Čechoviny 12

• 15.10.2005 02:00
• stalo_se

Dva důvody mne dovedly k tomuto vyprávění. První byl ten, že jsem strávil měsíc a půl ve výcvikovém středisku ČSA, kde jsem si zopakoval typovky na Boeing 737. V tomto středisku, které je velmi moderní a ničím nepřipomíná zaboudlý archiv v hangáru F, kde nás učili Iljušina IL 62, jsem denně vídal adeptky stevardovského povolání, toho povolání, kam jsem si dal přihlášku v roce 1972 a dodnes jsem nebyl pozván ke konkursu; jak jsem již napsal nevěřím, že by se má přihláška ztratila, prostě na mne asi ještě nepřišla řada (přihlášku jsem si podal v době, kdy tyto dívky ani nebyly na světě). Dnes na rozdíl od novicek vím, že toto povolání je velice namáhavé. Díky mým partnerkám jsem to poznal dost zblízka. Není to jenom s taškou na kolečkách, s načesanou hlavou a perfektně nalíčená, na jehlových podpatcích, jít halou a vnímat obdivné pohledy cestujících. Je to dřina, o které tyto anorektičky nemají ani páru. I když dnes noční Burgasy nahradily jiné destinace, s idylkou z filmů, kdy prošedivělý, vše chápající kapitán (nejlépe Dean Martin) chápe problémy mladičké kolegyně a s úsměvem je vyřeší… Na druhou stranu, kde jsou cestující jsou problémy, často kuriózní.

A teď ten druhý důvod, o kterém jsem mluvil hned na začátku. Když jsem konzultoval IL 62 s jedním kapitánem, nyní důchodcem, řekl mi neuvěřitelnou věc, která se skutečně stala, i když vypadá téměř jako bajka. Na každém dálkovém letu jsou problémy s toaletami, je jich v každém typu málo, určitě míň, než žádostivých cestujících. Návaly u toalet vznikají zejména po jídle, v nových letadlech po skončení filmu a ráno, když se rozední, jedná-li se o over night flight, čili let přes noc, což jsou všechny lety z Ameriky a z Dálného východu. Při jednom takovém letu z New Yorku ráno nastala obvyklá tlačenice. Někdo zaťukal na dveře pilotní kabiny, za dveřmi stál stevard, bývalý palubní inženýr, a povídá kapitánovi: „Pojdˇse na něco podívat, to jsi ještě neviděl“. „Co se děje, proboha?“ „No pojď, to si opravdu ještě neviděl“, Kapitán se odpoutal a šel se podívat, takové výzvě se nadalo odolat. Na letech z USA tvoří značnou část cestujících ortodoxní židé, kteří pokračují z Prahy El Alem do Tel Avivu. Je to nadmíru náročná klientela, řekl bych že možná nejnáročnější ze všech. Tito cestující se mnohdy dožadují tvrdošíjně věcí, které nelze za letu splnit, jako v tomto případě větší počet toalet v letadle, což kupodivu nebyl, jinak velmi ochotný personál ČSA, schopný zařídit. Obdivuhodným způsobem to vyřešili tito svatí mužové sami. Kapitán viděl na toaletě neuvěřitelnou věc. Nával u otevřených dveří dával tušit něco zvláštního. U mísy stál jeden černě oděný muž a konal svou potřebu klasickým způsobem, kolem něj stáli další dva, kteří se tam již nevešli a močili na své dřevěné hole, po nichž stékal extrakt do mísy!!! Kapitán prchnul do pilotní kabiny, kde se zbytek letu válel smíchy. Inu, být kapitánem je šlachovitá zodpovědnost!

Na jednom dálkovém letu letušky přistihly jednoho cestujícího, kterak zcela nezakrytě masturboval. Byl silně pod vlivem alkoholu a tak na všelijaké domluvy reagoval velmi vulgárně. Letušky si nevěděly rady a tak povolaly kapitána. Kapitánem na tomto letu byl bezvadný člověk, aeroklubák s velkým smyslem pro humor. Když slyšel, co se stalo, oblékl si sako a aby svému úřadu dodal na vážnosti i čepici a vydal se k problémovému cestujícímu. Když stál nad ním a důrazně ho napomenul, cestující nehnul brvou a řekl památečnou větu: „A ty, ty mě ho můžeš vykouřit taky!“ Kapitán znejistěl, to byla silná káva i pro něj, a zařval: „Zakrej se ty prase, připrav se na policajty!“ Nato cestující, který od té doby dostal přezdívku „honipírko“, ustrnul a patrně mu v jeho alkoholem zmožené mysli došel rozsah toho, co prováděl a oblékl se. Letušky ovšem zůstaly v šoku, tentokrát ale z jinak velmi decentního kapitána, kterého nikdo neznal jinak, než jako veselého chlapíka, který nikdy nezvýšil hlas a najednou zařval na cestující! Když se kapitán vrátil do kabiny, druhý pilot se vyptával, co se vlastně stalo. „Sako jsem si vzal, čepici jsem si vzal, abych ukázal kdo jsem, a ten ouchyl honipírko po mě požadoval orální sex, rozumíš tomu? Kam ten svět spěje?“ Druhý pilot málem překousl volant řízení při té představě. Tento příběh vstoupil do dějin ČSA jako jeden ze zásadních.

Dosti lascívností, dosti erotiky…. Jednoho dne jsem ležel v hotelu na Gatwicku a čekal na naše „orly“, kteří v domnění, že když jsem daleko od domova, že se mi musí stýskat, se rozhodli, že půjdeme do hospody „The rose and olive branch“, což je krásná hospoda u Eghamu. I když jsem byl unavený po celém dni na letišti, ta představa mne naplňovala blahem. Najednou telefon z recepce: „Tady CAA, mohu mluvit s panem Čechem?“ Jasně, inspekce, na to vám vy šašci skočím! „Nezlobte se, mám tady dámu, nikam nejdu, inspektoři!“ Bylo mně jasné, že vezmou schody po dvou a vyběhnou do pokoje, aby mě vyrušili. Ale stalo se něco úplně jiného: „Prosím vás, tady je John Walker, senior officer, posílají mne za vámi mechanici BA, že prý mluvíte rusky, můžete nám pomoci, prosím?“ To bylo jasné, že to není legrace a těžko se dá inspekci říci ne. Omluvil jsem se, rychle jsem se oblékl a seběhl dolů do recepce. „Co se děje? A omlouvám se za nedorozumění!“ „Máme problém s ruskou posádkou na letišti, můžete jet s námi, my vás pak hodíme zpátky?“ Cestou mě vysvětlili, že na Gatwicku sedl Tupolev Tu 134 společnosti Belavia bez funkčního radarového odpovídače a že posádka neumí anglicky, nebo není ochotná se nimi bavit. Jestli znám tůčko a vím, kde ten odpovídač je, že by možná stačilo ho jenom prostříknout kontaktolem, nebo jim domluvit, ať to přepnou na druhou soupravu. Vzpomněl jsem si, že TU 134 ČSA měly odpovídač v předním zavazadlovém prostoru a že byl jenom jeden, žádný záložní. Vstoupil jsem do kabiny letadla spolu s mechanikem BA, kde posádka naprosto spokojeně a nerušeně konverzovala a vyvedlo je z míry až moje „zdrávstvuj! Kak poživájetě?“, na to nebyli připraveni. Kapitán strnul, otočil se a s vytřeštěnýma očima povídá „Vy gavaritě po rusky?“ „Da, ja gavarju!“ Pak jsem jim vysvětlil, že jim nejde odpovídač a že v prostoru, jako je Londýn, se bez toho létat nedá, že to je krajně nebezpečné. Kapitánovi se vrátil zpět jeho bojarský klid, vzal mě do pilotní kabiny, na stropě zapnul odpovídač a ukázal na zelenou žárovku, která se rozsvítila a povídá: „Žárovka svítí, všechno je v pořádku, odpovídač funguje!“ Tím považoval věc za vyřízenou. Zástupce řízení letového provozu, který stál za mnou a kterému jsem to přeložil, se rozzuřil: „Tak, nakonec my máme závadu, já mám na obrazovce dvě stě letadel, to jejich tam nevidím, ale my máme závadu! Řekněte tomu idiotovi, ať sem s tím jejich šrotem nelétají, nebo je necháme sestřelit!“ Bylo vidět, že letový kontrolor měl za sebou rušný den. Inspektor byl smířlivější a navrhl vytlačit letadlo od gatu, třeba gate stíní vysílači. Vytlačili jsme letadlo ven a situace se opakovala, zelená žárovka svítila, ale symbol letadla na radaru nenaskočil. Nabídli jsme se s kolegou, že bednu vyndáme a kontakty prostříkneme, třeba to bude jenom malá závada v kontaktech. Na to jsem dostal neuvěřitelnou odpověď: „odpovídač je přísně tajné vojenské zařízení, které smí u Belavie demontovat jenom jeden oprávněný člověk a cizinec na to už vůbec nesmí sáhnout!“ To bylo silné kakao i pro pana Walkera ze CAA a řekl, že když je to tak strašně tajné, že letadlo odtáhnou na odstavnou stojánku a tam bude do té doby, než přiveze onen pověřený člověk z Ruska jiný odpovídač. Do vzduchu je nepustí, dokud nebude vše v naprostém pořádku. V tu chvíli přišel na palubu i zástupce společnosti, který mluvil anglicky a zeptal se zástupce letiště, jestli by nebyla nějaká šance odletět směr země zítřků i bez odpovídače. Dispečer řekl, že jedině když zapnou primární radar a povedou je radarem přes Anglii až do Německa a tam je předají německé kontrole, ta pak polské a tak dále, ale to se platí zvlášť a v jejich případě cash, pak se otočil na mě a povídá: „Stejně bych je nejradši nechal sestřelit, kretény, s takovým šrotem létají po světě a ještě nejsou schopný se domluvit, eště, že na to nemají určitě peníze!“ „Aby ses nesplet! Se šrotem sice létají, ale peněz mají dost!“ Ledva jsem to dořekl, zástupce otevřel kufřík, ve kterém měl vyrovnány svazky bankovek. „Tak kolik?“ Šokovaný zástupce handlingu kamsi zavolal a obratem řekl cifru, za kterou bych v Sheratonu na letišti žil přes rok, plus poplatky za cestující v gatu, zdržený gate atd… Zástupce nehnul brvou, naslinil prsty a začal počítat. Inspektor CAA nad tím kroutil hlavou, poděkoval mi a odvezl mě na hotel, že, když mám tu dámu na pokoji. „Ale já tam žádnou nemám, já jsem si myslel, že to jsou kamarádi, kteří si se mnou domluvili na dnes hospodu, tak jsem chtěl zjistit, jak dlouho jim to bude trvat do šestého patra!“ „Jako inspektor bych neměl alkohol podporovat, ale po dnešním zážitku si musím nějakou tu pintu dát, vezměte mě sebou, já vás tam hodím, víte kam?“ Kamarádi již na mě čekali a když jsem jim představil, koho jsem s sebou přivedl, kapitán Big Brian poznamenal: „Ten magor si vezme klidně i inspektora do hospody, aby ho naučil chlastat, ti Češi nám dočista rozvrátí naší starou, dobrou Anglii!“

Související kategorie