Simulátor Airbusu A380-800 ve Frankfurtu nad Mohanem

• 05.02.2012 18:00
• stalo_se

V neděli 2.10.2011 se uskutečnila pro pražské letiště historicky první návštěva velkokapacitního letounu Airbus 380-800, který zde přistál v rámci předváděcího letu v barvách společnosti Lufthansa. Na tuto akci jsem dostal na poslední chvíli pozvánku, a tak jsem využil této příležitosti k dalšímu seznámení s uvedeným letounem. Po oficiálním přivítání osádky vedené šéfpilotem Lufthansy Wernerem Knorrem jsem jej oslovil, zda by bylo možné vyzkoušet si jejich letový simulátor umístěný ve výcvikovém středisku na letišti ve Frankfurtu nad Mohanem. S ohledem na čilý ruch kolem včetně kordonu novinářů mi doporučil, abych se za nimi raději stavil v kokpitu stroje.

První návštěva A380 v Praze – průlet na dráhou 24. Foto Lubor Obendrauf.

To se následně povedlo a chvíli jsem si s ním a jeho kolegou – také kapitánem – Ingo Meyerdierksem o této možnosti pohovořil. Oba mi doporučili, abych se na jejich výcvikové středisko obrátil velmi rychle. Přibývají totiž další piloti čekající na přeškolení na tento typ letounu a tak je simulátor vytížen čím dál více. Poděkoval jsem a po návratu domů jsem se dostal na webové stránky organizace, na kterou jsem byl oběma odkázán. Stačilo pár e-mailů a poté ještě zajistit platbu této akce bankovním převodem. Následně přišlo potvrzení – den D bude neděle 6.11.2011! Akci jsem spojil s návštěvou známé burzy leteckých materiálů nedaleko letiště ve Frankfurtu, moje paní se alespoň „sveze“ v simulátoru v roli pozorovatele.

Tak tady to vlastně začalo. Debata o řízení A380 v kokpitu stroje v Praze. Vlevo šéfpilot Lufthansy Werner Knorr, vpravo jeho kolega Ingo Meyerdierks, zcela vpravo já. Foto: Petr Beran.

V uvedený den jsme se na letiště dostavili se slušným předstihem, což se nám vyplatilo. Z plánku, který nám byl zaslán organizací zajišťující vytížení simulátoru A380, nebylo vůbec jasné, kterým autobusem do výcvikového centra Lufthansy dorazit. Naštěstí jako na každém letišti pomohla přepážka informací. Společnost Fraport zajišťuje zdarma (a to opravdu!) autobusové spojení z východní do západní části letiště – busy OST-NORD. Každé stanoviště autobusu je označeno – např. TOR 13. Klíčové je sledovat, kterým směrem autobus jede – jinak hrozí krapet delší vyhlídková jízda po letišti...

Autobus nás doslova během pár minut dovezl k cíli naší cesty. Několik moderních budov je současné výcvikové centrum společnosti Lufthansa a je znát, jak na nich rozhodně nešetřili. Po stisku zvonku u vstupu do areálu stačilo nahlásit jméno a hned jsme se dostali na recepci. Pak už následovala známá procedura jako v každém podobném zařízení – ovšem s výjimkou úschovy pasu (u domácích jejich německých ID) v recepci po dobu pobytu v centru... Ano, pas nemá právo nikdo vzít do zástavy, ale... Po vlídném přijetí dostáváme identifikační kartičky s označením „Visitor“a čekáme na našeho instruktora.

Výcvikové středisko spol. Lufthansa ve Frankfurtu n. Mohanem. Foto: Lubor Obendrauf

Po chvíli přichází menší muž důchodového věku. Typický pilotní kufr dává tušit, že má již něco nalétáno. A skutečně: Klaus Karstëdt před několika lety dolétal jako F/O na Boeingu 737 klasické generace u společnosti Lufthansa. V současné době je zkušeným instruktorem na několika(!) typech simulátorů. Jsme celkově tři jako „pilotní žáci“ a má paní byla pasována do role pozorovatele s právem sedět na jump-seatu simulátoru A380. Po krátkém přivítání odcházíme v jeho doprovodu do vedlejšího objektu, kde je řada full-motion simulátorů.

Po vystoupání do druhého patra míjíme řadu typů: Boeingy 767, 747, velmi zajímavý (alespoň pro mne) MD-11F a pak následují Airbusy. Je zde zastoupena stará dobrá klasika A300/A310 vedle novotou vonící A320 s designem snad od Porsche? Hned vedle stojí náš „double-decker“ A380.

My ovšem začínáme náš briefing v jedné z učeben centra. Předchozí skupina se trochu zdržela a tak zatím nemáme k dispozici všechny pomůcky pro představení pilotní kabiny A380. Následuje dotaz, zda-li někdo z nás má již nějakou platnou pilotní kvalifikaci. Chvíli váhám, protože moje ATPL licence je již dlouho neplatná. Poté mu sdělím, jak jsem před lety létal jako F/O na Airbusu A300 B4-200 u dnes již neexistující společnosti Air Inter ve Francii. Směje se, že o to bude mít méně práce, což si samozřejmě nemyslím...

Nicméně náš instruktor začíná doslova „od píky“ – po krátkém uvítání nás všech vytahuje mazácky z kufru nastrkovací model Boeingu 737-300 v měřítku 1:200 (samozřejmě v barvách Lufthansy...) a na něm nám ukazuje základy řízení běžného letounu. Velmi stručně probíráme princip letu, kdy Klaus hojně využívá prezentace ve svém notebooku – tu nám pouští projektorem na plátno. Po základech létání kolegům vysvětluje mechaniku křídla – tedy funkce křidélek, spojlerů a vztlakových klapek. Postupně se dostáváme k proudovým motorům a jejich ovládání včetně základu běžné palivové instalace dopravního letounu.

Mezi tím se již vedlejší učebna uvolnila a tak se přesouváme tam. Tato místnost je již vybavena podrobnými nákresy přístrojového vybavení kokpitu A380 včetně nezbytných popisků v angličtině. Náš instruktor dává nyní prostor pro dotazy týkající se všeho předešlého. Oba moji kolegové se ptají na možnosti přistání s omezeným vysunutím vztlakových klapek a také na problematiku nouzového vysunutí podvozku. Nejsou sice piloti, ale je znát, jak určité znalosti rozhodně mají. Klaus trpělivě vysvětluje a využívá k tomu i bílé tabule, ostatně ta je každou chvíli plná jeho nákresů.

Po krátké pauze s nezbytným občerstvením začínáme již probírat základní letové přístroje Airbusu A380. Zde je vidět poměrně přehledná koncepce letounů Airbus – prakticky každý, kdo létá tyto letouny, nemá větší problémy s přechodem na uvedený typ stroje. Společnost Lufthansa v současné době přeškoluje zejména kapitány Airbusů A330 a A340, uvedené stroje jsou k A380 nejvíce podobné z hlediska pilotáže. Klaus jako zajímavost uvádí, jak přeškolují i vybrané kapitány z letounů Boeing 747-400. Ovšem v tomto případě trvá takový výcvik zhruba dva měsíce, např. u přechodu z Airbusu 340 je to zhruba tři týdny.

Náš instruktor detailně vysvětluje principy řízení A380 a hned na nákresech přístrojů upozorňuje, co se nás bude týkat a na co si dávat nejvíce pozor. Přechází rovnou k tomu, jak bude probíhat naše činnost po startu, v jakém kurzu stoupat – ve vazbě na rychlost samozřejmě zasouvat vztlakové klapky. Upozorní, jak si všichni vystřídáme pozici kapitána – tedy pilota řídícího, i druhého pilota se všemi povinnostmi k tomu. Poté, co jsme prošli všechny základní systémy řízení A380, byl prostor pro naše další dotazy. Vše se točí kolem rychlostí, výšek a také ovládání motorů v různých režimech letu. Klaus je trpělivý, cokoliv vysvětluje jednoduše a přehledně. Jsou znát jeho letité zkušenosti s podobnými „dárečky“ jako jsme dnes my!

Kokpit A380 Lufthansy reg. D-AIMF při návštěvě v Praze. Foto: Lubor Obendrauf

Před vstupem do vlastní kabiny simulátoru radím kolegům návštěvu toalety, abychom pak nezdržovali vlastní létání. Měl jsem smůlu, vrátil jsem se jako poslední a... byl jsem určen jako první na levou sedačku! No paráda, skoro jako u nás... Krapet protestuji, protože zatím jsem měl několikrát sidestick pouze v pravé ruce – ale mám smůlu, bereme si jen pár drobností a odcházíme. Po několika schodech se dostáváme přes zvedací lávku se zábradlím do kabiny simulátoru Airbusu 380-800. První dojem – pěkný a prostorný úřad! Na další není čas – sedám si na levou sedačku, tlačítky si seřizuji její polohu a vážu se bezpečnostními pásy. Kolega ve funkci druhého pilota bojuje s nastavením sedačky i kurty – po zásahu Klause je vše v pořádku.

Jako letiště pro start a následné přistání jsem si vybral nový Hongkong – Chek Lap Kok Intl.

Budu startovat z dráhy 07L, tedy „levé sedmičky“. Počasí paráda – jasno, bezvětří, teplota 28° C a máme celkovou startovní hmotnost plných 350 tun! Klaus s námi ještě jednou probírá vše potřebné a pak mne plácne po rameni se slovy: „Je to na tobě, jdi na to!“

Dle dřívějších zvyklostí posouvám páky ovládání motorů zhruba na 15% výkon a po rychlé kontrole jejich hodnot rovnou na startovní výkon. S mírným zpožděním nás čtyři proudové motory Rolls-Royce Trent 900 ženou vpřed. Je tu rychlost 100 kt, všechny systémy pracují bez problémů, zhruba při 130 kt máme Vr a já jemným přitažením sidesticku zvedám A380 do vzduchu. Paráda – ale honem ustálit stoupání cca na 15 m/sec., kolega hlásí „positive climb“ a já mu dávám povel pro zasunutí podvozku „gear up!“. Byli jsme nahoře ani ne po 2000 metrech pohybu po dráze, což je slušný výkon. Dle pokynu instruktora po chvíli upravuji stoupání cca na 10 m/sec, kolega mi stahuje otáčky motorů dle dohody na snížený stoupací výkon. Postupně zasouvá klapky za dohledu instruktora a já nakonec přecházím do horizontálního letu zhruba ve výšce 4000 stop. Po startu se nám objevuje krásná scenérie starého Hongkongu a rychle poznávám i staré letiště Kai Tak. Dnes tam je velké golfové hřiště, různá staveniště nových budov a také sklady stavebního materiálu. To je dokonce krásně vidět i na simulátoru!

Simulátor A380 ve Frankfurtu nad Mohanem. Foto: Lubor Obendrauf

Dle pokynů Klause si zkouším zatáčky s různými úhly náklonu, létáme vše nad mořem s městem na dohled. Čas letí jako blázen a je třeba se připravit na přistání. Zde Klaus let přerušuje, krátce nám vysvětluje další činnost. Budeme přistávat na stejnou dráhu – 07L a tak nás „pověsí“ nejdříve v její ose a to ve vzdálenosti cca 15 km. A už zase letíme!

Kontroluji rychlosti, opravuji úhel klesání – podle VASI signalizace jsem byl mírně pod osou sestupu. Vše je nyní v pořádku a rychle se blížíme k dráze 07L. Před dosažením výšky 100 ft začínám řádně přitahovat sidestick. Nejprve to trochu přetáhnu a mašinu skoro nutím držet horizont (to ten hrozný nezvyk řídit LEVOU rukou), hned poté se mi daří se strojem trochu více „praštit“..a...přistáli jsme! Pokládám příďový podvozek, kolega vysouvá spojlery naplno. S ohledem na rychlost dávám plný revers, velmi brzy rychlost klesá pod 80 kt, tak jej vypínám a stačí dobrzdit klasicky zašlápnutím horní poloviny pedálů. Pro jistotu aktivuji parkovací brzdu – a je to za mnou.

Klaus nám blahopřeje k úspěšnému přistání a oznamuje, jak to budu mít nyní trochu těžší.

Vracíme se opět cca 15 km od letiště, budu přistávat na stejnou dráhu – ale nyní jsem zcela ze směru a budu muset provést celé finální přiblížení včetně usazení sám. Po předchozí zkušenosti volím raději jemnější styl řízení a ejhle – mašina je krásně stabilní. Zpočátku volím menší stabilizované klesání a hlídám si přechod do zatáčky, abych ji zbytečně nepřetáhl a nemusel se vracet do kurzu. Vychází to vcelku slušně, po chvíli jsme bezpečně usazeni v ose dráhy a přesně na sestupové rovině. Hrome, tak a teď se tam ještě udržet!

Přistáváme ovšem vizuálně a doslova v „oleji“ – žádný vítr nehrozí. Přelétnu očima přístroje, vše v normálu. Kolegovi velím vysunout podvozek a po známé zvukové kulise je všech 22 kol venku za zhruba 18 vteřin. Nicméně visím mírně vlevo a tak se jemným pohybem sidesticku vracím zpět do osy dráhy 07L. Poslední úkony před přistáním – kola, klapky, výkony... a je tu výška rozhodnutí. Přistáváme, něco málo před výškou 100 stop (100 ft) s citem přitahuji. Nyní podrovnání stroje vychází a po chvilce „bouchám“ hlavním podvozkem o dráhu. Kolega přidává spojlery, trochu okořenit reverzem a... jsme zpátky v Hongkongu, odkud jsme předtím odstartovali. Krátké blahopřání instruktora, následuje fotografie na památku (Klaus se zubí, že jediná legální – jinak je focení přísně zakázáno) a už se dle dohody střídáme. Ejhle, trochu jsem se zapotil, i když jsme sedali v parádním počasí. Sedám si vlevo na jump-seat a na moje místo jde další kolega, který předtím letěl jako druhý pilot. Ano, tak takto létá A380. Stálo to za tu cestu, další zkušenost se vždy hodí.

Motory A380 – Rolls-Royce Trent 900. Návštěva A380 v Praze, za zmínku stojí prohnutí křídla... Foto: Lubor Obendrauf

Kolega na levé sedačce si vybírá své oblíbené letiště – Miami. Klaus jej hned upozorní, jak i tam A380 na lince Lufthansy létá. Dnes je venku snad poslední teplejší víkend tohoto roku (necelých 17°C), jak je asi tam? Na úvahy není ale čas. Po nezbytné krátké instruktáži kolegové se již rozjíždějí po dráze. Rychlost opět narůstá, je tu 135kt, stačí mírné přitažení a jsme opět ve vzduchu. Vzal za to pořádně, až jej instruktor musel požádat o mírnější stoupání. Předtím si v USA zalétl z pravé sedačky Dassault Falcon 900EX a tak skoro zapomněl, jak už nesedí v této stíhačce. Po startu kolega stále stoupá v ose dráhy. Miami – přelétáváme pobřeží, kolem hotely a pláže, hotely a pláže... Není čas se extra kochat, Klaus mu oznamuje, na jakou dráhu budeme přistávat s udáním kurzu pro finální přiblížení a doporučenou rychlost klesání v daném sektoru letu. Probíráme postup nezdařeného přiblížení a náš instruktor každému připomíná jeho činnost včetně předepsaných úkonů bezprostředně před přistáním. Volá na kolegu, aby se snažil držet při sestupu podélný úhel max. 2,5° a ten jej opravuje na uvedenou hodnotu. Jsme na krátkém finále dráhy 26L, kolega jen trošku přehnal úhel klesání a tak jej rychle srovnává. Vysouváme vztlakové klapky až na maximum, podvozek je dole a kolega náš „double-decker“ posadil přesně v ose dráhy tam, kam jej instruktor směřoval. Reverz, rychlost rapidně klesá a další úspěšné přistání máme za sebou.

Po krátkém blahopřání Klause si opět měníme místa.

Já nyní poletím jako druhý pilot a na levou sedačku se kurtuje třetí kolega, který předtím letěl s kolegou v mé nastávající funkci v osádce. Po krátké úvaze si vybírá i on oblíbené letiště – Rio de Janeiro! Ne, myšlenky na karneval necháváme stranou a posloucháme Klausův výklad naší další činnosti. Toto letiště je známé mimo jiné občas nepříjemným „bočákem“, tedy bočním větrem. Aby se nám „nezkrátily žíly“, tak nám jej tam trochu přidá dle svých slov... Následují úkony před vzletem, kontroluji nastavení klapek pro start (15°), následuje zvýšení otáček motorů a po jejich stabilizaci kolega dává plný startovní výkon. Tlačí nás to do sedaček, ale pozor! Úplně zapomněl na boční vítr a začíná se „stěhovat“ z osy dráhy. Pomáhám mu vyšlápnutím směrovky „kontra“, už je vše v pořádku, V1, Rotate...a kolega jemným přitažením sidesticku zvedá naši A380 do vzduchu.

Po startu z dráhy 33 stoupáme v ose dráhy až do výšky 2000 stop a kolega má možnost si vyzkoušet několik stoupavých zatáček. Krátce předtím všechny upozorním na staré letiště v Riu, které jsme míjeli po naší pravé straně. Ano, letiště Santos-Dumont je dodnes v provozu a létají zde menší společnosti své vnitrostátní lety. Je zde i čilý ruch obchodních letounů včetně letecké školy. Kolega mění dle pokynů Klause kurs a po delším letu podél pobřeží nasazuje ve výše necelých 2400 stop pravou zatáčkou v letové hladině do nového kurzu 330°- budeme přistávat na stejnou dráhu jako jsme předtím vzlétli. Tentokrát nás prý nebude trápit větrem a po chvíli náš let přerušuje. Po krátkém „check-listu“ nezbytných úkonů před přistáním nás „pověsil“ do osy dráhy a to ve vzdálenosti zhruba dva kilometry od jejího prahu. Opět letíme, kolega se snaží uhlídat mašinu v kurzu i ose sestupu, což se mu po menších potížích daří. Postupně vysouvám vztlakové klapky až do hodnoty 30°, na pokyn Klause vysouvám podvozek a kontroluji jeho zajištění – všechny indikátory svítí zeleně a tak je vše OK. Předepsaným úhlem klesání 3° se rychle přibližujeme do výšky rozhodnutí na přistání. Krátce předtím přejíždíme očima všechny základní letové přístroje včetně přístrojů pro kontrolu činnosti motorů. Žádné nemilé překvapení se nekoná a tak kolega trochu prudčeji pokládá naši A380 zpět na dráhu. Vytahuji naplno spojlery, reverz nyní s ohledem na nižší rychlost použijeme jen krátce. I jemu se dostává naše blahopřání, je pěkně zpocený, skoro jako já...

Moje maličkost po dvou přistáních na simulátoru A380. Foto: Klaus Karstëdt.

Čas letí jako blázen. Jsme už skoro hodinu na simulátoru a ani nám to nepřijde tak dlouho. Klaus nám sděluje další činnost. Nyní budeme startovat opět z dráhy 33, ale po pár stoupavých zatáčkách odlétneme do vyčkávacího prostoru nad mořem. Odtud provedeme sami kompletní vizuální přiblížení s přistáním na dráhu 28. Osmadvacítka v Riu je dlouhá 13 123 stop (4 000 metrů) a Klaus se zubí, že by nám to snad mohlo i stačit – jinak si prý namočíme nohy! Opravdu, dle příslušné mapy Jeppesen je za koncem dráhy vidět po cca 500 metrech voda – tak snad dobrzdíme...

Po krátkém „briefingu“ s nezbytným rozdělením úkonů jdeme na to. Kolega již dal plný startovní výkon motorům a s celkovou hmotností paliva kolem 40 tun jsme za chvíli opět ve vzduchu. Zatahuji podvozek, postupně zasouvám klapky. Po chvíli jako předtím stahuji výkon motorů zhruba o 25 % a Klaus jásá, že to konečně taky někdo dělá automaticky – asi je zvyklý na ledacos... Stále stoupáme a kolega ve funkci kapitána nás upozorňuje na světoznámou sochu Krista nad Riem. Ovšem bez varování přechází do prudšího klesání, že se na ni podíváme! Klaus se chytá za hlavu, já na něj volám – že není v ultralightu a ať si okamžitě hlídá rychlost a hlavně povážlivě se snižující výšku letu! Raději nečekám na jeho reakci, a ještě před signálem systému AGPWS (pokročilý systém varování před blízkostí země) rychlým pohybem levé ruky přesouvám páky ovládání motorů na vzletový výkon. Mezi tím kolega vybral klesání, motory po chvilce zabraly a už zase naštěstí stoupáme. Klaus jej hubuje, že to nebylo v plánu – prý by mu cesťáci pěkně poděkovali! Nicméně on by to byl i zajímavý pohled pro turisty nahoře u sochy Krista, jak na ně nalétává dopravní A380... Kdo ví, na co by v tu chvíli asi mysleli.

 Pokračujeme už dle dohodnutého plánu. Ve výšce necelých 3000 stop přilétáme do jednoho z vyčkávacích prostor nad mořem. Vyzkoušeli jsme si několik zatáček ve vyčkávacím obrazci a z tohoto prostoru nasazujeme na předem dohodnutý kurs. Kolega naštěstí bez problémů nalétl radiál 275° a už si to mažeme ve stabilizovaném klesání 3° k prahu dráhy 28. Přistáváme sice poněkud prudčeji, ale dle Klause byla ta „rána“ ještě v normě – alespoň se tak tváří. Uháníme po dráze a tak volám na kolegu co jako revers? Najednou jako by chvíli nevěděl, co dál... Nečekám na Klause, dávám plný revers oběma motorům (A380 má revers u dvou motorů a to na vnitřních – dvojce a trojce) a ještě pomáhám klasickým brzděním pedály. Rychlost rychle klesá, ale stejně jsem to musel pořádně „zašlápnout“. Vidina možné koupele na konci dráhy nebyla vůbec příjemná. Nicméně zvládli jsme to, z kolegy leje jako ze sprchy a jsme zase o nějaký ten pilotní zážitek bohatší...

Klaus se jej ptal, na co myslel – ale holt se kolega nějak kochal jako jeden lékař ve známém českém filmu, tam to bylo tuším s vozem Škoda 100. Nic se nestalo, vše vyjasněno a dostáváme možnost vyzkoušet si pojíždění na stojánku. Dobrzdili jsme na dráze u poslední pojížděčky Oskar. Přepínám navigation display do režimu kamer, kde horní třetina obrazu je z kamery umístěné za příďovým podvozkem. Zbytek je obraz z kamery umístěné na směrovce A380. Po uvolnění parkovací brzdy krátce zvýším otáčky motorů, zatímco se kolega dle obrazu kamer snaží udržet příďový podvozek na žluté středové čáře. Ovládání příďové podvozkové nohy je zde stejné jako na drtivé většině dopravních letounů – klasickým menším „půlvolantem“ umístěným nedaleko sidesticku řízení.

Chtěl jsem kolegovi při zatáčení pomoci zvýšením tahu dvou motorů na pravé straně (vyjížděli jsme z dráhy vlevo) - ale Klaus mne upozorňuje, jak to není v našem případě nutné. Pojíždíme dále po „Oskarovi“. Tato pojížděčka je dlouhý oblouk, navíc do kopce a hned poté sjíždíme na další – „Mike“. Dle dohody kolega zatáčí s mašinou hned vlevo směrem k jedné z volných stojánek u terminálu s věží řízení letové provozu. Zde už mne Klaus žádá o zvýšení výkonu obou pravých motorů, tímto způsobem mu pomáhám zatočit na stojánku. Hrome – vedle stojí nákladní Airbus A300-600 společnosti TNT! Dáváme si pozor, abychom jej „nepolíbili“ koncovým obloukem pravého křídla. On jeden průšvih letos v Paříži právě s A380 stačil bohatě. Vše se daří a tak po dojetí k terminálu zastavujeme na stojánce. Aktivuji parkovací brzdu a poté nám Klaus předvádí vypínání jednotlivých motorů. Jeden on a my poté tři zbývající. Tak a je to tedy za námi.

Všichni děkujeme našemu snad až příliš trpělivému instruktorovi a nešetříme chválou. Klaus nás s ohledem na čas popohání ven a tak ještě poslední pohled do kokpitu – moc pěkný úřad!

Vyzkoušeli jsme si na simulátoru A380 řízení tohoto stroje a alespoň můžu potvrdit jeho velmi dobrou ovladatelnost a to i při malých rychlostech. Samozřejmě, neděláme typový výcvik a tak jsme létali až na jednu výjimku v bezvětří za výborné dohlednosti.

Klaus se ještě směje, co jsme to za piloty, když jsme se nezeptali ani naší jediné cestující (má paní letěla jako pozorovatel na pravém jump-seatu), jak se jí to líbilo!

Ta se směje s poznámkou, jak kromě dvou tvrdších přistání si připadala jako v normální mašině. Děkujeme jí a snad to opravdu nebylo tak hrozné...

Památka na simulátor A380 – „Approach Plot“ Foto: archiv autora (L.O.)

Zamířili jsme poté na krátký „debriefing“ do učebny, ve které jsme byli už před odchodem do simulátoru. Zde náš instruktor každému tiskne jeho fotografii na památku. Navíc dostáváme svůj „approach plot“ – tedy výtisk grafického znázornění trajektorie našeho přistávacího manévru. Hned mu říkám, jak jsme to pěkně „orali“. Uklidňuje nás tvrzením, že už měl i „horší dřeva“ – což všechny na závěr rozesmálo. Klaus nám děkuje za zájem o jejich služby a upozorňuje, jak můžeme kdykoliv využít i dalších simulátorů a to nejen ve Frankfurtu. Budeme o tom opravdu vážně uvažovat! Má paní napovídá, jak pro příště asi vyzkoušíme MD-11, kterou jsme dvakrát letěli z Curychu do Tel Avivu. Dobrý nápad, protože těchto mašin létá čím dál méně – což je velká škoda. Navíc z Prahy do Frankfurtu lze dojet vcelku pohodlně i po dálnici a tak je více než pravděpodobné, jak bude čeština ve výcvikovém středisku Lufthansy slyšet častěji. Všem dalším zájemcům už nyní přeji „Letu zdar“!

Související kategorie