Čechoviny 4

• 29.04.2005 02:00
• stalo_se

V jednom z komentářů si Franta Vaníček vzpomíná, jak jsme spolu dělali v motorárně na začátku sedmdesátých let. Já si na to samozřejmě také pamatuji, a i když to bylo pracoviště, kam se dávalo za trest, myslím tím demontáž, což bylo asi nejšpinavější místo na pražské Ruzyni, kde se pro generální opravy demontovaly motory M 337 pro letadla L 200 Morava a velké motory AŠ 82T pro letadla Avia 14. Bylo to skvělé místo, kam se dávali lidé, kteří neprošli stranickými prověrkami, nebo nesouhlasili se vstupem okupačních vojsk, či byli jinak nepohodlní. Díky tomuto výběru se tam sešla skvělá parta slušných lidí a zažila se tam spousta legrace. Byli jsme tak hluboce opovrženíhodní, že jsme ani neměli erární montérky, takže jsme chodili oblečení v různých modelech, že by 4% pan Laffita záviděl; takovou invenci nemá, ani kdyby byl přímý Fidelův příbuzný… V takové jedné neuvěřitelně špinavé róbě jsem šel, ve sešmajdaných polobotkách, optat se do bývalé zahraniční výpravny, kde sídlili palubní průvodčí, jestli by mě nevzali. A co bych pro to měl udělat, abych mohl být stevardem. S vedoucím létajících krasavic to málem praštilo, když viděl to zjevení, mastné dlouhé vlasy, neuvěřitelně špinavý oblek z tanečních i s dříve bílou košilí, ba i kravatu jsem měl. Kolem mě se šířil odér technického benzínu. No, zaujal jsem na první pohled. Výsledek mé mise byl předem jasný: „no, to by asi nešlo“. Asi za týden, když jsem měl volno, jsem se vyšvih jako manekýn a navštívil toho pána znova. Tentokrát již se mnou sepsal přihlášku a stále si mne prohlížel: „Prosím vás, nemáte tady na letišti bratra?“ „Myslíte mého špinavého bratra? Ten tady dělá celé rodině ostudu, i já se za něj stydím!“  Pan šéfstevard mi řekl, že mi dají vědět, až bude nějaký konkurs. Buď prohlédl lest se špinavým bratrem, nebo nebyl od roku 1972 žádný konkurs, protože nevěřím, že by ten čestný soudruh nesplnil slovo, nebo, že by u ČSA byl takový nepořádek, že by se moje žádost ztratila. Ještě se naskýtá možnost, že si mě aerolinka nechává něco jako blanického rytíře: až bude nejhůře, zavolají a já Honza Čech v čele všech stevardů pozvednu praporec prosperity a povedu celý letecký oddíl do boje s konkurencí….

Snad také jednou budu v uniformě, zatím stojím v pozadí v civilu (foto sbírka Jana Čecha)

Ještě k motorárně. Za motorárnou je práh dráhy 31. Když jel na start Tupolev Tu 104A, to byl koncert. Motory Mikulin končily výtokovou tryskou, žádný tlumič se nekonal. Bylo to podobné, jako když startuje MiG 21 s forsáží, tak nějak vypadal start stočtyřky. Přijela na práh předběžného startu a tam dělala motorovku. Na demontáži se třásly tabulky v oknech a ty, co ještě nebyly prasklé, praskly. Když člověk stál venku měl dojem, že praská vzduch a třese se zem, prostě neuvěřitelný kravál. Tu 104 měl vzduchové brzdy, které nevynikaly zrovna účinností a hlavně hrozily přehřátím, letadlo používalo brzdící padák. Piloti ČSA techniku přistání zvládali celkem bravurně a padák používali, myslím, jen výjimečně. To orlové ze země Sovětů. To byla jiná káva! Ti házeli padák i když bylo úplné sucho a dráha mohla mít třeba deset kilometrů. Tento zvyk si pak přenesli na Tu 134 prvních sérií, které neměly reverzy. Na padáky byl specialista na startu Pepík K., který byl velice šikovný, krásně maloval, ale měl jednu špatnou vlastnost: dokázal se sám „nahodit“ a ještě si sám přidával plyn…. Tato nectnost byla samozřejmě pro nás nezúčastněné velmi veselá, ba řekl bych, že jsme ji, my bídáci, i vyhledávali. Pepa, jak jsem řekl, byl velmi šikovný a asi jediný, který na Ruzyni uměl vyměnit padák. „Pepo, sedá malej tuplák a vyhodil padák, takovej úplně malinkej padáček!“ A Pepa ochotně šel, sed na vysokozdvižný vozík a jel za letadlem. Už přesně nevím, jak se to stalo, ale mám dojem, že ruský orel mu nějak špatně podal tašku s novým padákem, který vozili v zadním zavazadlovém prostoru, prostě taška vypadla, jehla zajišťující padák vyklouzla a taška se otevřela. Hedvábí začalo kypět jako kaše z hrnečku, co sám vařil. Ještě k tomu foukal vítr a padák se začal nafukovat. My jsme k tomu přijeli, když již zcela nepříčetný Josef skákal po hedvábí a vydával skřeky jak africký šaman, ve kterých bylo lze rozeznat několik oblíbených českých vulgarismů, souvisejících s anální částí těla. Kam padák, vítr a ruského mechanika postupně posílal, tam je chtěl nakopat. Nakonec tam poslal i stařičkého Andreje Tupoleva. Když už už hrozilo, že padák odnese našeho milého kolegu do Kladna, skočili jsme na padák všichni a postupně jsme ho vyfoukli. Byla to náramná legrace, váleli jsme se v padákovém hedvábí a řehtali jsme se, akorát jeden z nás byl stále nepříčetný. Nakonec to dobře dopadlo, měli ještě jeden složený padák na palubě a tak ho tam Pepa dal. Akorát si vymínil, že Rus musí být tentokrát na druhé straně letiště.

Poslední přistání TU104 na pražském letišti (foto Jan Čech)

S Aeroflotem a s jejich posádkami to bylo vůbec zvláštní. Tam co kapitán řekl prostě platilo a byl to rozkaz o kterém se nediskutuje. Tu 154 byla připravená na odlet. Letuška dala pokyn k odtažení schodů a Tatra začala vytlačovat od budovy. Když už letadlo mělo nahozené motory a stálo souběžně s budovou, tehdy ještě prsty nebyly, kapitán zařval do sluchátek, že jedou zpátky k budově. No, stane se občas, že se na někoho  zapomene, budiž. Jenže na tomto letu zapomněli na všechny, stošedesát lidí stálo v gejtu a třeštilo oči na „jejich“ letadlo, jak hodlá odletět. Kapitán vydal rozkaz „zavřít dveře“ aniž si uvědomil, že je letadlo zcela prázdné a mladinká letuška si netroufla odporovat.

TU104 OK-LDC ve službách televize NDR jako Douglas 8 Alitalie (foto Jan Čech)

Jednou jeden kolega, který nebyl zrovna lingvista, vytlačoval „stopadesátčtyřku“. Museli přerušit „buksírovku“, protože za érem se motal SAAB společnosti CROSSAIR. Byl to ten, co měl jeden čas přes celý trup namalovaného Fantoma opery, na jedné straně v negativu. Byla to sběratelská rarita. Kapitán se hned ptal „počemu my stojim“ a ubohý kolega, který uměl jenom několik naučených frází, se začal potit a nakonec z něj vypadla neuvěřitelná věta: „Za vami samaljot s čortom iz těatra!“ Líčil nám pak, jak bylo ve sluchátkách notnou dobu ticho, pak se ozval nejistý hlas: „Da, thank you“ a pak už jinak mužný a autoritativní kapitán ani nehles, „čort iz těatra“ dostal chrabrého frontového letce do kolen.

Saab 2000 Crossair v barvách „Fantom opery“ (foto Martin Novák)

Když už jsme u jazyka z velké země. Příběh je z doby novější, kdy jsme už dělali pro British Airways. Do Londýna odlétali „noví Rusové“, manželé a jedno dítě. Já jsem se s kolegou vrtal v motoru Boeinga 767, měli jsme otevřené kryty levého motoru, práci jsme měli již hotovou a kolega psal do závadovky, co jsme s tím dělali; já jsem ještě kontroloval, jestli je všechno v pořádku. V tu chvíli nastupovala tato ruská rodinka do letadla a tatínek si všiml, že motor je rozkrytován a začalo divadlo. Zatímco manželka s dítětem seděli v businessu, tatínek vyběhl ven a  začal se přetahovat se stevardkami, které mu nerozuměly ani slovo. „Čto slučilos s dvigatelom, čto slučilos“? hystericky vykřikoval a aby bylo vidět, že je chabrus na srdce, jednou rukou se držel za srdce a druhou ukazoval na motor, který jsem právě zavíral: „ja vazmu tabljetku, ja vazmu tabljetku“. V tom vyběhla z letadla i zlatem ověšená máma a začala řvát „ty durak, ty vezmeš tabljetku i rebjonok v samaljote“! Pro ty, co nevládnou, „ty pitomče, ty si vezmeš tabletku a dítě je v letadle“! Na to zíraly britské letušky, které vůbec netušily o co jde, protože nerozuměly ani slovo. Přitom kolega V. vypisoval v nástupním mostě závadovku, aby nepřekážel v pilotní kabině. Rus ho vzal za rukáv a začal s ním cloumat a ukazoval na motor, „čto slučilos s dvigatělom (co se stalo s motorem)“? Kolega nehnul brvou a plynnou ruštinou mu řekl: „ničevo, eto samoj lučšij dvigatěl v mire“!, cestující najednou změkl, řekl „spasiba“ a vzal ženu za ruku a nastoupil jak beránek do letadla. Vyděšená letuška, která absolutně nic nechápala, se kolegy zeptala, co mu vlastně řekl. „No, vlastně nic, řekl jsem mu, že se s motorem nestalo nic, že je to nejlepší motor na světě“. „Jak jste na takovou blbost přišel“? „Já ani nevím, ale hlavní je, že to funguje, ne“? No, a pak, že nemůže být v  práci legrace!

Váš Honza Čech

Související kategorie