Chcete mě? Výlet na úřad práce i do Tokia. Jak se hledá job, díl I.

„Every expat pilot carries two bags along. One is for gold and the other one is for shit. Make sure one of them is not excessively more full than the other.“

Unknown captain, Taipei, Taiwan, Spring 2013

Musely to být krásné časy, kdy stát se aerolinkovým pilotem znamenalo doživotní zajištění. V těch dobách stačilo stát se členem elitního mužstva povětšinou státní firmy a na mladého sokola čekal poklidný vzestup, turné po různých typech a sedadlech, zakončený poměrně brzkým odchodem do důchodu. Jestlipak se někdy taková doba vrátí?

Slyšel jsem ten povzdech už více než jednou. Dříve honorace, dnes umytí autobusáci. Takže se klidně může stát, že jednoho dne si utrhnete lístek na úřadě práce. Podporu samozřejmě chceme, a tak do dotazníku vyplníme kvalifikace, jako typovku na B737, počet hodin v zápisníku a také třeba instruktorskou doložku. Ctihodná státní instituce by nám možná zajistila práci ve skladu nebo rekvalifikaci na svářeče, ale nám je jasné, že za létacím jobem je třeba vydat se do dalekých krajů.

Kdo může napsat a převyprávět rozličná dobrodružství s hledáním práce? Jedině ten, kdo pár takových výběrů zažil, a to proto, že jich pěkných pár pokazil. S odstupem několika let si chci o tom napsat a své know how sdílet.

Co čekat

S potenciálním zaměstnavatelem se dá jednat buď přímo anebo se svěříme do péče agentuře. Některé aerolinky své rekruty vybírají naráz oběma způsoby. Výlet na nás čeká v každém případě. Firma či agentura někdy zaplatí hotel, někdy letenku, někdy obojí anebo naopak vůbec nic. Zvlášť lakomí výtečníci si ještě řeknou o další peníz jako vklad.

Úředničina

Hon na dobrý job začíná papírováním. Hodí se skener a také něco na úpravu všech dokumentů a jejich převod do pdf. Na to se nejlépe osvědčil kanón na vrabce, tedy Photoshop.

Potřebujeme:

Kopii průkazu a medicalu. Každá firma nebo agentura chce vědět, jestli jste vůbec pilot. A ať už doložka zdravotní způsobilosti v zemi platí nebo ne, vždycky ji chtějí vidět.

CV. Tohle asi zná každý. Mělo by být anglicky bezchybně, s fotkou v uniformě nebo aspoň v obleku a mělo by se vejít na jednu stránku.

Posledních pár stránek zápisníku. Zde se jedná o datum vašeho posledního letu, odborně zvané recency. Podle momentální situace na trhu se natahuje nebo zkracuje přestávka, kterou zaměstnavatel toleruje. Je to svého druhu past. Čím delší doba od posledního letu, tím nižší šance, že někdo projeví zájem a dá nám možnost recency si zas obnovit. Význam tohoto data ale trochu klesá, pokud nová práce znamená i novou typovku.

Zvláště v Asii pak milují nejrůznější štemply, takže každou dokončenou stránku zápisníku mám pěkně orazítkovanou a podepsanou.

Verifikace průkazu.(Pilot licence verification). Další výživný byrokratický instrument. Vystaví jí na ÚCL za 50 Kč kolek. Důležitá je červeně vytištěná věta, že váš průkaz nikdy nebyl zadržen ani jeho platnost nebyla pozastavena. Znamená to mimo jiné, že jste se nevyskytli u nějaké havárie, incidentu nebo jiného průšvihu.

Kopie protokolů z posledních simulátorů

Někde jsou zvědaví na jeden až dva recurrenty nazpět. Protokoly z přezkoušení a z line checků si proto vždycky kopíruju a ukládám. Čím více razítek na papíru je, tím lépe. A dělám to průběžně, nespoléhám na to, že někde na firmě se tyhle papíry archivují.

Fly Dubai poprvé. (únor 2011)

Papíry k Fly Dubai jsem měl pohromadě už jistý čas před opuštěním našeho národního aeroklubu. Když odečtu výběr k ČSA na podzim 2003 (popsáno v dřívějším textu zde na planes.cz: „Báječná léta s Jardou“), tak tohle je první střet s velkým světem. Nedávno založená dubajská aerolinka (low cost Emirates) pořádá výběr v Southamptonu na jihu Británie, ve spolupráci s místní firmou CTC aviation. Neplatí ani cestu, ani bydlení. Naopak, každý na sebe musí vsadit ještě asi 200 liber jako vklad. Snad nám dají aspoň svačinu. Nevím, co čekat, třeba to nebude debakl. Představuju si sál s desítkami zájemců, odměřené anglické dámy v kostýmkách, šejkové v bělostných košilích. Jenže překvápko. Pozvali nás jenom osm. Nabírají piloty dost zběsile a vůbec to není vyřazovací hra, když prolezem laťku, vezmou nás třeba všechny.

Než začne rozstřel, poví nám o krásách života v Emirátech, promítnou pár fotek z Dubaje a hlavně se nezapomenou pochválit, jaká jsou nová, mladá a dynamická aerolinka. Klasické firemní PR brzy skončí a všichni adepti usedají do boxů k počítačům. Na programu máme sensomotorické testy a cosi mi říká, že hned ze začátku půjde o vše.

A taky že jo. Kdo sem přijde jen tak, bez přípravy, většinou se v tom utopí. Mělo mi to dojít trochu dřív, teď už je pozdě.

Jednotlivých testů je 7, zde jsou pro představu dva z nich.

Kříž z tenkých vláken cestuje po celé kružnici. Snažte se pomocí joystiku držet jej uprostřed. Později se k tomu připojí sledování měnících se symbolů a sledování změn v číselné řadě pouštěné do sluchátek. Všechno současně.

Zde jsme postupně dotazováni na to, kolik postav drží nebo nedrží čtverec či kružnici buďto v levé nebo v pravé ruce. Samozřejmě na čas.

Hned po baterii psychohrátek tuším, že navečer už budu sedět v letadle do Prahy. Z osmi kandidátů si nás volají tři a jednomu po druhém nám s úsměvem paní noblesní britštinou sdělí, že končíme. Jen nezkušený zelenáč se ptá, kde se stala chyba. Vždycky a zásadně: „no feedback given“, tedy bez detailů.

Byl to drahý, zbytečný výlet a jako už tolikrát v minulosti mně dohnala vlastní blbost. Bez přípravy, bez informací, jen tak z voleje sem přijet a doufat v zázrak.

Takže večer se dva neúspěšní hledači potulují po tomhle nevlídném anglickém městě, rozhodnuti se přes svou prohru přenést pomocí pár pint Guinessu. Skrčka dnes večer ani pít nebaví. Je to jako dostat ránu palicí do hlavy. Tolik námahy bez výsledku.

Danube Wings (únor 2011)

Dnes už neexistující slovenská aerolinka, tehdy provozující tři kusy ATR72, se rozhodla, že si pořídí jeden 737 classic na leasing a sebevědomě na své zatím neexistující letadlo zaměstnala posádky. Měl jsem tenkrát pochybné štěstí stát se jedním ze tří copilotů. Měsíce ubíhaly a Boeing stále nikde. Nakonec nás po několika měsících čekání umístili opět na úřad práce. Výběrové řízení v Bratislavě byla fraška a potvrzení domněnky, že v našich zeměpisných šířkách jsou podobné výběry obsazeny dávno předem. Ač formálně zaměstnán, ve vzduchu byla zdravá skepse a do lovu práce jsem nepřestával bušit.

Jediná známá fotografie Boeingu 737-300 v barvách firmy DanubeWings, který ale pro tuto aerolinku nikdy létat nezačal.

Air Baltic (březen 2011)

Tady už budeme chytřejší a na výlet se vypravíme poněkud lépe vybaveni. Dají alespoň letenku, hotel v Rize rezervují, ale nezaplatí. I po tolika letech Lotyšsko stále dýchá sovětskou nostalgií a ruština nás tu provází na každém kroku.

Sedíme v zasedačce, vyplňujeme test, stohy dotazníků a pak si nás postupně rozebírají na pohovory s personalisty. Kecání mi jde náramně a tak si zatím věřím. Fasuju týpka Angličana, debatujeme o Boeingu 737, ptá se na hydraulický systém a taky jak je zapojená elektrika, jak se přepínají sběrnice a co se stane, když to či ono. Pak ještě pár slov s blonďatou Lotyškou, snaží se zjistit, jak dlouho bych v případě úspěchu u nich ve firmě vydržel.

Následuje sezení na simulátoru, zrovna s tím chlapíkem, co jsme spolu před chvílí debatovali. Ze zadní židle sleduji, jak jeden z armádních pilotů, Španěl s tenkým knírkem, letí ruční ILS přiblížení. Je jako autopilot, všechno mu sedí na milimetr přesně a když se v minimech objeví dráha, je přesně tam, kde má být, ani o kousek vedle. Chtěl bych ho napodobit, ale dostávám jiné cvičení. VOR DME přiblížení, s tím normálně není moc potíž, jenže tady to mám letět celé na ruku a to jsem ještě nikdy nezkoušel. Nakonec normálně přistaneme, ale jinak nic moc, skrčku, tohle nebyla žádná sláva.

Kdoví, kde se stala chyba. O pár dnů později na mne Air Baltic zdvořilým emailem udělá dlouhý nos a můžu se utěšovat, že jsem aspoň stále zaměstnancem u Danube Wings.

Lion Air (červen 2011)

Intenzivní první střet s Asií a výběr k Lion Air v Jakartě už také byl zaznamenán a zveřejněn na planes.cz. Kapitola se jmenuje „Expatem snadno a rychle“ a vyšla na podzim 2011.

Eastern Skyjets (červenec 2011)

Dobrá tedy, z Lionu vzkázali, že nástup je osmého srpna, ale kde je psáno, že mezitím si nemůžu najít něco lepšího? Už je to pár týdnů, co projevila zájem tahle maličká aerolinka z Dubaje. Specializují se na létání do nebezpečných míst, válečných zón a tam, kde se ostatní bojí. Typicky tedy uděláme pár otoček mezi Dubají a Kandahárem, kam navozíme podpůrný U. S. personál a pak si dáme na měsíc létání z báze v íránském Isfahánu. Strach? Jedině z toho, že prožiju nudný život. Skrčka z nějakého důvodu odmalička přitahuje tenhle typ dobrodružství, a když jde aspoň malinko o kejhák, tak jedině dobře. Možná si konečně v praxi vyzkouším, jak se provádí taktické přiblížení s dopravním letadlem.

Tak jen do toho, uprostřed léta vzhůru do Dubaje. Skyjets pro změnu zaplatí bydlení, vyřídí víza, ale doprava je moje starost. Emirates zrovna ukazují nevlídnou tvář a za letenku chtějí fakt hodně. Beru to přes Moskvu a Rusové mi ztratí kufr s byznysovou garderobou. Na dubajském souqu si tedy pořídím nejen košili, ale i pravé hodinky Breitling. Absence kravaty a laciná košilka naštěstí nikomu nevadí. Firma je fakt malá, celá se vejde do jednoho z nízkých baráků v letištní zóně. Tu mají celou operačku, dispečink a plánování. Kandidáti jsme tři a ejhle, jeden, Italo–Brit právě přišel od Lionu. Třetí týpek je hubený mužík z Nepálu, má příšerně pisklavý hlas a o angličtinu se zřejmě jen pokouší. Jak tenhle mluví do rádia, to si tedy představit nedovedu.

V Emirates training centru máme rezervované dvě hodiny na simu 737NG a tam se tedy s šéfpilotem odebereme nejdřív. Podobně jak před pár dny v Jakartě čekám peklo, ale místo toho docela pohoda. Ostré zatáčky, zábrana pádu, nalétávání radiálů a vysazení motoru po vzletu. Pak ILS přiblížení na ruku. Mám odlétáno jako první a tak se odebírám do přepychové lounge, kde jsou ledničky s dobrůtkama a mísy ovoce a voní tam arabská káva s kardamonem. Všechno je samoobsluha, jen račte si nabrat. Sem se tak někdy dostat, a ne k obskurním pákistánským dobrodruhům.

Později na firmě jdeme ještě na interview. Lehkým konverzačním tónem zhodnotím svou dosavadní kariéru, postěžuju si na Danube Wings, jak nás nechali na pospas trhu po tolika měsících nelétání. O tom, že jsem už přijatý u Lion Air pochopitelně ani slovo.

Nakonec to dopadlo dle mého původního odhadu. Já a Ital dostáváme dopis s YES, Nepálec poletí domů smutný. Před dvěma týdny jsem neměl práci vůbec, teď mám hned dvě a musím se rozhodnout co s tím.

Dost se mi zamlouvá představa rozbřesku v íránském městě. Dlouhou košili až na paty mám ještě z Libye, blahé paměti. Isfahán. Přejdu náměstí a pod modře vykachlíkovanou věží ponořím se do bizarní spleti orientálního bazaru. Tady, mezi muži neznajícími spěch chci zahájit den džbánem šťávy z granátových jablek, jak se sluší na srdce Persie.

Nic z toho se nestalo. O Eastern Skyjets nikdo neutrousil dobrého slova a tak mne nakonec vyhrál Lion Air. Počínaje srpnem 2011 skrček zahájil turné plné překvapení, srážek s blbostí, nečekaných vítězství a emočních nasazení v daleké Indonésii. O všem už vyprávěl a o všem už napsal. Občas to bolelo, ale nuda nebyla nikdy. Lepší práci hledat nepřestal. Možná, že tak to má být.

Konec prvního dílu.

Autor: Jan Kopička



Související kategorie

Komentáře

Komentáře mohou vkládat pouze registrovaní uživatelé.
fanda18 (...151.87...)
08.08.2017 23:14

Sláva, pan Kopička je zpátky na "planes". Moc hezké vyprávění - už se těším na další.

VlastaSF (...233.253...)
01.08.2017 06:23
✈️

Ano pane, život není peříčko. Ale co Tě nezabije, to Tě posílí.
Vaše putování za lítáním se čte moc dobře.

Celkem 2 záznamy

Partneři


Reklama
Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s tím, že využívá pro analýzy a přizpůsobení obsahu soubory cookie. Další informace