Druhou věcí je, mít řádně nachystané „fotocajky“, o čemž jsem byl prakticky přesvědčen až do vybalení zavazadel v pokoji pekingského hotelu Green Tree Inn. Jasně že jsem doma nechal všechny nabíječky, takže byla trochu bojovka se sehnáním nových, za což na mojí hlavu ze strany redakčních „požárových“ kolegů nepadala slova chvály, protože fotit jsem měl zejména rozmanitou hasičskou techniku na veletrhu a ne nějaké eroplány.

Slovo dalo slovo, drahá polovička mě ujistila, že muzeum absolvuje se mnou. První možnost neklapla, vyrazilo se tedy prakticky až předposlední den našeho pobytu v Pekingu. Šup na metro, jeden přestup a pak cesta nájemným vozem, která netrvala déle jak 15-20 minut. Už to byl zážitek, ale nikoliv letecký, tak se o něm nebudu moc rozepisovat.

Řidič prastarého vozu z dílen Volkswagenu byl sice jak z divokých vajec, ale odvezl nás až k bráně muzea. Hurá. Zaplatil jsem mu domluvený obnos a šlo se dovnitř. Vstup je zadarmo, jak anoncuje cedule. Další hurá, říkáme oba. Že ne na dlouho, vám je asi jasné. O našem omylu nás hned ubezpečil nedaleko vstupu stojící Il-18, sloužící v dobách své slávy samotnému vůdci této lidové republiky. Ano, létal v něm Mao Ce-tung. Pokud se do něj chcete podívat, zaplatíte vstupné v přepočtu zhruba 40 korun, což není moc, ale jak naše cesta muzeem pokračovala, zjistili jsme, že zde platíte za téměř vše, co není venku a to už se začíná rýsovat jako poněkud dražší výlet. Vstupy stojí do hal a hangáru na naše +- 150 korun za osobu, zaplatíte je celkem 4x, pokud tedy chcete vidět vše. Ceny se tedy liší od těch oficiálně uváděných na webu muzea.

Takže od brány se šlo kolem několik vystavených letadel včetně již zmíněného Maova Iljušinu, hned poté následoval obojživelný Berijev u jezírka, což je pro dokreslení toho, že mohl operovat i z vodních ploch, dokonalé. Po něm pak řada větších letadel, z nich nás nejvíce zaujal první čínský AWACS na stroji Tu-4, který je podrobně popsaný v tomto článku.

Následoval přechod kolem soch, znázorňujících čínské letectví a kosmonautiku po dobu letitého vývoje. Toto „umění“ se velmi líbilo ženě. Hned za tím se na volném prostranství nachází dvojice dalších zajímavých exponátů. Prvním je čtyřmotorový hydroplán Harbin H-5 a hned za ním pak ex-létající oční nemocnice Orbis v podobě Douglasu DC-8.

Když absolvujete toto, můžete po zaplacení vstupu přejít do vámi vybrané haly, kde se nacházejí další exponáty. Ještě než vlezete dovnitř, stojí za to se porozhlédnout v okolí staveb, neboť narazíte na pár zajímavostí jako např. vrak trupu Tridenta a dalších strojů. 

Samotná vnitřní expozice vám nabídne průřez celou historií čínského vojenského letectva. Není prakticky žádný stroj, který byl v užívání armády, aby zde nebyl vystaven. Expozici vévodí letouny Xian H-6, Chengdu J-10 a Shenyang J-11, což je čínský Su-27. Za zmínku stojí i obrovský model vojenského letiště. Vše je zde perfektně udržované a čisté.

V dalších halách můžete vidět letecké uniformy či shlédnout krátké filmy, pochopitelně po zaplacení vstupného. Všechny návštěvníky všechno nezajímá, což byl i náš případ. Šlo se tedy za haly, kde se nacházejí další odstavené stroje, které se možná dočkají renovace. Vstup zde zakázaný není, ale pohledy vojáků z místní posádky nebyly z kategorie nejpřátelštějších, takže se v této části náš pobyt poněkud zkrátil.

Hned vedle toho však začala ta oficiální část další venkovní expozice. Na uvítanou zde stojí obrovský vrtulník Mil Mi-6. Je to vskutku mega stroj, takový panelák s vrtulí. Působí impozantně již z dálky. Vedle něj je pak směsice ruských/čínských vrtulníků v ne moc dobrém stavu.

U toho jsou vystaveny i vojenské vozy, sloužící jako mobilní radary či pomocná technika na letištích. Po nich následují letadla, jsou mezi nimi Antonovy An-12, další Iljušiny Il-18 a pak menší transportní stroje.

Odtud volně přejdete k bývalému vládou používanému Il-62 a rázem se ocitnete v dětském koutku, obklopeném kusem historie v podobě Dakot, Il-18 a ostatních vrtuláků. Za zmínku jistě stojí dvojice proudových Tupolevů Tu-124 alespoň napohled v poměrně slušném stavu.

Odtud přejdete kolem řady všemožných bitevníků a stíhaček až do aleje migů a jejich čínských kopií. Ještě před vstupem do ní se přímo před vámi otevře výhled na památník čínského letectví a kosmonautiky, kde drží armáda po otevírací dobu muzea čestnou stráž. Poněkud komickým dojmem působil zemědělec, hospodařící přímo před tím na malém políčku.

Od něj byl však pěkný pohled na vystavené migy v počtu několika desítek kusů. Nebudu lhát, když řeknu, že se podrobně koukáte tak na prvních pět strojů, dalších x desítek pak projdete, aniž by se jim věnovala větší pozornost, neb člověku připadají prakticky stejně stejné. Obzvláště, pokud nejste skalní fanda „rour“.

Na konci této ex-pojížděčky se nacházela závěrečná část naší prohlídky muzea – hangár ve skalním masivu. Jak jinak, se zvláštním placeným vstupem. Je dlouhý více jak půl kilometru a nacházejí se v něm opravdové lahůdky, nevíte nač koukat dřív. Nás ale nejvíce potěšila přítomnost cvičného proudového letounu z produkce ČSSR, Aera L-29 Delfín. Jsou zde ovšem i další neméně zajímavé stroje jako např. legendární F-104 či Canberra apod.

Po zhruba dvou hodinách vidíte vstupní bránu do hangáru, pro nás však posloužila jako východ na volnou plochu u vstupu. Podívali jsme se ještě na památník z boku a šlo se „domu“. V muzeu jsme strávili celý den a zážitek je to nepopsatelný.

Aby si někdo nemyslel, že je člověk nějaký škrt, když píši o placení vstupného, tak to berte prosím jen jako informaci, protože u vchodu a ani na webech se o jeho přesné výši nedočtete. Bývá často jen uváděno, že vstup volný, případně jednorázový. Ve finále je to jedno, kolikrát se sem člověk dostane a peníze utratí i jinak, neb v muzeu nabízejí také mnoho suvenýrů a dokonale propracovaných modelů letadel ve velmi odlišných cenových relacích. Nějaký z nich si koupí snad každý a ani já nejsem výjimkou, i když na luxusní kovovou námořní variantu čínské kopie Su-27 jsem fakt už bohužel neměl. Radost mi tak udělala spona do kravaty s Orbisem DC-8.

Otevřeno pro veřejnost bylo 11. listopadu 1989 na oslavu 40. výročí založení letectva Čínské lidové osvobozenecké armády. Nachází se 40 km severně od centra Pekingu. Součástí muzea je hangár v hoře Datangshan. Tato jeskyně byla původně součástí tunelů a podzemních zásobovacích systémů nedaleké Shahe Airbase, je 586 metrů dlouhá, 11 m vysoká a 40 m široká. Silnice vedoucí k muzeu byla dříve používána jako pojezdová dráha mezi základnou a skladem paliva.