný, s klidným dvorkem a navíc přímo v centru. Odpoledne pak je úvodní briefing s instruktory a párování do výcvikových partnerských dvojic. Jsme si navzájem přiděleni s kolegou Petrem, bankovním úředníkem z Plzně. Nejspíš zjistil, že ho ty sekretářky už nebaví a rozhodl se je vyměnit za stewardky. K mé nemalé radosti a úlevě je nám přidělen Romeš jako instruktor. Jako zapřisáhlý civilista rozhodně vítám, že nás nebude koučovat bývalý armádní kádr.

„Nejdůležitější je debriefing“, prohlašuje pak Romeš, „simulátory můžete kurvit dle libosti, ale kdo nebude správně debriefovat, tak ten u mne neprojde.“ A tak se všichni povinně odebíráme do lokálu a poctivě se věnujeme prvnímu debriefingu. Místní jsou tou bandou trochu vyděšení. Tihle nesrkají víno, jak by se na jižní Francii slušelo. Místo toho do sebe lámou jednu pintu piva za druhou. Večer uplývá v družné radosti a simulátorový měsíc je tak zahájen v souladu s nejlepšími leteckými tradicemi.

10.4.2004

První lekce a první seznámení s bednou. Jako mladšímu z dvojice je mi hned zkraje přidělena kapitánská židle. Teoreticky jsme s Petrem měli mít vše nacvičené nasucho, ale přesto to jde velmi ztuha a k prvnímu vzletu se dostáváme až asi po půl hodině prokousávání skrze postupy a checklisty. Romeš sedí v instruktorském hnízdě za námi obložen obrazovkami. Pozoruje, sleduje a občas si zapisuje. Do našeho snažení ale nezasahuje. Konečně letíme a oba si postupně zkoušíme tu krásnou klukovskou hračku. První hodinu jsme jak dva malí synci, blbnem, létáme ostré zatáčky a souvraty. Po výměně židlí Romeš zvolna začíná s výcvikovým programem a ke konci přichází i první studený pot.

18.4.2004

Naše první lekce byla jediná v normální denní dobu. Má to svou logiku. ČSA si nakoupila své nové vrtuláče a jako bonus dostala hodiny na továrním simulátoru v Toulouse, aby si na nové stroje mohla vycvičit posádky. Proč ovšem plýtvat příjemnými denními sloty na nějaké burany z východu, když mohou hezky létat v noci? A tak další sezení se vždycky odehrávají v třeskutých hodinách. Jak program pokračuje, jezdíme vždycky na hotel nad ránem, rozklepaní a vyšťavení. Romeš objevil, že tenhle moderní simulátor skrývá řadu zajímavých vychytávek, jako je třeba vyvíječ kouře. Pokřikujeme na sebe s Petrem sloními hlasy, masky na ksichtech, zpod pedálů se valí mračna diskotékového dýmu a šprýmař instruktor se zajíká smíchy „To je hnusný, to je bezvadný!“

28.4.2004

Icing, icing, námraza, frost, ice a led, to je ATRkovská hysterie. Několikrát nám to instruktoři dají pěkně vyžrat. Rychlost a výkon a hlavně anti-ice a de-ice a ice evidence probe. Kvůli námraze ochutnáme i pár shakerů a tak to má být. Těžko na cvičišti…

Přišli jsme na chuť té záplavě vína všude kolem nás a tak večery trávíme více ve francouzském stylu. Na hotelovém dvorku sedáváme dlouho do noci a sosáme ty dobré šťávičky. Jsou to krásné dny hojnosti, jsem tu mezi svými a život má jasnou šipku. Chvílemi ani nevěřím, že loni touhle dobou jsem se v sešlapaných teniskách ucházel o místo pomocného dělníka v zapomenutém kraji za polárním kruhem. V ruce lopatu, v kapse svačinu a studené polární slunce nad věčně nad obzorem. Skládal jsem pilně dlažbu na dvorku čerstvě dostavěné školy a nad hlavou tenkrát svištěla jedna ATRka za druhou. Třeba jednou…říkal jsem si…

10.5.2004

Trenéři se už dávno vyměnili, jsme skoro na konci programu a výcvikové dvojice jsou rozděleny. Každému zelenáči je přidělen skutečný kapitánský kandidát. Fasuju kapitána Tomáše. Nebo vlastně spíše on fasuje mne. Závěrečné přezkoušení vystřihneme ke spokojenosti examinátora, ale pro mne je to těžce vydřené vítězství. Létání na simulátoru není žádná počítačová hra, naopak, je to jeden z nejtvrdších jobů na zeměkouli. Když se lekce povede, stříká z nebohého cvičence na konci sezení studený pot a takové přezkoušení na typovku míří až ke dnu duševních sil. Když je ale po všem, dostaví zasloužená úleva. Bez debriefingu to nepůjde ani tentokrát a tak sedíme nad ránem v pokoji plném papírů a popíjíme whisky. S podepsaným protokolem na stole si zapaluji vítězný doutník.

28.5.2006

Base training, to je asi ten největší odvaz z celého výcviku. Je-li cvičenec dopravním letounem nepolíben, je třeba odlétat s ním několik okruhů s prázdným letadlem pod dozorem výcvikového instruktora. Takže dneska odpoledne nám operačka půjčuje prázdnou OK-XFB a jdem s ní blbnout do Vodochod! Každý si má dát čtyři okruhy a dva go aroundy. Kolega má odlétáno, ATRka se otáčí na konci vodochodské dráhy a Romeš mě volá do kokpitu. Oni to snad myslí fakt vážně, simulátor byl jenom jako, ale tohle je opravdové letadlo a já si mám sednout za knipl! Tak teda jo, šplhám se na pravou sedačku, přečteme si checklisty a za chvíli už tahám ATRo proti obloze. První poznatek – je to jednodušší než na simulátoru. Autopilot zůstává vypnutý, snažím se v ruce vyseknout pěkný okruh a na nic nezapomenout. Vždyť je to vlastně jen taková větší dvoustovka Morava a navíc jsme tu na to dva. První přistání je úplně čítankově zelenáčské – nezvyk na vysokou hmotnost, zděšení z mohutné setrvačnosti a pozdě vyrovnání, takže rána o asfalt je opravdu pořádná. Děláme touch and go a při druhém okruhu nám dělá zvědavou společnost prototyp Ae-270, co ho zrovna ve Vodochodech zalétávají. Táhne za sebou protivývrtkový padák a létá s námi okruhy ve dvojici.

S ATRkou bych si určitě vydržel polétat i déle, dovedl bych k dokonalosti přistání a možná i pěkný VFR let okolo Řípu by byl poučný… Jenže musíme hračku vrátit, protože za chvíli jde na večerní Mnichov a tak po posledním okruhu máváme Aeru a míříme rovnou do ILSu dráhy 24. Zůstávám za kniplem a v Praze přistáváme z cvičných důvodů bez klapek.

21.6.2004

Line training začíná a chudáci cestující do Bratislavy vůbec netuší, že jeden z pilotů dneska vlastně letí úplně poprvé. Kapitán Čert to naopak ví moc dobře, ale dobrou náladu mu to nekazí a pořád rozdává úsměvy na všechny strany. Propisky, letový plánek, tabulky letišť, frekvence a mapy, ve všem mám zmatek. Na své úplně první lince mám být pilotem letícím, ale Čertík za mne musí dělat polovinu úkonů, protože prostě nestíhám. Alespoň že se mi v BTS podaří celkem pěkné přistání, jsem na sebe pyšný. Bohužel ale trochu mimo osu, což je prý ale chyba větší, než pořádná rána o zem.

Cestou zpátky si měníme role a já se ujímám komunikace. Kecání mi celkem jde, a tak se v mé výcvikové žákajdě nakonec vyjímá jednička s hvězdičkou. Jdu domů a už zase kouřím doutník. Dnes jsem se ctí definitivně přišel o kokpitové panenství. Dotlačil jsem svou káru až takhle daleko a posměváčkové, trhněte si nohou.

22.6.2004

Kapitána Pearse čeká dnes perný víkend s vyjeveným žákem. Začínáme ranním Hamburkem. Pro mne je to třetí let v životě a první letiště s pořádným provozem. Široké Labe je na dohled, když Pears náhle dostává nápad, že by si cvičenec mohl vyzkoušet vizuální přiblížení. Mám na to zdrženlivější názor, ale to už to v kokpitu zacvrlikalo, autopilot se odpojil a director zmizel z obrazovky na znamení, že to mám pevně a neomylně v paži. Kuk ven z okna a opravdu, na břehu řeky je letiště. Asi jsme udělali něco špatně, protože jsme skoro nad ním. Je mi blbé se ptát, jestli tam opravdu budeme přistávat a tak zabodnu pohled do přibližovací mapy. „Hamburk Finkenwerder – do NOT mistake for Hamburg International“. Pears se tlemí. Zřejmě oblíbený instruktorský trik. Letím neohroženě dál a za řekou se objeví to správné letiště. Máme volno a tak vyseknu kratší okruh, po otočce do osy nezapomenu na podvozek a chvilku nato už dosedáme na pogumovaný německý asfalt. Na osu a měkce.

21.7.2004

Žákajda je popsaná, úlohy splněné a navštívená letiště orazítkovaná. Ráno na briefingu nás čeká pan examinátor. Sveze se s námi na jump seatu a bude si zapisovat, jak mi to po měsíci jde. Když bude spokojený, orazítkuje protokol a žáček přestane být žáčkem a bude vypuštěn do ostrého provozu jako plnohodnotný copilot. A tak se i stalo. Byl to fofr, celkem překvapivě jsem proklouzl celým line trainingem bez významnějšího šrámu a přesně měsíc od první linky je ze mne normální řadový copilot na ATR. Už zas kouřím doutník, letos už potřetí. Jedu z velkého letiště rovnou na to malé, kde jsem vyrostl. Tam vytlačím z hangáru L-40 Meťáka, hážu batoh na zadní sedadlo a zamířím do Rakovníka, poprvé v životě se zúčastnit letního plachtařského soustředění.

19.9.2004

Ve výcviku každý začínající letec létá s instruktory, v hlavě má všechny stránky příruček, předpisově vyplňuje dokumentaci a zná i ty nejjemnější nuance provozních postupů. S line checkem za zády však nastává to pravé učení. Každý kapitán si létá ATRku trošku po svém a chudák žáček z toho je trošku v šoku. Před čerstvým copilotem defilují řady výrazných individualit. Špatný, či nebezpečný není naštěstí nikdo, ovšem některé kapitánské osobnosti jednoduše nelze přehlédnout. Třeba zrovna tenhle chlapík, kapitán Monte, bývalý stíhač. Jsme v Mnichově a je Oktoberfest. Proslulý pivní lunapark je v tuhle dobu atrakcí číslo 1 a na letišti je to znát. Rampák přibíhá do kokpitu a hlásí, že místo dvaceti cestujících budeme mít plné letadlo, neboť Lufthansa prý zrušila linku. Zjišťujeme, že nám to nevychází na váhu s palivem, protože jsme si ho kvůli počasí vzali v Praze trochu víc. Normálně by to nebyl problém, ale co teď? Budeme odsávat? Monte se viditelně děsí komunikace s rampákem. „Vybavíš to, hej?“ Jasně, že jo, ale vrtá mi hlavou, že proč to sakra nevybaví sám. Tenhle kapitán je prostě pašák, z angličtiny se naučil jen těch pár nezbytných frází a přesto prošel až sem, na kapitánské křeslo. Létat umí, ale normální konverzace není schopen.

7.10.2004

Země beznaděje, tak říkají ATRkaři Finsku. Léto umřelo, zadumaná podzimní obloha, dny už jsou krátké a studený vítr od oceánu. Abstinenti zde v zimě páchají sebevraždy.

Simulátor je Finnairu, instruktora máme vlastního. Když večer sedíme v sauně, ještě netuším, co všechno jsem za ten půlrok poztrácel z paměti. Během dvou sezení zjišťuji, že býti letcem znamená především pořád se učit, tlačit si do hlavy všechny ty příručky a poučky a to bez ohledu na to, že z druhé strany zas vypadávají ven. Dostáváme trochu za uši, ale jen vlídně a já přivolávám zpět dobrého ducha, který mi ukazoval cestu skrze celý výcvik. První recurrent po půl roce je prý úplně nejhorší. Tak to teda můžu potvrdit. Příští už bude lepší.

(bude pokračováno)

Související kategorie