Letecké střípky 1 - Type Rating

• 19.03.2017 09:00

Type Rating

Když poprvé vstoupíte do kokpitu letadla, máte dojem, že jste se ocitli v prodejně přístrojů a přepínačů. Na neuvěřitelně malé ploše je tu nahromaděno tolik věcí, nedávajících běžnému smrtelníkovi žádný smysl, a mnoho dalších, kterých jste si ani nevšimli. V tom se přece posádka nemůže sama vyznat - nebo je v tom nějaký trik? Je to všechno vůbec potřeba? A jak dlouho trvá, než se nový pilot naučí ovládat letadlo?

K létání potřebujete spoustu papírů. Pilotní průkaz – to je základ. Potom osvědčení pro vícemotorová letadla, pokud jich to vaše má víc jak jeden. Taky přístrojovou doložku, to když chcete letět v mraku nebo v noci. Další papír potvrzující, že umíte a smíte ovládat radiostanici, a pak ještě jeden o tom, že jste zdraví. Když má stroj vzletovou hmotnost o něco větší než pět tun, pak jste povinni nejdříve získat typový výcvik, specifický jen pro tohle letadlo, ještě než získáte právo ho taky řídit.

Rozsah této záležitosti závisí na typu letadla. Zjednodušeně na tom, jak je veliké, a samozřejmě roli hrají zkušenosti pilota. Můj první typový výcvik, poté co mě letecká společnost zaměstnala „přímo z ulice“, to znamená z aeroklubu, probíhal celý v Toulouse v jižní Francii. Tam se vyrábí letoun ATR-72 a součástí továrny je i výcvikové středisko. Jižní Francie - palmy, moře, horký vítr, co říkáte? Romantika? Tak na to zapomeňte. Prvních čtrnáct dní koukáte do počítače a mluvíte s ním. Jmenuje se to VACBI, Video and Computer Based Instruction. Je to naprosto stejně jako ve škole, sedíte v lavici a posloucháte výklad, kolik má letadlo motorů a na co je tento přepínač. Jen místo učitele je před vámi obrazovka. Nedovolí ani na chvilku polevit v pozornosti, protože říká: udělej tohle, udělej támhleto, a taky zkouší! Když nevíte správnou odpověď, musíte hned všechno opakovat. Výuka je mnohem efektivnější než v normální škole, protože máte vlastního soukromého učitele, jenom si s ním nepopovídáte. On na vás mluví, ale vy na něho ne. Oproti běžné škole je tu výhoda, že si uděláte přestávku na kávu, kdy chcete. Ale abyste všechno za čtrnáct dní stihli, tak ji za osmihodinový den můžete mít tak dvakrát.

Po dvou týdnech vysilující práce máte v ruce papír, že jste zvládli materiální část. Vysilující práce znamená, že odpoledne po návratu na hotel se nejde do kina, ale rozloží se knihy, plány a nákresy, a člověk se snaží v tom všem najít smysl. Čas večeře většinou mine bez povšimnutí.

Teď tedy zhruba víte, na co jsou přepínače. Ale ještě je neumíte použít v provozu, za letu. To je totiž něco úplně jiného! K tomu slouží simulátor, „letadlo“ přišroubované k podlaze hangáru. Simulátor je zevnitř úplně normální kabina letadla. Stejné sedačky, stejná okna, přístroje, dokonce i podobné pachy jako v letadle. Zvenčí vypadá jako veliká bílá krabice od bot spočívající na hydraulických válcích, jejichž pohyby mají zmást piloty uvnitř a přivést je k přesvědčení, že se skutečně vznesli, a tak se musí pořádně snažit, aby se v pořádku dostali zas dolů.

Několik prvních letů je většinou zklamání. Neumíte s tím přistát. Zapomněli jste procedury, které jste se před týdnem učili. Za nic na světě si nemůžete vzpomenout, na co slouží tenhle malý nesmysl na stropním panelu. Proč to létá tak divně, pomalu to zatáčí a při přistání se tak rychle řítí k zemi? A proč kolega na vedlejší sedačce, který je na tom stejně jako vy, je tak zoufale neschopný?

Město Toulouse žije svým poklidným tempem, lidé nakupují na tržištích, chodí do kostelů a večer se procházejí po nábřeží. Řeku přetíná několik mostů a ten nejstarší, středověký, vede přímo do parku na protějším břehu. Je tam prý pěkně. My zatím bojujeme o přežití (a o svou dobrou pověst). Stát se profesionálem je snem každého pilota. Trvá to dlouho. Dá to práci. A taky to chce trochu štěstí – možná byli lepší, které společnost nevzala. Mně se to podařilo, jsem tu a jen taková malá překážka, tohle školení, stojí v cestě. Navíc v exotické cizině, všechny výdaje jsou hrazeny a ode mne chtějí jen jedno: abych se konečně naučil, co mnozí zvládli přede mnou, a jel zas domů. Nic zvláštního, no ne?

Když o nic nejde, tak to je legrace. Jestli nezáleží na výsledku, všechno jde samo. A naopak – jakmile na vás působí nějaké vlivy a tlaky, třeba jen ve vlastních myšlenkách, tak právě to svazuje ruce a nohy. Můj kapitán ví, že jsem úplný nováček. On přechází z pozice druhého pilota na velkém letadle do postavení kapitána na našem malém, má tedy usnadněnou práci (o jeho vlastních problémech se dozvím až mnohem později, až budu sám v podobné situaci). Pak se také nemůžu zbavit myšlenky, co tomu všemu říká náš instruktor, Francouz, který jako třetí sedí s námi v kabině a přemítá, koho mu sem vlastně posílají? A doma moji kolegové a nadřízení, kteří mě sem poslali, udělali ze mne reprezentanta, co má na zádech jméno firmy, a já to tady nezvládám. První týden na simulátoru není nic moc.

Zbývá ještě týden. V pátek je závěrečné přezkoušení, to bude inspektor továrny a bude hodnotit i svého podřízeného. Takže čtyři dny. Zpočátku mám dojem, že to nejde stihnout. Uplynulý víkend jsme trochu zvolnili tempo, únava je znát. Zářijové počasí se mírně zkazilo, ale středomořské podnebí nedovoluje větší výkyvy, doma už bude chladno. Jsme tři týdny pryč – ale ty tři týdny pomalu začínají být znát! Změna je zpočátku nepostřehnutelná. Věci začínají jít. Pomalu, v maličkostech, postupně se samy organizují, začíná to fungovat. Člověk konečně vidí souvislosti, kterých si předtím nevšímal, ale které jsou důležité, aby posádka nebyla cestujícími. Odstartovat a přistát jsme se už naučili. Instruktor nás teď zezadu bombarduje závadami, které musíme za letu vyřešit. Nefunguje hydraulika. Hoří motor. Nejde vysunout podvozek nebo přistávací klapky. Požár elektrického vybavení. A nakonec tohle všechno najednou. Ve středu večer jdeme na pivo, zítra už jen generálka, opakování před pátkem. Konečně je nálada, jak má být, v přesvědčení, že už všechno umíme, vyjadřuji názor, že to určitě v pohodě zvládneme. Po těchto neomalených slovech se společnost kolem stolu mírně odmlčí, jsme tu dvě posádky a jsme na tom stejně. Konečně někdo promluví: „Musíš k tomu přidat i trochu pokory. Jakmile si někdo myslí, že všechno umí a zná, a to je samozřejmě nesmysl, je na nejlepší cestě udělat nějakou hloupost“. A jsem zas tam, kde jsem byl předtím.

Inspektor je gentleman, na jeho chování je to znát. Teď teprve cítím zodpovědnost, kdy musím něco umět. Zpočátku nervozita, mizí jen s tím, co uděláme dobře. Zezadu je ticho, nikdo neříká, co máme dělat, dvě oči nás pozorují a hodnotí, jsme posádka letadla. Můj dojem z celého letu není ani špatný, ani dobrý. Přezkoušeni a certifikováni, gentleman budí dojem, že je potěšen. Opravdu? Už takových musel vidět spousty. Je tu konec, měsíc života a práce, balíme kufry a jedeme domů.

Začínám létat. Jsem na úplném začátku.