Změna plánu

• 24.09.2006 02:00
• stalo_se

Domluvili se rychle. Plán byl jednoduchý – prý že vyrazí někam do jih. Vybral oblíbenou trasu proti proudu nejdelší české řeky až dolů na jih a pak kousek, jen pár minut letu na východ. Cílem bylo letiště u malebného města s rybníkem Vajgar uprostřed. Měl to tam rád a cestou bylo pořád na co koukat. Každému se tato trať vždy líbila a jemu se to zatím neomrzelo. Navíc to tam už znal a nemusel tolik navigovat - o to více se mohl dívat na tu krásu pod sebou. Na let se těšil, zatím to pro něj nebyla rutina. Tolik toho ještě nenalétal. Byl vždycky rád, když mohl letět s někým. Nerad létal sám. Mnohem raději radost z letu s někým sdílel.

Když přijeli na letiště, letadlo už stálo připravené před hangárem. Ten den ho měli zamluvené na celé odpoledne jen sami pro sebe. To se mu líbilo. Připadal si jako v sedmém nebi. Kamarádovo nadšení ho uvnitř popohánělo, aby už byli ve vzduchu, ale nechtěl to na sobě dát znát. Snažil se tvářit jako vážený kapitán velkého dopravního letadla. Velká letadla se mu líbila a jednou by rád létal i na nich.

Bylo po velkých povodních, postižena byla velká část jejich země. Počasí jinak přálo. Základna oblačnosti nebyla nejvýš, ale jim to stačilo. Hlavně že byla dobrá dohlednost. Přestože měli let naplánovaný asi na dvě a půl hodiny, nechal naplnit nádrže do plna. Měl na paměti slova starých pilotů, že mnoho pilotů už zemřelo proto, že jim došel benzín, ale žádný proto, že měl benzínu dost. Byli sice maličko přes maximální vzletovou váhu danou předpisem, ale jejich letadlo bylo zkonstruováno na větší váhu a tak to nebyl takový problém.

Foto: Daniel Štuksa

Konečně seděli v letadle. Let začínal. Mapa, navigační štítek s výpočty a poznámkami, mapy letišť, letový plán… Všechno měl připravené. Chtěli letět kolem jaderné elektrárny, a tak si raději podal plánek, aby o něm dopředu věděli. Brzdy, nádrže, hlavní vypínač, tlak paliva, volnost vrtule, magneta… Motor ihned poslušně naskočil. Byl ještě zahřátý z předešlého letu. Zkontroloval tlak oleje. Ručička byla v provozních hodnotách a ukazovala pět barů. V pořádku. Otáčky… Pokračoval v důležitých úkonech a přípravě k odletu. Konečně se pohnuli. Dostali instrukce rolovat na opačný konec letiště. Měli startovat západním směrem. Nespěchal. Dlouhé pojíždění jakoby příjemně oddalovalo to vzrušení a neklid z nadcházejícího letu. Byli třetí na vzlet. Alespoň byl čas na všechny úkony a motorovou zkoušku… přístroje, klapky, vyvážení, volnost řízení, pasy, sedačky… byli připraveni. Kamarád měl připravený foťák. Alespoň budou mít památku na let.

Foto: Karel Foldin

„…vstup na dráhu 27 a vzlet“ oznámil dispečerovi na věž.
„Dráha 27 volná, vítr…“
Vstupovali na dráhu. Mrknul na finále, jestli tam opravdu nic neletí. Ještě jednou zkontroloval připravenost letadla ke vzletu: nádrže, palivové čerpadlo, tlak paliva, magneta, vyvážení, klapky. Dal plný plyn a letadlo se dalo do pohybu. Šli rovnou z chodu. Za nimi už bylo připravené další letadlo a na vedlejší křižující dráze se hlásilo jiné letadlo na finále na přistání. Padesát. Nadzdvihnout příďové kolo a čekat na odpoutání letadla. Přesně tak ho to učil instruktor. Drncání ustalo. Byli ve vzduchu. Povolit řízení a nechat rozběhnout letadlo na rychlost. Devadesát, sto. Už stoupali. Očima neustále kontroloval rychloměr a čekal na bezpečnou výšku, aby mohli zavřít klapky, upravit režim motoru pro stoupání a vyvážit letadlo.

Pokračovali kurzem dráhy. Rychlost sto dvacet. Variometr ukazoval stoupání okolo 600 až 800 stop za minutu, tedy asi tři až čtyři metry za sekundu. Co by dal za takové stoupání ve větroni. Kolik už zažil horkých chvil ve větroni, kdy kroužil „na nule nebo na půl metru“ v psí výšce. „Dobrý“, probral ho hlas ve sluchátkách. „Dobrý to bylo“, chválil kamarád start. „Za chvíli máme cestovní výšku. Zavoláme ještě na oblast“, informoval ho na oplátku. Neletěli vysoko. Tak čtyři sta metrů nad zemí. Za chvíli je stejně čekal omezený prostor, kde mohli letět max. 300 metrů nad zemí. Odhlásil se dispečerovi na věži na letišti vzletu. Oznámil, že opouští jeho informační zónu, a přešli na oblastní řízení VFR letů. Dispečer byl na příjmu a ihned odpověděl.
„… squawk 3313, oblastní QNH 1008, pokračujte po trati letového plánu“.
Nastavil požadovaný kód na odpovídači sekundárního radaru a nový tlak na výškoměru.
„…radarový kontakt“, ozval se opět dispečer.
Fajn, tak nás vidí tam v Praze. Zkusil si představit, jak to asi vypadá tam na druhé straně za radarem, kdo tam asi sedí…

Foto: Daniel Štuksa

„Nechceš řídit?“, zeptal se kamaráda, ale myslel to jako hotovou věc. Neletěli spolu poprvé a kamarád už věděl co a jak. Kamarád byl dobrý „pilot“. Neměl sice svoji licenci, ale věděl už co a jak. Uměl celkem spolehlivě držet výšku a kurz. Bylo to příjemné předat řízení a koukat se kolem. Stejně pořád hlídal co se děje, ale přece jen se mohl víc dívat kolem. Zrovna přelétávali město hermelínů.
„Hele, támhle to už je řeka?“ Rychloměr ukazoval 180 km/h a motor si spokojeně předl. Docela uháněli. Blížili se přehradě. „Vezmi to pak nad hrází doleva proti proudu.“ Nemusel to říkat. Kamarád stejně věděl kam letět i bez toho. I zatáčku bezpečně zvládl. Směrovka, křidélka, výškovka, kulička v ryskách.

Minuli zámek. „Nedáme ten most?“, zeptal se kamarád. „Aby nám ale někdo nejumpnul do kabiny nebo nám tu nepřistál sud s mrtvolou“. Žertovali. Před nimi se objevil hrad na soutoku dvou řek. Zavolal dispečera na oblasti a požádal o povolení ke vstupu do omezeného prostoru kolem jaderné elektrárny, kterou museli obletět. Povolení dostali okamžitě. Už opět sám pilotoval. Kamarád se věnoval tentokrát focení. Počasí se trochu zhoršilo a z oblačnosti začaly vypadávat srážky. Byla to jen přeháňka. Bylo přes ni vidět a tak pokračovali beze změny kurzu.

Foto: Daniel Štuksa

„Hele, ono nám sem zatíká!“
„Cože, kde? No jo, tak to půjdeme ke dnu!“ Trochu vody, jen pár kapek se dostalo do kabiny zadní částí překrytu kabiny.
„Proč nic neříkáš?“, zeptal se kamaráda. „Vypadáš bledě. Je ti špatně?“
„Trochu.“
„Takže dost. Vydržíš? Je to ještě deset, patnáct minut do přistání“.
Kamarád kývnul hlavou na znamení jako že ano. Vždycky tam bývaly blicí pytlíky z velkých letadel, ale jak na potvoru tentokrát ani jeden.
„Jak dlouho ještě?“ Vzpomněl si opět na vyprávění starších a neochotně vyndal mapu z obalu.
"Na, vezmi si tohle" a podal mu obal od mapy.

Letiště bylo v dohledu. Zavolal opět na oblastnímu dispečerovi a zrušil letový plán. Měl to poznačené červenou tužkou na navigačním štítku, aby na to nezapomněl. Dispečer mu nařídil přestavit kód odpovídače na 7000 a potvrdil zrušení letového plánu. Přešli na frekvenci věže cílového letiště. Byl všední den a nikdo neodpovídal. Vyklesali na okruhovou výšku nad letiště, aby se podívali na pytel, jak to fouká. No, přesně zprava!
„Vydrž, jdeme na okruh a dolů“, snažil se povzbudit kamaráda. Tentokrát mu to nějak nesedlo. Na zdejším letišti měli dvě paralelní dráhy. Travnatou a asfaltovou. Chtěl jít na asfalt, ale kvůli silnému bočnímu větru dal raději přednost trávě, která spíš odpustí chybu.

Foto: Martin Herman

Úkony po větru – brzda, nádrže, čerpadlo, přístroje, pasy… Vítr je snášel k letišti. Dost to foukalo. Oproti letišti, ze kterého odlétali, vítr zesílil a stočil se na sever. Třetí zatáčka. Otáčky, rychlost, klapky 15 stupňů, vyvážit. Dotočili finále. Rozhodl se nevysouvat plné klapky a raději jít na větší rychlosti a přistát na malých klapkách. Křídlo pod vítr… Pořád je to snášelo. Zápasil s tím. Na tomto letišti ještě nikdy nezažil vítr v ose. Vždycky mu tady foukalo do boku, ale dnes to bylo obzvlášť špatný. Výškoměr ukazoval 1900 stop. Měli něco přes padesát metrů nad zemí. „Hele tady nesedneme. Jedeme pryč!“
„Cože? To jako fakt?“ Kamarád hodně trpěl a záchrana už byla skoro na dosah. To už ale motor pracoval opět na vzletový výkon a letadlo opět stoupalo vzhůru k nebi.
„Neboj, kousek odsud jen pár minut letu směrem na západ je jiné letiště s jinak směrovanou dráhou“.
„Támhle!“, ukazoval před sebe po chvilce. Snažil se povzbudit kamaráda, který se statečně držel. Ani zde se jim nedostalo odpovědi z věže, a tak pro jistotu zaletěli nad letiště prohlédnout si plochu. Bylo to zvláštní letiště. Mělo sice dvě dráhy, ale jedna byla trvale zavřená, snad zrušená po jedné nehodě startujícího motorového kluzáku. Letiště lemovala řeka a stromy ze tří stran. Při přistání se muselo dát pozor na překážky. Kdysi tu už jednou přistál s větroněm, když ještě jako pilotní žák plnil poslední výcvikovou úlohu před pilotní zkouškou. Bylo to sem snadné hlavně navigačně a pak to taky nebylo daleko a cestou dvě náhradní traťová letiště.
„Hele, vidíš ty obrovské louže? Tam, jak se to leskne! Tak to letiště je podmáčené, celé zaplavené ještě od povodní. Tady taky nesedneme! To bychom to akorát otočili na záda.“

Foto: Daniel Štuksa

Jejich výlet začínal mít podstatně jiný scénář. Jen kousek na sever, na jižním okraji sousedního města bylo další letiště. Byl to opravdu jen kousek. Opět zavolal na věž a tentokrát se mu k jeho překvapení ozval dispečer. Je to dobrý, mají provoz a třeba nás nechají sednout rovnou z kurzu, pomyslel si. Kamarád zarytě mlčel, ale bylo vidět, že se neskutečně těšil na zem.
„… Dráhy jsou rozmočené, přistání dle vašeho uvážení“.
Neměl sílu to říci kamarádovi. Stejně to sám slyšel ve sluchátkách. Na severním okraji města bylo ještě jedno, opuštěné letiště ale s asfaltovou dráhou taky orientovanou k severu. Oznámil dispečerovi, že raději sednou tedy tam. Dostali informace o větru a provozu na jižním letišti.
Rychlost sto deset, klapky plné, vyvážit. „Finále dráhy 31…“ zahlásil na frekvenci jižního letiště, aby dispečer věděl, že sedají a nebudou tvořit tak případný provoz v jeho provozní zóně. Rychlost sto. Byli nad prahem dráhy. Podrovnal. Rychlost ubývala. Pneumatiky jemně zakvílely. Brzdy. Ještě když pojížděli, otevřel kabinu, aby se kamarád nedýchal čerstvého vzduchu. Vydržel.

Vystoupili. Trochu se prošli, nadýchali čerstvého vzduchu a dali si oběd v místní restauraci. Měli štěstí, že bylo otevřeno. Ten oběd byl výtečný a překvapivě oběma přišel k chuti.
„Tak co, jak ti je“, zeptal se kamaráda.
„Po tom jídle se mi ulevilo. Chceš zpátky ten futrál na mapu?“ Opáčil kamarád.
„Ne, nech si ho na příště.“
Bylo opravdu dobře. Už se i žertovalo. Sice zažil vyčkávání kvůli špatnému počasí nad letištěm, ale let na náhradní letiště a to hned trojitý to ještě ne. Ještě trochu vytrávili oběd a vydali se k domovu. Zpáteční let už byla maličkost. Domů to byl už jen kousek.

Foto: Daniel Štuksa

Související kategorie