Letecké střípky 5 - Přestupní stanice

• 14.05.2017 09:00

Přestupní stanice

Dva roky je velmi relativní pojem. Pokud bychom měli dva roky prázdnin, myslím, že by uběhly poměrně rychle. Na druhou stranu dva roky základní vojenské služby se táhnou velmi, velmi pomalu a dojem okolostojících, že to vlastně utíká dobře, není nic platný.

Tak jinak. Tisíc a sedmdesát tři hodin. Kalendářně měsíc a půl, co se za tu dobu stane? Rozkvetou od jarního slunovratu do konce dubna kytky? Odstoupí od posledního velkého skandálu zúčastněný ministr? Stane se z člověka, za předpokladu že je tento počet hodin stráven ve vzduchu, jedinec schopný řídit letadlo, pilot?

Záleží na tom, koho se ptáte. Plešatý dálkový kapitán (ti nejzkušenější nebývají už ani prošedivělí) se jen mírně pousměje a obratně stočí hovor na počasí. Kluci v aeroklubu, na druhém konci profesního vývoje, křičí nadšením, že mají svých čtyřicet tři hodin a mohou létat sami, a dokonce i svézt přítelkyni, která úžasem přivírá oči, jak jí předvedou neumělý přemet. Koho se ptát? Kde je univerzální pravda, u koho zjistit, jak to je? Mám se bát, že jsem ještě pouhý začátečník, co se má držet hodně zpátky? Nebo každému, kdo se namane, hrdě vysvětlovat, že tomu (skoro všemu) už rozumím?

Už měsíc visí na chodbě oznámení, konkurs. Hledají se piloti na tryskáče, společnost kupuje nová letadla a potřebuje rozšířit počty posádek. Tryskáč – to je jiná kategorie letadla. Není tím řečeno, že moje turbovrtulové ATR je špatné, nevýkonné nebo ošklivé. To může říci jen člověk, který tomu moc nerozumí, a na takového se snad ani nelze zlobit. Pro mne bude vždycky představovat zázračný létající koberec, který mi otevřel cestu do nebe, a kdybych nad ním někdy ohrnoval nos nebo se mu dokonce posmíval, poprosil bych nejblíže stojícího, ať mi vynadá do hlupáků.

Ale tryskáč! Jaké možnosti otevírá! Létá výš, rychleji a taky mnohem dál, dělá podstatně větší rámus, to se taky počítá, a je o dost větší. Když stojíte těsně pod ním, tyčí se ve své majestátnosti jak hora. Člověk si uvědomí, že trochu pokory je na místě.

Abych uvedl věci na pravou míru – není nejmenší pochybnost, že bych se ke konkursu nepřihlásil. Vzhledem k mému senioritnímu pořadí to vypadá poměrně slušně, je za mnou už pěkná řádka mladších. Jsou zaměstnáni třeba jen o pár měsíců méně – ale jsou za mnou. Ale konkurs je právě tohle, někdo musí přijít a říci: „Toho chceme a žádného jiného! Proč? Protože něco umí, slyšeli jsme o něm a hlavně, myslíme si, že nám na těch tryskáčích neudělá ostudu“. Řekne to o vás někdo?

Mezi kolegy koluje spousta hrůzostrašných historek o tom, jak těžká to bude práce. Většinou se diskuse točí okolo palubního počítače, to je ta věc, o níž se laická veřejnost domnívá, že stačí stisknout správné tlačítko a všechno pak funguje už samo. Ano, ale které tlačítko, je jich tam asi sto. Jiní nás uklidňují, za půl roku se to prý dá naučit. Jak nemít srdce v kalhotách, nemáte-li nikoho, kdo by vás postavil zpátky na pevnou zem: „Tak to není. Pokud učení nepovažujete jen za trpnou povinnost, když v tom dokonce najdete něco zajímavého, další vzdělání vůbec není na škodu a nebolí to. Není problém lít dva tři měsíce vědomosti do hlavy, když na konci stojí takové úžasné letadlo“. Nakonec člověk něco v životě dělat musí, jestli se už v pětadvaceti nechce těšit do důchodu!

Další zkazky, kolující chodbami, hovoří o starých nerudných kapitánech, kteří mají jen pár let do důchodu, a s nevraživostí sobě vlastní pozorují mladé druhé piloty, jak jim neuměle sahají na jejich letadla. Na menších typech takový problém nebývá, malé letadlo rovná se mladší kapitán. Tam jsou prý i takoví, co si nechávají nosit kufry a údajně se několikrát stalo, že nebohý druhý pilot musel odevzdat svačinu! Hrůza – ale jen do té chvíle, než si uvědomíte, že podobné zážitky se nestaly přímo vypravěči, ale nějakému kamarádovi, známému, a pokud se pídíte po skutečném jménu toho netvora, tyranizujícího bezbranné, příběh se rozplývá docela.

Člověk přirozeně směřuje k lepšímu, výkonnějšímu a novějšímu. Nebýt to tak, nevznikl by ani parní stroj, ani telefon, natož mobilní. Lidé by dál zapřahali krávy do vozů, fungovalo to přeci docela dobře a možná by ani neopustili jeskyně, vždyť postavit dům dá hroznou práci. A taky to může spadnout. Technicky řečeno není mezi létáním na malém a velkém letadle podstatný rozdíl, což je argument hojně používaný piloty těch menších. A mají pravdu! Pro všechna platí stejné aerodynamické zákony, pro bezpečné provozování obou musíte mít přibližně stejné znalosti a dovednosti. Dokonce na malých letadlech je situace o poznání nepříznivější díky jednoduchému jevu, kdy ještě mladí kapitáni mají na starosti často začínající druhé piloty. To není žádná hanba, každý musel někde začínat, aby se naučil, co dnes už umí. Při létání tento proces zabírá mnoho let, a někteří z těch, co pochybovali o pravdivosti uvedeného tvrzení, nejsou už bohužel mezi námi.

Každá slušná letecká společnost, dbalá dobrého jména, zaměstnává své piloty podle pravidel seniority. Jako nový příchozí dostanete číslo a tak máte zajištěno, že vás nikdo neoprávněně nepředběhne. Týká se to peněz, a také profesního postupu. Jako druhý pilot postupujete z menších typů na větší a až přijde čas a stanete se kapitánem, obvykle zas spadnete na nejmenší letadlo a pomalu postupujete nahoru. Není to dokonalý systém, asi jako demokracie, ale zatím nikdo nic lepšího nevymyslel. Všichni chtějí, aby se jejich senioritní číslo zmenšovalo, což se děje tak, že ti nejstarší, s nejmenším číslem a nejlepší senioritou, pomalu odchází do důchodu. Háček je v tom, až vy sami budete držitelem onoho magického čísla jedna, tak vám zbývá do penze jen pár měsíců (je to poměrně zvláštní, avšak piloti se z bůhvíjakých příčin do důchodu moc netěší). Ti nově příchozí s vyšším číslem vás nijak nezajímají, pokud jich není tolik, že se kvůli nim pořídí nové letadlo. Je to samozřejmě obráceně, jsou přijati v první řadě proto, že je nějaké letadlo na cestě. To pak znamená, že je třeba více kapitánů - a celý systém poskočí směrem k vám.

Z tryskového letadla, které maluje po blankytné obloze oslnivě bílé čáry, je jiný pohled na svět. Létá se nad počasím, mraky jsou za okny jen v průběhu stoupání a klesání. Rychlost letadla se neudává ani v kilometrech, ani v mílích za hodinu, ale vyjadřuje se poměrem k rychlosti zvuku. Výkon motorů je udáván v tunách tahu, spotřeba paliva v tunách za hodinu. S takovým strojem se vydáváte do nepoznaných, odlehlých končin obyvatelného světa. K hranici stratosféry, kde panuje teplota okolo mínus šedesáti stupňů a vanou prudké větry, proudění o rychlosti dvě stě kilometrů za hodinu není žádnou výjimkou. Z výšky jedenácti kilometrů není ještě vidět zakřivení obzoru, ale tvář země pod vámi se zploští, detaily zmizí a skryjí se za modrou clonou vzduchu, která i za dobrého počasí brání pozorovateli vidět normální barvy. Tahle letadla vydrží díky velké zásobě paliva ve vzduchu dlouhou dobu, a potom jste někde úplně jinde, než odkud jste vyrazili před nedávnem. Třeba v jiném teplotním pásmu, ocitnete se v jiné denní době nebo dokonce na jiném kontinentu! Je to jako vstupenka do dalšího světa. Lístky jsou ještě k mání, u pokladny s nápisem konkurs.

Mám dnes poslední let s letadlem ATR. Dva roky a tisíc sedmdesát tři hodin spolu, zítra se naše cesty dělí. Z kanceláře mi oficiální cestou poslali zprávu, která odsouvá mou fantazii na vedlejší kolej, jako nedostatečnou, mezi zrezivělé vagony. Před šesti lety, kdy jsem začínal s létáním, bych si ani neuměl představit, že budu doopravdy létat s Boeingem – ne jen tak ve snu, ale ve skutečnosti! Kdoví, třeba se někdy k vrtulím vrátím, možná jako kapitán, o budoucnosti člověk nic neví. Vždy se do cesty připlete něco neočekávaného, faktor náhody, který způsobuje, že život není šedý a nudný – a předvídatelný.

Jen bych ještě rád naposledy krásně přistál. Tisíc hodin na tomhle typu obnáší asi šest set přistání. To už by mělo umět i naprosté nemehlo, co myslíte? Třeba nebudu mít možnost to napravit, letadla můžou prodat, nahradit něčím jiným, novějším. Vrtulová letadla po celém světě z dopravního létání pomalu mizí, cestující mají prý raději trysková.

Zas to nevyšlo. Ale měl jsem to už vědět – čím víc se člověk snaží...