Letecké střípky 17 - Emergency!

  • 19.11.2017 09:00

Emergency!

Předletová příprava, která začíná hodinu před samotným odletem, má sloužit právě k tomu: připravit se na let. Jako bychom mohli vědět, co nás na tomto letu čeká. Téměř nekonečné množství možností se vědomě snažíme redukovat do standardního průběhu, a přitom je dobré nezapomenout, že právě na dnešním letu, na téhle lince, si okolnosti klidně mohou postavit hlavu, a začnou si, samy od sebe, jen tak ujíždět někam jinam. Máme ověřenou zprávu, že na cílovém letišti budou bouřky. Je léto, až tam doletíme, bude odpoledne. Jaké je řešení? Prostě vzít na palubu zvýšenou zásobu paliva na vyčkávání nad letištěm, větší, než je obvyklé. Co taky jiného?

V cestovní hladině je klid. Vysoko nad oblačností se letadlo ani nehne a náš pohyb je zdánlivě pomalý, visíme na okraji stratosféry a země se pod námi otáčí. Ten klam, že se nic neděje, velmi dobře ilustruje rozdíl mezi létáním a ostatními druhy činnosti. Protože tady se někdy věci dějí neuvěřitelně rychle, v kontrastu ke klidu, který vládl ještě před malou chvilkou. Letadlo polyká sedm mil za minutu, třináct kilometrů. To je asi čtyři vteřiny na kilometr. I velmi krátká konverzace trvá deset kilometrů. Jednoduché přeprogramování palubního počítače, v případě že nám služba řízení pozmění trasu letu, zabere patnáct. Zkoumání stavu palivoměrů, a přemítání, zdali ještě můžeme vyčkávat, nebo je nejvyšší čas vyrazit směrem k záložnímu letišti, se může protáhnout i na padesát kilometrů. A čím déle letíme, tím se naše zásoba, a naše schopnost udržet letadlo ve vzduchu, zmenšuje. Před tím, než se obě křivky protnou, už musíme mít jasno v tom, co budeme dělat. A ze země nepřijde žádná rada, ani instrukce. Rádiové vlny přinesou, z modrošedé hloubky pod námi, vždy jen jedinou větu: „Jaké je vaše rozhodnutí?!“

Na rádiové frekvenci je dnes taková zvláštní nálada. Hodně provozu a všichni se překřikují, jakoby někam spěchali. Letíme do hlavního města a všechna tři letiště mají napilno, jsou prázdniny. Na letišti je bouřka, a vidíme ji docela zřetelně i na radaru v kokpitu. Bohužel náš radar má, jako všechny jiné v ostatních letadlech, svá omezení. Bouřkové jádro před letadlem mu cloní výhled na to, co se skrývá dál, za ním. Dobře vidíme, co se děje v naší letové výšce, ale chceme přece také klesat, kde je situace odlišná. Ve všech poschodích oblačnosti se děje něco jiného. Anténu můžeme sklopit a kouknout dolů, ale tak se nám na obrazovce ukážou i nežádoucí odrazy země, a my je musíme odlišit. Kromě toho se situace neustále vyvíjí, obraz se mění. Vlivem větru se veškerá vzduchová hmota, unášející i bouřku, pohybuje zprava doleva rychlostí sto kilometrů za hodinu. I mrak samotný se vyvíjí a roste, nebo naopak – už se vyčerpal a rozpadá se. Na to právě všichni netrpělivě čekáme.

Vyčkáváme ve výšce dvanácti kilometrů. Neobvyklé. A to už celou hodinu. Není běžné plýtvat palivem tak dlouhou dobu. Kdyby bylo letiště uzavřené díky nepřízni počasí, nebyli bychom tu. Dávno bychom letěli na záložní letiště a na zemi počkali, až to nadělení přejde. První věc, na kterou se ptáme při příletu, je, zdali je letiště uzavřené. Není, přichází odpověď. Dobrá, počkáme tedy. Jak dlouho? Ale nějaké další netrpělivé letadlo přerušilo náš rozhovor a nedozvěděli jsme se nic. A tak jsme tu hodinu. Víme přesně, že si to můžeme dovolit dalších dvacet minut, a tak v krátké pomlce mezi dvěma depešemi jiných letadel posíláme dolů na zem vzkaz, že můžeme čekat dalších deset minut. Rozdíl druhých deseti si necháváme v záloze, jen tak pro sebe. Dobrá, řekla země, máte málo paliva, tak klesejte. Výborně, my na to, a je letiště otevřené? A odpověď zní: není zavřené. Je to dobrá zpráva? Stačí to?

V tuto chvíli jsme ještě nevěděli, že ostatní dvě letiště jsou uzavřena kvůli nepřízni počasí. Nijak by nás to neovlivnilo, příprava našeho letu byla provedená takovým způsobem, že brala do úvahy možné zhoršení meteorologických podmínek v celé oblasti, a záložní letiště pro náš let je pět set kilometrů daleko. Ale člověk má v podvědomí uloženo, že kdyby něco, jsou tu, v poměrně těsné blízkosti, dvě další letiště, která je možné využít. Informace, že to momentálně možné není, se k nám nedostala. Stejně jako fakt, že lety, směřující na velká letiště hlavního města, která jsou nyní zavřená, že všechna tato letadla musí v následujících minutách někde přistát.

Kdyby se v tuto chvíli stalo něco s naším radarem, kdyby se rozbil, museli bychom okamžitě utíkat tím směrem, kde je nejsvětleji. Nalevo i napravo jsou bouřky a kdybychom si mohli sami určit trasu letu, byla by hodně křivolaká. Ale jsou tady ostatní letadla, a my si nemůžeme dělat, co chceme. Služba řízení letového provozu, zajišťující bezpečné rozestupy mezi letadly, nám nemůže povolit zatáčku doleva o dvacet stupňů, kterou si přejeme, abychom nevletěli do červené skvrny na obrazovce radaru, do bouřkového jádra. Má tam další letadlo. Nepovolí nám ani doprava, je tam někdo další, a kromě toho je na frekvenci tolik hovoru, že je obtížné se vůbec dostat ke slovu. Naše možnosti jsou redukovány na prosté snížení rychlosti, doporučené výrobcem pro „let v silné turbulenci“, a tak se rychlostí pět set kilometrů za hodinu vrháme do dalšího černého mraku před námi. Stejně je takové přítmí, že se nedá pořádně rozeznat, je-li stále ten předchozí nebo už další. Jsme ve výšce tří kilometrů, a před námi je ostře ohraničená červená skvrna. Pokud je obrázek na radaru nejasný, se zamlženými okraji, skutečnost nebývá tak zlá. Pokud je jasný a čistý, není pochyb, že se vpředu něco děje. Něco, od čeho je dobré zachovávat úctyhodnou vzdálenost. Ke slovu se nedostaneme, abychom vyžádali okamžitou změnu kurzu. Proč zrovna v tuhle chvíli musí někdo žvanit? Chvílemi mluví dva najednou, a jakmile zmlknou, skočí do toho třetí, který také něco naléhavě potřebuje. Ale to je jedno, už jsme v tom.

Silná turbulence nenechá nikoho, ani velmi zkušeného, na pochybách, že v těchto místech nemá co dělat. Jakmile přestanou být údaje na přístrojích čitelné, je jasné, že křídla se ohýbají tak, že cestující u okének v duchu skládají svou poslední vůli. „Dobrá“, řekla země, jakmile jsme skočili jiným do řeči a vyžádali okamžitý odlet. „To nevadí, letiště stejně zrovna nepřijímá“. Není uzavřené, jen nepřijímá. Co to znamená? Že letadla odlétají, ale kvůli bouři v příletovém sektoru není možné přistát. Po krátkém pobytu v těch oblastech bych se o to ani nepokusil.

Naše záložní letiště je vzdálené pět set kilometrů. To je asi tři čtvrti hodiny letu, na cestu se vydáváme ve chvíli, kdy nám v nádržích zbývá palivo přesně na tři čtvrti hodiny letu, a pak ještě na půlhodinové vyčkávání nad letištěm. Tak zní předpis, který musíme ctít. Ale nelze přistát s prázdnou nádrží, protože potom už letadlo neletí, a my máme k dobru ještě našich deset minut, uspořených z dřívějška. Je to dost? Zatím se plazíme v pouhých třech kilometrech, a máme neúměrně vysokou spotřebu. Žádáme výš. Čekejte, jsou nad vámi letadla. S tím předpis nepočítal. Nedá se nic dělat, snižujeme rychlost, ale i tak motory žerou podstatně víc, než při běžném letu ve velké výšce normální cestovní rychlostí. Letí s námi obrovské množství letadel, to je v těchto místech neobvyklé. Všechna chtěla přistát v hlavním městě. A všechna míří na záložní letiště.

Konečně jsme dosáhli slušné výšky a blížíme se k letišti. Problém je, že se nedostaneme ke slovu. Další řídící, do jehož oblasti jsme přiletěli, s námi navázal kontakt, a jeho další instrukce zní: udržovat výšku i směr. Dál se s námi už vůbec nebaví, má spoustu práce s ostatními. Jsme už skoro u letiště, které je právě po naší levé straně, nějakých padesát kilometrů za levým křídlem. Máme ideální pozici pro zatáčku doleva, stažení motorů na volnoběh a doklouzání k dráze. Chceme doleva a dolů! Po dvou minutách ostatní korespondence, o pěkných pár kilometrů dál, je naše žádost zamítnuta. „Udržujte výšku a směr!“ Jak dlouho? Než jsem stačil vznést dotaz, už mluví někdo jiný.

Co se to tady vlastně děje? Zdá se, že řídící jsou zaskočeni velkým provozem, řítícím se na jejich letiště, provozem, na který nejsou zvyklí. Z hovoru je patrné, že nemají k dispozici přehledový radar, a každého jednotlivého letadla se vždy musí ptát, kde momentálně je. Další překážkou je, že většina provozu je vnitrostátní, a většina letadel mluví s letištěm svou mateřštinou, jenž nemá s angličtinou vůbec nic společného. Nevíme, kde ostatní letadla jsou, a jakým způsobem je provoz řízen. Nevíme, kdo je ten v pořadí před námi, a kdy přijdeme na řadu my. A když se probojujeme na frekvenci, namísto odpovědi řídícího do hovoru skočí někdo jiný a cosi chce. Slyšíme, že řídící mu odpovídá. Napodruhé to dopadá stejně. A potřetí, když se konečně dostaneme ke slovu, dostáváme příkaz: „Čekejte!“

Tohle všechno proběhlo už třikrát, a my letíme pořád rovně. Letiště je za námi nějakých sto kilometrů, a naše zásoba paliva se mezitím ztenčila na minimum. Takovou tu hodnotu, o které předpis praví, že můžeme ještě půl hodiny vyčkávat nad letištěm, ale jinak už nic. Na konci těch třiceti minut v nádržích nebude než sucho, letět se s tím nedá. Ale my jsme sto kilometrů daleko! Palivový systém nás již několikrát upozornil, že podle jeho názoru za chvíli dojdou pohonné hmoty, nelíbí se mu to. Vydal výstrahu, že v levém křídle je málo paliva. Potom upozornil, že palivo není vyvážené, že rozdíl váhy v levém a pravém křídle překračuje povolenou hodnotu. A pak nám oznámil, že ani množství v pravém křídle není dostatečné. Výborně, víc toho už říci neumí. Přece nepoletíme dál rovně, to bychom za chvíli někde spadli do pole! Jak to, že jsme se dostali do takové situace?

Myšlenky na pole pod námi se nějak nemůžu zbavit. Sedíme v dopravním letadle a vzadu, v kabině, jsou cestující. Někteří trochu zmatení, přece jsme už dávno měli přistát. Jiní musí být rozčilení, že letecká společnost nedodržuje letový řád a kazí jejich vlastní časový rozvrh pro dnešní den. Nikdo z nich nemá nejmenší tušení o tom, co se ve skutečnosti děje. Že se nemůžeme dostat na letiště kvůli příliš velkému provozu. Je to jediné vhodné letiště široko daleko, letět nyní někam jinam vůbec nepřichází v úvahu. Že zásoby pohonných hmot v nádržích našeho letadla jsou na kritické hranici, a každou vteřinou se zmenšují. Stejně rychle se zmenšuje čas, který mají piloti k dispozici, aby s letadlem v pořádku přistáli, na dráze z betonu a ne někde v oraništi. A že okolo jsou letadla, která jsou na tom pravděpodobně stejně.

Palivový systém nám hlásí závadu, že v centrální nádrži je málo paliva. Zřejmě si něco popletl, tahle nádrž je prázdná už dvě hodiny a je to tak správně, víme o tom. Znamená to však něco jiného. Totiž že v celém systému je nyní tak málo, že výstražný systém na to reaguje neustálým aktivováním alarmu. Jen co se zbavíme první výstrahy, už je tu další, tentokrát opět upozorňující na stav v levém křídle. To je ale jedno. Jsme v prudké levé zatáčce, na jejímž konci bude letiště přesně před nosem našeho letadla. Nikdo nám k tomu nedal povolení, ani neřekl, kam vlastně letět. A jakmile je na frekvenci vteřinu volno, beru do ruky mikrofon a říkám: „Mayday! Máme málo paliva! Míříme přímo k letišti!“

Ticho. Slyšel to vůbec někdo? Nám na tom však nezáleží, jestli někdo slyšel, jak náš let vyhlásil stav nouze. Víme, že nám stejně nikdo nepomůže, potřebujeme jen, aby nám ostatní letadla nepřekážela. Už neposloucháme pokyny ze země, kam máme zatočit a jestli smíme klesat, nebo ne. Musíme se postarat, aby se naše letadlo a všichni, kdo jsou v něm, dostali v bezpečí na pevnou zem. Odteď oznamujeme ostatním, věži i letadlům, co právě děláme, a oni se podle toho musí zařídit. Sto kilometrů není dlouhá doba, možná čtvrt hodiny. Mezitím nám řídící musí uvolnit cestu. Že nám povolí přiblížení a přistání, to je jen taková formalita. I kdybychom žádné povolení nedostali, stejně přistaneme. Kdyby na dráze bylo jiné letadlo, které by stálo, tak ho přeletíme a přistaneme za něj, v půlce dráhy. Kdyby na dráze bylo rozjíždějící se letadlo, tak přistaneme na paralelní pojížděcí dráhu. Proti předpisu? Ano, na tom přece nezáleží. Nemá smysl dělat go-around, když by vám v polovině došlo palivo a vy byste spadli.

Ale dráha je volná a je to ta nejkrásnější dráha, na jakou jsem kdy přistával. Je dost dlouhá a jak poskakujeme přes mnohé nerovnosti, vidíme, že letiště je přeplněné. Každou chvíli za námi přistávají další a nemáme kde zastavit, před terminálem je narváno. Po hodině a půl jsme dostali schody, po kterých přišel pracovník letiště a řekl: „Potřebujete palivo? To bude problém, nemáme s vaší společností uzavřenou smlouvu.“ Čekali jsme tři hodiny. Na rozdíl od našich cestujících už jsme nikam nespěchali.




Komentáře

Komentáře mohou vkládat pouze registrovaní uživatelé.
Zdeněk Vaněk (...15.147...)
22.11.2017 15:46
Krása

Dobré a poutavé čtení! Těším se na další příběhy ... díky

Zlámalík (...82.168...)
22.11.2017 00:29
Toto zfilmovat

Toto zfilmovat, tak je to trhák!

martineek (...188.227...)
21.11.2017 17:59
Paráda

..take precteno jednim dechem :) bude take knizka? Dekuji za kazdy dalsi dil..

Pepa ČECH (...83.172...)
19.11.2017 21:08
mayday

Přečteno dvakrát po sobě jedním dechem ☺. Abych pravdu řekl myslím ze jsem se i potil a kousal si nechty... Zvláště když si člověk představí jak éro baští 6.5t paliva na hodinu pri goaroundu a innery jsou uz na LO LVL...

Doktor.Pj (...45.185...)
19.11.2017 17:44
Díky

Přečteno jedním dechem :-)

Celkem 5 záznamů

Partneři


Reklama
Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s tím, že využívá pro analýzy a přizpůsobení obsahu soubory cookie. Další informace