Maroko 2010 - část 1

• 20.08.2010 14:00
• na_cestach

Už jsem to potřeboval jako sůl. Vypadnout „za hranice všedních dnů“, vymanit se z ubíjejícího stereotypu, vydat se za neznámým. Po dvou letech zase konečně plnohodnotná dvoutýdenní dovolená, jak ji mám nejraději – po vlastní ose, s malou dávkou improvizace, do země alespoň trochu vonící exotikou. Tentokrát se naše přání protnula s kamarádem Petrem – nejdříve jsme uvažovali o oblasti Sýrie – Libanon – jižní Turecko, ale nakonec letenky za hubičku (rozuměj: pár tisícovek) od společnosti Ryanair rozhodly, že navštívíme jinou vyhlídnutou zemi – Maroko. 

Deník, v němž budu vyprávět náš cestovatelský příběh, bude mít všelijaké vady, ať už ovlivněné objektivně (prostě opravdu nemám čas na důslednost), ale i mým trochu lajdáckým, lehce ledabylým a samozřejmě nemálo subjektivním (pocitovým, náladovým…) pohledem. Raději se proto nebudu pouštět do historických komentářů a nebudu skrývat, že o této zemi toho nevím o mnoho více, než jsem vyčetl z průvodce a některých cestopisů na internetu. Předem varuju, že dojmy z navštívené země se promítly i do stylu a jazyka. A tak se třeba častěji budou objevovat různé výčty a charakteristiky smyslových vjemů.

Tož pojďme na to. Nejprve pár základních informací a jakási legenda k deníku:

UŽÍVANÉ POJMY A ZKRATKY
Hammada - kamenná poušť
Hammam - obdoba tureckých lázní
Kasba - pevnost nebo opevněná vesnice, případně opevněná čtvrť města; ve vnitrozemí obvykle vystavěná z hlíny Medina stará čtvrť, historické centum města, obvykle s úzkými spletitými uličkami a nespočtem nejrůznějších krámků
Palmérie - hájek datlových palem (připomíná palmovou oázu) – obvykle ve vyprahlé krajině kolem zdroje vody; v palmérii se pěstuje často ovoce a zelenina a v jejím okolí bývá vesnice nebo město
Súk - trh, tržnice
Tajine - typické jídlo, obvykle maso dlouho dušené se zeleninou ve specifické hliněné nádobě (jakýsi talíř a na něm vysoká kuželovitá poklice)
Harira - typická hustá zeleninová polévka, nejčastěji z luštěnin
LP (nebo též elpéčko) - Lonely Planet, náš hlavní průvodce
SP (nebo též espéčko) - samozvaný průvodce, samozvaný prodejce; obecně: samozvaný pruditel

MĚNA, CENY, CELKOVÝ ROZPOČET (KVĚTEN 2010)

Měna a kurz

1 Dirham = cca 2,40 Kč
Většinou jsme měnili v kurzech 1 Euro = 25,60 Kč = 10,80 Dh

Ceny
Pro české turisty je v Maroku o něco levněji, v turistických destinacích u pobřeží jsou některé ceny srovnatelné. Návštěva jednoduchých restaurací přijde někdy trochu dráž než u nás. Potíž je však v tom, že ceny nebývají nikde uvedeny, a tak je nutné se pokaždé otrocky ptát na cenu předem a v případě nespokojenosti s její výší smlouvat.

Doprava

(jak jsme platili)
Cestování vlakem 2. třídy - cca 1 Kč za ujetý kilometr
Cestování luxusním autobusem - cca 0,80-1 Kč za ujetý kilometr
Cestování obyčejným autobusem - cca 0,50-1 Kč za ujetý kilometr
V autobusu poplatek za batoh - 24 Kč
Grand taxi (mikrobus) - cca 1-2 Kč za ujetý kilometr
Petit taxi (záleží na obsazenosti) - cca 2-10 Kč za ujetý kilometr

Jídlo a pití (kolik jsme obvykle platili)
Voda (1,5 litru) - 12-24 Kč
Cola, limonáda (1 litr) - většinou 15-20 Kč
 Džus z čerstvých pomerančů - 7-24 Kč
Mátový čaj (malá konvička) - 12-24 Kč
Černá káva - 12-24 Kč
Zákusek v cukrárně - kolem 7 Kč
Chléb (placka) - kolem 5 Kč
Polévka harira - 7-10 Kč
Velká večeře - (např. tajine, salát, hranolky, cola) 70-150 Kč

Ubytování (1 osoba za noc)
Jednoduché hotely - 95 až 145 Kč

Ostatní
Vstupy do většiny památek - 24 Kč
Vstup do mešity Hassana II v Cassablance - 280 Kč
Pohlednice - 5 Kč
Internet - 24 Kč za hodinu
„Provize“ za služby - 12-24 Kč

Shrnutí nákladů na dovolenou (Roman, zaokrouhleno)
Doprava Praha – Marrakéš a zpět včetně všech poplatků (3x letadlo, 2x autobus) - 6 200 Kč
Doprava po Maroku - 2 500 Kč
Ubytování - 1 600 Kč
Jídlo a pití - 2 500 Kč
Vstupy do památek a „provize“ - 600 Kč
Celkové cestovní pojištění - 500 Kč
Ostatní - 1 100 Kč
CELKEM - 15 000 Kč

Bodové hodnocení v deníku
□ Nezajímavé
■ Málo zajímavé
■■ Zajímavé
■■■ Velmi zajímavé

Osoby a osbsazení
Ten větší a hodnej: Petr
Ten menší a zlej: Roman

Letíme do Afriky, letíme do Maroka

Březen, duben
Rozhodnutí padlo necelé tři měsíce předem, kdy jsme zarezervovali levné letenky. Rychle vykrystalizovala místa, která chceme navštívit – půjde o takový poznávací okruh středním Marokem. Až časem jsme si domluvili způsob, jakým budeme cestovat. Jako obvykle na vlastní pěst, místními autobusy a vlaky. Nové však pro mne bylo, že se tentokrát spolehneme výhradně na místní stravu a ubytování v levných hotelích. Tentokrát žádné ešusy, žádný stan. Jenom pro jistotu spacák a karimatka, to kdybychom zvolili levnější variantu spánku na hotelové terase. Na hmotnosti batohů se toto rozhodnutí velmi příjemně projevilo.

Pátek 14. 5.
Deset minut po osmé se setkáváme na letišti v Ruzyni. Poprchává, je nevlídno. Petr nemá zrovna rád výšky a volný prostor kolem sebe, a tak hned po setkání začínáme dělat protiopatření. V první fázi před odbavením vyprázdníme zbytek lahve se slivovicí, v letadle samém pak Peťa propiskou pečlivě ukrajuje z kruhového grafu letu. Nakonec zvládá tento i další letecké přesuny s přehledem. Před půlnocí jsme v Hahnu u Frankfurtu. Tamní sedačky v hlavní hale jsou nám celkem snesitelnou noclehárnou pro následujících šest hodin. Nejsme sami.

Sobota 15. 5.
Před šestou „vstáváme“, nastává druhá fáze našeho leteckého přesunu, tentokrát Hahn – Marrakéš. Při čekání na letadlo se střídavě bavíme nad pokusy cestujících nasoukat svá příruční zavazadla do přihrádky s předepsanými rozměry a po očku sledujeme dokonale akurátního marockého dandyho.

Je 8:20 marockého času, jasno, nějakých 22 stupňů a naše nohy poprvé okoušejí africký kontinent. Ještě vystát pomalu se sunoucí frontu k pasovému odbavení, vyplnit kartu (mimo jiné prý prevence kvůli přenosu prasečí chřipky) a jsme v Maroku už i formálně. Jak to tak bývá, ty nejhorší kurzy mívají směnárny na hranicích, na nádražích a na letištích, a tak zkušeně přesvědčím Petra, abychom si vyměnili jen to nejnutnější, protože v centru Marrakéše narazíme určitě na lepší kurzy. Ten rozdíl mezi nákupem a prodejem mi sice přišel poměrně malý, ale přece se nemýlím, že. Bohužel kurzu 10,82, který nám dali na letišti, se nám při následujícím putování podařilo dosáhnout už jenom jednou. A co hůř, nějak jsem podcenil, že je sobota – banky byly zavřené a těch pár směnáren, které jsme míjeli, si zřejmě zahálení konkurence bylo až moc dobře vědomo. Nakonec jsme na letišti každý vyměnil pouze 10 Euro.

Z letiště, mimochodem krásné moderní budovy, jsme přejeli pohodlným autobusem do centra (20 Dh). Konečně střet s marockou realitou. Smrad, děsnej pach koňské moči, spousta aut, slunce začíná pálit a do toho hned první nabízeč různých služeb a žebrák. Jo Afrika, prolítlo mi hlavou. Rychle se orientujeme podle mapy v LP a jdeme na asi kilometr vzdálené autobusové nádraží. Cestou procházíme súk, začínáme se seznamovat se způsobem prodeje jednotlivých komodit. Nejzajímavější a přirozeně „nejaromatičtější“ jsou řeznictví, tedy přesněji prosté stánky s masem. Je libo kuře, kohouta nebo králíka? Pak jedině nejčerstvější. Metr vzadu ve stánku to v klecích kokrhá, na pultě vpředu už porcuje.

Další střet s realitou a daň, kterou jako nováčci platíme. Jsme na autobusovém nádraží. Naháněči rychle odhalí cíl naší cesty a informují, že autobus do města Azilal jede v půl jedné. Nutně potřebujeme hotovost, a tak nakonec měníme v nedalekém hotelu každý 25 Euro v kurzu 10,40. Jízdenka do 170 km vzdáleného Azilalu stála každého 70 Dh, jenže za dva batohy si ten nakládající drzoun nechal 50 dirhamů – prý 20 dirhamů za každý velký batoh a ještě deset nádavkem od cesty. Holt jsme v Maroku první den, a tak se necháváme takhle nehorázně natáhnout. Sedíme v autobuse, čekáme na odjezd a začíná posléze ještě několikrát viděné procesí – autobusem postupně prochází žebračka, prodejce sladkostí, bezruký žebrák, prodejce sandálů a další prodejce sladkostí. Konečně jedeme.

Vodní a skalní majstrštyky marocké přírody

Po třech a půl hodinách jsme v Azilalu. Máme štěstí – okamžitě nastupujeme do taxíku a v šesti, vlastně s řidičem v sedmi, vyrážíme k 30 km vzdáleným vodopádům Cascades d’Ouzoud. Každého to stojí pouhých 20 Dh, protože jedeme plně obsazeni – to znamená na jednom místě vedle řidiče jsou dva a vzadu na třech sedačkách sedíme čtyři. Spolu s námi jede Italka Daria a její kamarádka Helena, která se narodila v Německu českým emigrantům a nyní působí v Itálii. K češtině, němčině a italštině bravurně ovládá i francouzštinu a angličtinu.

Ve vesnici u vodopádů se na nás okamžitě lepí člověk, který nás chce dovést ke krásnému a levnému hotýlku hned u vodopádů. Je to typický samozvaný průvodce, nebo, jak jim později říkáme, espéčko. Nejdříve scházíme až pod vodopády, řeku překonáváme na jakémsi voru (každý dává převozníkovi 5 Dh) a pak zase na druhém břehu do kopce k hliněným stavbám. V jedné z nich nakonec bereme nocleh (50 Dh). SP chce za své služby peníze, ale naštěstí si ho bere do parády rázná Helena, která ho seřve, že nám to měl říct předem a že o jeho služby nikdo nestál. Já s Peťou se rychle vracíme k vodopádu, abychom jej zachytili ze všech úhlů při intenzivním podvečerním světle. Koupel si při pohledu do nazelenalé vody raději rozmýšlíme. Cascades d’Ouzoud ■■■ je největší marocký vodopád a protože byl konec jara, stále v něm hřměl mohutný proud vody, který se v několika kaskádách propadal do stometrové hloubky.

Vodpodád Cascades d'Ouzoud

Jedeme na druhý břeh, kde si na terase pod vodopádem dáváme první pořádné marocké jídlo. A jak se sluší, začínáme typickým tajine. Je to model pro dva (celkem za 80 Dh). Skopové maso je obloženo bramborami, mrkví, hráškem a cibulí. K tomu přikusujeme čerstvý chléb. Dobré, akorát že skopové mně zrovna moc „nevoní“. Místo dezertu si dáváme konvičku silného mátového čaje. Toto příjemné osvěžení přišlo každého na 5 Dh. Už za šera přejíždíme řeku na náš břeh a večer chvíli klábosíme s Dariou a Helenou, pochutnáváme si na české čokoládě a dovezené whisky. Kolem desáté jdeme na kutě do hliněné kobky bez elektřiny a tedy i bez světla.

Neděle 16. 5.
Vstáváme v půl osmé. Čekání na objednanou snídani si krátíme pozorováním vodopádu a natáčením dovádějících opic. Byly bezprostřední, nebojácné, což mě vedlo ke stejně nebojácnému způsobu natáčení. Když už jsem byl ale foťákem asi deset centimetrů od opičího čumáku, vybafla potvora, že jsem se až lekl. Za 30 Dh nám každému servírovali

Po posledním přeplutí řeky a vystoupání k parkovišti jsme začali shánět dopravu do města Demnate, kde jsme chtěli navštívit mohutný skalní most. První nabídce taxíku za 300 dirhamů jsem se upřímně zasmál. O kus dál nabízel taxikář svezení do 70 km vzdáleného Demnate za 200 dirhamů. To bylo stále dost, a tak jsme čekali na případné spolujezdce. Po půl hodině jsme už byli čtyři, a díky tomu každého stála hodinu trvající cesta 50 Dh, tedy 120 Kč.

Problém s nedostatkem peněz se opakuje a my opět marně hledáme směnárnu. Tentokrát jsme nepochodili ani v hotelu. Nakonec nám výměnu zprostředkoval dopravní policista u zdejšího řezníka. Co naplat, byli jsme rádi i za kurz 10 Dh za jedno Euro (každý měnil 40 Euro). Dalším problémem bylo, jak se dostat k asi 10 km vzdálenému skalnímu mostu Imi-n-Ifri. Nakonec chtě nechtě využíváme nabídky espéčka, který chce za dopravu tam a zpět nehorázných 70 dirhamů za oba. Další nemilé překvapení si na nás přichystal při příjezdu ke skalnímu mostu. Prý chce dalších 50 Dh za průvodcovské služby. To už nás s Petrem opravdu namíchnul, přesto jsme mu ochotni dát dalších 30 Dh. Při cestě do útrob skalního mostu nás SP stále provází. Je to strašně otravné, a tak ho po chvíli posíláme do pr…, tedy zpátky na silnici s tím, že si most prohlédneme sami a za hodinu a půl se sejdeme nahoře nad mostem.

Imi-n-Ifri ■■ je pozoruhodný skalní útvar. Ne že bych podobné jinde neviděl, ale tenhle přece jen ohromí svou velikostí (prý je 120 metrů vysoký). Prodíráme se přes skály, každou chvíli brodíme přes potok, až jsme konečně uvnitř. Snažíme se ten kolos nafotit, ale moc to nejde. Před druhou jsme zpátky u silnice a čekáme na taxi do města.

Demnate □ je město z kategorie prašná díra. Na zdejším tržišti nakupujeme pár rajčat a pomerančů a čas zbývající do odjezdu autobusu směr Marrakéš si krátíme v místní cukrárně. První milé setkání s marockými sladkostmi. Peťa si dává mléčný meruňkový nápoj, já zkouším jakýsi oříškovo-kokosovo-banánový mléčný nápoj s kousky ovoce. Mňam. K tomu si každý dopřáváme vynikající zákusek. Celé to každého přijde na 10 Dh.

Ve čtyři odjíždíme do Marrakéše (40 Dh + 10 Dh za batohy) a po dvou a půl hodinách jsme v cíli. V Marrakéši míříme hned do prvního hotelu Bab Doukkala. Dvoulůžkové pokoje mají už plné a třílůžkový stojí 120 Dh. Nakonec se dohodneme na stovce s využitím studené sprchy na chodbě. Máme k dispozici velice skromný pokojík. Ze dvou světel svítí alespoň jedno. To druhé nad umyvadlem evidentně několik desetiletí nefunguje.

V pozdní odpoledne se vydáváme na průzkum centra Marrakéše ■■. Procházíme už dobře známý súk. Oproti předchozímu dni, kdy jsme tu byli dopoledne, je tu ale mnohem více lidí, mezi nimiž se v lepším případě proplétají kola, v horším motorky. Je to změť neustálého přesvědčování k nákupu a klaksonů motorek a mopedů. Po súku se zapleteme do přeplněných uliček mediny, kde ve směnárně měníme každý 100 Euro v krásném kurzu 10,82. Kousek od hlavního náměstí jdeme na kuřecí kebab s hranolkami a zeleninovým salátem. Je to typický marocký salát: rajčata, cibule, hlávkový salát, studená kari rýže a studené kostky z vařených brambor (celé menu i s colou za 45 Dh). Z restaurace sledujeme rušnou ulici a v pozadí právě nasvětlený minaret. Už za tmy se vracíme na hlavní rozlehlé náměstí. Je to šok. Všude se prodírají tisíce, nebo spíš desetitisíce lidí. Lomoz z nejrůznějších hudebních produkcí se mísí s klaksony aut z nedaleké silnice. Obrovské hloučky lidí se dělají kolem různých kejklířů, vypravěčů příběhů, sem tam se snaží někdo zaujmout hrátkami s hadem. Na rohu náměstí se zase překřikují o zákazníky prodavači džusů z čerstvých pomerančů s prodavači datlí a koření. Dáváme si mírně ředěný, zato neuvěřitelně levný a osvěžující džus (3 Dh). Hned vedle spousta venkovních restaurací, zaplněných do posledního místa. A jsou to Maročané, kteří tvoří hlavní klientelu! Znovu se pokoušíme ponořit do uliček mediny, ale teď pozdě večer už jsou přecpané lidmi natolik, že to po chvíli vzdáváme. Peťa akorát stihne koupit turecký med, kterého je snad tuna, tedy asi půl kila.

Kolem desáté se vracíme do hotelu a po studené sprše jdeme na kutě. Budík nemilosrdně nastavujeme na 5:15.

Okolí Marrakéše s pohořím Atlas v pozadí

Přes Atlas za hliněnými kasbami

Pondělí 17. 5.
Snídáme rajče a pomeranč a už v šest jsme na nádraží, náš spoj do Ouarzazate (190 km, 80 Dh + 10 Dh za batoh) vyjíždí o půl hodiny později. Ačkoliv nejde o nejnovější model, uháníme na východ k Atlasu ďábelskou rychlostí. Dospáváme. Šplhání do průsmyku Tizi-n-Tichka ■■■ ve výšce 2 600 metrů je opravdu zážitek. V okolí vyčnívají zasněžené čtyřtisícovky a my stoupáme po úzké asfaltce nekonečnými serpentinami. Před každou nepřehlednou zatáčkou řidič mohutně troubí, je to docela adrenalin. Za Atlasem se ráz krajiny proměňuje. Země je sušší, vesnice tvoří převážně hliněné domy v okolí palmérií.

Autobus je tak rychlý, že promeškáme výstup v městečku Amerzgane a za tři a půl hodiny jízdy jsme v Ouarzazate (neboli ve Warzazatu). Ubytujeme se hned v hotelu u nádraží, kde máme chvíli problém se domluvit, zda budeme platit 100 dirhamů za pokoj a nebo za každého (nakonec rychle pochopili, že možná dohoda je jen u té první varianty). Batohy skládáme v pěkné světlé místnosti, sousedící s terasou. Je půl dvanácté, pod mrakem, ale docela teplo. Na odpoledne máme naplánovaný výlet do 30 km vzdáleného Ait-Benhaddou. Jedinou možností dopravy jsou místní taxíky. První nabídku za 300 Dh pro cestu tam i zpět odmítáme. Úsměv se poněkud vytrácí, když zjišťujeme, že pod 200 Dh cenu nesrazíme. Smlouváme tak alespoň o to, jak dlouho bude na nás taxík čekat před cestou zpět. Marná sláva, do těchto končin už mnoho cizinců nejezdí a čekat na případné další spolujezdce nemá smysl.

Taxikář v růžovém tričku od začátku pořádně šlape na plyn, a tak se postupně z 20 na tachometru dostaneme na… dvacítku na tachometru? Aha, nefunguje tachometr. Dobře, budu fotit okolní krajinu, vyprahlou předzvěst hammady, tedy černé kamenité pouště. Aha, nefunguje otvírání okénka. Motor naštěstí šlape a v pravé poledne jsme v cíli.

Ait-Benhaddou ■■ patří mezi nejznámější marocké hliněné kasby (u vstupu se platí 10 Dh). Natáčela se tady více jak dvacítka filmů – například Ježíš Nazaretský, Lawrence z Arábie, Gladiátor. Původní rozpadající se hliněné stavby proto doplnily i některé nové à la autentické. Procházení kasbou má své kouzlo, ale přece jen je tu docela dost turistů a nechybí otravná espéčka. A pak, je to „mrtvá“ kasba, vlastně taková velice hezká filmová kulisa.

Mračna nakonec přemohlo slunce, a při opouštění kasby tak fotím ostošest.

Hliněná kasba Ait-Benhaddou

Překonáváme zpět řeku po pytlích s pískem a dle dohody ve dvě hodiny přijíždí náš taxikář. Ve Ouarzazate ■■ si kupujeme k pozdnímu obědu sardinky s chlebem a dáváme hodinovou siestu. V pozdní odpoledne se vydáváme na průzkum města. Elpéčko sice nepěje na toto město založené Francouzi zrovna ódy, ale nám se tady líbí. Na marocké poměry je docela čisté a poklidné. Nejprve trochu bloudíme (mapy a ukazatele v Maroku opravdu nehledejte) a nepomáhá nám ani plánek v LP. Nakonec ale trefíme do samého centra, kde si dáváme vynikající pomerančový džus za 5 Dh a míříme dál k místní kasbě.

Kasba ve Ouarzazate ■■■ – to je oproti Ait-Benhaddou jiné kafe. Hliněné město ve městě. Noříme se do spletitých uliček, kde se obchoduje, kluci proháněj merunu, kde se bydlí – zkrátka kde to žije. Máme trochu provinilý pocit, že zde jako nevítaní hosté rušíme soukromí. Fotím co nejméně nápadně to jde. Nasáváme atmosféru. Jedna z uliček nás „vyplivne“ za humna. Tady už se hliněné domky rozpadají, čas a voda nemilosrdně ukončily jejich životnost. Následují palmérie a políčka s mátou. Zdejší palmy ve večerním slunci vybízejí k pořízení několika kýčovitých fotek.

Vracíme se do centra, kde s pokračujícím večerem roste koncentrace lidí. Cestou k hotelu se zastavujeme na večeři. Za dva kuřecí a dva hovězí špízy, k tomu zeleninový salát, olivy a vodu platíme každý 30 Dh. O pár desítek metrů dál se zastavujeme v cukrárně. Za výborné café noir a zákusek platíme dohromady i s dýškem 10 Dh.

Palmérií na dno soutěsky

Úterý 18. 5.
Je osm hodin, pod mrakem, a my vyrážíme z nejjižnějšího bodu našeho putování na severovýchod. Za 170 km úsek do města Tinerhir platíme jen 40 Dh + 10 Dh za batohy. Krátce před polednem vystupujeme na prašné silnici u nádraží. Je pod mrakem a dusno. Okamžitě máme u sebe „přistaveného“ SP. Neřekli jsme o svých záměrech jediné slovo, ale on ví vše. Chceme do soutěsky Todra, potřebujeme se tam nějak dopravit, najít tam ubytování a poté zamíříme do pouště. Nejdříve ho ignorujeme a jdeme hledat internet a poštu. V krámku s cedulí internet ale internet není a pošta je zavřená. Vracíme se k nádraží a ve zdejší restauraci obědváme kuřecí maso v chlebu, hranolky a salát (25 Dh). Vedle už známého mladého espéčka tu ještě čeká jeden (či jedno) starší. Mladší nám dohazuje ubytování u soutěsky za 50 Dh na osobu, ten starší zatím své záměry naplno neodkrývá a šikovně si získává naši důvěru, když nám ukáže sešit A4, kde čeští turisté česky blahořečí jeho služby. Pak nás pozve na čaj (na který vlastně nakonec pozveme my jeho) a naplno to na nás rozbalí. Představuje nám úžasný výlet do pouště. Jen si to představte: nejdříve půjdete písečnými dunami v karavaně na dromedárech, dojdete k beduínským stanům, kde bude nocleh a večerní program, pak se bude putovat přes černou poušť, uvidíte pouštní jezero s plameňáky a druhý nocleh v poušti u beduínů. Hezké, říkáme si, ale na kolik to přijde? Bratru, 800 Dh na každého. To je cena, které se můžeme jen vysmát a nic na tom nemění ani varianta s jedním noclehem za půlku. Z LP víme, že takováto legrácka se dá pořídit přímo v poušti levněji a že po vlastní ose nestojí skoro nic. Nabídka je tak „skvělá“, že se nejen dá snadno odmítnout, ale razantně dáváme najevo, že nejsme ochotni bavit se ani o jejích dalších modifikacích a cenových korekcích. Mezitím se mikrobus (grand taxi) jedoucí do soutěsky Todra naplnil a my musíme čekat na další. Mladšímu espéčku dáváme najevo, že se nám to čekání nelíbí a ať už s tím něco udělá. Nakonec jedeme taxíkem. Původně měl každý platit 15 Dh, ale taxík se nakonec zcela zaplní, a tak platíme polovinu. Chvilku čekáme na řidiče Ahmeda a pak už v šesti + řidič míříme k soutěsce. Ubytování v hliněné místnosti obložené koberci za 50 Dh bereme. Vedle pokoje je sprcha a wc, z terasy je krásný výhled na palmérii podél řeky Todra. Obdivuji malý útulný pokojík, když najednou mým uchem projde nečekaná bolest. Espéčko totiž, abychom se dobře cítili, zapálil vonnou tyčinku a zapíchl ji do spáry v hliněné omítce. Naneštěstí zrovna ve výšce mého ucha.

Vycházíme na odpolední výlet k soutěsce. Je to ještě kus cesty a počasí se stále horší, mraky mají olověný nádech, zvedá se vítr. Postupně přicházejí dvě malé přeháňky. Před první se schováváme v jakémsi opuštěném baráku, druhou přečkáváme o kávy v luxusnějším hotelu na okraji palmérie (za dvě kávy a vodu platíme i s dýškem 30 Dh). Počasí ale začíná přát. Když se blížíme k soutěsce, slunce zase pořádně pálí.

Soutěska řeky Todra ■■■ je impozantní přírodní zajímavost. Úzká silnice a řeka vklouzne mezi vysoké skalní stěny a proplétá se jimi nějakých sto, dvě stě metrů než se krajina zase rozevře do šířky. Zážitek jen poněkud ruší hluk techniky, která tady zrovna rekonstruuje betonovou silnici. Za soutěskou jdeme dál, fotíme krásné scenérie, podle ukazatele vidíme, že máme v nohou už více než deset kilometrů. Jako na zavolanou jede proti nám grand taxi, stopujeme a za 10 Dh a 10 minut jsme asi dva kiláky před naším hotelem.

Ve zdejší vesnici zrovna skončilo vyučování a dvě děvčata se jala s námi promrskávat své sporé znalosti angličtiny. Nepochodili jsme s focením (mají to prý od rodičů zakázané), zato jsme se dozvěděli, že rády hrají fotbal a neposlouchají západní hudbu. Za hezký pokec jsme té aktivnější věnovali magnet s motivem Prahy.

Po asi hodinové zastávce na šíleně pomalém internetu a nákupu vody a rybiček k večeři jsme zakotvili na hotelové terase. Po rybičkách a hodně silném čaji, který jsme si objednali, jsme zahráli dvě partičky kostek a sledovali vedle sedící laškující dvojici. Naneštěstí spala v pokoji hned vedle toho našeho a oddělující stěna měla spíše pro- než proti- hlukové vlastnosti.

Středa 19. 5.
Probouzíme se v osm ráno do krásného dne. Dáváme si na terase kávu (ten šmejd SP za ni a za včerejší čaj chtěl celkem 40 Dh), necháváme batohy v „recepci“ a vydáváme se na průzkum palmérie pod námi a rozpadající se hliněné kasby na úbočí protilehlých kopců.

Rozlehlá palmérie ■■ jakoby byla jiný svět v tom jinak suchém a skalnatém podhůří Atlasu. Všude zurčí zavlažovací kanály, které člení různorodá políčka, ptáci zpívají jak o život. Ve stínu datlových palem berbeři sklízejí úrodu a oslové trpělivě čekají na svůj obří náklad. Zhruba v půlce překonáváme po lávce z kmene stromu řeku a přes další část palmérie stoupáme ke kasbě. Ta je pěkně rozlehlá, ale má to už nějaký pátek takříkajíc za sebou. Ohromné stavby se rozpadají, a tak zkoumáme jejich stavební technologii. Při focení zpozorujeme nějakého sviště a asi po hodině se dáváme na cestu zpět. Při průchodu palmérií pod kasbou si připadáme jako nějací objevitelé zaniklé aztécké kultury kdesi v Americe. Palmy a další hustá vegetace mají rozměr tropického pralesa, zavlažovací potok a sporé světlo odhalují polorozpadlé stěny z někdejších hliněných domů.

Před polednem vyzvedáváme batohy, odmítáme další nabídky služeb espéčka a prcháme na silnici. Ještě stihnu koupit předraženou vodu a colu a jdeme stopovat. Projíždějící taxíky jsou plné, ale asi po deseti minutách nám zastavuje karavan se španělskou SPZ. Řídí Maročan, ale za cestu do Tinerhiru nechce vůbec nic.

Do odjezdu z Tinerhiru zbývá celé odpoledne. Nejprve dáváme oběd – asi nejlepší tajine, jaké jsme v Maroku jedli. Peťa má kousky hovězího na zelenině, já mám kuličky z mletého hovězího na cibuli, k tomu příloha, voda (oběd za 50 Dh na každého). Majitel a především jeho syn (?) se s námi dávají do řeči. Od mladého Maročana, hovořícího výbornou angličtinou, se dozvídáme o jeho plánech studovat ve Velké Británii, omezených možnost Maročanů cestovat do ciziny a též o zdejší životní úrovni. Překvapivě prý není až tak špatná, ale hodně záleží na tom, zda práci vůbec máte a jakou. Rozdíly jsou prý velké. Zatímco průměrná měsíční mzda je kolem 5000 Dh, učitel vydělává běžně dvojnásobek. Majitel restaurace nás ještě zve gratis na lahodný mátový čaj. Za to milé setkání jim dáváme magnet s motivem Prahy.

Dopsali jsme pohledy, na poště koupili chybějící známky a přes súk prošli ke kavárně, kde jsme za mrzký peníz relaxovali u černé kávy, zákusku a ovocného jogurtového mléka. Při čekání na autobus Petr odolal místnímu berberovi, který si nesměle řekl o časopis Reflex jako o dárek. Zřejmě jej zaujala fotomontáž s polonahou Paroubkovou na titulní straně. S malým zpožděním po půl páté přijíždí autobus sítě Supratours (300 km za 90 Dh, batohy zdarma).

Poušť

Supratours je druhou nejluxusnější společností, provozující autobusovou dopravu po Maroku. Rozdíl byl znát. Interiér relativně čistý a fungující klimatizace. Pohodlný bezmála pětihodinový přesun zpestřovaly zajímavé výhledy. Krajina byla stále sušší, sem tam nějaký zvláštní skalní útvar a nebo vyschlé koryto řeky. Z hlavní asfaltové silnice vybíhaly cesty vyježděné v černé kamenné poušti. Po dosažení „okresního“ města Ar-Rachidia se cesta prudce stočila na jih podél řeky Ziz. Z autobusu byly vidět krásné scenérie širokého pásma palmérií s vesnicemi, zatímco okolí lemovaly hory a poušť.

Palmérie podél řeky Ziz

Večer projíždíme městy Erfoud a Rissani, kde jsou ulice plné korzujících lidí, pak ale naše cesta začne mít tajemnou atmosféru. Šero se mění v černou tmu a my jedeme stále rovně po úzké asfaltce. Kolem jen černá rovinatá poušť, žádné světlo na dohled, ve ztichlém autobusu už sedíme jen my a další dva cestující. Před cílem se oblékáme do bund, noci přece bývají na poušti chladné. Ve vesnici Merzuga ■■, našem cíli, je ale i v devět večer vedro a fouká vítr. V ulici svítí jen pár žárovek, jsme totálně dezorientovaní, pocity jsou lehce depresivní. A k tomu ještě espéčko na motorce, čekající na svou kořist. Má pro nás „skvělou“ nabídku, kvalitní ubytování hned u dun za „pouhých“ 200 Dh za dvoulůžák. A dodává silné argumenty, jako že je všude ve vesnici spousta cizinců (koneckonců, až asi na čtyřicet volných míst byl jeden ze dvou autobusů, které sem denně jezdí, plný, že), že nic tak levného neseženeme a tak. Snažíme se ho ignorovat, děláme že o jeho služby vůbec nemáme zájem, ale zároveň jsme rádi, že nám svou neodbytnou přítomností ukazuje cestu do „centra“ vesnice. Na hlavní prašné ulici (centrum) se jako spásy chytáme štítu s nápisem pension. Motorizované espéčko utře nos. Majitel nám prý dává skvělou cenu – normálně stojí dvoulůžák 150 Dh, my ho ale budeme mít za 120 Dh. To je přesně hraniční částka, kterou jsme ochotni akceptovat. V penzionu jsme sami. Máme k dispozici hliněnou místnost s vysokým stropem. Podlaha je hliněná, postele jsou zaprášené, deky nevypadají nejčistěji, a tak poprvé vybalujeme spacáky. Vracíme se na hlavní ulici, kde si děcka kopou s míčem, levně nakupujeme k večeři vodu, džus, chleba a rybičky. Zelenina vypadá otřesně, a tak to budeme mít bez přílohy. Po jídle a osvěžující vlažné sprše rychle do spacáků, protože budík tentokrát zazvoní už v pět ráno.

Pouštní jezero u vesnice Merzuga

Čtvrtek 20. 5.
Paralelní vyzvánění na mém mobilu a Petrových hodinkách nás časně ráno burcuje, abychom vyrazili do tmy za východem slunce v pískových dunách pouště Erg Chebbi ■■■, západního výběžku Sahary. Při odchodu z penziónu Petra vyděsil probuzený majitel tak, že skoro odlítl několik kroků zpět.

Víme zhruba směr, ale tma je jak v pytli, a proto trochu bloudíme. Po půlhodinové cestě začíná písek a my stoupáme do dun. Na jedné vyšší se usazujeme a čekáme, když vtom – kde se vzal tu se vzal – cupitá k nám espéčko. Ne pane, s námi kšeft neuděláte, klidně jste si mohl přispat. Mile toto SP ignorujeme a přesouváme se dál do dun. Je polojasno a chvíli dokonce z jednoho mraku spadnou tři, pardon čtyři kapky. Východ slunce je parádní, duny mění svou barvu, rychle se začíná oteplovat. Půl hodiny se kocháme a vracíme se do penziónu. Cestou kupujeme 3 litry vody a jídlo k snídani. V penziónu krátce relaxujeme s majitelem nad konvičkou mátového čaje a vydáváme se znovu do pouště. Tentokrát máme opačný směr, míříme do černé kamenité pouště za pouštním jezerem. Prý je to kousek, slabá půlhodina, říká majitel penziónu. Půjdete na konec téhle ulice, pak doprava, u pošty doleva a pak podél drátů a jste tam. Po pěti minutách odbočujeme u pošty, směr máme plus / minus dobrý, ale hodina pryč a jezero nikde, všude jen rozlehlá mírně zvlněná kamenitá poušť a silný vítr. Míjíme autentickou berberskou vesnici. Je to shluk nízkých a velice prostých hliněných stavení. Pravda, elektřinu tu zavedenou mají. Konečně máme pocit, že světle modré hábity a turbany domorodců jsou zde autentické a nejen úlitba turistům jako třeba v Ait Benhaddou. Za vesnicí po radě místního jdeme konečně správně a přicházíme k jezeru. Je mělké a velice rozlehlé. Kolem černá poušť, na obzoru písečné duny. V mokřadech na okraji jezera se pasou dromedáři. Plameňáci a jiná ptačí havěť se naneštěstí usídlila na opačném kraji jezera, než jsme byli my. Fotíme je tedy zdálky a vracíme se do Merzugy. Chvíli hledáme na černých kamenech zkameněliny pravěkých primitivních živočichů a rostlin, zakrátko o ně téměř zakopáváme a do penziónu si nakonec přinášíme dohromady asi pět kilo šutrů.

Berberská vesnice v černé kamenné poušti nedaleko města Rissani

Je půl druhé, vedro vrcholí, vítr neustává. Bude něco málo přes třicet stupňů. Dáváme osvěžující sprchu a tříhodinovou siestu.

V pět odpoledne po malém pozdním obědě vyrážíme na další výlet. Znovu do písečných dun, ale tentokrát více na východ. Podle rady majitele penziónu bychom asi po dvou hodinách měli dojít k oáze. Noříme se hlouběji a hlouběji do dun. Kam oko dohlédne, všude jen písek a sem tam nějaká travina, která se snaží svými cca tři metry dlouhými kořeny uchytit. Přecházíme kus černé nekamenité pouště a už zase šplháme do dun. Našimi jedinými orientačními body v krajině jsou velká duna nalevo a velká duna napravo, správnost cesty odhadujeme podle výskytu a čerstvosti dromedářího trusu. Chvíli kličkujeme mezi dunami, pak zase lezeme na dunu a jdeme po jejím hřebeni. Neustávající vítr spolehlivě zametá naše stopy. Čas od času vylezeme na nějakou tu dominantní dunu, abychom se rozhlédli, zda neuvidíme onu oázu. Jednou zahlédneme kdesi v dáli karavanu, jinak nic. Až po necelých dvou hodinách vidíme z vysoké duny dvě ležení s černými stany Beduínů (nebo, snad přesněji, kočujících Berberů nebo též Tuaregů). Míříme k jednomu z nich, fotíme, filmujeme a vydáváme se na cestu zpět. Pro hledání oázy už není čas, v devět padne tma. Zpátky jdeme jižněji. Užíváme si dun, sklouzáváme po nich, občas mému objektivu neunikne nějaký skarabeus. Západ slunce se nekoná, zhatily ho mraky. Přesto se barva písku mění ze sytě oranžové až červené do oranžovošedé, stíny mezi dunami se prodlužují.

Jako z katalogu - poušť Erg Chebbi

Do Merzougy se vracíme za tmy. Hlavní prašná ulice bez asfaltu se mění v improvizované fotbalové hřiště. V místní restauraci si dáváme berberskou omeletu (vajíčko, cibule, rajče, olivy). Je výborná, ale cena je také exkluzivní – 60 Dh za každého. V penziónu jsme z pěti kil zkamenělin každý vytřídili necelé kilo kamenů, které povlečeme dál, a po dnes už druhé sprše jsme šli na kutě.

Pátek 21. 5.
Vstáváme v půl sedmé, a hodinu poté už čekáme na autobus společnosti Supratours, jímž jedeme do Rissani (37 km, 15 Dh a 5 Dh za batoh).

Před devátou se Rissani ■■, obklopené palmériemi, teprve probouzí. V bance doplňujeme hotovost v kurzu 10,78 za Euro a jdeme na nádraží. Původně jsme chtěli strávit dopoledne ve městě, jenže autobus do Azrou jede už v deset a další pak až večer. Kupujeme tedy jízdenku za 80 Dh + 10 Dh za batoh a jdeme alespoň na rychlou procházku k místní pevnosti. V krámku si za pár peněz necháme udělat sendvič (chleba napěchovaný lanchmeatem a směsí nakládaných oliv), Peťa se nechá naposledy fotit v palmérii a vydáváme se na celodenní přesun na sever. Adieu, poušti!

Příznivé podmínky pro osobní rekordy

Cesta do Azrou je nekonečná. 380 kilometrů jedeme osm hodin. Zkraje projíždíme známé palmérie u Erfoudu a na sever od Ar-Rachidii pokračujeme údolím řeky Ziz, kolem velkého jezera až k úpatí Atlasu. I tady je přejezd Atlasu úchvatný; i když hory zde nedosahují ani tří tisíc, musíme se vyšplhat do průsmyku ve dvoutisícové výšce. Projíždíme jeden z mála zdejších tunelů – Tunel legionářů – a pokračujeme horami, nejprve na sever, pak na severozápad. Loučíme se s kamenitou pouští, v krajině se objevují první trsy trávy, pak keře a před Azrou už projíždíme hustými dubovými a cedrovými lesy.

V Azrou zkoušíme hned první hotel u nádraží. Dvoulůžák tady přijde na 130 Dh, a proto jdeme hledat štěstí do centra. Další hotel a zase za 130. Do třetice hotel o deset dirhamů levnější. Je čistý a s balkonem. Bereme.

Azrou ■■ je horské městečko ve výšce asi 1500 m. n. m. Je to místo pro rekreaci a oddych, takový sympatičtější Špindlerův mlýn. Vyrážíme na podvečerní procházku městem a do řeči se s námi dává marocký mladík, který cestoval po Evropě. Po setmění jdeme na večeři. Poprvé ochutnáváme místní výbornou luštěninovou polévku hariru (za 3 Dh) a dáváme si kuřecí a hovězí špízy. Jsou trochu nedosolené, s čímž se ale nesetkáváme poprvé. Na okolních borovicích vysedávají hejna bílých ptáků. Jsou tu doma a pod stromy se pro hluboký nános ptačího trusu skoro nedá projít. Pohodový večer zakončujeme v zahradní kavárně, kde si k silné černé kávě objednáváme čokoládový zákusek (já) a pomerančový zákusek (Petr). Je to výborné a dohromady platíme 30 Dh i s dýškem. Uléháme za asistence hromů a posléze i pořádného slejváku.

Cedrové lesy u Azrou

Sobota 22. 5.
Sprinty mi nikdy nešly. Pokud šlo o výdrž – běh na jeden nebo tři kilometry – v tom jsem byl dobrej, ale na krátkých tratích jsem byl na gymplu rád za dvojku nebo trojku. (A to ani nemluvím o mé „nejoblíbenější“ disciplíně – vrhu koulí. Podle tabulek jsem musel hodin na jedničku 7 metrů a na čtyřku alespoň pět. Já se snažil jak to šlo, ale v mém nejlepším pokusu jsem hodil sotva tři a půl metru). Proč to píšu. Probouzeli jsme se do dne, kdy jsme ještě nevěděli, že se nám s Petrem podaří překonat právě ve sprintu osobní rekordy. Ale o tom později.

Je zase krásně a my dáváme na radu majitele hotelu a vyrážíme na malý okruh cedrovými lesy. Necháme se popovézt taxíkem asi 7 kilometrů za město a pak už zvolna stoupáme krajinou, která připomíná spíše české Jizerky, než aby splňovala představu suché Afriky. Míjíme dva pasáčky, kteří chtějí něco na zub. Bonbony nemáme a já jsem zlej škrt. Petr jim nakonec dává pár drobáků. Ty Jizerky tu ale v něčem podstatném neštymují – místo smrkových lesů tu majestátně ční mohutné cedry. Po pěti kilometrech jsme u suchého torza obřího cedru. Je tu školní výlet a opičí rodinka. Filmuju to opičí dovádění a když už jsem jako kameraman nasycen a vracím se na cestu, najednou mě jeden ten opičák bouchl přes nohu. „Že se nestydíš, takhle zezadu mě vylekat,“ řekl jsem si. No aspoň měla okolní mládež důvod k legraci. Po svačině jdeme dál do hloubi lesa a obloha se začíná povážlivě zatahovat, z dáli doléhá hřmění. Pokračujeme po lesní cestě, míjíme další opičí rodinku, tady už žijící zřejmě přirozeně, obdivujeme mohutné stromy. Překračujeme silnici a ignorujeme zdejší espéčka, nabízející projížďku na koních. Serpentiny vedoucí dolů do města si každou chvíli krátíme lesem. Svačíme sušenky a vodu a dál pozvolna klesáme. Je to tu jako někde u Berounky, říkáme si – duby, pole s obilím, sem tam nějaká skalka, vlčí máky, pod lesem louka a tam někde půl kilometru pod námi skotačící psi…

„Hele raději je obloukem obejdeme, aby nebyl problém,“ říkáme si tak nějak navzájem. Ani to nestačíme doříct a vidíme, jak psi utíkají k nám. To asi nebude kvůli přátelskému podrbání za uchem. Bereme nohy na ramena. Jako nic přeskakujeme metr hlubokou strouhu a úprkem sbíháme kamenitou louku. Později se shodujeme, že takhle rychle a navíc v tak náročném terénu jsme nikdy neběželi. Jenže i tak mají psi svůj osobák o hodně lepší než my a za chvíli jsou nám v patách. Nějak instinktivně se rozdělujeme, psi běží dál za Petrem. Využívám situace, rychle sbírám kameny a házím je směrem k psům. Jsem tak rozčílenej, že moje muška osciluje ve výseku 45°. Ještě abych tak zasáhl Petra! Hrozba kameny a řev naštěstí zabírají, psi se zastavují. Dál utíkáme zase pospolu a chvilkové psí pokusy vyběhnout za námi krotíme házením kamenů. Peťa v jednu chvíli prý už cítil horký psí dech na svém lýtku. Fujtajksl! A proč k tomu vůbec došlo? Asi blbá shoda náhod – půl kiláku vpravo od nás byli psi, půl kiláku vlevo od nás stavení a stádo ovcí. Psi při blbnutí zanedbali své hlídací povinnosti a nás dva vyhodnotili jako vetřelce, kteří jdou přepadnout stavení a vymordovat stádo.

Konečně jsme na asfaltové silnici, srdeční frekvence padá z hraničních hodnot a my už máme před sebou Azrou. Teprve tady nás dohnala bouřka. Schováváme se na čerpací stanici, kde jsme si nechali uvařit konvici mátového čaje. Skoro hodinku kecáme s čerpadlářem, který pak za čaj nic nechce. Brali jsme to tak, že jsme to zaplatili hodinou anglické konverzace. Za slábnoucího deště jsme došli do hotelu a vydali se na nádraží.

Z Azrou to jezdí do Fésu každou hodinu, a tak už minutu po příchodu na nádraží sedíme v autobuse. Je to sice slabých sto kilometrů, ale s několika zastávkami a motáním se předměstími Fésu jedeme dvě a půl hodiny. Projíždíme zeleným podhůřím, které je místy pokryté něčím bílým. Sníh teď a tady? Nesmysl! Tu bílou pokrývku pod olivovníky tvořily kroupy velké jako třešně. Tady musela být dnešní bouřka pořádně silná. Místy byly vidět i menší záplavy. Opravdu jsme ještě včera byli na Sahaře?

Zmatení smyslů

Už LP a různé cestopisy na internetu slibovaly mimořádný zážitek z návštěvy fésské mediny ■■■. Přesto nás realita překvapila.

Zákoutí fésské mediny

Po příjezdu na autobusové nádraží klasika – espéčka nabízející ubytování a jiné služby se mísí s naháněči do nejrůznějších autobusových spojů. Chvílemi uplatňujeme svou „bohatou“ slovní zásobu ve francouzštině a dotírající chlápky odmítáme razantním „no“, posléze už je ignorujeme a skrz jejich postavy hledáme cestu, kterou se vydáme.

Začíná zase pršet. Jednou z hlavních bran vstupujeme do mediny a okamžitě je u nás další SP. Po pár metrech vidíme poutač na hotel. Majitel nás okamžitě vede do jeho slovy nádherného pokoje. Můžeme využít i terasu. Pokoj ujde – tři postele, malé zamřížované okénko s výhledem do skladu šrotu, jenom trochu protékající umyvadlo (na marocké poměry vlastně téměř neprotékající) a zbytek prostoru vyplňující mohutný stůl. Krásné, že? A my to můžeme mít za pouhých 200 Dh za pokoj. „Yes, nice,“ říká ten hodnej, totiž Petr. „But expensive“ kontruje skepticky ten zlej – neboli já. Předem jsme se dohodli, že dáme za pokoj maximálně 120 Dh, a tak jdeme pryč. Ti Arabové prostě mají čuch na danou situaci. Majitel ještě vybíhá za námi s novou nabídkou – 120 Dh. Tak to tedy bereme a jsme i ochotni připlatit si 10 Dh za teplou sprchu. Přeháňka ustává, jdeme nejdříve na večeři. Dáváme si kuřecí tajine, ale není nic moc (každý za 50 Dh). Stále je pošmourno, chvílemi mírně poprchává a my se noříme do nitra mediny. Rychle chápeme, proč nám majitel hotelu dal vizitku s adresou a mapkou. Tady se člověk ztratí jako nic. Víme jen, že když půjdeme pořád z kopce, dojdeme k řece. Spíš ale bloudíme. Chvíli se držíme po hlavní ulici, která má tak dva až tři metry na šířku, někdy zabočíme do sotva metrové uličky, která se různě klikatí a až po několika desítkách i stovkách metrů zjistíme, že je slepá. Každou chvíli nám někdo nabízí své služby, své zboží. Prodíráme se mezi prodavači, zbožím, turisty, koňmi s nákladem, kočkami, osly a já po chvíli nabývám dojmu, že už mě snad nemůže nic překvapit. Pokud jsme se na jiných tržištích setkávali s tím, že jeden úsek patřil zelinářům, další řezníkům a další třeba holičům, v medině ve Fésu bylo tak nějak všechno promíchané. Člověk tím procházel a smysly nestíhaly ty neustálé změny vůbec vnímat. Doslova na pár metrech člověk slyšel pípání pokladny v lékárně, cvakot nůžek v holičství, kokrhání kohoutů, hýkání osla, šustění bankovek ve směnárně… Pach z řeznictví se mísil se sousedním krámkem s voňavkami, pach z kobylinců se snažilo přebít aroma z krámku s kořením. Noříme se dál. Prodejna datlí, stanoviště pro telefonování, minikavárna, prodej oliv, krámek s nádobami na tajine, krámek se sladkým pečivem, prodejna s látkami, prodej slepic, šperky, malá restaurace, zelenina, obchod s bílou technikou (proboha, jak sem ten mrazící box dopravují?). Vida, a jsme zase o deset metrů dál. Když tu najednou slyším hlas Jaromíra Bosáka. Nesmysl, asi jsem si dovezl fatu morganu ze Sahary. Ale ne, po dalším metru už slyším jasně: „Ó la lá, to byla nebezpečná situace, tady bylo nutné sáhnout po faulu, ajajaj, no bude to volný přímý kop z nějakých dvaceti, pětadvaceti metrů.“. Opravdu, marocký řezník se tu koukal na jakýsi fotbalový přenos na ČT4. Co mě tady ještě překvapí…? Dál klesáme medinou, stmívá se a jako by za každým výklenkem mohlo číhat něco neřestného, něco kriminálního. „Jako by tu lidský život neznamenal nic,“ poznamenává Peťa. Konečně nás medina vyplivne u řeky. Jdeme na druhý břeh do novější části mediny. Ulice jsou sice širší, krámků je méně, ale stejně každou chvíli vbloudíme do ulice bez druhého východu. Většinou nás místní předem varují, že je ulice slepá. Po chvíli se vracíme k řece. Je skoro tma a říčka po dnešních bouřkách připomíná spíše zdivočelou stoku. Na jejím břehu jsou hrůzostrašné rozpadající se domy. I tudy někudy se vchází do staré mediny. My už to ale neriskujeme, s přibývající tmou ztrácíme odvahu a vracíme se stejnou cestou. Na silnici u řeky hraje asi dvacítka kluků fotbal. Jako by ignorovali projíždějící auta a jako by auta ignorovala je. Najednou jeden menší hoch vybíhá za míčem, troubící auto sotva stačí zastavit. Jede se dál, hraje se dál. Motorky jsou přece jen operativnější, a tak mezi fotbalisty bez problémů kličkují. Míjíme žebračku a pár koček, filozofujeme, jaký je zde u koček průměrný věk dožití. Přecházíme most a vracíme se známou cestou starou medinou. Po pár křižovatkách jsme ale už úplně jinde a nakonec chtě nechtě vycházíme z mediny boční branou a zbytek mediny obcházíme po hlavní výpadovce míjejíce autobusové nádraží.

Byl to nářez. Teplá sprcha a spánek. Hlavní zajímavosti Fésu budeme objevovat zítra za světla.

Neděle 23. 5.
Vstáváme kolem osmé. Pokoj musíme opustit nejpozději v poledne, a tak rychle míříme na prohlídku mediny. Máme sice průvodce LP i s podrobnou mapkou, přesto se nám řadu zajímavostí nedaří najít – vodní hodiny, medresa, fontána. Místo toho nacházíme nehledané – nakukujeme do lázní, obdivuje mozaikou obkládané kašny. Je docela klid, krámky teprve otvírají. Naším hlavním cílem jsou koželužny.

Jsem přece starej zálesák, a tak pro nás nemůže být problém koželužny nalézt. Máme mapku, kde jsou vyznačeny, víme že nám má cestu napovědět zápach. Proto stále odmítáme nejrůznější espéčka, která nám chtějí ukázat cestu. Jenže tahle medina je prostě bludiště. Párkrát se nám stává, že se nechtěně podruhé ocitáme na tom samém místě, nebo že ulička, která vypadá jako hlavní, po chvíli skončí. Navíc ruch houstne a zase, překvapení přijde v okamžik, kdy je nejméně očekáváno. Už už zabočuju do asi metr široké uličky, když se proti mně vyřítí kůň s nákladem, který uličkou projde jen s několikacentimetrovou rezervou. Koželužny jsou k nenalezení. Přiznáváme porážku a necháme se k nim dovést jedním starším pánem.

Koželužny ve Fésu

Koželužny ve Fésu ■■■ – to je závan středověku. Před vstupem dostáváme snítku máty, abychom přebili zápach z barvených kůží. Není to ale tak hrozné. Fascinovaně z výšky pozorujeme paletu barevných jezírek – šedé, hnědé, žluté, červené, oranžové. Všechny jsou výhradně z přírodních barviv. V nich se kůže namáčejí a louhují. Muži jsou po stehna v barevné vodě, jen tak naboso, bez rukavic. Na střechách okolích polorozpadlých domů se obarvené kůže suší na slunci. Úchvatné barevné hemžení. Ne, to není atrakce pro turisty, to je normální zaměstnání. Za tu podívanou dáváme každý 20 Dh, ze zdvořilosti pochválíme nabízené kožené výrobky, ale nic nekupujeme. Našemu průvodci dáváme dohromady 10 Dh. Nakrátko ještě jdeme k řece a na druhý břeh, abychom z něj vyfotili celou starou medinu a pak už zase skoro hodinu stoupáme vzhůru k našemu hotelu. V úzkých uličkách je stále více lidí, a tak občas skoro stojíme. Celkem vhod přijde pán, který se před nás dostane s vozíkem, na němž má velký kruhový stůl. Funguje to jako výborné rozrážedlo. Alespoň po dalších sto metrech, než pán zmizí ve vedlejší ulici, postupujeme v solidním tempu.

Pracovní postup jako ve středověku - koželužny ve Fésu

Před půl dvanáctou opouštíme hotel. K autobusu do Meknese se necháváme dovést. Myslíme si, že je to klasický autobusový naháněč, ale je to espéčko a za svou službu chce dirhámky. Chce od každého deset, ale dostane deset za oba. V autobuse čekáme 40 minut, a tak začínáme zpětně psát deník. Už jsme zvyklí, že před odjezdem sem tam někdo projde, kdo chce něco prodat a nebo vyžaduje almužnu. S takovým procesím, jako tady, jsme se ale ještě nesetkali. Jako první přichází prodavač čokoládových bonbónů, následují sluneční brýle, zákusky, nějaké šperky, vrací se čokoládové bonbóny, následuje zpívající žebrák, chlazená voda, sušenky, plačící žebrák, naposledy čokoládové bonbóny a ještě žebračka a v půl jedné konečně jedeme.

Zpátky do civilizace

Do Meknes (nevím, jak skloňovat a ani internet mi v tom nepomáhá, a tak se vylžu neskloňováním – pozn. autora) je to sice jenom 60 kilometrů (platíme 16 Dh a 5 Dh za batoh), ale jedeme to hodinu a půl. Autobus staví snad na každém rohu luxusního předměstí. Novotou zářící domy, velkoplošné reklamy, McDonalds, obchody s drahým zbožím. Kde jsi, Afriko?

Krátce po druhé jsme na nádraží a jdeme do centra hledat hotel. Poprvé slyšíme, že je obsazeno. Ve druhém hotelu už uspějeme. Bereme průměrný pokoj za 120 Dh a rychlou chůzí se vracíme na nádraží, abychom stihli autobus, který ve tři hodiny jede do Moulay-Idriss (35 km, 16 Dh). Oběd nestíháme, a tak na nádraží v rychlosti kupujeme alespoň vodu a nějaké sušenky. Míříme k Volubilis – nejzachovalejším antickým památkám na území Maroka. Podle LP je Volubilis nějakých 20 minut chůze od města Moulay-Idriss. Řidič nás nechá vystoupit na křižovatce pod městem, abychom to měli blíž, přesto jdeme ty tři kilometry asi 40 minut. V LP asi zapomněli doplnit „když běžíte“. Volubilis je už docela turistické. Obědváme bagetu s kuřecím masem za 20 Dh a vedle nás si pochutnává na kávě německý zájezd. Vykopávky ve Volubilis (vstup 10 Dh, nabízející se espéčko odmítáme) neohromí ani tak zbytky paláců nebo lázní, ale rozsáhlými a ve výborném stavu dochovanými podlahovými mozaikami. Vyobrazením nechybí humor i mírná naivita. Ruinami bloudíme skoro dvě hodiny.

Pro cestu do Moulay-Idriss zkoušíme taxíka. Nejdříve zkouší 50 Dh, když klesne na 30 Dh, tak si pomyslně plácneme. Ještě že tak! Ve městě jsme krátce před půl sedmou a prý dnes poslední autobus do Meknes je už nastartovaný. Prohlídku navenek sympatického města, rozloženého po stráních kopce, musíme tedy oželet.

Před půl devátou jsme v Meknes ■, kde to žije obvyklým večerním ruchem. Bleším trhem se skoro nedá projít a na hlavní ulici soupeří proudy aut se zástupy chodců. A snad aby to nebylo málo adrenalinové, motorky kličkují jak mezi auty, tak mezi chodci.

Po zastávce v hotelu jsme nakrátko ještě vyšli do přeplněných ulic, i do staré mediny.

Pondělí 24. 5.
Probudili jsme se do sychravého rána – mlha, chvílemi mžilo. Po kávě se sladkým pečivem v nedaleké cukrárně jdeme zatím ještě poloprázdnými ulicemi na obhlídku města, které jsme si přejmenovali na město bran. Vedle nejmohutnější Bab el-Mansour stála za pozornost nedaleko autobusového nádraží stojící Bab el-Khemis a Bab el-Jedid na druhém konci mediny. Meknesská medina je také plná křivolakých uliček, nemá ale kouzlo té fésské. Jedno specifikum jsme v ní ale našli. Už když jsme jí procházeli včera večer, zaujalo nás v některých místech podivné klapání. Teď už jasně vidíme, že jde o dílny na výrobu barevných nití. Celou jednu uličku, říkejme jí niťová, lemují krámky s pestrými nitěmi. Občas se nějaká zašmodrchá, proplete s jinou, a to pak někdo přízi podél domu na několika metrech trpělivě rozmotává. V Meknes jsme si ještě dopřáli prohlídku zdejšího muzea Der Jamaï ■ (vstupné 10 Dh), v němž zaujmou spíše zdobené interiéry něž samotná skromná expozice, čítající koberce, keramiku, šperky a jiné předměty převážně z 19. a počátku 20. století. Druhou větší zastávku jsme udělali u mauzolea Moulaye Ismaila (vstup volný) – příjemné klidné místo s velkými zdobenými kašnami u vchodu.

Kolem půl dvanácté vyzvedáváme v hotelu batohy, informujeme se, zda do Rabatu jezdí vlaky i z městského vlakového nádraží a stopujeme taxíka. Na naší hlavní ulici je takový provoz, že se pořádně nedá ani přejít, přesto taxi zastavuje v opačném směru, nakládá nás a v pohodě se v tom šíleném provozu otáčí. Jede celkem bezpečně, i když ne zrovna předpisově. Ale co sejde na nějaké té červené. Nikde se moc nezdržuje a jsme na nádraží. Platíme příjemných 7 Dh a jdeme do nádražní haly. Vlaky odtud sice do Rabatu jezdí, ne však rychlíky a už vůbec ne ten, co má jet za necelou půlhodinu. Sakra, pojede z hlavního nádraží. To je to, které na mapce v LP není ani vyznačeno, pouze je tam šipka, kterým je směrem. Svižným tempem alespoň jdeme ve správném směru a snažíme se rychle stopnout dalšího taxíka. Všechny jsou plné a když už pomalu odepisujeme odjezd z Meknese v 12:21 a smiřujeme se, že tu budeme tvrdnout další dvě hodiny, zjevil se u nás prázdný taxík. Jeli jsme ještě nějakých pět minut (chtěl 10 Dh) a pak rychle jízdenky do druhé třídy a ve čtvrt už stojíme na perónu.

Cestování vlakem je v Maroku poněkud jiná liga než běžné drnčící, omšelé a vůbec mírně eklhaftní autobusy. Za asi 160 km dlouhou cestu platíme 65 Dh. Vlak je moderní, čistý a docela rychlý. Jen cena zde prodávané malé vody a sušenek nás poněkud zaskočila. Ale v tom úprku na vlak jsme nestihli nic koupit, a tak holt nezbývalo než vysolit požadovaných 16 Dh.

Za necelé dvě hodiny jsme v Rabatu ■■. Už první dojem naznačuje, že jsme v hlavním městě. Klesáme po bulváru s vysokými palmami. Kolem kamenné obchody, drahé kavárny, luxusní hotely. Nic pro nás – my jdeme mezi „lůzu“, do mediny. Tady už jsou hotely v jiné cenové kategorii. Jenže v prvním je obsazeno, ve druhém také. Hned vedle je další hotel – taky nemají volno. Teprve ve čtvrtém uspějeme, a tak moc neřešíme ani cenu ani kvalitu. Ostatně 120 Dh za pokoj s výhledem do dvorany hotelu celkem ujde. Procházíme hlavní ulicí mediny. Ta je oproti těm fésským a meknesským širší a světlejší. Před pobřežím Atlantiku zabočujeme do místní kasby ■■. Kdeže jsou ty hliněné v poušti. Tady je to opevněná změť malých uliček a zděných domků natřených dole světle modrou a nahoře bílou barvou. Samozřejmě u vstupu do kasby dotírá espéčko. Jeho průvodcovské nabídky ignorujeme a těch pár úzkých ulic na asi půlkilometru čtverečním si procházíme sami. Bohužel naše žaludky si zrovna tady řekly o oběd, a tak zkoušíme mleté maso v bagetě. Pán ho připravuje přímo před námi – na rozpálený plech nasype mleté maso, kydne do toho dvě vajíčka, propeče, nacpe do housky a je to. Z každé peněženky putuje 20 Dh a za to máme něco, co není zrovna gurmánským požitkem.

Přímořská kasba v Rabatu

Naši prohlídku pokračujeme u asi nejznámějšího místa, někdejší monumentální mešity, z níž zůstala jen obrovská Hassanova věž ■■. Jinak zbyla jen úhledně vyrovnaná torza sloupů a zbytky obvodových zdí. Hned vedle je mauzoleum Mohammeda V. ■■. Už před vchodem do areálu hlídá čestná stráž na koních, také u každého ze čtyř vchodů do budovy mauzolea stojí stráž a konečně i vevnitř stojí stráž s praporem v každém ze čtyř rohů. Pod krásně vyzdobeným stropem leží uprostřed místnosti naleštěná rakev (vstup volný).

Od mauzolea a Hassanovy věže míříme k asi dva kilometry vzdálené pevnosti, když tu najednou přiběhne ženská, co maluje henou, a hned chytá Petra za ruku a začíná na ni psát arabsky Petrovo jméno. Sápe se i na mě, ale já jsem ten drsnej a zlej, takže nemá šanci. I Peťa se snaží bránit ale marně. Když už se mu podařilo vysmýknout, okamžitě chtěla ta babizna peníze. „Nic jí nedávej“, volám na Petra, a ta přidrzlá osoba mi ještě ukazuje, abych byl zticha. Nepříjemnou situaci nakonec řeší Petr pěti dirhamy a henu okamžitě utírá papírovým kapesníkem. Teprve teď vidím nedaleko stojícího dopravního policistu. Vidět ho dřív, už ho volám na tu holku. Fuj, ta mi zvedla adrenalin.

Konečně jsme u pevnosti, ale máme smůlu, dnes se tu koná nějaký koncert a vstupné 100 Dh opravdu nehodláme platit. Poslední zastávkou má být královský palác. Jenže bočním vchodem nás tam nevpustí a když areál obejdeme k vchodu hlavnímu, je přesně šest a brána se zavírá. Vracíme se tedy do hotelu, když tu poprvé míjíme normální samoobsluhu, kde jsou u zboží cenovky. S radostí jdeme nakupovat, jenže úsměv rychle mizí, když ceny jsou u všeho vyšší, než jsme zvyklí ze stánků. U pokladny nakonec necháváme prázdný koš. Večer ještě chvíli procházíme medinu, jdeme do místní jednoduché restaurace na docela dobré špízy a každý si na trhu kupujeme na ochutnání jeden plod opuncie. Prodavač plod nejdříve ořízne po obvodu, sundá půlku slupky a párátkem napíchne červený vnitřek plodu. Ta kulička je sladká a šťavnatá, jen ty jadýrka by nemusela mít. Doprovodným efektem je to, že hrozně barví, a tak to vypadá. že jsme před cestou do města použili jasně rudou rtěnku. ...pokračování

Související kategorie