Let Boeingem KC-97G Stratofreighter

• 09.10.2016 08:55

Když jsem si přečetl Čechoviny č.142, zaujala mě Honzova poznámka, kde zmínil můj let Boeingem KC-97G. Uplynulo sice již 26 let (ach jo, to to utíká), ale i tak jsem si řekl, že by možná pro návštěvníky Planes bylo zajímavé, kdybych vytáhnul staré diapozitivy a zapnul skener.

Byla to tehdy fantastická cesta. S nápadem přišel i na Planes již několikrát zmiňovaný Jay Selman, americký letecký fanda, fotograf, žurnalista, airline staff a nyní vlastně již i důchodce. S partou přátel plánoval týdenní výpravu za letadly (a nejen za nimi) na Aljašku a mě pozval také. Byl červenec 1990 a já díky pochopení pražského zastoupení British Airways nastupoval na londýnském letišti Heathrow do Boeingu B747-136, který letěl do Tokia a Ósaky, ale jako mnoho linek do Japonska a Koreje v té době přistával v Anchorage na Aljašce. Byl jsem tehdy jediný cestující, který v Anchorage vystupoval, překvapení amerických imigračních úředníků a celníků bylo tedy veliké – v létě 1990 opravdu mnoho Čechů na Aljašku nelétalo.

Naše společnost byla „vybraná“, Jay Selman (tehdy zaměstnanec US Airu v Durhamu, NC), Jim „Jet“ Thompson (také od US Airu, ale v Columbusu, OH), Ed Goethe (tehdy F/O na DC-9 Northwest Orientu, kariéru končil jako kapitán na B747-400, v té době žil v Chicagu, IL), Phil Brooks (tehdy letecké oddělení U.S. Postal Service, nyní u Unitedu v Chicagu, IL). Za ten týden jsme toho zažili mnoho – let s L-188 Electra Reeve Aleutian na St. Paul Island, přelet s B737-200 Markairu přes národní park Denali do Fairbanksu a hlavně můj šťastný den, kdy jsem v losování vyhrál let s Curtissem C-46 Commando Everts Air Fuel (v letadle bylo totiž jen jedno místo pro loadmastera, ten proto zůstal ve Fairbanksu).

No, a jednoho dne večer, po pár telefonátech (mobily ani internet tehdy ani v USA pochopitelně ještě nebyly), Jay řekl: „Vyšlo to, ráno vstáváme hodně brzy a musíme chytit ranní let ERA do Kenai a tam nás vezme Boeing KC-97G společnosti Stratolift do King Salmon, letadlo se po naložení vrátí do Kenai a my chytíme podvečerní let ERA zpět do Anchorage.“ V červenci denní doba nehrála tolik roli, slunce zapadlo na chvíli kolem půlnoci a stejně nebyla úplná tma.

Již let s ERA Aviation stál za to, protože jsme letěli Convairem CV-580. V Kenai jsme v podstatě přeběhli po stojánce k čekajícímu Boeingu (ano, byly to doby, kdy terorismus nebyl takovou hrozbou jako dnes a pohyb po amerických letištích byl velmi jednoduchý).

A tak jsme tedy seděli v Boeingu KC-97G, (reg. N39178, KC-97G-22-BO Stratofreighter, c/n 16577, USAF 52-883) a chystali se na start. Letadlo bylo prázdné, ale v King Salmon již na nás čekaly zvláštní kádě plné živých lososů. Přeprava lososů přináší sice slušný výdělek, ale také velké riziko poškození letadla. Losos, jak známo, je mořská ryba a konstrukce letadel se nemá zrovna ráda se slanou vodou. Posádka nám líčila, jak jedna společnost zničila svůj Hercules – slaná voda z kádě vytekla, elektroinstalace a drak letadla zkorodovaly, mašina byla na odpis…

Pochopitelně cesta zpět do Kenai, když bylo letadlo plné, trvala o něco déle a posádka se opravdu snažila vyhnout jakýmkoliv prudším manévrům. Kádě byly sice dobře uzavřené, ale co kdyby… Let utekl jako voda, ale přesto jsme měli malé zpoždění. Museli jsme tedy dobíhat k našemu Convairu 580 ERA Aviation, který již boardoval a kterým jsme měli letět zpět do Anchorage i my. Další let již nebyl… Na check-in tudíž nebyl čas, doběhli jsme tedy ke schůdkům, ramp/agent nám z letenek vytrhl kupóny, ručně nás dopsal do papírů a již jsme seděli v letadle – bez boarding passu. Inu, doby se změnily…

Byl to veliký zážitek a večerní hodnocení u piva a talíře s lososem stálo za to. A i s odstupem času za něj Jayovi a celé partě mnohokrát děkuji.

Ale více než povídání řeknou obrázky, k případným poznámkám ohledně kvality dodávám, že počasí ten den bohužel nebylo nejlepší. V cockpitu jsem fotil objektivem 50mm, širokoúhlý jsem tehdy neměl.

Popisy

Boeing KC-97G-22-BO Stratofreighter, reg. N39178, cn/ 16577 na letišti v King Salmon. U USAF letoun sloužil pod číslem 52-883. V otevřených nákladových dveřích je vidět prázdné kádě na lososy

Pohled na motory č.3 a 4 Pratt and Whitney R-4360-59B Wasp Major. Okének v trupu mnoho nebylo a z cockpitu se nebylo možno pořádně vyklonit.

Kopilot v plné práci

Pohled na kapitánovu část palubní desky a volant řízení, v tomto okamžiku řídil kopilot, palubní inženýr má levou ruku na pákách ovládáni motorů.

Pohled na středový panel a přistroje před kopilotem. V cockpitu opravdu mnoho místa nebylo.

… pohled na kapitána. Provaz s uzly byl pro případné nouzové opuštění paluby. Cockpit je na skákání přece jen dost vysoko.

Panel palubního inženýra. Během obou letů měl skutečně plné ruce práce.

Pohled přes kapitánovo levé rameno na dráhu letiště v King Salmon.

Vykládání prázdných kádí. Plné kádě s lososy jsou v levém dolním rohu obrázku. Na letounu je z doby u USAF stále číslo 883, Stratolift ho v manuálech mohl používat jako tzv. „ship number“. Nakladač na vysokozdvižném vozíku nemá reflexní zelenou vestu. Ta tehdy na plochách amerických letišť ještě povinná nebyla.

Dvě plné kádě u příďového podvozku. Zajímavý je i tahač. Jedná s o Freightliner „cab-over“, kdy motor není vystrčený před kabinou, tzv. „conventional“, ale tahač vypadá tak, jak známe z našich silnic. „Cab-overy“ již z amerických dálníc téměř zmizely.

Zvedáme se z dráhy letiště v King Salmon

… další pohled na motor č.4

… a pro změnu motor č.1 a kužel motoru č.2.

Jsme na finále na letišti v Kenai

Večerní hodnocení skvělé akce v jedné z hospod v Anchorage. Ve směru hodinových ručiček jsou: Phil Brooks (v červené mikině), Ed Goethe (v modrém polo-shirtu), Jim „Jet“ Thompson (se sklenicí), autor a úplně vpravo Jay Selman.

Obal letenky British Airways v barvách „Landor livery“ z 80. a 90. let minulého století

A takto vypadal kupon v papírové letence, e-tickety je poslaly do historie. Upgrade do vyšší třídy se bohužel nekonal, ale to nevadilo. Byly to doby, kdy servis i v ekonomické třídě byl vynikající.

První strana v menu uvádí, že let z Londýna do Anchorage trval 8 hodin 55 minut. Byly to doby, kdy standardními navigačními prostředky byly Omega (hyperbolický navigační systém přijímající signál z pozemních stanic) a nezávislý INS (Inertial Navigation System). V oblasti Severního pólu musely posádky věnovat správné navigaci opravdu velkou pozornost. Na palubách mnoha letadel (včetně dálkových Il-62 ČSA) v té době ještě létali navigátoři.

… a takto vypadala ručně vypsaná letenka Anchorage-Kenai-Anchorage společnosti ERA Aviation.