U okénka. II.

• 07.03.2021 09:00

11) U okénka II

Četl jsem pár knížek, které napsaly bývalé letušky, a představte si – minimálně dvě z nich se ve svých dílech posmívají českým turistům za to, že se hádají o místo u okénka, i když jde o noční let, tudíž prý „stejně není nic vidět“. Zcela otevřeně se k této skupině Čechů hlásím! Pohled na blikající konec křídla, za nímž se rozkládá černočerná tma, se mi asi nikdy neokouká. Vždycky si představuji, co všechno se v tom nekonečnu skrývá, a obdivuji, že letoun ví, kudy má letět. A co teprve ty neskutečné výhledy na rozsvícená města? A vůbec – ty letušky tomu létání asi vůbec nerozumí.

12) Letící lidé

Vždycky když se na modré obloze objeví dlouhá bílá čára, na jejímž začátku je letadélko, poklidně si plující ve své letové hladině, musím se pousmát. Přijde mi to legrační. Z nějakého důvodu si totiž pokaždé představím, co se asi zrovna děje na palubě. Takže zatímco většina lidí si řekne „hele, támhle letí letadlo“, já si řeknu „hele, támhle na obloze ohromnou rychlostí sviští 300 cizích lidí konzumujících těstoviny s omáčkou“. No není to trochu absurdní?

13) Ostuda před přistáním v Dubaji

Když člověk nastoupí do dálkového letadla, obvykle najde na svém sedadle pár věcí, které by mu pobyt na palubě měly zpříjemnit. V případě letu EK140 z Prahy do Dubaje to byl malý polštářek a deka. Příjemná pozornost od Emirates. Ani jedno z toho jsem sice nepoužil, ale protože jsme předem dostali informaci, že v prostorách dubajského letiště bývá kvůli klimatizaci dost chladno, mou ženu napadlo vzít si tu deku po přistání s sebou. A protože ta má byla nepoužitá, tedy pěkně složená a tím pádem skladná, padla volba na ni. Se značným úsilím jsem si ji narval do už tak přeplněného příručního zavazadla a pokračoval ve vychutnávání si svého prvního letu A380kou. Tou dobou jsem ještě neměl ani ponětí o tom, že deky byly jen zapůjčené a před přistáním je personál bude vybírat. Jejda. Když stevard dorazil k nám, už jsem tušil, že z toho bude pěkná ostuda. Situaci jsem chtěl zachránit tím, že budu dělat, že mu nerozumím a nevím, co po mně chce, jenže to byl shodou okolností Čech, takže můj záchranný plán ztroskotal ještě dřív, než začal. Nezbylo, než před zraky jeho i hromady spolucestujících vytáhnout zpod sedadla svůj napěchovaný ruksak, otevřít ho, s obtížemi z něj vysoukat zapasovanou deku a s omluvným výrazem ji stevardovi podat. Ačkoli z jeho tváře ani na vteřinu nezmizel profesionální výraz, bylo mi jasné (a všem okolo taky), co si asi tak myslí. Ještě že tato trapná scénka proběhla krátce před přistáním, jinak bychom snad museli vystoupit za letu.

14) Mám rád vzrůšo

Možná jsem divnej, ale odjakživa mě lákalo zažít při létání nějakou nestandardní situaci. Samozřejmě by hned nemuselo jít o požár na palubě nebo únos letounu, bohatě by stačilo například přistání v pořádném bočním větru, nějaký lehčí problém s podvozkem či vysazení motorů (hrozně by mě zajímalo, jaké je sedět v letícím dopravním letadle za úplného ticha!) – samozřejmě za předpokladu, že by se ve výsledku nikomu nic nestalo. Zatím se mi něco podobného poštěstilo jen jednou, když měl „můj“ Boeing 767-300 společnosti Delta Airlines na trase Praha-New York jakousi potíž s pohonnou jednotkou. Asi nešlo o nic strašného, protože motor normálně běžel dál, ovšem na druhou stranu pilotům stálo za to vypustit do vzduchu tuny paliva (životního prostředí mi tehdy bylo opravdu líto), aby mohli nouzově přistát na Heathrow, takže to asi nebyla ani žádná prkotina. V Londýně byl motor opravován asi dvě nebo tři hodiny, během kterých nebylo možné opustit letadlo. Takže jsme za toto příjemné (asi jen pro mě) zpestření zaplatili hladověním ke konci letu, neboť catering s podobným zdržením nepočítal. A to jsem na tom byl ještě dobře – krátce před nouzovým přistáním se totiž podával oběd, který spousta lidí ani nestačila dojíst. Ještě že jím tak rychle!

15) V letadle se musí létat

Letecká doprava je fajn. Je bezkonkurenčně rychlá, bezkonkurenčně bezpečná i bezkonkurenčně fascinující, tak trochu kouzelná, a člověk si navíc může vychutnat pohled na mraky seshora – to mě asi nikdy nepřestane bavit. Nicméně i v letadle člověk občas zapomene, že letí. Moderní letouny jsou natolik promakané, že se ve vzduchu zdánlivě ani nehnou, a člověk si občas ani neuvědomuje, že nejede po silnici nebo po kolejích. Např. Airbus A380 je tak pohodlný, dokonale stabilní a uvnitř tolik prostorný, že máte pocit, že nejste v letadle, ale stále ještě v čekárně. Proto si víc užívám lety menšími letadly, která vám fakt, že jste ve vzduchu, čas od času připomenou. Turbulence, propady, poryvy větru – to je třešnička na dortu každého letu. Čím silnější, tím lepší!

16) Letadlo jako megastar

Asi každý člověk, i když není zrovna fanda do aut, dokáže vyjmenovat některé značky nebo i konkrétní modely. Jsou dokonce auta, která znají úplně všichni – třeba Volkswagen „brouk“ :-) S letadly je to, myslím si, dost podobné. O Airbusu A320, Boeingu 787 nebo třeba Concordu nejspíš někdy zaslechla většina lidí. A pak je tu „jumbo“, tedy Boeing 747 – o něm už někdy slyšel nebo četl asi úplně každý. Jumbo je zkrátka legenda všech legend nejen mezi dopravními letadly, ale v letectví vůbec. Těžko říct, zda je to způsobeno jeho na svou dobu pozoruhodnými kvalitami, již více než padesáti lety v provozu či nezaměnitelnou siluetou s druhou palubou v přední části trupu. Ať už je důvod jakýkoli, osobnost toho stroje vyzařuje z každého jeho šroubu. Když jsem poprvé (a zatím naposled) do 747ky nastoupil, dostavil se pocit, jako bych se ocitl na koncertě nějaké světové megastar, kterou jsem odmala toužil spatřit naživo, a nyní se mi to konečně podařilo! Celý let jsem byl v lehkém tranzu. Přitom jsem seděl na značně omšelé sedačce v letadle, které tou dobou už začínalo dosluhovat. Do šrotu zamířilo pouhých pár měsíců poté.

17) Zlatý hřeb dovolené

Když vzpomínám na dovolené a zájezdy, které jsem dosud absolvoval, pokaždé se mi ze všeho nejdřív vybaví cesty letadlem nebo cokoli, co s nimi nějak souviselo – check-in, přestupy, pasové kontroly atd. Možná si říkáte, že když mě zajímá jen cesta letadlem, jsou peníze za zbytek zájezdu tak trochu vyhozené z okna, ale ono to tak úplně není. Já si tu dovolenou totiž užívám úplně stejně jako ostatní, a možná dokonce ještě víc, protože vím, že na jejím konci mě čeká další let. Takže zatímco všichni jsou před odletem domů otrávení, že se zas budou několik hodin mačkat v letadle, a k tomu smutní, že jejich dovolená končí, já se nemůžu dočkat, až se zase proletím. A smutek se dostaví až ve chvíli, kdy podvozek letadla políbí ruzyňskou ranvej.

18) U okénka III – svítání

Dalším z mnoha důvodů, proč si v letadle vybírat místo u okna, je východ Slunce. Když se ráno v letadle probudíte a zrovna začíná svítat, je to to nejhezčí probuzení na světě (přestože možná vedle vás zrovna hlasitě chrápe nějaký cizí smradlavý tlouštík). Pohled na lehounce osvícenou peřinu oblaků pod vámi lehce přecházející v růžovou, žlutou, světle a tmavě modrou, na které ještě jako světýlka na vánočním stromku poblikávají poslední hvězdy, je něco tak úžasného, že si nejste jisti, jestli náhodou ještě nesníte. Jednou se mi stalo, že jsem se takto probudil, zadíval se na tu nádheru a asi za dvě vteřiny přiběhla letuška a vyzvala mě, ať zatáhnu okenní clonu, neboť světlo z mého okénka budí cestující, kteří chtějí ještě spát. To mě teda vytočilo.

19) Jídlo na palubě

Jídlo v letadlech je velké téma. Aerolinky bývají často kritizovány, že už dnes na svých palubách jídlo nepodávají; když cestující dostanou sendvič, stěžují si, že nedostali teplé jídlo, a když to teplé jídlo dostanou, píšou pak v internetových diskusích o tom, jak bylo hnusné. Není jednoduché se zavděčit. Myslím si, že v případě kratších letů je občerstvení v ceně letenky sice příjemné, ale tak trochu zbytečné. Jízda tramvají skrz Prahu trvá déle než např. let do Frankfurtu a nikdy jsem si nevšiml, že by si někdo stěžoval, že v průběhu cesty nebyl nakrmen. Navíc – v letadle si lze občerstvení zakoupit, kdežto ve voze elektrické dráhy jsem se zatím s touto možností nesetkal. Je pravda, že v minulosti bylo jídlo podáváno snad na každém letu, jenomže je třeba si uvědomit, že dříve bylo létání poměrně velkým luxusem – čemuž odpovídal nejen servis, ale také cenová dostupnost letenky. Na palubě se servírovala i několikachodová menu, ovšem jen těm, kteří na to měli. Dneska už se sice teplé jídlo podává jen na delších letech (mimochodem já si na něm vždycky bezvadně pochutnám), ale létat může takřka kdokoli a kdykoli. Není to tak přece jenom lepší?

20) Soukromá party

Navzdory tomu, že jídlo podávané na krátkých letech považuji za docela zbytečné, si pokaždé na letišti před odletem koupím něco, co budu moct záhy ve vzduchu zkonzumovat. Zpravidla jde o nějaký nápoj, ať už plechovku piva, malé víno, limonádu nebo třeba kelímek horké čokolády. Vůbec nejde o to, že by mě na palubě trápil hlad nebo žízeň. Ale každá cesta letadlem je pro mě takovým malým svátkem – a sváteční chvíle je třeba si udělat hezké. Něco jako když si na Silvestra dáte chlebíček. A tak si vždycky počkám, až letadlo trochu vystoupá, a pak zahájím svou malou soukromou oslavičku. A představte si, že i to nejprůměrnější víno je najednou strašně dobrý!

bude pokračováno