Čechoviny 79

• 25.08.2009 00:30
• stalo_se

Píši svá vyprávění pro svou zábavu a také proto, že jsem za čtyřicet let na letišti mnohé zažil. Mám rád své mladé kolegy, stále mě fascinuje jejich sebevědomí. Ale byl jsem já jiný? Byl jsem úplně stejný, možná ještě horší. Začínal jsem na generálních opravách letadel IL 14. Pracoval jsem s panem Benešem. Ten člověk měl se mnou boží trpělivost. Já byl chytrý jako rádio. Trpěl jsem dojmem, že když mám školu, že všechno znám a kam se na mě hrabou ti dědci, co na mě koukají skrz prsty. Já byl king a oni blbové. Bohužel, pravý opak byl pravdou!

Dělal jsem s panem Benešem vstupní dveře do letadla. Čtrnáctka nebyla přetlakované letadlo a tak dveře byly celkem jednoduché. Byly utěsněny „kedrem“, jak říkal můj parťák, a já ho opravil, že to je „umělá useň“. „Tak se to jmenovalo možná u vás ve škole, ale tady je to kédr a basta.“ Také jsme spolu opravovali toalety. Že by tehdy byly nějaké ochranné pomůcky v podobě rukavic? To ani náhodou! Všechno demontovat pěkně holýma rukama. „No, když si hned nevezmeš svačinu, nebo se nebudeš jednou rukou hrabat v hovnech a druhou jíst, možná, že žloutenku nedostaneš! Hlavně si mej ruce, mladej!“ Ten člověk byl ohromně šikovný a já ho měl rád. Koupil si stařičký Opel Olympia. Chromované díly na chladiči samozřejmě vzal čas a tak si je pan Beneš udělal z odpadu z alcladu, který vyleštil do ohromného lesku. Když jsem pak viděl jeho auto, nové nemohlo vypadat lépe.

U čtrnáctek se odmrazovala přední okna pilotní kabiny čistým lihem. Samozřejmě, že zkoušeli denaturák, ale okno bylo i elektricky vyhřívané a složka, která líh znehodnocovala, nechávala na okně povlak, inu Rusáci to měli vykoumané! A tak jsme si na závěr generálek, kdy se do letadel dávaly všechny náplně, vždy trochu lihu ulili. Z toho se pak dělaly různé koktejly. Jednou nás načapal mistr a začal na nás řvát ať neblbneme, že můžeme i oslepnout. Takhle to šlo několik dní a my jsme se nedali jeho výstrahami odradit. Jednou na nás poslal nějakého kontrolora nebo kýho vejra a ten chtěl zasáhnout. Přiběhl k nám na dílnu a co neviděl? Jeden kolega sehnal od doktorky tabuli, na které se zkouší zrak, tu pověsil na skříňky a kouskem hliníkové trubky místo ukazovátka nám ukazoval písmena a my jsme tam stáli vždy s jedním okem zakrytým a hlásili jsme, co vidíme. On na to nevěřícně koukal, pak to nevydržel, zařval, že jsme debilové a utekl někam se napít. To už bylo na něj moc!

Jeden klempíř se jmenoval Vobecký. Byl to šikovný chlapík, ale byl strašně prchlivý. No to je slabý výraz. Byl to sice kulaťoučký a milý pán, ale když v něm „chytly saze“, stálo to za to! Jeho kolegové toho s velkou radostí využívali. Jednou přišel do dílny, u ponku měl na přípravku přechoďák trup- křídla, který byl u čtrnáctek věčně omlácený od kamení a tak se musel v generálkách opravovat. Spokojeně si zavěsil tašku se svačinou na háček na ponku. Na celý hangár vyřvával závodní rozhlas o tom, jak šel Frantík kolem zahrádky, který když se ke své fréze přitočil, své druhé krasavici, hned jí měl co říci! Takové hitovky nám pouštěli každé ráno v závodním rozhlase! Tak pan Vobecký našel na svém ponku přitlučenou značku „Zákaz vjezdu“. Práce nebyla odfláknutá a značka byla přitlučená hřebíky stovkama. Jak tak tahal ty dlouhé hřebíky, samozřejmě se nahodil a začal si přidávat plyn. Poslední hřeby už lítaly po dílně doprovázeny strašlivým řevem: „Takovejma ani Krista nepřitloukali, vy debilové!“ Protože měl sílu, tak létající hřebíky měly razanci kulky z pušky. Když se mu konečně podařilo oddělat značku, našel pod ní nápis, který působil jako rána z milosti: „Nikdo není tak hezký, jako Tonda Vobecký!“ Značka se změnila na letící gilotinu. Všichni byli zalehlí pod ponky, protože Tonda měl už otáčkoměr v červeném poli.

Mě bylo v té době dvacet a jemu šedesát a tak jsem se takových radovánek zúčastňoval pouze jako divák, protože jsem si pana Vobeckého vážil. Jednou jsem ho mimoděk také vytočil. Měl jsem k němu dojít pro něco, co již opravil. Přišel jsem tam ve chvíli, kdy si ohříval kastrůlek s obědem. Protože to byl starý praktik, ohříval si hliníkový kastrůlek na malé trojnožce autogenem. Malým plamenem kroužil po dně kastrůlku a za chvíli to měl ohřáté. Divil jsem se, že se mu ještě nepodařilo kastrůlek propálit: „To musíš umět, mladej!“ No asi jo. Já jsem za ním přišel a potřeboval jsem od něj nějakou krytku nebo co. „Pane Vobecký, kde to máte? Já si to vezmu, ano?“ „No támhle to je přeci, ty to nevidíš, seš slepej? No támhle, přeci!“ Jednou rukou mi ukazoval, kde to leží, a druhou přestal kroužit autogenem pod kastrůlkem. Poslední, co jsem viděl než jsem zdrhnul, bylo jak kastrůlek odkápnul na hořák. Když jsem se vrátil asi za hodinu z hangáru do dílny, guláš byl rozmetaný po celé dílně a mistr mě chytil za rameno, odvedl mě do šatny se slovy: „Já ti to píchnu, utíkej domů, von by tě zabil!“ Já jsem za to ale opravdu nemohl. Mrzelo mě to a tak jsem vyžebral na mámě podobný kastrůlek a přinesl jsem mu ho. Omlouval jsem se, ale on se hned znovu nahodil a kastrůlek po mě hodil. Za tři dny jsem viděl, jak si v mém kastrůlku ohřívá oběd a začal se mnou i mluvit.

V té době končila u aerolinií velká tůčka, čili TU 104A. Létala ještě do Moskvy a do Jakarty. Tupolevy aerolinie katapultovaly na přední místo ve světovém žebříčku společností. I když jejich původní interiér byl silně „barokní“ a tlakové dveře mezi přední šatnou a kabinou cestujících vypadaly spíš jako vlez do ponorky, na palubě byl komfort do té doby nevídaný. Tlakové dveře jako do sejfu u pozdějších sto čtyřek již nebyly a myslím, že byly i vymontovány z OK-LDA. Myslím si ale, že ne všechny mašiny je měly demontovány. V palubní kuchyňce vozila letadla soudek s plzeňským pivem! Stevardi vždy ještě před přistáním narazili čerstvý soudek pro „pány mechaniky“. Já pivo nepiji, ale jako mlaďoch jsem pro soudek musel mazat. „Hele sedá tuplák, mladej tak makej!“ Na palubě také létal kuchař, který připravoval za letu obložené mísy a servíroval na talíře jídlo! Vím, že v době, kdy jsou cestující odbyti blivajzem v papírové krabičce, to vypadá jako „povídky ovčí babičky“. Nejsem ekonom, ale na to snad člověk ani ekonomem být nemusí, aby věděl, že dobré jídlo a domácí atmosféra na palubě přitahuje cestující, zejména na dálkových linkách. No, ale s dálkovými linkami si vedení poradilo po svém, zrušilo je, takže není co řešit. Přesto lituji letušky, když musí několikrát denně odpovídat na dotazy, kamže se podělo dobré jídlo. V době, kdy v Evropě mají společnosti víceméně stejná letadla, se podle mne dá konkurovat pouze cenou letenek a servisem na palubě. Pravdou je, že trend hnusného jídla se rozšířil v celé Evropě. Letěl jsem s Lufthansou turistickou třídou ze San Francisca, kde mě skupina opilých německých důchodců „zpříjemňovala“ celý let. Jako jídlo jsem na dvanáctihodinovém letu dostal cosi, čemu říkali pasta, a byly to těstoviny zalité rajskou omáčkou bez chutě a zápachu. Mám dojem, že by je za to měla italská vláda žalovat za prznění dobrého jména italské kuchyně. Ráno jsme jako snídani dostali válečný komisárek s plátkem sýra a šálek čaje nebo kávy. Proto od jisté doby necestuji bez řízku! Každý by si to měl uvědomit a na cestu se vybavit jak na školní výlet: vajíčka natvrdo, řízek a jablko! Bohužel, díky hrozbě terorismu si člověk nesmí vzít na palubu termosku s kávou nebo čajem, aby byl dokonale vybaven. Faktem je, že si člověk může na palubě letadel zakoupit tzv doplňkový sortiment, například medvídky HARIBO za cenu, která vzdáleně připomíná drahotu…

Je škoda, že aerolinie dobrovolně a bez nátlaku opustily to, co je výrazně po léta odlišovalo od jiných společností a co mohly podle mého využít jako svou image: vynikající služby na palubách letadel. Ostatně proč ne, když po čtyřiceti letech opouští i linku do New Yorku, která fungovala i za vlády jedné strany, zatímco ostatní dálkové linky opustily již dávno. A tak když letíte do Hurgady, dostanete letáček nabízející doplňkový sortiment: lahvičku vína, plechovku piva a podobně, kde je napsáno, že sortiment je určen na linky do Karibiku (!) a jsou zde uvedeny ceny mimo jiné ve slovenských korunách - asi kdyby je měl někdo ještě uložené v štrózoku!

Související kategorie