Tři sedmičky v písku III – Na co myslíme a co nosíme v kufrech

Třetí díl měl být původně o létání s cargem. Jakáže je to úleva, mít za sebou namísto stovek cestujících toliko pár desítek tun pečlivě zabaleného zboží. O pozoruhodných příhodách s čínskými nakladači a o tom, jaké to je, být sám sobě stevardkou. Zmnožené dotazy na řadu malicherných detailů však způsobily svévolnou změnu edičního plánu a proto dnešní promluva bude na praktické téma.

Kdo nám žehlí košile a jak nejlépe bojovat proti jet lagu? Co děláme během dlouhých přeletů mezi kontinenty? Co když se pilotovi ztratí zavazadlo? Mám v tašce prášky na spaní?

Základní dělení letcovy výbavy je v zásadě dvojí: materiální a duševní. Co si nesu v kufru je stejně důležité jako to, co mám uloženo v mozku jako software. Nechť nám tedy skrček otevře zavazadlo, zapne tablet a nechá nahlédnout do hlavy a už se těším, až nějaký zasloužilý linkový bouchač (30 let odlétáno, 21 000 hodin) napíše, že to je všechno úplně špatně a jak je rád, že už je v penzi.

Je pozoruhodné, jak velkou část vyprávění musím věnovat moderním technologiím. Ještě před pár lety sloužily telefony jen k telefonování a tablet se říkalo těžkopádnému notebooku s otočnou obrazovkou a systémem Windows XP Tablet Edition.

Jednu zásadu. Nalehko! A všechno své nosím sebou. Toto budiž řečeno úvodem. Letcovo vše se dá snadno vtěsnat do příručního kufru, který pohodlně usazen vedle mé sedačky skýtá vše potřebné a ani o gram více. Balím vždycky jen a jen to, co budu potřebovat. I na nejdelší cargo výlet (pět přenocování) po třech kontinentech se dá sbalit do příručního zavazadla. I když na létání s nákladem není třeba kufr podávat u přepážky, své zvyky neměním a beru sebou jen malý. Přiznávám, že jsem se svým názorem v menšině.

A co že je uvnitř?

Pas a doklady. V nepromokavé kapse na kufru, kdykoliv po ruce. Všechny pilotní dokumenty, průkaz, medical a potvrzení o očkování. Pasy mám dva, ten druhý na jiném místě v kufru, dobře ukrytý. Pro případ katastrofy – kopie všech dokumentů uložené v cloudu na síťovém disku, pravidelně aktualizované, snadno dosažitelné z telefonu nebo z tabletu. Ano, žiju s rizikem, že mi mohou kompletně zcizit identitu.

Složka s papírovými taháky. S nástupem pokročilého elektronického věku se její objem stále zmenšuje. Přesto je pár papírů, které vozím stále sebou. 1. Koncentrované vědění o letadle, zhuštěné na jeden list papíru A4. To pro případ, že bych zapomněl, kolik se do nás vejde paliva nebo jaké máme rozpětí křídel. 2. Vzor letového plánu. Samoobsluha v této disciplíně patří mezi klasická pilotova překvapení, zpravidla na pochybných letištích. 3. Příručka k luštění Metarů, TAFů a SNOWTAMů, se zaměřením na U.S. letiště. Jiný kraj, jiný mrav a jiné zkratky. 4. Seznam letadel společnosti s hmotnostmi a počtem sedaček. Každý jednotlivý tripl pojme od 225 do 412 PAX ve třech různě početných třídách. Kdo si to má pamatovat. 5. Svůj aktuální měsíční plán.

Baterka. Malá, kovová, úsporná, na tři tužkové baterie, s LED světlem. Slouží k předletové obchůzce letadla. Posvítí do gondoly, zkontroluje podvozek a šachty a dá se s ní zablikat na rampáka, aby vás z mrazivé stojánky pustil nazpět do letadla.

Propisky. A barevný značkovač. Pilot bez propisky je mrtvý pilot. Většinou alespoň dvě nosím v náprsní kapse u košile a dalších pár kousků v kapse na kufru. Musí být v ruce, připravená k psaní kdykoliv během dvou vteřin. Barevný fix slouží k vyznačení důležitých informací v předletové dokumentaci. Počasí, NOTAMy, mapy význačného počasí. A hotelové propisky vždycky sbírám.

Pravítko a kružítko. Poslouží tam, kde je třeba cokoliv zakreslovat do mapy, tedy hlavně při „plotování“ během přeletu severního Atlantiku a polárních pustin. Kružítkem se vyznačuje hranice ETOPS prostoru, na B 777 tedy zpravidla děláme kroužky o poloměru 420 NM.

Poznámkový blok. Propiska je k ničemu, když není na co psát. Jeden prázdný sešit je proto vždycky po ruce. K tomu pár vylepšených poznámkových papírů vlastní výroby.

Kancelářská sešívačka. Na jednom linkovém přezkoušení (line-check) mi přezkušující examinátor napsal do protokolu toliko jedinou výtku: „No stapler!“ Od té doby má tento poněkud nepřípadný předmět stálé místo v kapse zavazadla. Hodí se tu a tam, třeba když Číňan přinese letový plán se stránkami na přeskáčku.

Náhradní košile k uniformě. Vyžehlená, složená. Jak snadné je znečistit bělostnou košili chilli omáčkou a jak trapné pak je, snažit se to zakrýt kravatou. Pilotní uniforma je také velmi vhodným úborem k obchůzce letadla, zvláště tehdy, je-li třeba se něčeho dotýkat, přes něco se ohnout, natáhnout a podobně. Rád bych se dožil doby, kdy se pilotní garderoba přizpůsobí svému účelu a budeme po vzoru astronautů nosit kombinézu jiné barvy než zářivě bělostné. Do té doby budu nosit v kufru náhradní košili.

Tričko na převléknutí a na spaní. Na předlouhých, dvanácti- a vícehodinových letech si košile s kravatami svlékneme hned po vzletu. Polovinu času strávíme ve spací bedně za kokpitem, popřípadě v posádkové noclehárně na zádi. Bílé košili s odznakem a s nárameníky je nejlépe na ramínku v šatně. Znám ovšem kolegy, kteří sebou vozí slušivé pyžamo a neváhají se do něj převléknout ještě před startem.

Prostor pro odpočinek posádky

Ostatní oblečení a boty. Netřeba se zabývat tím, kolik trenýrek a triček, ale výběr ostatní garderoby chce trochu cviku a malou znalost kulturních zvyklostí. KAM letíme a jaké tam je roční období? Jih Austrálie v červenci umí být pěkně studený a výlet v kraťasech do centra Rijádu v kteroukoli roční dobu taky není zrovna nejlepší nápad.

Sluneční brýle. Pilotova nezbytnost, bez nich se létat nedá.

Léky a jiné medikamenty: Prášky na spaní sebou nemám. Přestože chemické uspáváky mohou jednorázově pomoci unavené hlavě po nekonečném skoku, dlouhodobá příchylnost k tabletkám vede zvolna do závislosti. Boj s jet lagem se obejde bez nich, viz níže, kapitolu o mozkovém software.

Zvlhčovače. Vzduch klimatizací zbavený vlhkosti je nepřítel, před kterým není úniku. Bránit se dá mastičkami. Krém Nisita v pravidelných intervalech aplikujeme na nosní přepážku a podobným způsobem ošetřujeme oční víčka. Momentálně je mým favoritem oční sprej Opti-mist v občasné kombinaci s kapkami Optiva.

Vysušený vzduch v kombinaci s nižším okolním tlakem (asi poloviční oproti hladině moře) je příčinou jakési obdoby „horské nemoci“. Rychlejším dýcháním ztrácíme tekutiny, aniž bychom ovšem pociťovali žízeň. Pitný režim je proto důležitý a láhev vody vedle pilotní sedačky je samozřejmost.

Elektronické vychytávky.

Telefon. Robustní, odolný smartphone s dlouhou výdrží a na dvě SIM karty. Tím chci říci, že elegantní, hojně rozšířená stylovka od Steva ideálně neposlouží. Navíc má tragickou výdrž na baterii a co je nejdůležitější, o dvou SIM kartách v iPhonu si můžete nechat jen zdát. Takže Android! Dávám přednost značce HTC, která se nezdráhá vyrábět jeden ze svých nejlepších modelů ve variantě na dvě SIMky. Druhý slot se dá lehce vybavit kartou místního operátora, což zpravidla znamená dostupnost datových služeb kdykoli a kdekoli. Tak proč sebou tahat dva telefony?

Co mám v telefonu za důležité aplikace:

Na počasí (METAR, TAF): Aviation Weather NOAA / NWS, Metar Droid

Google Drive – s přístupem ke všem svým životně důležitým dokumentům (viz výše).

Super VPN – V řadě zemí světa je VPN nezbytnost, neboť úřady rády přístup k některým stránkám a službám blokují. A to nejen stránky pro pány, ale někdy i zpravodajské servery nebo dokonce VoIP služby (Skype a podobné). Na dobrou vépéenku je ovšem každá cenzura krátká a tak je třeba mít ji vždycky po ruce.

Dropbox spojující kameru se serverem. Cokoli vyfotíte, synchronizuje se přes cloudový server do vašeho domácího počítače či notebooku. Hlavně pozor na momentky se stevardkami…

iPad. Tenhle Stevův dáreček je naopak neocenitelný letecký standard. Jako jeho ne-úplně-fanoušek jsem to před lety zkoušel s Blackberry Playbookem o poloviční velikosti, ale iPad je prostě lepší. Přál bych si mít 4G SIM kartu, která by fungovala po celém světě, nebo aby se alespoň daly SIM karty snadněji vyměňovat. Potřebujete-li v kdejaké tramtárii na Internet, datový roaming nefunguje a Wi-Fi zrovna není po ruce, dá se případně využít místní SIMka v telefonu a tablet s ním spárovat - „Wifi tethering“.

Co nosím v iPadu:

Aero Weather na počasí. Dobrá, minimalistická aplikace zdarma. Aktualizuje TAFy a METARy vždy pro všechna letiště, která máte v seznamu.

Jeppesen FD Pro. Opravdu mocný nástroj pro všechny dopravní letce. Bohužel ne zdarma. Do traťového okénka se dá překopírovat celá trať podaného letového plánu a celý iPad se tak mění na autonomní navigační počítač. Je-li umístěn v kokpitu u okna, má interní GPS přijímač dost signálu na to, aby ukazoval okamžitou polohu „ownship“. A to jak za letu, tak i na zemi během pojíždění, přímo v letištní mapě Jeppesen.

Boeing OPT. Kalkulace výkonů (performance) na vzlet a přistání. Rychlosti a teplotní redukce. V databázi máme i Prahu, i když tam nelétáme. Tohle je firemní záležitost, pocházející ovšem z dílny Boeingu. Ve formě aplikace na iPadu dokonale fungující věc.

OPT

Google Drive: stejné jako v telefonu, viz výše

VPN: Zde momentálně slouží privátní síť s názvem VPN Master.

Good Reader: Propracovaná aplikace bratru za několik dolarů, nepřekonatelný nástroj na dokumenty. Zde jsou všechny potřebné a myslitelné papíry a příručky v PDF. Firemní manuály, příručka k dekódování METARů, MELy, poznámky k letištím, manuál k létání přes Atlantik a tisíc dalších dokumentů. Goodreader má velmi rychlý fulltextový vyhledávací algoritmus a navíc umožňuje udržovat více dokumentů otevřených. Má i dobře zpracovanou konektivitu, takže dokumenty se dají automaticky synchronizovat se vzdáleným serverem.

Good Reader

Externí baterie: Když dojde šťáva, můžeme se s tabletem a telefonem jít klouzat. Aby se to nikdy nestalo, vozím sebou externí akumulátor o kapacitě 10 000 mAh. Dají se z něj napájet dvě zařízení současně a je schopen nabít celý iPad do plné kapacity.

Síťové nabíječky. Pokud jde o zásobování elektřinou, je svět tragicky rozdělen. Někde se dokonce používají v jedné zemi dva různé systémy (Japonsko). Dobrá zpráva je, že stačí vlastnit od každého systému pouze jednu nabíječku, protože stejně se vše připojuje jako USB. K nabití všeho možného nám pak stačí jen dva kabely – USB s koncovkou micro a proprietární Apple Lightning (protože Steve musí mít vždycky něco extra). Stejný tvar vidlice bohužel ne vždy znamená i stejnou voltáž. V Thajsku mají stejné zásuvky jako v USA, ovšem na dvojnásobné napětí (220 V namísto 110 V). Svou drahou univerzální nabíječku koupenou nedlouho předtím v Chicagu jsem jednou zasunul do zdi v Bangkoku na hotelu – a sledoval jsem, jak v obláčku dýmu změnila barvu na černou…

Nabíječky

Mozkový software

Co nosí pilot v hlavě je kupodivu ještě důležitější než co má nainstalováno v tabletu. Klíčové dovednosti osvojené během výcviku a postupně nabírané provozní zkušenosti vidím jako něco trochu jiného než základní sadu programů pro fungování v linkovém provozu. Je logické, že každý to máme trochu jinak.

Boj s únavou a s jet lagem. Vyslechnul jsem již nespočet teorií na toto téma, zejména od teoretiků.

První příklad. Z Dubaje do Sydney. Poletíme dlouho, ale žádný strach, jsme na to hned dvě posádky, takže se vystřídáme. Na východ, slunci vstříc, noc a den se nám smrští jak guma u tepláků. Opustíme Arábii přesně o půlnoci místního času a u klokanů přistáváme o 14 hodin později. Zatímco Arabové tou dobou ještě sedí u oběda, v Sydney už slunce zapadá a den prý končí. Co na to biorytmus, který je přesvědčen, že jsou dvě hodiny odpoledne?

Druhý příklad. Z Dubaje do Los Angeles. Tentokrát odstartujeme po snídani, ráno v 9. O 16 hodin později je jedna hodina po půlnoci a doma už všichni dávno spí. My jsme zatím spálili 120 tun paliva, a když přistáváme u Tichého oceánu, máme také jednu hodinu, jenomže odpoledne.

Co s tím, nutit se do klidu, zatahovat na hotelu závěsy a předstírat že je noc? Nebo chodit po zbytek odpoledne jak náměsíčný, nadopovat se red bullem a toužebně vyčkávat hodiny večerní?

Má zkušenost říká, že biorytmy se řídí podle denního světla a to s okamžitou platností. Přicházející předčasný večer v Sydney proto bude připravovat tělo na odpočinek, bez ohledu na to, že je nastaveno na druhou hodinu odpolední. Zalézt do peřiny dle místního času? Rozhodně ano. Navíc, zde do toho ještě vstoupí (ne)kvalita spánku předchozí noci.

A co v L.A.? Tělo už má pomalu ráno, jenže tady je sotva čas k odpolední svačince. Denní světlo nás v tomhle případě podrží a stav těla bude výrazně lepší než by byl po probdělé noci v domovském časovém pásmu. Vydržet, vyrazit ven, dát si večeři u Mexičanů a usnout nejdřív po večerních zprávách? Souhlas. Kdo nevydrží, padne do postele ihned po příjezdu do hotelu, ten se vzbudí vyspinkaný do růžova a na hodinách bude třeba půl jedenácté večer. Na posádkových hotelech tak můžete potkat podivné postavy dožadující se snídaně či večeře v libovolnou denní či noční hodinu.

Budiž tímto zpochybněna hojně citovaná teorie o tom, že při krátkodobém pobytu v jiném časovém pásmu je třeba udržovat rytmus domova. Na pásmovou nemoc se dá zvyknout, ale opravdu účinný lék neexistuje. Samovolné buzení v třeskuté hodiny či neodolatelná touha usnout uprostřed slunného dne bude vždy patřit mezi náš denní chléb.

S jet lagem úzce souvisí i práce s únavou a přístup k okolnímu světu v případě, kdy člověk není v úplně stoprocentním stavu. Každý letec zná vlny totální únavy, touhy usnout bez ohledu na místo a čas. Pomáhá vědomí, že se jedná o krátkodobé výkyvy, které přijdou a zas odezní. V případě spánkové deprivace navíc mozek přichází s jakýmsi úsporným programem. Fyzická aktivita se omezí na minimum a všechny zdroje se soustředí na udržení mozku v bdělém stavu. Někomu pomůže takzvaný řízený odpočinek přímo na sedačce, kdy se řízení i komunikace předá kolegovi, nařídí se budík a hlava se nechá na hodinku klesnout.

Multikulturní soužití a spolupráce v posádce. Jedno z neopomenutelných témat celosvětové letecké společnosti, jinak také věda zvaná zkratkou CRM. Do výbavy každého pilota globální aerolinky musí patřit software k spolupráci v pestrobarevném týmu. Sluníčkáři tvrdí, že lidé se liší jen a pouze tvarem očí nebo barvou pokožky. Ještěže tomu tak není. Lidské rasy se liší především svou kulturou a mentalitou. Jsou dny, kdy se v posádce sejde doslova reprezentace celé planety. Máme tu kapitána ze Súdánu, ovšem s kanadským pasem, copilota odněkud z východní Evropy. Týmu dvanácti stevardek velí indická lady. Tři Rumunky, kudrnatá mamba z Keni, australský kuchař, Brazilec, mladičká tmavoočka z Arménie. Někdo musí mluvit arabsky, takže máme taky chlapíka z Jordánska. Asii zastupují Malajec, křehká japonská panenka a Filipínka. A Filipínec.

Při spolupráci dále ctím několik osvědčených pravidel. 1. Soustředit se na práci. Někdy se sejdou spřízněné duše a dokáží se dlouhé hodiny vášnivě dohadovat o fotbale, ženách či politice. Ponor do tématu pomáhá krátit čas, ale taky ubírá mentální kapacitu a odvádí od toho, proč vlastně na té židli sedíme. 2. Vyhýbat se citlivým tématům. Politika, víra, historie. Některé náměty si o konflikt doslova říkají. Na středním východě snad se ani nevyskytují dva různí lidé se stejným názorem na jednu věc. Horkou výměnu stanovisek může odstartovat třeba jen přítomnost letadla společnosti El Al na frekvenci… 3. Pozor na humor. Etnické fórky mohou být velmi výživné, ale taky snadno zdrojem fatálního nedorozumění. Osobně mám zkušenost, že bezpečně vtipkovat se dá na účet cizí povahy a chování, ale nikdy se nesmí předmětem posměchu stát něčí fyzický vzhled.

Se spoluprací v posádce je spojena také odpověď na dotaz, co že vlastně se v kokpitu na mnohahodinových přeletech děje a zda se někdy nenudíme. S myšlenkovou výbavou člověka 21. století je logické, že taková myšlenka je na stole. V tomhle případě jsem nalezl inspiraci v hodnotách prastarých. Lidé dávné minulosti nepociťovali bdělý stav duše bez intenzivní činnosti jako nepříjemný, naopak. Soustředěný klid bez podnětů nazývali křesťané rozjímáním a buddhisté meditací. V současné zrychlené době do výbavy člověka podobné dovednosti nepatří, ale dopravním pilotům se určitě hodí.

Kromě duchovního klidu se čas v letové hladině samozřejmě tráví tlacháním o všem možném, jídlem, popíjením čaje či kávy. Pro kuřáky špatná zpráva.

Pobyty na destinaci. Vždycky je to vlastně placený výlet s bydlením. Posádka přiletí, odpočine si a zase odletí nazpět. Mezi tím je volno, protože cesta je pro nás vždycky cílem. Upřímně nechápu kolegy, kteří nechodí nikdy nikam a svůj čas do odletu tráví ve svém pokoji sledováním televize a surfováním na webu s využitím pokojové donáškové služby. I kdyby se mělo jednat jen o pivko v baru na rohu, vždycky půjdu ven. Věřte prosím, že na světě není místo, které by nebylo aspoň trochu zajímavé. Slyšel jsem tolik pohrdavých slov o špíně, hluku a smradu metropolí třetího světa, ale i tam chci jít a to chci vidět, i kdyby jen pro tu monumentální špínu, monstrózní hluk a mocný smrad. Sao Paulo, Káhira, Rio, Medan, Manila, Jakarta, Nairobi, Bombaj, nikde se mi nic zlého nepřihodilo. Nevěřím historkám o městech, kde se turisté okrádají na potkání. Všude na světě žijí lidé a v každém lidském společenství je přisvojení cizího majetku, natožpak agrese zločinem. Netvrdím, že nejsou na světě místa zlá a nepřátelská. Říkám, že stačí chodit po světě s očima otevřenýma.

Najíst se a napít. Na jídlo vždycky ven! Proč si v Kalifornii dávat blbou, drahou, průměrnou, politicky korektní americkou snídani na hotelu, když za rohem právě otvírají krám Mexikáni? V hnusném, špinavém Medanu na Sumatře celé posádky s oblibou navštěvovaly hnusnou, špinavou pouliční vývařovnu jen pár kroků od hotelu. Výborně tam vařili. A tak se budu procházet po libovolném městě a dívat se co jedí místní a klidně si to dám taky. V Pontianaku na Borneu jsme s večerem chodili pojídat k Číňanům žáby. Kuchyně těch nejchudších bývá skvělá a v nejhorším, WC je hned za kokpitem.

Budu velmi potěšen, když se třeba z druhého konce světa ozve někdo s názory a poznatky úplně opačnými. Že prý zavazadlo pořádné, kvůli nakupování přece, notebook místo tabletu, jet lag se léčí pilulkou. Dát si dál s chapati v Bombaji na ulici – čiré bláznovství. A že jsi v Sao Paulu nedostal klackem přes hlavu – máš víc štěstí než rozumu. A k čemu řešit nabíječky? Na recepci ti přece vždycky dají adaptér.

Autor: Jan Kopička



Související kategorie

Komentáře



Pavel - nepřihlášený host (...240.78...)
31.03.2016 23:02

Pokud budete číst tyto komentáře, mohl byste říct, jaký kufr používáte? Aktuálně řeším potřebu koupit podobné zavazadlo na "malé létání", kam by člověk nacpal tablet, mapy, baterku, nákoleník, log... a přitom se to dalo použít i třeba na kratší cesty v roli pasažéra, stává se, že člověk potřebuje na dva, tři dny někam odletět a standardní kabinová zavazadla nejsou úplně praktická. Kdyby se do toho vešla sluchátka, bylo by to fajn.
Nabídka na trhu je velká, ale jak se v tom sakra má člověk vyznat, fyzicky to často není k vidění v rozumné vzdálenosti, když už něco najdu, tak pak zjistím, že si na to zákazníci stěžují, protože třeba zipy nestojí za nic atd. Tak si říkám, že profesionál by mohl poradit...
Děkuji předem.

O. M. - nepřihlášený host (...113.75...)
08.03.2016 13:02

Jak být "sám sobě stevardkou", o tom se tu snad rozepisovat nemusí :-))

Michal - nepřihlášený host (...153.29...)
27.02.2016 21:12

Moc hezký článek, děkuji.

David - nepřihlášený host (...230.152...)
26.02.2016 14:34

No já taky netrpělivě čekal, kde bude něco se stewardkami :D

StreamLine - nepřihlášený host (...243.103...)
26.02.2016 11:32
Díky, díky, díky!!!

Perfektní článek. Pár věcí jste mohl rozvést o trochu víc, třeba s těmi stewardkami...
Těším se na další povídání. Jen ať to netrvá zas tak dlouho, prosím...

Fanda - nepřihlášený host (...108.103...)
25.02.2016 23:05
Díky

za opět úžasné vyprávění!!!

Stano - nepřihlášený host (...52.42...)
25.02.2016 16:20
super

Super, super a ešte raz super. Članok písaný skúsenosťami a erudíciou, pre mnohých by mohol byť učebnicou. Aj pre mňa, hoci cestujem nie málo, no nie tak veľa ako profesionálny cestovateľ a pilot pán Kopička. Mnohé odstavce som si prečítal viac krát a uvažoval som nad nimi, no nakoniec som dal vždy za pravdu autorovi. Nad niektorými skúsenosťami som najprv zapochyboval, napríklad o stravovaní v miestnom prostredí, no nakoniec som prišiel na to, že autor má v sebe bezpočetným cestovaním po celej zemeguli vypestovanú intuíciu, kam ísť, kam nie, čo si dať a čo nie. Ale to sú tie skúsenosti, ktoré sa nedajú ničím zaplatiť a verím, že aj aerolínie si ich u svojich zamestnancov cenia. Iste, stretol som sa aj s inými skutočnosťami, o ktorých sa v článku nepíše. V istom posádkovom hoteli v BUD som neraz videl príchody a odchody posádok. Po príchode do hotela na izbu, prezliecť sa do civilu a okamžite do mesta, tak ako to píše J. Kopička. Po príchode nazad, už v civile, kapítán so stevardkou, častokrát o niečo málo viac než osemnástkou už boli spolu ako rodina.... ale koniec-koncov, aj o tom autor píše, veď ide o platený výlet s ubytovaním....

JGR - nepřihlášený host (...24.103...)
25.02.2016 10:51
stravovací zařízení

na cestách chodím do hospůdek, který navštěvují místní poldové nebo hasiči, výborný poměr cena/chuťocý zážitek

robo - nepřihlášený host (...135.99...)
23.02.2016 16:18

resim to uplne stejne. Jeden pilotni kufr, v nem vsechno. Dva pasy taky, Sesivacka, barevne fixy, telefon na tri SIM-ky plus jeden v zaloze. MP3 prehravac do sluchatek kvuli rozjimani. Jidlo jednoznacne mezi mistnimi. Pizza v Moskve je stejne dobra jako borsc v Milane... Jeste jsem nemel zadne zdravotni potize z jidla v lidovych restauracich. Pokud pomineme to zle tak je to skvela cestovka.

S.K. - nepřihlášený host (...72.200...)
23.02.2016 13:58
Děkuji

Moc hezký popis. Pro představu, co pilotní život obnáší je tento článek myslím velmi dobrý.
Díky!

Celkem 15 záznamů

Partneři


Reklama
Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s tím, že využívá pro analýzy a přizpůsobení obsahu soubory cookie. Další informace