Čechoviny - 3

• 05.01.2005 02:00
• stalo_se

Některé věci, které se staly za mého působení na letišti, jsou z dnešního hlediska nemožné, ba dalo by se říci, že hraničí s bajkami . V době mého působení na letišti Bratislava, kde jsem byl zaměstnancem společnosti Slovair, která tehdy provozovala pravidelné lety s L 410, aerotaxi s L 200, práškovala s Čmeláky a s AN 2 a také vlastnila několik vrtulníků Mi-8 a Mi-2. Tam se děly neuvěřitelné věci. Například vedoucí provozu, zasloužilý partyzán, nechal namontovat na Čmeláka podvozkovou nohu bez atestu, která se bůhvíkde vzala, Čmelák se při startu na zálet propadl, noha praskla a málem uhořel pilot. Toho zachránil z hořícího letadla jeden přístrojař, který holdoval alkoholu a většinou, když „jí měl“, tak se rozhodl, že emigruje do Maďarska což většinou konal s knihou veršů Sándora Petöffiho, ze které pak přednášel maďarským pohraničníkům, když ho vyšetřovali na stanici; pak nám ho vrátili s kocovinou a s knihou pod paždí… Tentokrát nedosáhl dostatečného tlaku, takže jenom cosi vykřikoval maďarsky před hangárem a ty, co byli nejblíže, mlátil knihou po hlavě. Faktem je, že když Čmelák dopadl na dráhu, jediný se zmohl na akci, odhodil knihu, vykřikl plynnou slovenštinou „je to v piči“ a utíkal k letadlu. Pilota vytáhl už z plamenů, sám byl také popálený. Když Janíčka odtáh od letadla, čmelák vybuchl. Od té doby jsme si ho všichni vážili a věděli jsme, že to není jenom opilec, ale když o něco jde dokáže reagovat neuvěřitelně rychle. Ten vedoucí šel za trest pracovat do hangáru na generálky Čmeláků, kde vynikl tím, že se mu podařilo dát na Čmeláka jednou obě nohy stejné, takže Čmelák, který má normálně kola k sobě, je měl k jedné straně jako při tanci… Všichni se na to chodili koukat, protože nikdo nevěřil, že může být někdo až tak blbý..

Ilustrační foto letadla Z-37 Čmelák (Václav Kudela)

Jednoho dne na jaře, když už bylo pěkně, jsme seděli před „Chudobným barem“, což byl letištní podnik vyhlášený široko daleko a lhalo se „o celý hřebík“. Když tu kde se vzala, tu se vzala stařenka jak z pohádky. „Pánové, prave som prišla z našej dediny, je to tuná na sever kúsok, viete, a autobus sa nam tam pokazil a ja idem na sobáš nášho Janka, no a ten autobus, čo sa pokazil, tak ma aj vyložil a my čakali na druhý a ja bába stará som zabudla svadobnú tortu pri cestě, no a keď vidím že aj hento vrtulník tuná mátě, čo kebystě preň došli , je to kúsok, len nejakých 50 kilometrov, no čo je také pre vrtulník, no povedzte? Snažili jsme se babče vysvětlit, že i když dá „pedesiatkorunačku pánu pilotovi“, že to prostě nejde. Paní smutně odletěla do Prahy na svatbu a bez dortu. No, co čert nechtěl, asi za hodinu dostal pilot Mi 2 příkaz letět směrem, který nám paní udala. Řekli jsme mu o dortu a on řekl, že se po něm podívá. Skutečně ho přivezl ve velké bílé krabici, vážil asi pět kilo. Nikdo na něj neměl ani moc chuť, byl pátek a každý spěchal domů. V pondělí se ta paní vracela z Prahy. V jakém byla šoku, když jsme jí ten dort přinesli, to si nikdo nedovede představit. „No páni, keď ste taký hodní, sjezte si ho na moje zdraví, pak že mladí len trtkajú a kradú, to musím napísat do novín!“ „Paní jenom to ne, to bysme měli strašný malér, víte to je zakázané, lítat si jen tak pro dort“! Potom si musel každý dát povinně strašně těžký dort, plný másla, ke kávě. Pak jsme nabízeli dort každému kolemjdoucímu, každý si musel ke kávě povinně vzít „tortu“..

Mosambický vládní Douglas 8 (Jan Čech)

Později v Praze jsem zažil s kolegou Javůrkem úžasnou věc. Byli jsme na Starém letišti pouštět Mosambickou vládní DC 8. Vzal jsem si foťák, jak jinak, nafotil jsem si tuto kuriozitu, když vtom na mě začal Javor řvát: „Ty vole, koukej, podívej se, no to je průser!“ Omlouvám se za vulgarismy, ale situace byla natolik vážná, že se člověk zrovna moc nekontroloval. Když jsem se podíval směrem, kterým Jirka ukazoval, na dráhu 32, po dráze v oblacích prachu letěla TU 154 Malévu a znovu dopadla na dráhu, když v tom jí upadl ocas, který táhla za sebou. Teprve, když prach opadl, dolehl zvuk kovu drhnoucího o beton ke staré nádražní budově. Motory přestaly hučet a nastalo hrobové ticho. Koukali jsme s vytřeštěnýma očima na dráhu. Nevím, jak dlouho jsme takto zírali, ale pak nám došlo, co se vlastně stalo, sedli jsme do Avie, na které byl agregát a jeli k dráze. Naštěstí také hasiči viděli, co se stalo, a než jsme se dostali k letadlu už tam hasiči byli. Všude kolem byl rozlitý petrolej a z trosek vylézali cestující, kterým pomáhala posádka. Zeptali jsme se hasičů, jestli nepotřebují pomoc. Ti nás zahnali (celkem oprávněně) a když jim kapitán, autor tohoto „tvrdšího“ přistání řekl, že už v letadle nikdo není, a že kromě jedné letušky není nikdo zraněný, letadlo naštěstí bylo poloprázdné a v ocasní části nikdo neseděl, hasiči prostor kolem letadla uzavřeli a nikoho tam nepouštěli . Bylo nám jasné, že dráha zůstane ještě dlouho uzavřena a dráha 24 v té době byla v rekonstrukci, delegace představitelů Mosambického lidu, ke kterému nás pojilo tradiční a nerozborné přátelství, bude muset zůstat v soudružském rozhovoru, který zajímal obě strany ještě jeden den. Černé dny Malévu jakoby nechtěly skončit. Druhý den jsem měl linku z Budapešti, volali ji na přílet, sedl jsem do traktoru s agregátem a jel na plochu čekat na letadlo. Slyšel jsem typický zvuk „stopadesát čtyřky“, ale šel z divného úhlu, jako od „kančího ďolíku“ neboli Kopaniny. Ale dráha 24 byla zavřená, tam kralovaly buldozery a bagry. Skutečně, Maďar na finále na dráhu 24, plné klapky, stažené plyny, nezadržitelně se blížil k dráze. Tam pokojně snědí spoluobčané s lopatami házeli písek, když v tom se jeden obrátil a viděl tu hrůzu, co se na ně řítila. Zůstali stát v základním pracovním postoji, tj. opřeni o lopaty, a spolu s řidičem bagru a zkamenělým řidičem buldozeru tvořili malebné sousoší. V tu chvíli si patrně uvědomila i posádka svůj omyl a motory tůčka zřetelně šly z volnoběhu na maximální výkon. Stopadesát čtyřka se začala houpat, jak byla na minimálce a motory, které nesluly zrovna prudkou akcelerací, se snažily seč mohly. Naštěstí zabraly a letadlo udělalo průlet nad nebohými dělníky doslova v pár metrech! Těm se muselo zdát o čertech! Letadlo sedlo potom standardně na dráhu 31 a zarolovalo na stojánku. Když přistavili schody, vyběhl ven na schody palubní mechanik a začal dupat po své čepici a něco maďarsky řvát na Jirku Cetla, zástupce Malévu. Ten se ho snažil uklidnit, pak vyšel ven z letadla kapitán a mechanik se na něj vrhnul a začal ho škrtit, to vše ještě s cestujícími na palubě. Cestující začali vystupovat ve chvíli, když palubní mechanik začal mlátit s kapitánem o trup letadla. Kliďas pan Cetl oba zatlačil do letadla, aby nedělali divadlo pro celé letiště. „On se na něj trochu hněvá, že si spletl dráhu a že si málem rozbili hubu, ale to víš, to se občas stane, ale to bude zase dobré, toho si nevšímejte“, řekl . Když jsem potom viděl rudé šrámy na krku kapitána, asi se ten „borťák“ hněval trochu víc, zvlášť když viděl ležet u jednatřicítky rozštípaný trup jejich letadla ze včerejška, to na optimismu nepřidá, to dá rozum… Když potom letadlo odletělo s „poněkud rozhádanou“ posádkou na palubě, říkal jsem si, že bych tam nechtěl být cestujícím, ani kdyby to bylo zadarmo..

Havárie Tupolevu 154 Malevu (Petr Popelář)

Tak to byly letecké povídky, které se udály v létech osmdesátých. Někdy příště nashledanou a hodně štěstí a zdraví přeje Honza Čech.

Související kategorie