Čechoviny 57

• 20.04.2008 22:40
• stalo_se

„Hele Honzo, máš tady telefon, pojď si to vzít, volají z handlingu, že Japonci, co sem letí s jumbem, mají nějaké problémy!“ Zástupce handlingu ČSA mě požádal, jestli bych se nemohl zúčastnit předpříletové porady se zástupci JAL. Přišel jsem do odbavovací haly, kde byl poměrně velký hlouček Japonců v uniformách. Vypadalo to, že už jedno jumbo sedlo a místo cestujících přivezlo tuto skupinu, která zajišťovala odbavení charterové linky do Prahy. Přišel ke mně jeden Japonec v uniformě, uklonil se a píchl mě prstem do břicha: „Engineer?“, Řekl jsem, že ano a on na to, že letadlo letící do Prahy má problémy s ventilem, který zavírá přívod paliva k motoru, s takzvaným požárním ventilem. Dal mi do ruky kus papíru, kde bylo napsáno číslo tohoto dílu a ptal se, jestli ho nemáme na skladě. Řekl jsem po pravdě, že aerolinie mnoho letadel Boeing 747 zrovna nemají. On se upřímně divil, já jsem mu řekl, že mě to opravdu mrzí, že bych byl také rád, kdyby tato letadla byla v parku ČSA, ale bohužel na můj názor se nikdo neptá. Stáli jsme proti sobě, on třicetikilový, stopadesáticentimetrový vajgl, v nažehlených montérkách, proti němu já, sto devadesát centimetrů a metrák váhy v ušmudlaných montérkách. On chvíli dumal a pak povídal: „A nemohl byste se podívat ve skladu? Možná, že má sedm tři sedmička stejný ventil, ty snad máte, ne?“ Díval se na mne s takovým despektem, smíchaným se smutkem, že jsem měl sto chutí ho vzít do náruče a pohladit po hlavě: „To víš, ty můj malej Japonečku, že se číhnu a jestli tam bude jenom něco podobného, hned to přinesu a namontujeme to na to tvoje džambíčko, hlavně přestaň plakat, takhle se přeci orel Nipponu nechová?“ Prstíčkem přitom ťukal do papíru: „Tady je telefonní číslo, zavolejte mi, prosím, jestli ho máte!“

Odjel jsem do hangáru F a poprosil kluky na troubleshootingu, kteří dokážou bleskově najít v kusovníku náhradních dílů, jaké číslo má ventil používaný na našich letadlech. Kupodivu číslo bylo téměř identické, poslední tři čísla se neshodovala. I vytočil jsem číslo mobilu Japonce, které bylo britské, takže jsem volal z hangáru F na Nové letiště přes Velkou Británii. „To číslo je stejné, ale poslední tři čísla jsou jiná, musíte zjistit, jestli je ten díl záměnný.“ „Co, máte to?“ „Povídám, to číslo je stejné, pouze poslední tři čísla jsou jiná, musíte zjistit, jestli ten díl se dá použít i na Boeingu 747.“ „Tak co, máte to?“ „Znovu, to číslo je stejné až na tři poslední čísla a vy musíte v katalogu dílů na Boeing 747 zjistit, jestli je záměnné.“ „Máte to?“ Připadal jsem si, jako když mluvím s automatickým odpovídačem, ten člověk vůbec nereagoval na to, co jsem mu říkal! „Máte to?“ Když jsem poznal marnost svého počínání, odpověděl jsem: „ne, nemáme!“, poděkoval a zavěsil. Když jsme se potom sešli na ploše těsně před příletem letadla, dělal, že mě nezná a handlingový agent povídá: „Honzo, oni mají nějakou závadu na motorech, mechanik objednal díl ve Frankfurtu, který přivezou zítra a než ho namontuje, tak tady musíme ubytovat 350 cestujících.“ „Já bych to zase tak černě neviděl, on tvrdí, že éru blbne stop ventil, ale jak by to mohli vědět, přeci si za letu nevypnou motor, bůhví, co s tím vlastně je, vydrž, uvidíme“. „Já jsem ale už obvolal hotely a lidi jsem musel rozstrkat do tří hotelů, ti budou řvát, ale nenašel jsem v Praze hotel s takovou volnou kapacitou, já se z nich už picnu, je jich tady jak kobylek, ale jak je něco mimo normu, tak jsou v háji.“

Jak letadlo vypnulo motory, Japonec se připnul sluchátky k letadlu a já jsem počkal až přijede „chobot“ k letadlu, abych se zeptal posádky, co se vlastně stalo, protože od maličkého žlutého kolegy se víc nedozvím, on již vyčerpal svou dávku angličtiny a já zase nejsem japanolog, abych uměl po jejich, ostatně ani suši mi nechutná. Přišel jsem do pilotní kabiny, kde na místě kapitána seděl obrovitý Američan, který mě vítal se širokým úsměvem: „Jakpak se máte?“ a podával mi ruku. „No, já se mám dobře a budu se mít ještě líp, když mě řeknete, že letadlo je v pořádku.“ „A co by jako mělo být? Je to Boeing, ne? Akorát dolejte tak jednu pixlu oleje do dvojky, jinak je letadlo v cajku, na nic jsme nesahali, nic jsme nerozbili a teď se už teším na české pivo, jsme tady tři dny, tak to si užiju.“ „Fakt tomu nic není? Mechanik JALu mně říkal, že vás zlobí shut off valve na dvojce motoru!“ „Slyšíte něco, ne? No tak to asi bude motor vypnutý, takže nic nezlobí, vy věříte těm roztomilým lidem? Tak to jste blázen, pane! Létám u nich už pátý rok a jsem už vyučený. Nezlobte se, ale odcházím ke svým bílým bratrům, na dobrý ležák!“

 

Vyšel jsem z letadla a šel jsem za handlingovým agentem, který tam na mne už čekal, když zjistil, že z japonského mechanika nic kloudného nedostane. „Mám pro tebe dvě zprávy. Jednu dobrou a jednu špatnou.“ „Neblbni Honzo, co se děje, ten prcek tady na mě něco šveholil po jejich a zmizel, co se děje?“ „Tak ta dobrá je, že letadlu nic není, bůh ví, kde k té závadě přišel, ani žádný telex neposílali, éro je v cajku akorát potřebuje dolít olej do jednoho motoru, což není problém, používají ten samý olej jako ČSA. A ta špatná zpráva je, že musíš odvolat ty hotely a budeš vypadat jako idiot, protože lidi normálně odletí.“ „To si děláš srandu, ne?“ „Ne, nedělám, letadlo je skutečně v pořádku.“ „Kde je ten skrček, já ho přerazím!“ Milý Japonec zmizel jak pára nad hrncem, nebylo ho více. Já jsem si vzal štafle a plechovku s olejem a dolil olej do dvojky motoru a přemýšlel nad tím, jak je dobře udělaný motor GE, když po dvanáctihodinovém letu dolévám jeden litr oleje jenom do jednoho motoru! Po letu do Hurgády a zpět se do Airbusu dolévá i sedm litrů!

Může mě zase někdo napadnout, že jsem rasista, nebo jaký jsem machr a zachránce. Ani jedno, ani druhé. Tomu, kdo nevěří, ať si na youtube poslechne konverzaci mezi posádkou China Airlines a groundem, stojí to za to! Můj kamarád, který ve spolupráci s Japonci cosi vyrábí, říká “když jim dáš výkres, udělají to naprosto přesně, ale nesmíš od nich chtít, aby něco vymysleli.“ Naprosto nechápu, jak s tak chatrnou znalostí angličtiny mohou létat po celém světě a že ještě nezpůsobili nijak nadměrný počet nehod. Japonec se objevil až těsně před odletem a s úsměvem sobě vlastním se uklonil a řekl: „OK?“ Já na to „OK!“, o ventilu nepadlo ani slovo, jako by předtím ani žádná dusna nedělal. „Co ten shut off valve?“ Dělal, že mě neslyší a zmizel v letadle. Toto je další případ toho, jaké rozčarování mne potkalo, když jsem si až do roku 1989 bláhově myslel, jak je na Západě všechno super a že my jsme tady sto let za opicemi. Po roce 1990 jsem z toho vyléčený a o to více si vážím svých kolegů u ČSA, kteří dokáží udržovat letadla v perfektním stavu za nesrovnatelně horších podmínek jak finančních, tak pracovních.

V jednom dílu dvého vyprávění jsem psal o tom, jaký ohromný průšvih se mi podařil na samém začátku kariéry leteckého mechanika. V ohlasech ze mne někteří udělali téměř masového vraha, ohrožujícího dodnes provoz na Ruzyni. Nejspíš to jsou ti šťastní jedinci, kterým se nikdy v životě nepodařilo nic zorat, nikdy nic neudělali špatně (kromě toho, že se neumí podepsat). Člověk, který se nazývá Andělem, prý pracoval v roce 1956 v hangáru B; nevím, jestli tam již v té době pracoval jako vrchní mistr pan Kočí. Na začátku sedmdesátých let tam dělal vedoucího provozu Votava, se kterým jsem se neměl zrovna v lásce. Nevím jaké nejvyšší parametry na kvalitu tito dva pánové měli, ale v paměti mi zůstalo, že jejich asi nejvyšší prioritou bylo sledovat, jestli někdo nesvačí po půl desáté, protože svačina byla od 9.00 do 9.30. Přetáhnout tuto přestávku bez finančního postihu směl jenom pan Fingr, který na kovotlačitelských kolečkách dokázal neuvěřitelné věci. Pamatuji si, jak si vzal tabuli plechu, v koutku pusy měl třešňovou špičku a v ní doutnající cigaretu Letka, a šlapáním na pedál a otáčením plechu z tabule dokázal udělat naprosto přesnou kopii koncového oblouku TU 104, aniž by něco měřil! Byl to tehdy už starý pán, taková sušinka, ale měl opravdu zlaté ruce. V zimě, když tůčka ničila koncové oblouky o odhrnutý sníh, nebo když ho to podfouklo a letadlo chytilo koncem křídla o dráhu, dělal pan Fingr jeden oblouk za druhým. Rusové sice dodávali náhradní oblouky, ale s předvrtanými dírami, které byly úplně někde jinde než na křídle. Jednou se s ním kluci vsadili, jestli by dokázal udělat z plechu kouli. „Za bandu piva?“ „Platí!“ Vzal do ruky tabuli, zapálil si cigaretu a začal. Já jsem na něj koukal naprosto fascinován. Vypadalo to, že to nic není. Šlapal na pedál, protahoval plech mezi kolečky. Za chvíli měl z rovného plechu polokouli, za další chvíli udělal druhou polokouli a aniž by je měřil. Přiložil je k sobě a koule naprosto pasovaly! My jsme mazali pro pivo. Naprosto mi to hlava nebrala, jak to dokázal. On jenom seděl a usmíval se a bafal ze špičky a popíjel z bandičky pivko. „To čumíte, co? Mohl by přijít ten zmetek kulhavej, abych nesvačil, když chci, tak se jim na to tady vyprdnu, ať jim to dělá ta jejich brigáda soc prc (pro nezasvěcené: brigáda socialistické práce)!“

Foto: Míla Daniel

Poprosili jsme ho, aby nás to naučil. I když nám vedl ruce a snažil se skutečně nás to naučit, z našich rukou vylézaly paskvily, které s požadovaným tvarem neměly nic společného. Prostě když někdo umí, tak umí!

Pan Anděl ve svém příspěvku se snažil přesvědčit, jak kvalita práce byla nejvyšší prioritou práce v hangáru B. Já jsem asi dělal v jiném hangáru. Naštěstí můj první a doufám poslední průšvih mne natolik vyučil, že jsem si potom dával sakra pozor na to, abych neodešel od rozdělané práce, protože jsem zjistil, že když je zapotřebí honit plán, aby byly prémie, na předpisy se mnoho nekoukalo: „Hele to doděláte až potom, teď to musí na zálet, tady ty lišty počkají, je tady posádka.“ To bylo v tom lepším případě, když se nám mladým vůbec obtěžovali něco říct

__

Poznámka redakce: Archiv starších Čechovin najdete zde.

Související kategorie