Djibouti 5

• 03.01.2010 20:09
• na_cestach

Neděle, 8.listopad 1992
Ještě stále nemáme auto. Včera večer jsme tedy taxíkem navštívili město za účelem ostříhání vlasů, také jsem chtěl zatelefonovat domů, co je nového.

Holičská "oficína" se třemi křesly a třemi indickými holiči je hned vedle "Mouchovy restaurace" (opravdu - Restaurant Moucha) a střídá se tu zákazník za zákazníkem. Samotná procedura trvá skoro půl hodiny a zahrnuje stříhání vlasů, ošetření vlasů jakousi vodičkou a jejich vysušení fénem, masáž pokožky na hlavě, ramenou i krku, kterou holič dělá rukama i masážním vibračním strojkem. Samozřejmě si pamatuje, jak byl zákazník před započetím učesán a přesně stejně ho tak upraví na konci. Je také samozřejmé, že na krku a za košilí stříhaného nezůstane snad ani jeden vlas. Řekl bych, že právě tady končí řemeslo a začíná umění, ani v nejmenším jsem nelitoval toho tisíce djiboutských franků, co to stálo. Před námi stříhali dva kluky po "legionářsku" - skoro vyholená hlava jako skinheads a nahoře prvotřídní ježek. Když na křeslo dosedl Mirek, začal Pepa holiči vysvětlovat, že si pán přeje být ostříhán, jako předchozí zákazník - reakce byla okamžitá a hlasitá... Než byl pak Mirek hotový, čekali jsme vedle "U Mouchů" a pili tamní špičkové koktejly, připravované na místě z čerstvého ovoce.

Na telefonování je třeba předem zakoupit kartu a z tlačítkového automatu se dovoláte kamkoliv na světě. Na druhý pokus mi to doma zvedli a bylo to slyšet perfektně, jako ze sousedního baráku. Až při tom jsem si uvědomil, že včera bylo bůhvíkolikáté výročí VŘSR, doma bylo zrovna po zabijačce.

Večerní Djibouti je stejně špinavé, jako ve dne. Malé děti žebrají o bakšiš stejně a jsou otravné, obchody jsou většinou otevřené, spousta pouličních obchodníků nabízí kde co. V podloubích domů je občas potřeba překročit někoho, kdo si tu ustlal na kusu hadru či lepenky, nejrůznější pobudové se o vás otírají a je potřeba si je držet od těla, někdy třeba i za cenu kopnutí (ruce většinou nemáte volné, musíte si je držet na kapse s peněženkou).

Úterý, 10.listopad 1992
Od včerejška plánovanému Bosasu předcházelo Burao, tam dva cestující, zpátky deset. Počasí nic moc, asi tak od úrovně Berbery bylo jen místy vidět na zem, postupně to přibývalo na osm osmin. Podle DME jsme na konci kopců začali klesat, ale pak jsme se museli kousek vrátit a dírou v mracích sklesat pod ně. Byly asi 400 až 500 metrů nad terénem, zakrátko jsme narazili na silnici z Berbery a tak jsme Burao vcelku pohodlně našli. K našemu překvapení tu měl Hagar jen dva cestující, prý mu Ismail (obsluhuje HF radio v "office" v Djibouti) řekl, že se poletí až v jednu. Čekali jsme asi půl hodiny, jestli přece jen někdo nepřijede a pozorovali skupiny orlů kroužících v rozpáleném vzduchu. Také jsme se s rozpaky a s obavami dívali, jak od rozvalin letištních budov k nám jede jeden z tanků, obsypán černochy a vířícími oblaky prachu. Hagar se jen směje a vysvětluje, že je musí občas projet, aby nezrezivěly, já si naopak myslím, že si dětinsky hraví černoši potřebují zajezdit, když se jim to podaří nastartovat. Jen doufám, že nebudeme muset být při tom, až si ti dětinové budou chtít z toho tanku zastřílet.
Byli jsme už asi tak na úrovni Berbery, když nám po rádiu vzkazovali od Moussy, že se máme vrátit přes Burao a Hargeisu. To jsme pochopitelně museli odmítnout, protože na to už jsme neměli palivo (na Burao a zpět se plní jen hlavní nádrže).

Bosaso, původně plánované na dvanáct, se pak odložilo s ohledem na přílet Iljušina 18, ve kterém měli být další cestující pro nás. Šli jsme proto vyčkávat domů, kolem druhé jsme přišli zpátky na letiště. "Osmnáctka" tu však ještě nebyla a tak jsme se rozhodli letět i tak. Sotva jsme však vykročili k letadlu, uviděli jsme zastavující se vrtule Iljušina na stojánce. Ačkoliv to ani v nejmenším nebylo naší vinou, cítili jsme přece jenom výčitky svědomí za ten skoro zbytečný ranní let. Proto jsme se rozhodli na další cestující počkat, i když už nás začal tlačit čas.

Odbavení letadla po africku

U letadla se začalo postupně shromažďovat přímo strašlivé množství zavazadel, ačkoliv cestujících mělo být pouze třináct. Somálci, kteří jsou zaměstnáni v Saudské Arábii, Jemenu, Spojených arabských emirátech, ale i v Evropě, se vracejí domů po mnoha měsících, někdy třeba i po roce. Za dobu zahraničního zaměstnání si domů vezou nejen vydělané peníze, ale i všelijaké spotřební zboží, oblečení, potraviny a další těžko identifikovatelné věci v objemných zavazadlech. Protože cesta po zemi je málo bezpečná, volí většina z nich cestu letadlem, i když to není zrovna nejlevnější (například letenka s naší společností do Bosasa přijde asi na 300 až 350 dolarů). Potom se nedivme, že cestující s sebou vozí všechno možné. Tak jsme třeba dnes při nakládání zjistili, že z jedné papírové krabice vytéká béžová nitrobarva. Nechali jsme ji vyložit a dát bokem, cestujícímu oznámili, že balíček už na palubu nesmí. Jak je u nich zvykem, černoch přikyvoval, usmíval se, ale v nestřeženém okamžiku krabici opět naložil, asi to byl místní majitel autoservisu, protože kromě toho ještě vezl řadu dalších autodílů. Vytáhli jsme krabici zpod sedadla a kapitán vytáhl zase toho černocha a chvíli to trvalo, než se nechal obměkčit a vzal ho zpátky na palubu.

Konečně nahazujeme, je 14:40 místního času a já přemýšlím, jak to všechno stihneme. Do Bosasa doletíme okolo páté hodiny, musíme vyložit cestující a tu spoustu bagáže, přečerpat z barelu palivo, naložit nové cestující (ještě ani nevíme, kolik jich bude) a rychle odstartovat zpátky. S ohledem na to, že západ slunce je něco před půl šestou, je toho ažaž.

"Eroplán" je pochopitelně plně naložený, vývážení je až na krajní zadní centráži, ještě štěstí, že jsme asi šedesátikilový balík s kabelem pro satelitní stanici naložili dopředu těsně za naše sedadla. Po startu to dost málo stoupá, musíme plný vzletový výkon držet trochu déle. Jakmile se v trupu obnovila "normální" cirkulace vzduchu, t.j. zezadu dopředu, cítíme čím dál tím víc pach nitroředidla. Napřed to vypadalo, že je to z pocákané podlahy od té béžové barvy, žádné větrání však nepomáhá. Asi 35 minut po startu, za neustálého větrání a při vědomí časového "presu" a potíží, co nás mohou očekávat v Bosasu, se kapitán rozhodne vrátit. Mezi černochy sedící francouzský lékař z Médicin du Monde se také tváří starostlivě a tak nám ulehčuje rozhodnutí. Jako důvod návratu uvádíme do radia "strong smell", jeden z pilotů Red Cross nám nezištně radí, abychom raději nekouřili, děkujeme za dobrou radu. Zároveň si uvědomujeme, co by se asi stalo, kdyby si některý z těch černých cestujících opravdu zapálil. Asi po hodině od startu přistáváme v Djibouti a mezi zavazadly objevíme další krabici, ze které tentokrát vytéká barva červená. V prvním okamžiku to vypadalo, že toho černocha kapitán zabije, pachatele však pouze hrubě uchopil pod krkem a několikerým zacloumáním vybil svoje vášně. Být takovýchto dní více, společnost by asi brzo zkrachovala.

Středa, 11.listopad 1992
Ráno (o půl desáté místo v osm) jsme letěli do toho Bosasa znovu, tentokrát bez problémů až na to, že pasová kontrola nepustila dva cestující, z nichž jeden byl Ali, spolumajitel Puntavie. Tento namyšlený pupkatý černoch z Bosasa se v domácím prostředí rád předváděl jako majitel letadla, se kterým jsme létali, přestože jsme se mu to snažili vyvracet. S oblibou také při "odbavení" cestujících v Bosasu udílel příkazy a pokyny a vůbec se tvářil důležitě, snažil se "velet" také nám. Není proto divu, že jsme měli zlomyslnou radost, když "pasováci" objevili, že jeho pas před několika dny ztratil platnost.

K našemu údivu na letišti v Bosasu probíhal čilý stavební ruch. Po dráze jezdil grejdr a další nákladní auta, dráha je prodlužována na délku - odhadujeme - asi 3500 metrů. Při té příležitosti vzal za své osamělý strom před prahem původní dráhy, který byl významným orientačním bodem. Netrvalo dlouho a o negativním vlivu toho, že tam už není, jsme pak měli možnost se přesvědčit.

Podaný letový plán z Djibouti (HFFF) do Hargeisy (HCMH)

Do Djibouti jsme se vrátili okolo půl třetí a po půlhodince jsme ještě letěli Hargeisa - Borama. Nebylo moc cestujících, tak Pepa nabídl svezení Halwě, ta sice přijala, ale většinu cesty prospala, byla asi utahaná jako kotě. Kdyby práci brala jako její předchůdkyně, nemohlo by se jí to stát. Po návratu jsme na letišti zaregistrovali řadu mimořádných opatření - bylo to kvůli výpravě francouzských turistů, kteří přiletěli B-747 a údajně to měli být veteráni z někdejší okupace francouzského Somálska. Vodili je z letadla přímo do hotelových autobusů a "pasováci" nosili do budovy krabice plné jejich pasů. Vjezd všech vozidel byl zastaven už u vjezdu do areálu letiště, před ním stála nekonečná fronta taxíků. Nebyl mi vůbec jasný důvod těchto přísných opatření, podle Pepova názoru se snad obávali incidentů mezi veterány a nějakými místními pamětníky.

Čtvrtek, 12.listopad 1992
Včera byl na palubě také lékař z francouzské nemocnice v Bosasu, který projevil zájem, zda by šlo z Djibouti do Bosasa převézt náklad léků, asi 1500 kg, které mají v noci přiletět s Air France. Pepa ho poslal telefonovat Moussovi a výsledkem je, že dnes od rána stojíme s demontovanými sedačkami a čekáme, až přivezou palety. První část nákladu (většinou menší krabice) jsme naložili asi o půl desáté, další až skoro v jedenáct. Samozřejmě, nebylo toho 1,5 tuny, očekávali jsme však velký náklad a tak jsem to pečlivě skládal (mechanici jeli na poštu do města) natolik dopředu, až jsem to přehnal a skoro dosáhl přední centráže. "Frantík" pak přišel a jenom zíral. Podle něj to bylo množství, které musí Cessna Caravan vézt natřikrát, nám zůstala ještě zadní třetina trupu prázdná. Na předních třech sedačkách seděl francouzský doktor a Ali, který si mezitím vyřídil svoje formality. Když už jsme chtěli nahazovat, objevil se na letišti Boeing 727 společnosti Ethiopian a museli jsme čekat, až vyloží chatt a některý z Aliho známých mu přinese tři svazečky.

Konečně startujeme, je 11:45. Jako naschvál, DME v naší cestovní hladině ukazuje pouhopouhých 142 knotů, což je úplně hrozné (letěli jsme nakonec více jak dvě a půl hodiny). Počasí bylo podivné, ještě dost daleko před Bosasem jsme museli sklesat do hladiny 60 pod vrstvu mraků, abychom to vůbec našli. Při průletu jsme si znovu prohlédli prodlouženou dráhu - nevypadá to zatím způsobile, v nové části jsou v jednom místě kameny velké jako hlavy. Grejdrem však srovnali i nepříjemnou "roletu" ke konci dráhy, která byla velice nepříjemná při dojezdu.

Přestože jsme agentovi včera říkali, že dnes bude pouze "medicinal cargo", čekalo nás tam pětadvacet cestujících. Po delším dohadování kapitán navrhl kompromis, že jich vezmeme deset a ať si sednou na zem, za svoje dolary to však považovali za málo komfortní. Tak jsme nakonec letěli s dvěma "frantíky" (kteří to vlastně všechno platili) a nějakou černoškou, kterou tam vnutil Ali mám dojem zadarmo. Předtím jsme ovšem museli místnímu namyšlenému agentovi slíbit, že zítra přiletíme, přestože je pátek, volný den.

Po cestě tam byly trochu potíže s přečerpáváním paliva (vždycky v závěru cesty tam přečerpáme část paliva z pravé nádrže do levé, abychom udělali "místo" pro doplnění z barelu). Přečerpávání fungovalo pouze v obráceném směru, tak jsme tentokrát plnili do levé nádrže. Také čistota při manipulaci s barelem a při plnění se mi tentokrát nelíbila, ale s tím se tu moc dělat nedá, leda snad častěji měnit palivové filtry, což samozřejmě kluci mechanici dělají. Aby nemuseli měnit filtry na obou stranách, čerpáme palivo z barelu v Bosasu vždycky jen do pravé nádrže. Cesta zpět byla rychlejší, bez čtyř minut dvě hodiny.

Letiště Borama

Pátek, 13.listopad 1992
Pátek třináctého - no, nic se v podstatě nestalo. Jenom kluci ráno objevili, že závada v přečerpávání je v nefungujícím palivovém čerpadle PCR, které se proto muselo vyměnit. Některé hlasy sice namítaly, že v nehorším by se dalo letět i bez toho čerpadla, ty však nebyly rozhodující.

Opět to proti větru nechtělo skoro letět, tentokrát však ani zpátky. Když jsme plnili v Bosasu, přiletěl Beechcraft 200, udělal zatáčku nad letištěm a protože to foukalo od moře (jako ostatně vždycky), nasadil na přistání na tu nepoužívanou, krátkou a zrušenou dráhu. Na okruhu musel obletět ten kopec vedle letiště, trochu mi při pohledu na něj vstávaly hlasy na hlavě. Taky si musel trochu zareversovat a jak jsem si později všiml, na vrtulích to je znát (při reversu vrtule obvykle nasaje písek a kamínky ze země).

Večer se u nás stavili Poláci, přinesli zpět peníze, které jsme jim minulý týden dali, aby nám jejich kolegové z Iljušina 18 společnosti Polnippon přivezli z Dubaje kamery a foťáky. Kolegové však usoudili, že to je "na kšeft", tak si hned chtěli "přirazit" čtyřicet procent. Jak se vyjádřil Marek Sadowski - jedním rázem přijde člověk o jedenáct kamarádů (posádka Il-18 čítá 11 lidí)... Tak, foťák nebude. Byl u nás zrovna na večeři legionář Robert, narodil se mu (tedy jeho etiopské družce) syn.

Související kategorie