Letecké střípky 7 - Noční let

• 11.06.2017 09:00

Noční let

Nad letištěm pomalu zapadá slunce, a vítr se již úplně utišil. Denní směna odešla k rodinám a televizorům, zvolna se rozsvěcí lampy a ruch cestujících utichl. Všichni jsou už doma nebo před cílem své cesty, někde daleko odtud. Blíží se půl devátá a vypadá to, že za chvíli všechno usne a noc spolu s tmou přinese ticho a klid i sem.

Ale není to tak docela pravda. Kdybyste v téhle chvíli stáli u obrovských hangárových vrat, s údivem byste si všimli, že se před malou chvílí otevřela. Uvnitř, v záři reflektorů zavěšených v závratné výši pod stropem, se připravuje na dnešní noc stroj, se kterým za několik chvil spolu s našimi cestujícími vyrazíme k dlouhé i trochu neznámé cestě na jiný kontinent.

Před hodinou a půl mi u postele zazvonil budík. Vstávat v půl sedmé večer, věc obvyklá pro flamendry a vyznavače nočního života a radovánek s tím spojených, je pro denní typy poněkud zvláštní. Je to podivné v létě, za oknem ještě zplna svítí slunce a ostatní se začínají vracet z plováren. I v zimě, venku je tma, chumelí a z postele se ani trochu nechce. Pravdou je, že poslední hodinu jsem nespal, ono to přes den moc nejde. Nicméně nazítří, v půl páté ráno, se projeví i malá chvíle odpočinku z předcházejícího večera.

Tahle linka letí v noci proto, že přes den je letadlo využité na jiných, kratších tratích. Ideální by bylo do všech měst odlétat v devět ráno, ale není to možné. Potřebovali byste třikrát tolik letadel, která by v noci stála okolo hangárů. Váš šéf by z toho neměl velkou radost, finanční ztrátu by musel uhradit ze svého a taková letecká společnost by vydržela asi tak týden. My jsme rádi, že nám (snad) vydrží o něco déle a proto bez poznámek létáme i tyto tratě, přesto že jsou nesmírně únavné a málokým vyhledávané.

„Spal jsi?“ ptá se mě kapitán při předletovém briefingu, aby zhodnotil stav materiálu, který bude mít dnes v noci k dispozici. „Tak hodinu a půl“ připouštím, dobrý druhý pilot se pozná podle toho, že mluví pravdu. „To jsme na tom stejně“, poznamená poněkud smutně, ale bez zvláštního překvapení pilot-in-command, jenž má zodpovědnost i za to, v jaké kondici se nachází jeho posádka. To jsem já a našich pět stevardek, budou se dnes starat o sto čtyřicet poutníků na cestě tam, a stejný počet i zpátky. Jsme plní a na každou letušku vychází tedy padesát šest hlav, okolo kterých se budou celou noc točit. Místo aby doma v peřinách sladce snily o tom, jaké je létání krásné, a jak musí být vzrušující vydávat se na kouzelném létajícím koberci vstříc novým dobrodružstvím a za novými světy. Je to opravdu krásné, ale jinak než si laik představuje a taky to dá hodně práce.

Na start máme plnou vzletovou váhu, šedesát pět tun. Víc vážit nemůžeme, „tři cihly navíc a už to nepoletí“. Proto zajíždíme na samý začátek vzletové dráhy a před uvolněním brzd přidáváme výkon motorů, abychom využili každý metr betonu. Akcelerace je dnes znatelně pomalejší než je obvyklé, v půli dráhy přejíždíme známý hrb, který jindy, při nižších hmotnostech, už přelétáme. Rychlost odpoutání je sto šedesát uzlů, asi tři sta kilometrů, a jen malou chvilku po odlepení pod nosem letadla problesknou červená světla konce dráhy. Pak už není nic, tmavá pole a potemnělé silnice neumožňují jakoukoli orientaci, a proto veškerou pozornost soustřeďujeme na přístroje půl metru před námi, které tlumeným světlem signalizují, že zatím je všechno v pořádku. Jak to má být. Po levé zatáčce se do našeho zorného pole dostává osvětlená Praha, milion jasných bodů na černém sametu ztmavlé země působí coby přátelský, důvěrně známý přístav. Nyní ho opouštíme, a před námi leží nekonečné dálky noci. Jako rozlehlý oceán, jenž musíme překonat, abychom na jeho konci našli blikající světélko vzdáleného majáku, označující bránu do jiného sídla jiných lidí, kam jsme se tuto noc rozhodli vydat.

Rozhozená světla Brna, po dvaceti minutách letu, mizí pod letadlem právě v okamžiku, kdy dosahujeme cestovní hladinu. Letíme na jihovýchod a na černém obzoru před námi se začíná objevovat souhvězdí lovce Oriona, jeho spodní část mizí v husté atmosféře blízko povrchu. Za hodinu, až se planeta trochu pootočí, uvidíme velmi charakteristický obrazec Škorpiona, pak zřetelně rozeznáme průsvitný bílý závoj Mléčné dráhy a konečně Střelce, v jehož poli se skrývá střed naší Galaxie. Na cestě do Afriky letíme ke středu galaxie! Neumím si představit jinou situaci, uprostřed noci nad spící planetou, a s nezměřitelným prostorem plným hvězd všude okolo, ne jen nad námi ale i všude kolem Země, kdy by velikost prostoru lépe dávala najevo, jak je člověk maličký.

„Dáte si večeři?“ stevardka v oslňujícím obdélníku otevřených dveří drží v ruce ubrousek a nepředpokládá, že ji odmítneme. Jistě ne, noc bude dlouhá a posilnit se na cestu není špatný nápad. Máme dobrou posádku, někdy se občerstvení dočkáme až za hodinu a půl, po skončení servisu cestujícím. Někdy vůbec. Za odměnu naší opatrovnici nabízíme informaci, kdy budeme u cíle. Už to nebude dlouho trvat, tři hodiny a přistaneme vedle pyramid mezi palmovými háji. „To si děláte legraci“, zkoumavě si nás prohlíží. „Já myslela, že jsme tak v polovině!“ Odpovědí je jen svorné kroucení hlav a pohled ven, kde na levé straně tiše září Budapešť. Ta je v noci jedním z nejkrásnějších evropských měst, má měkce zlatooranžový svit a pravidelný kruhový tvar, v němž jak drahokamy na náhrdelníku září silné lampy na proslulých okruzích. Bělehrad bude neuspořádaný a bleděmodrý, přístav Soluň vykousnutý půlměsíc sledující linii pobřeží a nakonec Atény, příliš obrovské na pouhé přehlédnutí. Není vidět ani tvar, ani centrum, v zářícím mřížoví ulic jsou tu a tam obrovské tmavé masy, mohutné hory, a mezi nimi se do dálky rozrůstá neuvěřitelná šíře kontinuálního osídlení. Dál už není nic, jen tmavá vodní plocha Egejského moře. Matné odlesky hvězd občas vykreslí na hladině moře černé, nepravidelné tvary, s několika slabounkými světélky. Řecké ostrovy. Poslední je Kréta, východní cíp ostrova skrytého pod vrstvou oblačnosti nevidíme, spíš jen tušíme. Před námi leží sedm set kilometrů neznámého, takřka neviditelného oceánu, možná rozbouřeného, možná klidného jak zrcadlo. Neuvidíme ho, hladina moře je v noci dobře vidět pouze za úplňku měsíce, a od tohoto okamžiku nám naši polohu udávají už jen naše přístroje. Znenadání se objevil silný vítr z pravé strany, v průběhu několika minut zesílil z téměř klidu na neuvěřitelných dvě stě padesát kilometrů. Jako když vjedete do řeky, proslulý jet stream se v zimních měsících přesunuje do nižších letových hladin a menších zeměpisných šířek. Síla větru o sobě dává vědět jen mírným chvěním letadla, jinak zatím žádná turbulence není, nicméně to je dobrý důvod alespoň nepatrně zpomalit. Neděláme to ani tak z důvodu ochrany konstrukce letadla, ale snad proto, aby si toho všiml strůjce větru, pán nebeského oceánu. Když s rychlostí neděláte nic, turbulence většinou zesílí. Pokud zareagujete, třeba jen zanedbatelným snížením rychlosti, často zcela ustane. Neuvěřitelné? Myslíte, nebo to víte?

Zároveň připoutáváme cestující, normálně bychom tak učinili až za dvacet minut, ale takhle mají naše letušky na všechno víc času. Na obrazovce pohyblivé mapy je již vidět cíl naší cesty, na samém konci fialové čáry, nějakých pět set kilometrů před námi, je modré kolečko s nápisem HECA. To znamená Cairo Heliopolis, Sluneční město Káhira. V levém a pravém rohu obrazovky jsou Port Said a Alexandrie, ohraničují limity nám viditelného vesmíru a také obyvatelné země, rozhraní úrodné delty Nilu a začátek nekonečné pouště. Alexandrie je po pravé straně vidět jako rozmazaný vzdálený shluk světel, je to naše záložní letiště pro případ, že bychom nemohli pokračovat na letiště určení.

Po přeletu majáku Baltim, pojmenovaného po rybářské vesnici kousek za pobřežím, se před našimi okny rozprostírá milion drobných světélek. Označují města a vesnice, kde právě spí většina obyvatel Egypta. Úrodná delta Nilu, rozkládající se od obzoru k obzoru, je na své špici, na jižním konci, zakončena obrovským shlukem světelné masy. Prach z blízké pouště, jenž zejména za větru omezuje viditelnost, způsobuje zvláštní efekt. Jakoby město nebylo jen na povrchu ploché země pod námi, ale získalo třetí rozměr, vyrostlo do výše a kulový zářící útvar, připomínající rozlehlou hvězdokupu na pozadí tmavé prázdnoty, nás přitahuje magickou silou. Klesáme a brzdíme, do přistání zbývá deset minut a letiště na severovýchodním okraji města necháváme vlevo za sebou. Po přeletu Nilu nás služba řízení otočí zpět doleva a na dosah pod námi uplývá dozadu nepředstavitelný počet osvětlených ulic a domů, potom řeka samotná s dvěma ostrovy, na dolní špici bližšího stojí proslulý mrakodrap Sheraton. Teď už je dráha přímo před námi, zbývá rozsvítit všechny přistávací světlomety a přistát.

Za hodinu odlétáme zpět. Bude to delší, z důvodu protivětru nám cesta potrvá tři hodiny padesát. V půl páté ráno, uprostřed Rumunska, doléhá největší únava. Zároveň s rozbřeskem a prvními slunečními paprsky. O šesté ranní, při letu nad probouzející se Prahou, uvidíme první předměstské vláčky a pak tramvaje, vezoucí ranní směnu do práce. Dnešní letová doba bude okolo osmi hodin, čas strávený ve službě jedenáct a půl. Naše letadlo, ještě s vůní pouště na křídlech, za hodinu poletí někam dál. Na zemi totiž nechce být, prý je lepší plout v oceánu modrého vzduchu.