Bhútán - cesta do země hřmícího draka

• 28.06.2011 21:10
• na_cestach

Ahoj všem pilotům dobré vůle. Jak možná někteří víte, tak jsem se spolu se Slávou Piskatým rozhodl pro 2,5 měsíční létání v Bhútánu. Dostali jsem se k tomu přes společnost Aeliagroup, která pronajímá letadla i s posádkami. Tož jsme tam napsali a světe div se, byli jsme spolu se Slávou kontaktováni a začal kolotoč dotazů a upřesňováni si našich a jejich podmínek pro lítání v Bhútánu na letišti Paro (VQPR). Po přibližně měsíci byla v mailu hrubá verze kontraktu. Po pár připomínkách a upřesňujících detailech jsme podepsali naší smlouvu a já dostal i tak potřebné neplacené volno (velké dík Jirkovi Musilovi...). Den odletu se pomalu blížil a kufr doma se stával stále těžší a těžší. Inu 10 týdnů je 10 týdnů.

Den 1
Odlet z Prahy do Curychu je v 19:45 Jumbolínem Swissu. Překvapilo nás, kolik místa na nohy v letadle je. Obsazenost byla asi 80 %. Ve 22:45 pak opět se Swissem (A340) letíme na trenažér do Bangkoku. Obsazenost tak 35%. Servis v ekonomické třídě je velice slušný, a co si z dob A310 ČSA pamatuji, tak na úrovni naší business třídy. Jo, jo, máme stále co zlepšovat. Jen toho místa na nohy bylo méně než v předešlém letu. Vzhledem k obsazenosti máme ale pro nás dva celou čtyřsedačku, tak si to pohodlíčko přeci jen uděláme. Odpoledne 14:20 místního času pokládá naše letadlo kola na asijském kontinentu. Jsme celkem vyspalí, po nutné sprše se tedy vydáváme na procházku po okolí. Hned se stáváme středem pozornosti, bo tlamy barvy naší pleti jsou zde málo vidět. Dostáváme se na obrovskou tržnici, kde míjíme stánky s hadrama a vrháme se do části s jídlem. Když vidím to množství stánků, mám obavy, aby mi vydržela baterka do videokamery. No co vám mám líčit, oko gurmánovo zaplesalo. Jen některá divně vypadající masa a smažení cvrčci či gigantické housenky nás nelákaly, o to více však fascinovaly. V 19 hodin odjíždíme na trenažér, kde nás ale nikdo nečeká, i když je zamluvený. Prosíme tedy malou Thajku, zdali by nám mohla obsluhovat trenažér a vše jde jak po másle. Jen přísná ruka instruktorova chybí. Přesto jsme toho za dvě hodiny stihli odlétat dost - přistání i nezdařená přiblížení na letišti v Paru a Káthmándu. Na hotelu jsme půl hodiny před půlnocí.

Den 2
V 6 ráno odjezd na letiště, v 8 odlet do Jakarty s A330 Thai Airways (3:30 hod.), kde nás po obvyklých procedurách čeká náš kontraktor Jean-Philippe Louis se svým kolegou Alainem od Air France. Thajský servis na palubě hodnotíme jako vynikající. V autě cestou na hotel se dozvídáme, že se musí letadlu opravit lak, protože indonéští soudruzi jej nastříkali se spoustou bublinek na povrchu.

Den 3
Relaxujeme v Jakartě.

Den 4
U snídaně dostáváme informaci, že místní mechanici nejsou schopni nasadit nalakovanou směrovku a hledá se někdo, kdo by to zvládl. Pro nás to znamená, že bereme foťáky a kamery a vyrážíme do města. Nejprve navštěvujeme Národní muzeum indonéského lidu, posléze jsme zataženi do nedalekého muzea loutek, kde se nás ujímá soukromý průvodce a dokonce nám sehraje i čínské divadlo za prosvíceným plátnem o Romeu a Julii. Vše pro nás samozřejmě v angličtině. Po zhlédnutí vydařeného kusu si to pádíme ve 34 stupních Celsia nad hlavou přes náměstí do přístavu pěšky. Jestliže jsme v Bangkoku byli okukováni, tak tady jsme za exoty. Každý se chce s námi fotit, děti se culí a dívky klopíce zrak se rdí. Po včerejším nočním lijáku jsou uličky, které procházíme, v zoufalém stavu - myšleno plné bláta, splašků a nepříjemného puchu. To vše umocněno tím, že jsme s holýma nohama jen v sandálech. Po příchodu na hotel potřebujeme savo.

Atmosféra přístavu nás nezklamala. Nekonečné množství velkých dřevěných lodí, spousta náklaďáků a těžce pracujících dělníků, kteří ač nemajíce lehký život, stále nám uštědřují úsměvy. A protože jsme toho měli celkem dost, chytáme si taxi a jedeme do centra, kde navštěvujeme Muzeum indonéské národní nezávislosti. Poté se rozhodujeme pro návrat do hotelu. Stavíme taxi, které ochotně zastavuje.To jsme ještě netušili,co za odborníka jsme si stopli. Po ukázání hotelové kartičky nám se slovy „no problem mister“ začala divoká jízda Jakartou se spoustou (můj odhad patnácti) zastávek, bo náš pan řidič nevěděl kam jede a ptal se neustále místních policajtů, kolemjdoucích a ostatních kolegů taxikářů na cestu k našemu hotelu. Po 2 hodinách jízdy (cesta měla trvat 30 minut) se unaveni,ale šťastni ocitáme u našeho hotelu. Pan odborník se nestydí říci o dvojnásobnou sumu, než na jaké jsme se dohodli. Samozřejmně dostal to, co bylo dojednáno předem. Po sprše se u večeře dozvídáme, že indický mechanik ještě nedorazil.

Den 5
Máme volno a tak jenom lelkujeme a vstřebáváme zážitky předešlých dní.

Den 6
Ráno po snídani se jedeme konečně podívat do letadla, jak je vybavené a co ještě musíme objednat. V hangáru nás čeká nově nastříkaná ATRka v barvách Drukairu.

Jen ta směrovka stále leží vedle ní. Vstupujeme do kabiny a zůstáváme v úžasu. Kabina cestujících je rozdělena pevnou přepážkou s dveřmi mezi ekonomickou a business třídou. Za tu by se nemusel stydět kdejaký malý jet pro boháče. Nádhera, vše ve světlé kůži!

To vše umocňuje téměř nový interiér kokpitu. Klobouk dolů před Tahiťany, kteří letadlo předtím provozovali, protože vypadá jak nové.

Vytahujeme veškerou dokumentaci k letadlu, kontrolujeme nouzové vybavení a děláme si poznámky, co je třeba pro náš přelet. Téměř vše se zdá být v pořádku a co chybí, bude prý doplněno. S příjemným pocitem odjíždíme do hotelu a po večeři si dopřáváme místní lázně. K tomu ještě z Bhútánu dorazil kompletní Jeppesen a my se pouštíme do studia map a trati našeho letu. Naneštěstí dorazil pouze OFP (operational flight plan) pro let z Bangkoku do Para, což je náš druhý úsek letu. Znovu žebrám po bhútánských chlapcích první část. Je mi přislíbeno, že bude zítra hotova. No uvidíme... Přelet do Bhútánu

Je 2:50 ráno jakartského hospodského času a mně vyzvání telefon. Dostávám informaci od našeho kontraktora Jean-Philippa Louise, že za čtyřicet minut odjíždíme na letiště. Volám to i Slávovi, ten se kupodivu ihned probouzí. Ve 3:30 nasedáme do mikrobusu a konečně za přijatelného provozu jedeme na letiště, kde vystupujeme u hangáru Garuda maitenance a procházíme bezpečnostní prohlídkou. Za chvíli jsme u našeho letadla. Nakládáme své kufry do zadního carga dle předem vypočítaného loadsheetu a domlouváme se s mechaniky na naší účasti při přetažení éra na stojánku R54. Sláva volá GND (ground) na frekvenci 121,6 o povolení přetažení letadla a královská jízda může začít. Pro nás oba je to nová zkušenost, protože v Praze tuto činnost obstarávají mechanici. Po deseti minutách se ocitáme na stojánce. Pak už vše bere rychlý spád. Celní odbavení, kontrola letové dokumentace a počasí, obhlídka letadla a v neposlední řadě i plnění paliva. S tím je trochu potíž, protože kluci bhútánští platíce v hotovosti a nemajíce indonéskou měnu vyrážejí směnit dolary. Po asi dvaceti minutách se s neúspěchem vracejí k letadlu a platí přeci jen v tvrdé americké měně. Zavíráme dveře letadla, provádíme potřebné checklisty a Slávek komunikuje s delivery. Za chvíli jsme před dráhou a dostáváme povolení ke vstupu na RWY a vzlet. Vše jde až podezřele dobře. Už se rozednilo a s klidem v duši vizuálně kontroluji počasí .

03.06.2011 00:18UTC také off. Vzlet probíhá standardně a záhy jsme nad Jávským mořem. Podél východního pobřeží Malajsie si to šineme ve FL240 (letová hladina) nad krásně viditelný Singapur. Pořizuji pár fotek a natáčím krátké video. Malajsii opouštíme u města Kota Baharu, u kterého je pěkné letiště.

Tady se vydáváme nad Thajský záliv. U Thajska se nám chytá VOR/DME RYN 112,5 s nedalekým letištěm Rayong, které je pro nás i letištěm záložním. Při přiblížení se musíme vyhýbat spoustě „cb-ků“ a po pár minutách sedíme v Bangkoku. Po zastavení se na nás vrhá spousta pozemního personálu a kluci od Drukairu, kteří jsou s námi na palubě, vyřizují potřebné formality. Celková doba letu 5 hodin a 10 minut (myšleno block to block). Nastrkáme piny do kol, zaslepíme pitotky, uvážeme vrtuli a odjezd do hotelu. I když jsem hodně unavený, nechci trhat partu a jdeme se projít. V místní restauraci pojíme skvělé thajské menu za mrzký peníz. Jen to pívo nám nedali, že prý až po 17. hodině. Nečekáme, vracíme se do hotelu a jdeme k bazénu, kde si dva celkem dobře uvařené kousky dopřáváme.

04.06.2011 09:00LT odjezd od hotelu. Jak jsem záhy pochopil, tak to bylo pozdě, protože Bhútánci berou obchody útokem a dlouho nejsou vidět. Pak ještě plnění. Jen co se na nás připojila cisterna, začala předpisová bouřka s blesky přímo nad námi. Thajci už tak předpisoví nejsou a plní vesele dál. Dveře letadla zavřeny, checklisty hotovy a žádáme povolení na let do Para v Bhútánu. Jemný dívčí hlásek na nás chrlí řadu informací , ale odletovou trať nechytáme ani jeden. Tak se to opakuje ještě dvakrát, ale bez výrazného zlepšení. Tož si to necháme odspelovat a hned jsme doma. Odlet JEANS 1C RWY01 LIMRY transition. V 08:54 dávám vzlet a vzhůru do Himalájí.

Ve FL240 s 4300kg paliva a TOB=8 (total on board) se vydáváme severozápadním směrem přes Thajsko na Barmu (FIR Myanmar). Asi 10 minut před vstupem na území Bangladéše se hlásíme na druhém rádiu pro povolení ke vstupu nad jejich teritorium a začíná kolotoč hlášení poloh. Letíme přes Dháku proti proudu řek Gangy a Brahmaputry. Do kokpitu přichází senior FO (first officer) od Drukairu a dělá nám perfektní briefing na letiště Paro. Sláva zavolá na HF (high frequency) rádiu do Para o počasí, nahlásí předpokládaný přílet a vrhá se na VHF (very high frequency), kde domlouvá přelet úzkého území Indie. Chytáme se na VHF Paro, odhlašujeme se na HF a začínáme klesat. Protože je na letišti silný nárazový vítr, volíme RWY 15, což obnáší přílet nad letiště za VMC (visual meteorological conditions) v 11000 stopách, pak levou zatáčkou do údolí podél kopců, otočku o 180 stupňů v údolí mezi kopci 3500 až 4500 metrů, nezbytné vyhnutí se domu Mr.Smithe a v 50 stopách nad letištěm jsme usazeni v ose dráhy. Přistání v pohodě, jen jsem byl překvapený, jak ATRka nechtěla klesat na návětrné straně kopce s přízemním větrem 23 uzlů v nárazech. Jinak řečeno, plná konfigurace, volnoběh, Vappp +20, plně potlačeno a éro klesalo pouze 500 stop za minutu. Po přistání jsme zastavili dle pokynů marshallera na pojížděčce, udělali úkony a po připojení ojátka jsme odtaženi před hangár, kde už na nás čeká velká oslava s národními tanci, hudbou a nezbytnou televizí. Celková doba letu 4 hodiny 48 minut. Za zvuku zdejších dlouhých trubek, které se, jak se později dozvídám, jmenují tum, je naše letadlo taženo směrem k hangáru, kde začíná tanec místního folklorního souboru.

Po zastavení jsem žádán pozemním personálem, abych zapnul parkovací brzdu, což hned dělám a sotva otevřu hatch na mé straně, už mi tam mladí mniši cpou dlouhý svěcený praporek, kterým vyzdobí celé letadlo. Jak později zjistíme, těmito praporky je vyzdobená celá země.

Organizátoři zdejší slavnosti nám kynou, abychom jako posádka vystoupili první, což taky děláme a za zvuků místní muziky se dotýkám nohou bhútánské země.

Hned nás osobně vítají všichni místní pohlaváři státu, letecké společnosti a dokonce i láma.

Dostáváme kolem krku posvěcené modlitební praporky, na které jsme oba pyšní (posléze si ho uvazuji na okno našeho hotelu). Tuto atmosféru umocňuje bhútánská televize a tisk. Za dva dny se o našem příletu dozvídá celá země. Fotky a článek našeho příletu jsou vytištěny v novinách. Jsme pozváni do otevřeného VIP stanu, kde nám místní obsluha nabízí občerstvení. Sedíme vedle ministra, lámy a vedení společnosti Drukair. Za okamžik držím v ruce misku s rýží, do které jsou přidány oříšky a kousky ovoce. Hned nato dostávám hrnek s čajem. No s čajem. Je to dočervena zbarvená tekutá slaná hmota s jačím máslem. Nic hnusnějšíno jsem v životě nepil, ale nechceme se Slávkem naše hostitele urazit, tak se domlouváme, že to dáme. Kolega, pilot od Drukairu mi vysvětluje, že to je jejich ceremoniální pití a tento skvělý čaj je slaný a s máslem proto, aby udržel vodu a energii v těle ve vysokých nadmořských výškách. Ještě že bydlím v Polabské nížině…

Pak už následují další chody s jídlem a pitím mnohem lepší chuti, doprovázené zpěvy a tanci místní mládeže, oblečené do pestrobarevných krojů a masek. Jsem požádán indickým starším mechanikem o spolupráci při přetažení letadla do hangáru a po rozloučení s místními lidmi jsme odvezeni našimi francouzskými kamarády do hotelu. Před hotelem čekají zdejší děvčata, která se snaží odnést naše zavazadla do pokojů, což jim se Slávou nemůžeme dovolit, protože jsou možná stejně těžká jako tyto dívky i s klíčema v kapse.

Další den je neděle, to máme volno.Jdeme se s Slávou projít podél zdejší řeky až do města, seznámit se s místním dělným lidem. Všichni se na nás smějí, nebo možná nám, ale když si je chceme vyfotit či natočit, tak nám rádi postojí a ještě slušně poděkují. S radostí zjišťujeme, že tu všichni hovoří velice dobře anglicky. V pondělí jsme postupně představováni různým činitelům, jejichž jména jsou pro nás velice těžce zapamatovatelná. O to těžší to je když zjistíme, že jména mohou mít stejná jak muži, tak ženy a příjmení mohou mít v jedné rodině všichni jiné, zato křestní jméno mohou mít všichni stejné. No není to hokej? Častým jménem tu je Sonam nebo Tenzin, Bap či Yeshley.

Na flightu se domlouváme, co potřebujeme a všichni včetně šéfpilota Sangaye Wanchuka nám slibují, že všechny naše požadavky v krátké době splní. Jak se však ukazuje, sliby jim všem jdou líp než jejich plnění. Zdejší úředníci jsou papíroví čerti a velice si zakládají na svých funkcích. Na oběd nás zve ministr financí, který je zároveň víceprezidentem společnosti. U dlouhého stolu spolu mluvíme o situaci tady a u naší společnosti, dozvídám se, že byl před pár lety oficiálním hostem ČR, zná Prahu a miluje české knedlíky s omáčkou. Pak se vracíme do kanceláře a začneme vyplňovat potřebné papíry pro vydání pracovního povolení, zaměstnanecké karty, ID karty a povolení ke vstupu na letiště. Odevzdáváme každý po dvou fotografiích na potřebné dokumenty a jsme ujištěni, že naše povolení přijdou brzy. Jak posléze zjišťuji, i tady jsou velice laxní. Každý den pak Jarku, tak jsme si pojmenovali zdejší sekretářku, uháníme o povolení. Tento boj ale za pár dnů vzdáváme, protože tady nemá cenu tlačit na pilu, jelikož život si zde plyne svým tempem a nikdo, krom nás, se tu nehoní. Taky si nás předvolává na kobereček šéf letecké inspekce a debatuje na různá témata od letectví až po naše české jídlo, které zná z návštěvy ČR. Myslím, že jsme na něj udělali dobrý dojem a vracíme se do práce. Je nám přidělen osobní řidič i s autem. No autem, starou rachotinou z devadesátých let, uvnitř značně špinavou a vydávající divné zvuky. Řidič nás ujišťuje, že je auto v dobré kondici, čemuž ale ani já ani Sláva nevěříme. To se taky potvrzuje hned další den, kdy mi řidič volá, že auto má nějaké problémy s elektrikou a pár dní ho nebude. Žádám paní hoteliérku o poskytnutí jiného auta. Ta nám i s novým autem dává jiného řidiče. Vypadá to, že to napodruhé vyjde.

Téměř po týdnu dostáváme pracovní povolení a ID kartu s nápisem Drukair, na což jsme oba značně hrdí. Je tu další víkend a kolegyně z práce nám nabízejí prohlídku zdejšího muzea, což bereme za vděk. Alespoň si procvičíme angličtinu. First officer Sonam je osmadvacetiletá dívka, která se bude učit lítat na ATRce. Dělá nám zde průvodce s perfektním výkladem. V 17 hodin pak odjíždíme s paní bytnou do hlavního města Thimphu, které je vzdálené pouze 54 km. Cesta však trvá 1 a půl hodiny z důvodu stále se klikatící silnice, na silnici ležících psů a krav. Ubytujeme se v hotelu střední třídy a jdeme na večeři do zdejší hospůdky. Jsme tu zase za exoty, neboť se na nás chodí dívat různí členové její rodiny a jsou nám postupně představováni. Naštěstí přichází náš asi tak pětašedesátiletý kamarád Alain, který tu pracuje a 42 let dělal pro Air France, tak si máme o čem povídat. Přesunujeme se do jiné hospody, kde se nám ale nelíbí, a tak končíme ve slušně vypadajícím baru. Je něco před 22. hodinou a bar se teprve zaplňuje lidmi, aby kolem 23:00 byl k prasknutí. Po pár gin-tonicích jsme před jednou hodinou ráno rychle vyexpedováni ven, protože, jak nám řekla paní bytná, je tu zakázáno provozovat bar po této hodině. Poslušně se zvedáme a jdeme spát. Ráno si dáváme sraz na snídani, projdeme si město a vyrážíme zpět do Para. Po převlečení se ještě jedeme podívat na místní bohoslužbu, atmosféra je vskutku úžasná. Pořizuji několik videosnímků a mažeme domů. Po cestě se Kynley, jak se paní domácí jmenuje, svěřuji, že mě pobolívají záda a ona jestli nechci zařídit masáž. Rád přijímám a po pár minutách se ocitáme v luxusním resortu. Slávek nejprve s nedůvěrou, ale nakonec rád také přijímá tuto nabídku a za pouhých 25 USD si oba necháme namasírovat záda, ruce a hlavu. To vše doprovázeno vůní citrusů a uklidňující muziky. Na život zahraničních letců si zatím rozhodně stěžovat nemůžeme, ale brzo nás čeká tvrdá práce, kdy budeme lítat sedm dní po sobě denně 6 přistání a pak 1 den volna a to vše na nebezpečná letiště v Himalájích za monzunového počasí. To už je ale na další díl našeho příběhu ze země hřmícího draka, Bhútánu…

Foto k článku: Slávek Piskatý

Související kategorie