Čechoviny 10

• 01.09.2005 02:00
• stalo_se

Nedávno jsem šel na výcvikové středisko ČSA kvůli čemusi. Byl krásný letní den a před střediskem seděli mechanici, co se tam školili na Boeingy. Mezi nimi seděl také člověk, který mě před léty školil na IL 62, Tony H. Pověstná letištní postava, která má již také vytetované inventární číslo na zadku, jak se říká nám délesloužícím… Tony mě místo pozdravu řekl: „Teda řeknu ti, Honzo, Boeing nekouká dvaašedesátce ani do p…!“ Trochu mě to zarazilo, jednak jsem boeingový (jako je někdo na knedlíky) a potom jsem si vážil Tónyho, protože znal opravdu IL 62 nazpaměť a postupně na ní vyškolil celé letiště včetně létajícího personálu. Druhý podobný zážitek jsem měl před léty. Když IL 62 u ČSA končil, zastavil jsem na starém letišti před ubytovnou jednomu bývalému kapitánovi IL 62, abych ho vzal na nové letiště. Celou cestu v autě nadával na Airbusy, mimo jiné řekl i neuvěřitelnou pitomost, že klidně ještě mnoho let tady mohly dvaašedesátky létat, že už byly dávno splacené a létaly zadarmo(!). Zeptal jsem se ho, jestli někdy v tom letadle letěl jako cestující a seděl v něm déle než hodinu, když jediný pokus o nějakou modernizaci kabiny cestujících byl pokus se zabudováním jakéhosi videa, které mělo promítat na stěnu kabiny filmy. To video bylo jednak tak velké, že se pod ním nedalo projít aniž by se člověk nemusel sehnout, jednak bylo tak těžké, že se jednou utrhlo od stropu, a tak tento pokus neslavně skončil. To, že na Airbus 310 stačí dva piloti také nebral, hlukové normy také ne a strašnou žízeň motorů D30K už vůbec. Škoda, že nebyl se mnou v Anglii v hospodě na „doletné“, kterou pořádají piloti BA, podobně jako piloti ČSA, a kde se samozřejmě mluví o čem jiném, než o letadlech. Byla to doletná typu 767/757. Pilot, který postoupil na 747 400 jako kapitán, se mě ptal, jak to bylo vlastně s ruskou technikou. Když ještě létal jako první důstojník na starých 737 jsem ho vzal do naší TU 134, kde byla spřátelená posádka, a jeho kapitán se tehdy strašně radoval, že by s tím mohl klidně létat, že létal u RAF s Washingtonem (B 29) a že to je úplně stejné, i autopilot Bendix je na stejném místě, kde na něj byl zvyklý. Ale vraťme se ke zmíněnému večírku. Dostal jsem dotaz ohledně spotřeby „vísítenskoj“ na lince třeba do New Yorku. „No, nejsem pilot, ale pokud si dobře pamatuji, tak se na New York tankovalo 80-90 tun paliva.“ „Cože? To já beru do mé sedm čtyři sedmy, a ta je o něco větší a doletěl bych s tím až na Miami! Hele a proč vlastně nepředělali vaše IL 62 na tankovací pro letectvo?“ „Naše letectvo má spíš problém ta letadla šlajfovat, aby nepřeletěla hranice, než aby tankovala.“Prostě, letadlo, které bylo zastaralé již v době svého vzniku, poté, co odvedlo svou službu (musím říci, že poctivě), muselo odejít. V době, kdy začala platit ekonomická pravidla, takové letadlo muselo jít pryč. Iljušin IL 62, kterého pro nápadnou podobu s VC 10 na Západě nazývali „vísí tenskij“, bylo konstrukčně velice jednoduché, téměř žádná mechanizace křídla, patrně jediné letadlo na světě, které mělo stejnou polohu vztlakových klapek na start i přistání (plné!), posilovač na řízení jenom na směrovku, jinak všechno „v teplejch“. Jednu věc měla dvaašedesátka opravdu světovou a to byl „sklep“, prostor pod kuchyňkou, kam se nakládalo jídlo a pití, které se nevešlo u dálkových tratí na palubu a letušky pak svižně zvedaly basy s pivem nad hlavu, aby ho podaly kolegyni nahoru! Stejnou věc má i TriStar a Boeing 747, ale s tím rozdílem, že tam je výtah.Další specifickou částí letadla byl zadní technický prostor, zvaný „ponorka“, který byl za zadními toaletami. Vstupovalo se tam dveřmi, které byly velmi podobné těm od toalet a tak někteří cestující ze spřátelených zemí, kteří sem jezdili studovat a někteří i pracovat, si to s toaletou pletli, protože mnohdy takovou věc jako je záchod viděli poprvé v životě… Také se o tomto prostoru vyprávějí erotické příběhy o klubu 10 000, nevím, nemohu posoudit, ale když to píší v Cosmopolitanu, tak to „musí být pravda“!

S IL 62 je spojen i jeden příběh, který mi vyprávěl nedávno zesnulý Pepík P., palubní mechanik. Mezi letuškami byla v sedmdesátých létech jedna, která dostala přezdívku „carevna“, silně nepopulární, protivná a arogantní, která si nechala od mladších kolegyň nosit kufry, musely ji česat a prostě jí musely sloužit. I „dědkové“, jak se letuškovském slangu říkalo posádce, jí měli plné zuby. Šlo to tak daleko, že začali přemýšlet, jak jí potrestat. Vědělo se, proč je tak protivná, protože se strašně bála létat a něčím to musela zamaskovat. No, to byla voda na mlýn! Netrvalo dlouho a sešla se posádka „dobráků“. Na letu Bombaj- Singapur, kdy po přeletu indického poloostrova letadlo letělo přes moře a ještě v noci, vymysleli plán. Letěli na autopilota, stáhli osvětlení pilotní kabiny i palubní desky a dokonce i vypnuli osvětlení kabiny cestujících, kteří stejně spali. A zavolali ji. „Vypadla nám elektrika, vůbec nevíme, kde jsme, musíš nám pomoct!“ „Proboha, ale to se všichni zabijeme, co budeme dělat, já se bojím!“ „No, to my se taky bojíme, ale ty jsi nejlepší, ty nám jediná můžeš pomoci“, k tomu druhý pilot začal nahlas odříkávat „otčenáš“, aby dodal chvíli na vážnosti. „Máš tam jednu prázdnou flašku od piva? Přines ji, prosím, to je jediné, co nám může helfnout!“ Uprostřed kokpitu IL 62 byla na stropě lampa, která osvětlovala celý prostor. Pod kulatým skleněným stínítkem bylo tuším šest, možná víc žárovek, podobných jako mají auta v zadních světlech. Stínítko bylo na jednom šroubu a za letu si ho posádka většinou sundávala, protože demontovala část žárovek, aby v kabině nebylo tak intensivní světlo. Když carevna, na pokraji šoku, přinesla prázdnou pivní láhev, přivázali láhev na provázek a druhý konec přivázali na tuto lampičku. „Prosím tě, ty jsi taková statečná, ostatní by na tvém místě zkolabovali (ti zatím většinou klidně klimbali), stůj tady v té chodbičce a sleduj, jestli je ten provázek souběžně s prostředním rámem oken pilotní kabiny. Jakmile nastane odchylka některým směrem, tak nám to hned řekni!“ A tak se z pilotní kabiny ozývalo: „Doprava! Doleva! Dobrý, kluci letíte dobře!“ „Kluci“ měli největší problém s tím, aby se nezačali smát, aby to dohráli do konce. Autopilot zatáčel s mašinou, posádka měla ruce volně položené na řízení a dusili se smíchem. Borťák mezitím předstíral s baterkou a šroubovákem, že něco spravuje. Lez tam pod panelem inženýra se slovy: „Kruci, tady to také není, já to snad nenajdu, co budeme dělat, já se snad začnu modlit, tohle nezvládneme!“ Mezitím se přiblížili k Singapuru, takže potřebovali rozsvítit a tak najednou, z čista jasna, borťák našel závadu, kokpit se rozzářil, kabina cestujících také a strachy napůl mrtvá carevna se odpotácela do kabiny cestujících. Krátce po „provázkové“ navigaci tato dáma odešla od létání a myslím si, že pro ni nikdo nebrečel. Stará dvaašedesátka ani emka neměly výkonu nazbyt. Když v létě startovala mašina na Havanu s plnou startovací váhou, vypadalo to, že se nikdy neodlepí. Dodnes se rád dívám na starty a přistání letadel, ale když letěla moje bývalá žena do Havany, nikdy jsem se nekoukal. Mašina rolovala na start, křídla plná paliva ohnutá dolů jak chcíplý pták, pak se postavila na práh dráhy 24, motory začaly řvát jak Olympusy u Concorde, že se třásla zem a letadlo vůbec nezrychlovalo. Na konci dráhy se jakžtakž odlepila, motory vířily prach na hliněném povrchu za dráhou. Pavel R., který se mnou tehdy dělal a jehož bratr létal jako palubní mechanik na tomto typu, když viděl, jak se letadlu nechce do vzduchu, tiše poznamenal: „Jestli jsou u Rakovníka stažené šraňky, tak jsou všichni v pr…!“

Posádky a mechanici na tomto typu tvořili jakousi elitu na letišti. Zejména v sedmdesátých a osmdesátých létech, kdy díky tomuto typu mohli alespoň na několik dní opustit „komunistický ráj“. Samozřejmě to byli ti nejkovanější, kteří pár dní, co měli volno, horovali láskou k Sovětskému svazu, protože věděli, že za několik dní odletí směr New York, Singapur či jinou destinaci. Když se začal Vietnam létat místo přes Bombaj přes Taškent, tehdy Sovětský svaz, kde byla jenom bída, svrab a neštovice, jako ostatně všude v této zemi zářných zítřků, nikdo z nich si nedovolil veřejně protestovat. Ale v soukromí nadávali všichni, jak jeden muž… Úžasná věc byla, když se stranická organizace rozhodla, že zabrání útěkům cestujících na lince Havana- Praha, kdy při mezipřistání v Montrealu téměř vždy někdo požádal kanadské úřady o azyl. Stalo se, že se někdy na palubu nedostavila i stevardka či stevard. Útěkům se vlastně dalo zabránit jenom tak, že se tam sedat nebude. Byl sice učiněn pokus, že se bude plnit palivo s cestujícími na palubě a s požární asistencí, ale poté, co si cestující v letadle podřezal žíly, to kanadské úřady zakázaly. Soudruzi se zavázali, že budou létat z Havany nonstop, což bylo na hranici doletu IL 62M. Několikrát to vyšlo, ale většinou, když se blížili k Evropě, už jim všechno v kabině svítilo, tak s tím museli plácnout na první letiště na pevnině, kde rolovali na „mokrý hadr“. Zabránilo se tak jistému procentu útěků, ale jak se to rozkřiklo, tak lidé oželeli dovolenou na Kubě a utekli z letadla už při letu tam, protože IL 62 neměl takový dolet, aby mohl letět Praha- Havana nonstop. Soudruzi sice dostali věcné odměny, ale společnost to stálo spoustu peněz, protože se za neplánované přistání platí daleko víc, než za pravidelné.

Na závěr trochu humoru. Do New Yorku létali s ČSA většinou důchodci, které komunisti rádi pouštěli, protože když zůstali v USA, tady se ušetřilo na důchodu. Ze Slovenska tam létaly babky, které měly na sobě cosi jako kroj, jak se říká: sedemdesiat sukieň mala. Bývali to fajn cestující, kteří se radovali z letu a těšili se na setkání s rodinou po letech. V dvaašedesátce byly vpředu záchody v chodbičce do pilotní kabiny na pravé straně. Babča se snažila vyhrnout si všechny spodničky a sednout si na mísu, což v pidi prostoru záchodu při jejích rozměrech dost dobře nešlo. Jukla ven, stevardky nikde, tak zády ke směru letu si vyhrnula všechny sukně a stáhla si kalhotky. S vystrčeným holým zadkem pomalu couvala na záchod. Nahmatala kliku, otevřela. Jenomže nahmatala, chuděra, špatnou kliku a s tím vystrčeným holým zadkem couvala do pilotní kabiny. Palubní mechanik viděl zadek až těsně před sebou a bylo mu jasné, jaké nebezpečí hrozí, tak zařval: „paní, tady ne!“ Paní vyběhla z pilotní kabiny v šoku a až do New Yorku se nehnula z místa.

Související kategorie