Maroko 2010 - část 2

• 20.08.2010 13:59
• na_cestach

Úterý 25. 5.
Vstáváme před sedmou a už v osm odjíždíme vlakem do Casablanky ■, nebo jak místní říkají, do Casy (100 km, 35 Dh). Je ranní špička a my akorát obsadíme jedna z posledních míst. Za hodinu jsme v přístavním nádraží Casablanky. Máme v plánu, že nalehko vyrazíme k asi dva kiláky vzdálené mešitě Hassana II. ■■. Jenže úschovna zavazadel na nádraží není, a tak holt absolvujeme výlet i s bágly. Kolem desáté kupujeme vstupenku, jejíž cena je vyšší, než kolik platíme za všechny zbylé vstupy do marockých památek – 120 Dh, tedy zhruba 280 Kč. Mešita dostavěná před nějakými sedmnácti lety je opravdu monstrózní. Koneckonců její minaret je prý nejvyšší na světě. A je to také jediná mešita, do níž jsme jako jinověrci měli v Maroku přístup. Bohatě zdobený interiér, otevřený strop nad hlavní lodí, obří lustry a v podzemí lázně, z nichž je prosklením vidět do hlavního prostoru mešity. Zkrátka impozantní moderní mešita. Turistů tu není moc, zato espéčko nechybí a vyklube se z jednoho nenápadného uniformovaného hlídače. „Prohlídka pokračuje tudy a samozřejmě můžete i fotit“. Tak se jdeme podívat na boční ochoz a při návratu už na nás čeká týž usměvavý pán s otevřenou dlaní. Ach jo, dáváme mu 10 Dh. Pokračujeme do podzemních lázní a při návratu z nich šikovně čekáme na okamžik, kdy bude zdejší hlídač zaneprázdněn, abychom nemuseli řešit další „milý“ úsměv a otevřenou dlaň.

Mešita Hassana II v Casablance má otevírací střechu

Z mešity se vracíme k nádraží, alespoň chvíli jdeme zdejší medinou. Casablanca ale dle LP i jiných cestovatelů mnoho nenabízí, a tak už před půl jednou zase sedíme ve vlaku a jedeme k přímořskému městečku El Jadida ■■. (100 km, 35 Dh). Nádraží v El Jadidě je asi tři kilometry od samotného města, a proto bereme petit taxi. Konečně chápu, k čemu slouží ten poutač na střeše auta. Je to zahrádka, na kterou řidič briskně hodí naše batohy a bez jakéhokoliv zajištění se jede. No snad je nebudeme muset sbírat z vozovky. Na autobusovém nádraží zjišťujeme zítřejší spoj do Essaouiry. V dopoledních hodinách jede pouze zdejší nejlepší dopravce CTM, ale jízdenka stojí 95 Dh. Protože běžný autobus stojí jen 60 Dh, raději si přivstaneme a pojedeme místní rachotinou.

Cestou k centru měním 30 Euro v kurzu 10,78 a zkoušíme v LP chválený hotel Royal. Už pěkně zařízená recepce naznačuje, že toto nebude místo našeho noclehu. Pohled na ceník (asi 250 Dh za dvoulůžák) tušení potvrzuje. Nakonec bereme za vděk starším hotýlkem, v němž dvoulůžák s teplou sprchou na patře stojí pouhých 80 Dh. Je to hezký prostorný hotel, zjevně nesoucí rysy koloniální architektury. Žel dobu své slávy už má za sebou.

Do vln oceánu

Pobřeží mezi Casablancou a Agadirem je známé silnými větry a stabilní teplotou – v zimě nějakých 10, 15°C, v létě málokdy přes pětadvacet. Vyrážíme na prohlídku místní pevnosti a kasby uvnitř, neodmyslitelná espéčka přirozeně ignorujeme. Nejzajímavější je zhruba uprostřed kasby stojící Portugalská cisterna ■■ (vstup 10 Dh). A pak už na pláž. Na městské podvečerní pláži to po odlivu žije. V mokrém tvrdém písku vzniká hned několik fotbalových hřišť. Na jednom hrají malá děcka, jinde pánové v letech nebo zase dorostenci. Koukám na jejich kopací techniku a kdybych si šel s nimi zahrát, asi bych se ztrapnil. Jde jim to dobře. Konečně okoušíme vodu Atlantiku. Žádné kafe, ale jde to, jen ten vítr trochu zlobí.

Portugalská cisterna v přímořském městě El Jadida

K večeři jsme si naordinovali změnu jídelníčku. Když u moře, tak rybu. Každý jsme si dali jinou, ale zato pořádnou porci smažených potvor (s bohatou přílohou a vodou za 45 Dh na osobu). Nebyla špatná, ale já holt radši maso, co běhalo. Kuchař se po přípravě našeho pokrmu odebral na sousední pavlač, kde se za mírně pobavených pohledů kolegyň oddával hlasité modlitbě.

Středa 26. 5.
Zase brzké vstávání a už kolem osmé vyjíždíme z El Jadidy směrem k jihu (310 km, 60 Dh). Krajina se mění. Už není tak zelená a vlídná. Před polednem jsme v cíli. Chci vyjít zadními dveřmi, ale před sebou vidím tři se překřikující hlavy a tři ruce třímající nějaké vizitky. Ani se nesnažím spárovat jednotlivé části těl, úplně jsem se lekl a instinktivně udělal tři kroky zpátky do uličky. „Peťo na něco se připrav, tohle jsi ještě neviděl,“ říkám. Situaci ale zvládáme jako staří mazáci. S kamennou tváří procházíme kordonem espéček, jejichž hlášky o luxusním ubytování, pokoji s balkonem, levným dvoulůžákem u pláže po nás stékají jako voda po hromosvodu. Míříme do hlavní budovy autobusového nádraží, abychom zjistili zítřejší spoj a pak druhým východem na ulici. Tam už na nás čeká paní. Chytře to udělala, nepřepadává nás hned po příjezdu, počká si a má u nás úspěch. Chce nás dovést k luxusnímu ubytování, s teplou sprchou, hned u moře. Nabídku samozřejmě filtrujeme a říkáme si: asi celkem čistý pokoj, sprcha studená a moře kus cesty. Moc se nakonec nemýlíme. Bylo to ale asi naše nejlepší ubytování v Maroku a stálo, jak slíbeno – 100 Dh za pokoj + natažená dlaň té paní. Tak jí Petr dává za nás 10 Dh od cesty. Ona pak zkouší ještě dostat deset ode mne, ale já jsem holt ten zlej, a tak jí vysvětluju, že těch deset je opravdu za oba.

Čekání na zákazníka v Essaouiře

Už na první pohled je v Essaouiře ■ dost turistů a také ceny jsou vyšší, než jsme zvyklí. V medině jdeme na oběd. Dostáváme porci jak pro obra (vždy tři kuřecí a tři hovězí špízy, k tomu hranolky, salát a mátový čaj). Jenže také to něco stojí. Napočítají každou položku, kterou přinesli, a nezáleží na tom, zda jsme ji chtěli či nikoliv. Každého to přijde na 70 Dh. Takže tentokrát bez dýška a na pozvání k příští návštěvě odpovídáme poněkud škrobeným úsměvem. Obcházíme přístaviště a míříme na severní pláž. Chvíli bloudíme po prašné cestě až k jakémusi sběrnému dvoru, kde se místní přehrabují, zda by tu ještě nešlo něco recyklovat. Konečně jsme na pláži. Je právě odliv a my kotvíme u jedné skalky s písečnými dunami v zádech. Žádné vedro, ale oba se alespoň jednou smočíme. Peťa buduje hrad z písku, poté vyrýváme na pláži velkými písmeny nápis „AHOJ“ (to aby byla letadla pozdravena), když tu k nám přijde zarostlý blonďák: „Hello, where are you from?“. „From Czech republic,“ odpovídáme. „Já si hned říkal, že jste Češi,“ nato ten týpek, který vypadal jako Robinson Crusoe. Pozval nás na kafe do ležení v dunách. Byli dva. Už půl roku jsou na cestách. Tři měsíce putovali po Španělsku, nyní jsou už čtvrt roku v Maroku. Ošlehaní sluncem, větrem; nabití zážitky. Popíjíme kafe vařené v ešusu na ohni, klábosíme, na chvíli se zastaví i jeden spřátelený Maročan. Jo, proti těmhle vandrovníkům jsme salonní turisté.

Přístav v Essaouiře

Cestou k hotelu kupujeme chleba a nějaké konzervy na večeři. „Doma“ v malém budoáru na předsíni zakončujeme den partičkou kostek.

Čtvrtek 27. 5.
Po dlouhé době ráno, které nezahajuje vyzvánění budíku. Vstáváme v devět. Čeká nás flákací den u vody. Ráno konverzujeme s Maročankou a její babičkou (s tou jenom hodně málo, protože anglicky neumí), popíjíme s nimi mátový čaj a vyprávíme o České republice. Vysvětlujeme, že nejsme monarchie a ukazujeme pár obrázků. Kolem desáté opouštíme hotel. Procházíme medinou, pak městskou pláží na jih a sníme o pěkném opuštěném místě obklopeném dunami. Užíváme si klidného mělkého moře. Člověk je dvacet, třicet metrů od pláže a stále má vodu po kotníky, dokonce se objevují písečné ostrůvky. Jenže nastupuje příliv. První větší vlna a místo ostrůvku je voda po kotníky, druhá vlna a vodu mám až po vyhrnuté nohavice. Svižná cesta ke břehu to už nezachrání – kalhoty jsou durch mokré.

Pokračujeme na jih, brodíme mělkou řeku a kolem poledne na chvíli rozkládáme ručníky nějakých deset metrů od vody. Rozprostírám kalhoty k usušení a obědváme chléb s tuňákovými konzervami. Jenže příliv pokračuje. První větší vlna a voda je tři metry pod námi, druhá vlna a tak tak stačíme vzít foťák, ručníky, batoh a utéct. Už skoro suché kalhoty měly zase smůlu. Náš sen o krásné opuštěné pláži bere za své. Ne že by tu byli nějací lidé, zato odpadků je tu všude víc a víc. Vzdáváme to a zařazujeme zpětných chod. To už oceán dosáhl svého přílivové vrcholu a nabral opačný směr. V některých místech zanechal krásné mušle a lastury, jejichž sběru nemůžeme odolat. Essaouirská pláž dostála referencím z elpéčka: je slabých dvacet stupňů, fouká nepříjemný vítr, ale v závětří slunce pořádně pálí. Ještě se chvíli brouzdáme v odlivu, pozorujeme dovádějící surfaře a jednu turistickou karavanu dromedárů, a přes lidmi zacpanou medinu se vracíme k hotelu. K večeři a do sendvičů na zítřek kupujeme chléb, lunchmeat, sýry, nějakou zeleninu a pár nakládaných oliv. Ještě rychlé roztřídění a promytí našich mořských úlovků ve studené sprše a pak do postele.

Atlantik u Essaouiry po odlivu

Loučení

Pátek 28. 5.

Ráno naposledy zažíváme ono nezapomenutelné nádražní představení překřikujících se naháněčů. „El Jadida, Marrakéš, Agadir, Jadida, Jadida, Makéš, Agadir, Makéš,“ křičí jeden přes druhého a dlouhé názvy měst zkracují, aby byly co nejúdernější. A když už je čas odjezdu, jede se ještě pomalu prostorem nádraží a nejbližšími ulicemi, naháněč visí z otevřených dveří autobusu a volá poslední možné cestující: „Marrakéš, Makéš, Makéš, Makéš!“

Dopolední autobusový přejezd do Marrakéše ■■ (168 km, 40 Dh) docela ubíhá a kolem poledne vstupujeme do nám dobře známého hotelu Bab Doukkala nedaleko marrakéšského nádraží. Tentokrát je dvoulůžkový pokoj volný a platíme jenom 80 Dh dohromady. Jenže teď je to jaksi bez studené sprchy. Museli bychom si připlatit 10 Dh, a tak budeme holt za prasata.

Po krátkém odpočinku vyrážíme na zevrubnou prohlídku zdejších pamětihodností – proplétáme se známým súkem, kde uskakujeme před všudypřítomnými motorkami a koly, přebíháme několik hlavních silnic. Auta samozřejmě nezastavují ani na přechodu, no ona většinou ani nepřibrzďují, a tak pokaždé musíme vyčíhat ten krátký okamžik, kdy se v řece aut, autobusů, kočárů s turisty, motorek, malých mopedů, povozů s koňmi, koly najde skulina. A pak se nadechnout a sprintovat na druhý břeh, tedy chodník.

Nejdříve jdeme ke královským hrobkám (10 Dh). Po zastávce na černou kávu si jdeme prohlédnout rozvaliny rozlehlého paláce el-Badi ■■ (10 Dh). K další pamětihodnosti – Paláci de la Bahia – přicházíme v půl čtvrté a právě zavírají. Podle deset let starého elpéčka by měli mít ještě dvě hodiny otevřeno. Máme prostě smůlu. Jdeme dál do židovské čtvrti a hned je u nás malé, asi tak desetileté espéčko. Kluk nám chce ukázat cestu k synagoze, my ho ale dokonale ignorujeme. Zlomyslně jdeme vždy jinudy, než se nás snaží navigovat. „Tam nechoďte, ta ulice je slepá,“ říká. „To víš že jo,“ myslíme si své. Samozřejmě kecal. Po několika marných pokusech nás zmanipulovat a dostat za to bakšiš to konečně vzdává. A to za škodolibých úšklebků holčičky, která nás před ním varovala a jež byla zřejmě jakousi konkurenční SP. Jo, už v té komunikaci, tedy přesněji nekomunikaci, umíme chodit.

Židovská čtvrť připomíná starou medinu – spleť úzkých uliček, spousta krámků a všude hodně živo. Necítíme se tu ale zrovna moc bezpečně a jsme rádi, když jsme u jejího konce. Dál míříme ke královskému paláci a hned je u nás další espéčko, že nám ukáže cestu. Zase s ním hrajeme partičku na ignoraci a palác sami v pohodě nacházíme. Dovnitř se ale jít nedá a strážci si nepřejí ani abychom fotili vstupní brány.

S blížícím se večerem se mění naše mise z poznávací na nakupovací. Zítra odlétáme, a proto jdeme na bazar a pořizujeme dárky. Znovu se přesvědčuju o tom, že nejlepším vkladem do smlouvání je danou věc vůbec nechtít. Zaujalo mě celkem pěkné dřevěné domino. Jen tak jsem ho vzal do ruky a zase položil zpět. Ve vteřině byl u mě prodavač: „To nestojí 800 dirhamů, jak je uvedeno na cedulce, ale jenom 400,“ začíná svou jednostrannou licitaci. Já to domino ale nechci, a tak si prodavač vystačí sám: „Tedy chtěl jsem říct, že je za 350 Dh, no dobře tak tedy za 300 Dh. Hezké, že? A za dvě stovky může být vaše. Ne, dám vám speciální cenu – 150 Dh, tedy 120 Dh.“ Na mě to nezabírá, a tak ve svém hereckém vystoupení vykládá pomyslného žolíka. Okatě se ohlíží, zda není někdo v naší blízkosti a skoro šeptem, ale o to důrazněji říká: „O-sm-de-sát! Jenom pro vás za o-sm-de-sát!!!“ To už se mu konečně vysmýknu, protože by s cenou šel ještě níž a já bych to snad nakonec koupil. Peťa se snaží zase usmlouvat pěkný zdobený talíř, ale cena stále neklesá na očekávanou úroveň. Další smlouvací interview vedeme v prodejně koření. S mátovou směsí realizuju pořádný obchod až napotřetí. Balíček je za 30 Dh, já chci dva a za každý nabízím 15. Prodavač sleví na dvacet a nakonec si plácneme, když mi dá tři balení za padesát (jsem holt měkkej). Peťa se zase v jedné cukrárně zaměřuje na cukrovinky. Jenže prodavač mluví jenom francouzsky a arabsky a my zase jen anglicky. A tak přichází na řadu jako obvykle tužka a papír. Jenže pokud dáte Maročanovi cokoliv do ruky, rozlučte se s tím. Ještě nebyl Petrův nákup u konce a už měl prodavač jeho tužku hezky zastrčenou v kapse. Tentokrát si toho Petr všiml včas a požádal o navrácení, při dalším nákupu už ale tužka nechtěně definitivně změnila majitele.

V naší oblíbené restauraci se loučíme se zdejší kuchyní za zpěvu muezzinů, který, jak trefně poznamenává Peťa, připomíná startování motorky vyběhlého typu. Necháme si servírovat klasiku – kuřecí špízy s hranolkama a zeleninovou oblohou a k tomu sprite (40 Dh).

V hotelovém pokoji finišují přípravy na cestu do Evropy. Ležím si tak na posteli a říkám si: „Co mně ten náš pokoj vlastně připomíná.“ Ano, takhle asi nějak vypadá vězeňská cela – malá místnost, zamřížovaný průhled do chodby, zamřížované okno na ulici, oprýskané umyvadlo a nad tím vším se komíhá jedna žárovka. To se musí zachytit, a tak inscenujeme krátké video o krušných podmínkách odsouzených za pašování drog v marocké věznici – já jako kameraman, Peťa v hlavní roli.

Sobota 29. 5.
Vstáváme v šest a vyrážíme do centra, odkud jezdí autobusy na letiště. Ujdeme sotva pár desítek metrů a je u nás taxikář. Nabízí, že nás hodí na letiště za 100 Dh. Autobusová zastávka je sice asi kilometr pěšky, ale za autobus bychom platili dohromady jenom 40 dirhamů. Po krátkém smlouvání, kdy o služby taxikáře nejevíme zrovna zájem, se dohodneme na ceně 50 Dh. Díky tomu jsme na letišti už v sedm a můžeme si v poklidu dát nejlevnější zdejší kávu (která je jenom třikrát dražší než jinde v Maroku). Moje snaha najít obchod, kde bych utratil zbývajících 12 Dh, je marná. Na letištní ceny je to zcela nedostatečná hotovost.

Postupně vystojíme pět front. Nejhorší je ta na pasové odbavení – narozdíl od jiných cestujících máme ale naštěstí dostatečnou časovou rezervu. Naposledy se setkávám s typickým arabským jevem na letištním WC. Vykonám potřebu a hle – před vstupem paní s otevřenou dlaní. Aspoň uplatním svou francouzštinu. Mé „no!“ zní rezolutně. „Já jsme zlej, já jsme tak krásně zlej,“ brumlám si spolu s Werichem. Konečně letíme. Poslední pohled na Marrakéš z výšky a po třech a půl hodinách se už rýsují zelená pole a pruhy lesů u letiště Hahn.

V Hahnu máme štěstí a akorát stíháme autobus do Frankfurtu (160 km, 12 Euro), kde máme naplánovanou podvečerní prohlídku centra. Fotíme zdejší mrakodrapy, já samozřejmě obhlížím budovu místní opery a krátce sledujeme přípravy mládeže na závody dračích lodí. Večeři dáváme v číně, ale po těch marockých cenách jsou ty německé docela šok. Za úschovu batohů v jednom velkém kastlíku dáváme 6 Euro, za večeři každý 7 Euro.

V půl desáté nasedáme do autobusu společnosti Student Agency a míříme k domovině. Stevardka je sice výjimečně nesympatická, ale zato máme štěstí na nefalšovanou rodinu Homolkovic. Sedí kousek za námi. Pán a paní se vraceli z dovolené u moře. No sice byli jen v Holandsku a hodně před sezonou – ale za tu cenu, Máňo, no neber to! On v ležérních šortkách a velkou plážovou taškou a ona s drdolem a velkou umělohmotnou květinou v něm si měli o čem vyprávět. Byli poněkud hlasití, což bylo snesitelné do okamžiku, než vyprávění ustalo a ozval se příznak spánku – nepřeslechnutelné chrápání..

Každá sranda jednou končí, a ta naše dovolenková přesně ve 4:30 na nádraží Praha – Florenc.

Související kategorie