Cesta tam byla naplánována s Emirates, do Dubaje a z Dubaje do Chennai, bývalého Madrasu. Odlétáme odpolední linkou EK 140 Z Prahy do Dubaje. Airbus A330-243 (reg. A6-EAK) je poloprázdný, letadlo je už při boardingu připravené na relativně dlouhou cestu, na sedačkách leží polštáře a přikrývky, zabalená sluchátka. Ještě před startem se podává osvěžující nápoj a také horká utěrka na umytí rukou či obličeje. Pojíždíme na start z dráhy 24, ale před prahem vyčkáváme na přistání několika strojů. Těším se na start, protože v ruce třímám svůj fotoaparát a vím, že v blízkosti dráhy zase naopak čeká můj bratr, také s fotoaparátem, a chystáme se vyfotografovat navzájem a povýšit tak spotting na novou úroveň.
Najíždíme na dráhu, motory zabírají a letadlo se dává do pohybu. Snažím se zahlédnout bratra, ale nedaří se, tak nazdařbůh mačkám několik snímků, letadlo se odpoutává od země, točíme vlevo a stoupáme nad oblaka. Uvelebuji se v sedačce a začínám sledovat zábavný systém. Začíná palubní servis, vybírám si jídlo a relaxuji. Z okna pozoruji západ slunce a tvořící se kondenzační stopy za motory.
Po vystoupání do letové hladiny na lince EK 140, Praha - Dubaj
V tento moment bych se asi měl přiznat, že ač letadla miluji, na jejich palubě se cítím většinou nejistě a mám „nahoře“ obavy. To vše díky jednomu docela děsivému zážitku během letu. Ale během letu do Dubaje jsem si říkal, že sedím v jednom z nejmodernějších letadel, patřícím jedněm z nejlepších aerolinek na světě. Tento pocit mi ale vydržel asi jen čtyřicet minut, když vysílání v zábavním systému přerušuje „Passenger announcement“ a kapitán ohlašuje technický problém s letadlem, jehož řešení bude trvat asi 10-15 minut, a pak bude sdělen další postup. V tu ránu mám po náladě, polykám naprázdno a rozhlížím se po kabině a sbírám další trochu vystrašené pohledy ostatních cestujících. Zábavný systém se vypíná, monitory se zavírají do stropu a je ztlumené světlo. Oněch patnáct minut trvá nakonec asi 45, žádný další postup sdělen není a my letíme dál. Tak nevím, co se vlastně dělo, ale moc příjemné to nebylo. Vracím se zpět k jídlu, bylo opravdu chutné, jí se kovovým příborem, a člověk si připadá málem jako v restauraci. Objednávám si další červené víno – na uvolnění – a je rovněž dobré.
Večeře v Economy Class na lince EK 140, Praha – Dubaj.
Let pak ubíhá bez dalších komplikací, a už jsme na přiblížení k Dubaji. Město je nádherně ozářené, jsou vidět úsečky a přímky silnic, paláce, mám dojem, že během klesání vidím i těžební plošiny. Počasí je vynikající, nebe úplně čisté a tak po 5 hodinách a 19 minutách poklidně dosedáme na dubajské letiště. Počkám, až všichni vystoupí a pak pořizuji sérii snímků kabiny, posádka spolupracuje a dokonce mi vyklízejí jednu sekci v letadle, abych si jí mohl vyfotografovat bez lidí. Zdvořile děkuji a opouštím letadlo.
Economy Class Airbusu A330-243 po přistání v Dubaji.
V Dubaji mě čeká tříhodinové čekání, mým úkolem je dnes zmapovat „terén“, zjistit, kde je obchůdek Emirates se suvenýry a také, kde bych mohl vyfotografovat některou ze 380tek. Překvapuje mě, jak je kolem půlnoci místního času letiště přeplněné lidmi. Občerstvím se a pak se ukrývám do kouta a čekám na svůj odlet. Tentokrát se na palubu těším z několika důvodů, jednak jsem již opravdu unavený, navíc letoun, který operuje tento let EK 544 do Chennai, je největší B777-300ER. Pomalu nastupujeme do letadla podle sekcí, a usedáme. Bohužel nemám již místo u okna a letadlo je úplně plné Indů a Arabů, mám dojem, že kromě někoho z posádky jsem na palubě jediný Evropan. Konečně je naboardováno, zavíráme dveře. Push-back již sleduji na monitoru z přední kamery. Bohužel kvalita obrazu není tak dobrá, aby to stálo za fotografii či pořízení videa. Piloti nahazují motory a musím říci, že zvuk rozebíhajících se motorů na B777 je impozantní! Najíždíme na dráhu a startujeme. Sleduji nádherný pohled přední kamery – a závidím pilotům obraz z první ruky. Po vystoupání do letové hladiny se můžeme odpoutat, což je pro většinu indických a arabských pasažérů na palubě signálem ke korzování po palubě. Snažím se usnout, ale nedaří se mi to, spolucestující mi to svých chováním prostě nedovolují. Po chvíli přicházejí letušky a rozdávají menu snídaně. Je těžké si vybrat, je noc a jídla v menu jsou již podle názvu poměrně agresivní – většinou kořeněné omáčky s rýží a zeleninou, jídelníček je už sestaven pro indickou a arabskou klientelu. Nakonec nacházím pouze jednu schůdnou variantu – jakýsi pokrm obsahující vejce. Ale později zjišťuji, že je pro mne nepoživatelný. Vzhledem k únavě nakonec v druhé části letu přeci jen zamhouřím oči. Když se později probírám, za okny je již bílý den a chystáme se na přistání. Motory B777 si jen tiše ševelí, rozhlížím se po letadle a obdivuji jeho impozantní rozměry. Při klesání přes oblaka sebou letadlo trochu hází, ale brzy vidíme runway a tak i my, cestující, přistáváme „vizuálně“.
Business Class Boeingu 777-300ER Emirates, krátce po přistání a odchodu cestujících.
Letiště Chennai (MAA) pochází z padesátých let minulého století, mimochodem za loňský rok bylo třetím nejvytíženějším v Indii. V období od dubna 2010 do dubna 2011 prošlo letištěm více než 12 milionů lidí, a proběhlo více než 110 tisíc pohybů letadel. Letiště má dvě dráhy, asfaltovou 07/25 (3658 m) a asfaltobetonovou dráhu 12/30 (zatím 2045 m). První dojem ale není moc pozitivní, budova i prostory vypadají poněkud ušmudlaně a neudržovaně. Pojíždíme kolem carga, právě nakládají do MD-11 Lufthansy a také B747 Uni-Top airlines. Bohužel, z místa v uličce nemohu tenhle zajímavý stroj zdokumentovat. Přijíždíme k prstu terminálu, všichni vystupují a já zase vyčkávám, abych mohl vyfotografovat kabinu letadla. Poté se rozloučím a vstupuji do prstu terminálu. Jsem úplně poslední pasažér a zjišťuji, že si mě zde nikdo nevšímá, již z prstu vidím ven na zajímavá letadla a tak nejdříve opatrně vytahuji fotoaparát a začínám fotografovat. Později nacházím ještě lepší místo pro snímky, ptám se policisty hlídkujícího opodál, zda mohu fotit a ten s úsměvem odpovídá: „Yes sir, no problem…“. Během asi 15 minut se odehraje množství pohybů, pojíždí B737 Air Asia, Jet Lite, Jet Airways, SpiceJet, přistává Airbus 320 IndiGo, Airbus 319 Air India a 320 Tiger Airlines, ATR-72 Kingfisher…
Airbus A320 společnosti Tiger Airways po příletu do Chennai.
Mačkám spoušť jako zběsilý, když policista přichází znovu a nekompromisně povídá: „Now, get out from here!!!“ Dofotím tedy poslední letadlo a odcházím, asi na půlhodinové čekání na imigraci a potvrzení vstupních dokumentů. Úřednice mi potvrzuje pas, absolvuji vstupní prohlídku zavazadel a vycházím z letištní budovy ven. Okamžitě dostávám úder – počasím. Teplotní rozdíl proti Praze je necelých 30°C a navíc vysoká vlhkost vzduchu. Rozhlížím se před letištní budovou a zmocňuje se mne zděšení, protože před letištěm stojí snad tisíc lidí, každý s cedulkou, a tak najít mého řidiče je otázka dlouhých minut a nakonec i náhody.
Následuje odvoz autem a samozřejmě i nové zkušenosti a zážitky z dopravy, což by ale bylo jiné téma. Vraťme se zpět k letadlům, letištím a létání v Indii.
Po několika dnech nás čeká další cestování a další přelety. První z nich se odehrává z Bangalore do Nagpuru. Letiště Bangalore (BLR) získalo v roce 2011 cenu „nejlepší letiště v Indii“. Prošlo rozsáhlou modernizací a rekonstrukcí v roce 2005. Ve sledovaném období loňského roku bylo čtvrtým nejvytíženějším v Indii. Momentálně je v provozu jediná asfaltová dráha 09/27, o délce 4000 m, a plánuje se výstavba další. Co se týká pohybů, pak v porovnání s Chennai jsou čísla hodně podobná, pasažérů bylo necelých 11,6 milionů za rok, pohybů letadel 111 tisíc.
Terminál letiště Bangalore v brzkých ranních hodinách.
Přijíždíme k letišti velmi brzy ráno, ale díky totální zácpě to vzdáváme asi půl kilometru od letiště a vystupujeme z taxi. Je rychlejší dojít k letišti pěšky, než se sunout šnečí rychlostí. Procházíme několika poměrně ostrými prohlídkami, ať už dokladů, či osobními. Odlétáme se společností IndiGo airlines. Tato společnost disponuje výhradně stroji A320, ve flotile jich má podle posledních dostupných údajů 48 kusů, ale zároveň objednala dalších více než 100 strojů. Průměrné stáří ve flotile je 2,3 roku. Náš letoun byl vyrobený v roce 2006 (reg. VT-INB) a musím říci, že se mi na palubě opravdu líbí. Ač je náš let asi na hodinu a čtvrt, dostávám já i můj indický kolega prominentní jídlo – sendvič a džus, letušky mne oslovují jménem (a navíc jim to moc sluší). Jsme VIP klientela a tak si užíváme servis. Let do Nagpuru uteče jako voda a brzy se připravujeme na přistání.
Letiště Nagpur (NAG) je už výrazně menší, působí na mne jako bývalé vojenské letiště, snažil jsem se toto ověřit na Internetu, ale moc dostupných informací jsem nenalezl. Každopádně dnes má status civilního a jsou zde dvě dráhy, hlavní 14/32 s délkou 3200 m, která bude brzy prodloužena na 4000m, a druhá dráha 09/27 s délkou 1938 m. Letiště využilo během jednoho roku 1,2 milionů pasažérů a počet pohybů byl téměř 15 000. V Nagpuru strávíme jen krátký čas, na letišti se setkáváme pouze s jedním dopravním letadlem – A320 společnosti Go Air. Při pojíždění se mi podaří vyfotografovat odstavený B707-720 s livery Atlanta Skylarks, ale mnohem bohatší historií. Letadlo bylo vyrobeno v roce 1961 a je vidět, že tady „v polích“ stojí už hodně dlouho.
Boeing 707-720 Atlanta Skylarks odstavený na letišti v Nagpuru.
Zajímavé je také pozorovat zdejší čilý ruch, vybavení a mechanizaci. V Nagpuru termín handling opravdu nelže, personál vše dělá ručně, i schůdky jsou dotlačeny partou chlapíků manuálně.
Pozemní personál letiště v Nagpuru připravuje schůdky pro náš Airbus.
Následuje let do Indore, další destinace, kde máme nějaká jednání. Tento přelet je velmi krátký, odhaduji tak 45 minut. Před přistáním už pomýšlím na to, jak opět vyfotografuji prázdné letadlo, ale odehraje se jiná věc, ptám se letušky, zda si mohu vyfotografovat kabinu, ona mi nerozumí, požádá mě, abych setrval, a jde se zeptat kapitána, zda může jeden z pasažérů navštívit kokpit. A on souhlasí. Navštěvuji kokpit krátce po přistání, dušuji se, že pořízené foto jsou pouze pro osobní potřebu, ale prý nevadí a mohu si zveřejnit, kde chci, jen se posádka nechce na snímcích objevit. Chvíli si s kapitánem povídáme, představíme se, probereme IndiGo a konkrétní Airbus a už musím mizet, protože jsem zase poslední pasažér.
Kokpit Airbusu A320 společnosti IndiGO Airlines
Pěšky přebíhám po ploše (mám silné nutkání, ale fotografovat zde je už zakázáno) a jdeme pro kufry. Indore (IDR) je evidentně jedno z dalších indických rostoucích letišť. Je vidět stavební práce – je zde vybudovaný nový terminál. Délka jediné runwaye 07/25 je cca 2750 metrů a opět působí jako bývalé vojenské letiště, přebudovávané na civilní. Za rok jím projde více než 800 tisíc pasažérů. Na ploše jsme mohli vidět jen jedno letadlo, a to ATR-72-500 Jet Airways, jinak je na letišti prázdno.
Budova nového terminálu v Indore
Před terminálem stojí málem armáda policistů nebo vojáků, raději nechávám přístroj v brašně a čekáme na našeho řidiče. Mimochodem, mají zde zajímavý systém taxislužby, pasažér si službu předplatí „v kanceláři“, na mapě jsou soustředné kružnice a podle toho, jak daleko se jede, tolik se platí. Taxikář pak jen dostane od zákazníka kartičku – doklad o zaplacení a už nastupuje.
Stejný den večer se vracíme do Indore a odlétáme do Mumbai. Tentokrát měníme společnost a čeká nás let s JetLite. Letiště je v tuto dobu přeplněné lidmi, ve stejný čas je několik odletů a na zdejší odletovou halu je to až příliš. Náš spoj má navíc asi hodinové zpoždění, po příletu letadla vystojíme frontu na kontrolu palubní vstupenky a odcházíme pěšky po ploše. Cestou nás zastaví slečna a ptá se, s kým a kam letíme. Odpovídám, že do Mumbai, s JetLite a ona jen mávne směrem k letadlům a řekne, že máme nastoupit do toho druhého. Čeká na nás B737-700, reg. VT-JLB, téměř desetiletý stroj. Mám štěstí, že mám opět místo u okna, i když odlétáme v noci, jsem rád alespoň za výhled. Rozhlížím se po letadle a vidím ne trochu ušmudlaný interiér, opotřebované potahy sedadel, žvýkačky na koberci a další nepořádek. Bezpečnostní demo je velmi stručné a už pojíždíme na start, evidentně spěcháme, kapitán chce asi dohnat zpoždění… Po vystoupání do letové hladiny se můžeme odpoutat, posádka ale občerstvuje pasažéry pouze letákem s informacemi, co si můžeme na palubě zakoupit. Samotný servis přichází až v druhé půlce tohoto, asi hodinového, letu. Nabízí se voda a džus, mám ale dojem, že jde o placený servis, neoplývám rupiemi, proto odolám a čekám na přistání. Mumbai je město milionů světel, přiblížení je nádherné, kromě momentu, kdy vidím, jak sestupujeme proti pahorkům, které nám stojí v cestě, a najednou zase stoupáme, abychom je přeletěli. Dívám se na hodinky, protože mě zaráží, že jsme už skoro na zemi, ale stále nemusíme být připoutáni. Tento povel přichází přesně 10 minut před dosednutím na runway. V palubním magazínu čtu, že se jedná o nejúspěšnějšího a rychle rostoucího místního leteckého přepravce, po předchozích zkušenostech ale musím říci, že s IndiGo se nám cestovalo tak nějak lépe…
Kabina Boeingu 737-700 společnosti JetLite, krátce po přistání v Mumbai.
Po přistání se všichni hrnou z letounu ven, můj indický kolega už je letadly také nakažen, chce se všude fotit a tak čekáme spolu, až všichni vystoupí. Mezitím, co fotografuji kabinu, ostatní cestující odjeli. Najednou nás personál vyhání ven z letadla, a tak sejdeme po schůdkách na plochu a zůstáváme stát, protože autobus už je pryč. Nikdo si nás moc nevšímá, a tak zneužívám situace a zase fotografuji. Můžeme se pohybovat naprosto volně – jít k motoru, podvozku letadla, kam chceme. Fotografujeme se navzájem, pak se ještě pokouším o noční fotografie z plochy. V první fázi ani nenechávám dlouhou uzávěrku, pokládám přístroj na zem a nechám ho, aby vše udělal sám. Ve zbývajících minutách si pak hraji i s dlouhou uzávěrkou, snímky mi ale kazí projíždějící technika, nebo procházející personál. Nakonec pro nás přijede autobus a jako VIP pasažéři jedeme sami do terminálu.
Boeing 737-700 společnosti JetLite na letišti v Mumbai.
Mumbai (BOM) – ohromné letiště, které používá dvě přistávací dráhy, delší 09/27 s 3445 m a kratší 14/32, dlouhou 2925 m. Ovšem zde už je roční počet pasažérů daleko vyšší – číslovka 29 milionů je v porovnání s ostatními indickými letišti už ohromná. Počet pohybů letadel je více než 242 tisíc za rok.
Následně opouštíme letiště a přesunujeme se do Pune, asi 3 hodiny automobilem (vzdálenost činí 151 km a užíváme dálnici Expressway). Následující den máme schůzku na letišti v Pune, a nebýt v Indore, skoro bych řekl, že se jedná o nejbezpečnější letiště na světě, vojáci na každém rohu, do budovy mě nechtějí pustit, teprve až když mě doprovodí má indická kolegyně a předložím pas. Pune (PNQ) je na první pohled malé letiště, ale později zjišťuji, že i tady jsou dvě runwaye – 10/28 dlouhá 2539 m, a 14/32, dlouhá 1796 m. Dozvídám se, že provoz je kombinovaný – civilní a vojenský. Ročně tudy projde více než 2 miliony pasažérů. Zde se ale zdržujeme krátce a odjíždíme na další jednání a kvůli logistice měníme trochu plány a další přesuny jsou autem.
Po skončení celé mise se už upřímně těším domů, na předvánoční Prahu, a také, že se vyspím a odpočinu si po tomto martyriu. I časový posun se mnou zamával docela silně, byť je pouhých 4,5 hodiny proti nám navíc, brzké ranní vstávání (v našem času vlastně pozdě večerní) ze mě slušně vysálo energii. Poslední den je naplánován přesun autem na letiště v Mumbai. Přijíždíme sem ve 22:00 místního času, můj let je ráno ve 4:20.
Letiště Mumbai, dole východ z příletové haly, v pozadí stavba nového terminálu.
Pro změnu mě nechtějí pustit do budovy, jde to nejdříve 4 hodiny před letem. Procházím se kolem, ale přirovnal bych to k procházce po nájezdové rampě u Terminálu 2 v Ruzyni. Vyfotografuji příletovou halu a také stavbu v pozadí. Ptám se policisty, zda se jedná o nový terminál, odpovídá, že je to víceméně celé nové letiště. Před budovou je hrozný mumraj, silný provoz aut a rikš, neustálé troubení, povykování a taky smog. Usedám na chodník, otevírám knížku a konzervu a zabíjím čas. Když mě konečně vpouštějí dovnitř, převlékám se a čekám na odbavení svého letu – opět přes Dubaj do Prahy. Když se otevírá check-in, zastupuje mi cestu mladík a nabízí volnou letenku s Emirates, když odletím až ráno dalším letem. Je přebookováno. Zdvořile odmítám – mám navazující let a hrnu se k přepážce a prosím o místo u okna. Nepříjemná slečna odsekne, že nelze, všechna místa u okna z Mumbai, ale i z Dubaje do Prahy jsou již obsazená. Zmocní se mě mrákoty, protože posledním cílem mé mise je vyfotografovat v Dubaji A380ku. V terminálu moc nedoufám, proto sázím spíše na letadla, která uvidím při pojíždění, anebo stojící na letišti. A tato slečna z check-inu mé plány hatí. Strašně unavený usedám na lavičku a čekám na svůj let a bráním se usnout. V době začátku boardingu ohlásí, že letadlo vlastně stojí jinde, tak běžíme přes půl letiště jinam, abychom tam zase 45 minut čekali, než se dostaneme na palubu. Zpátky letí opět B777-300ER, reg. A6-EGB. Usedám na své místo, mám jej u nouzového východu, tak si aspoň mohu udělat pohodlí. Nervózní mladý Ind sedící vedle mne má ale ještě před startem asi dvacet různých problémů, neustále vstává, usedá, zvoní na letušky, až jim dojde trpělivost a pacifikují jej. Let je hodně podobný tomu z Dubaje do Chennai, navíc stejným letadlem. Opět sleduji start z přední kamery, ale neodvažuji se fotografovat, sedí přede mnou letuška. Během servisu se nabízí podobné menu jako předtím, vybírám si opět jídlo, ve kterém vidím v názvu vejce, párkrát si zobnu, ale celé se to jíst nedá. Tady jsem na palubě během letu nefotografoval, protože přístroj zůstal zahrabán kdesi hluboko v přeplněných úložných prostorech. Když se blížíme k Dubaji, kapitán oznamuje, že z důvodu „traffic jamu“ budeme nějakou dobu vyčkávat a tak kroužíme asi půl hodiny nad letištěm. Konečně máme povolení k přistání a krátce po svítání dosedáme na runway. Pojíždíme kolem terminálů a já prodělám málem infarkt, jeden 777 vedle druhého, občas A330, nebo A340 a nemálo A380tek. Hned po nás dvě přistávají, ale nedaří se fotografovat. Při transportu po letišti jedeme autobusem oblepeným reklamou, fotit je zhola nemožné. Ještě, že se mi předtím podaří udělat pár momentek přes sklo našeho letadla a po výstupu z něj.
Motor Boeingu 777-300ER po přistání v Dubaji.
Procházím se terminálem a nakupuji ve free shopu a také v Emirates shopu. To je nezbytnost. Jsem překvapený, že cenovky na zdejším zboží jsou vcelku přívětivé. Při procházce zjišťuji, že tři A380ky mám přímo před nosem, boardují Londýn a dvě do USA, ale přes okna zde fotit nelze. Smiřuji se se svým krutým osudem a pomalu začnu hledat svůj gate, abych si odpočinul, vždyť jsem na cestě nonstop už od včerejšího odpoledne. Nemohu jej najít, až najednou objevuji celou jednu část terminálu, která má normální okna – bez ornamentů na sklech. Tlak stoupá, protože se mi podaří najít místo, kde mám přímo proti sobě – a zároveň se sluncem v zádech A330ku, prakticky na dosah ruky. A hned za ní stojí A380! Chvíli čekám a najednou vytlačí onu 330ku k odletu. Těším se, ale zbytečně, protože příď 380ky zakrývá nástupní most, ale opravdu to vypadá, že se chystá k odletu. Začínám být nervózní, blíží se boarding mého letu a tak nevím, jestli stihnu její push-back a jestli jí uvidím celou. Konečně odjíždějí nástupní mosty, tahač je připravený, špalky odstavené, ale stále se čeká. Po dalších dlouhých minutách konečně začne blikat na hřbetu a celý kolos se dá pomalinku do pohybu. Impozantní pohled. Během necelé minuty vystřílím několik dávek z fotoaparátu (není čas lámat si hlavu s tím, kdo je kdo… ) dohromady asi 60 fotografií. A mám štěstí, zrovna se jedná o letadlo oslavující 40. výročí samostatnosti SAE, a tudíž je stroj vybavený speciálním logem. Ještě si počkám na nahození motorů a taxování na runway, po chvíli přijíždí dokonce další A380 a udělá se málem další, tentokrát pozemní „traffic jam“. Uklízím fotoaparát do brašny a zrovna hlásí začátek boardingu do Prahy. Vyšlo to! Mise splněna.
Airbus A380-861 Emirates, s výročním logem oslav 40. výročí založení SAE.
A abych byl spravedlivý, přidám ještě pár informací o dubajském letišti. To má dvě paralelní asfaltové dráhy 12L/30R a 12R/30L dlouhé 4001, resp. 4445 metrů. Počet pasažérů, kteří projdou tímto letištěm, je pak více než 47 milionů ročně.
Cesta do Prahy je o plných 40 minut delší než cesta do Dubaje, mimochodem letadlo je už prakticky plné Čechů, krátce po obědě pokládám hlavu na opěradlo a asi na 3 hodiny usínám. Před přistáním v Praze se probouzím. Slunečné nebe začínají zakrývat mraky, prokloužeme mezi nimi a po šesti hodinách letu přistáváme na Ruzyni.
Jak zážitky a zkušenosti z Indie shrnout? A co napsat o letadlech a letištích, které jsem coby pasažér mohl vidět a poznat? V prvé řadě coby vášnivý spotter musím říci, že je tam k vidění spousta pro nás nevídaných společností. Ve Frankfurtu Air Indii potkáte, o „nějakém“ Kingfisheru pojem máte, ale místní aerolinky jsou pro nás už vzácností. Byl jsem hodně překvapený ohledně bezpečnosti, že na menších letištích jsem se setkal s přísnými vojáky a policisty a tudíž neriskoval vytáhnout fotoaparát z brašny, a naopak v Chennai, či Mumbai, na těchto ohromných letištích, jsem si mohl málem dělat, co jsem chtěl. Trochu jsem se obával leteckých společností, které budeme používat během přeletů, ale bylo to naprosto v pohodě, víceméně novými letadly, většinou s velmi dobrým servisem. Bezpečnostní opatření při vstupu na indická letiště jsou ale poměrně dost přísná, prohlídky probíhají doslova na tělo, pasažéři jsou rozděleni na muže a ženy a pak postupují zvlášť. Příruční zavazadla mají každé štítek, který razítkuje kontrola po scanu, když chybí razítko, je to velký problém a hádám, že na palubu se pak člověk s tímto zavazadlem nedostane. Neexistuje vstup do letištní haly jen tak. Jedinou možností je zpoplatněný vstup, leckde to není možné vůbec. Další zajímavostí bylo, že když jsme letěli z Indore do Mumbai, tak nám samo letiště zabezpečovalo kufry stahovací páskou – proti vykradení. Ale musím říci, že za celou dobu nebyl jediný problém se zavazadly, vždy dorazila a byla nepoškozená.
Samozřejmě, že letištní budovy a jejich vybavení nedosahují standardu, na který jsme například z Evropy zvyklí, to platí např. o toaletách apod. Sledujete-li pohyb na plochách a použitou techniku, obsluhující automobily a cisterny, lze těžko soudit, protože v drtivé většině se používají místní vozy, jejich design je svébytný a stáří lze těžko odhadnout. Tímto textem neodsuzuji, jen popisuji stav.
Letiště Chennai – tankování B777-300ER.
Při cestování si celkově člověk musí zvyknout na to, že místní lidé příliš nedbají na pravidla, a i v letadle si sedají, kde se jim zlíbí, vůbec nechápou nebo ignorují značení na palubní vstupence a sedadlech, a při letu samotném pořád něco řeší, šťourají do všeho, štelují a nastavují. Odbavit tak obyčejnou 320ku z indického letiště s indickými pasažéry není tak jednoduché jako u nás. Pokud cestují na palubě rodiny s dětmi, rodiče je nechávají hlasitě plakat, nebo povykovat, aniž by jim cokoliv řekli. Pasažéři vůbec nerespektují signalizaci k připoutání, naopak, když se rozsvítí a kapitán ohlásí blížící se přistání, začnou hromadně vstávat a odcházejí na toaletu a to ještě nedlouho před samotným přistáním. Posádku to nechává vcelku klidnou, nevšiml jsem si, že by nějak řešila. Ze strany personálu se mi vůbec občas zdálo, že se bezpečnostní procedury občas zjednodušují a vnímají se jenom jako nezbytná rutina. A co se týká fotografování, záleží jak kde a jak co, ale vždy jsem se ptal posádky, nebo policistů. Nejhorší, co se mi stalo, bylo slůvko ne. A to je určitě lepší, než riskovat pokutu, nebo jiné, závažnější problémy.
Vzhledem k tomu, že není vyloučeno, že tato mise nebyla poslední, je už předběžně dohodnuto s indickými kolegy, že tentokrát už opravdu bude čas na pravý spotting a vezmou mě na místa, kde si budu moci vychutnat starty nebo přistání. A to bych opravdu rád, protože spoustu fotografií jsem pořizoval jen přes okenní skla terminálů. Celkově to byla velmi zajímavá zkušenost, je dobré ji zažít. A také si vážit toho, kdo jsme a kde žijeme my.
Praha, dne 6.2.2012, Váš DHL
Zdroje doplňujících informaci: wikipedia.com, google.com, airfleets.net, jetlite.com, goindiago.com, jetairways.com
Maťo: e-mail klepnutím na podpis pod článkem ;)
16.3.1963 na letišti v Mumbay(dříve Bombay) bylo zničeno TU-104 čsa při plnění paliva
Díky za + reakce.:-)DHL
Ahoj Davide, díky za pěkný článek.Můžeš mi poslat Tvůj email ? Maťo (nyní DXB)
četla jsem až do konce ;) hezké...
Moc pěkné čtení!!!
Dnes jsem to s bráchou konzultoval a dáme to dohromady. Je to rest a díky za upozornění :-)
DHL
Jak to dopadlo s tim vzajemnym focenim s bratrem?
Název společnosti bych opravil na Kingfisher... Pěkné čtení
Celkem 11 záznamů
Copyright © 1999-2024 planes.cz | Redakční systém
paráda;-)