Ne, prosím, nevstávejte od počítače a nehledejte atlas světa. Proč? Bájné himalájské údolí Shangri-La na žádné mapě nenaleznete, byť by byla sebepodrobnější. Ale kde tedy Shangri-La leží? Pro někoho je to údolí Mustang v Nepálu, pro jiného to jsou zalesněná údolí indického svazového státu Arunchal Pradesh. Nebo to jsou těžko přístupné oblasti Sikkimu, či snad Tibetu před tím, než jej znásilnili čínští komunisté? Možná, ale pro mě (a jistě i mnoho dalších cestovatelů) je to Ladakh.
Severozápadní část Indie tvoří svazový stát Jammu&Kašmír, ve sdělovacích prostředcích po celém světě "proslulý" násilnostmi, páchanými muslimskými separatisty, a nekončícími spory mezi Indií a Pákistánem o pohraniční oblast, o níž obě země tvrdí, že patří jim. Je to však i jiný svět, vysoko v Himalájích se rozkládá náhorní plošina Ladakh, buddhistická oáza klidu a míru. Právě díky své odlehlosti si Ladakh zachoval kulturní svébytnost, danou velkým množstvím gomp, buddhistických lámaserií, klášterů, ve kterých se uchovává tisíciletá moudrost tibetských lámů.
Zájemce o návštěvu Lehu, hlavního města Ladakhu, si může vybrat buď cestu po zemi (vzhledem ke klimatickým podmínkám pouze od července do konce září), nebo letadlem. Na tom by nebylo nic zvláštního, pomineme-li velkou nadmořskou výšku. Jenže silnice z kašmírského Srinagaru vede přes Kargil v těsné blízkosti pákistánské hranice a je častým cílem ostřelování pákistánskou artilerií a tudíž není místem, kde je pro cizince zdrávo. Navíc ani Srinagar nepatří vzhledem k násilí páchanému muslimskou gerilou k místům, kam by cizinec chtěl jet. Další cesta do Lehu vede z Manali v Himachal Pradeshi, a cestovatel si může zvolit buď autobus nebo jeep. Nehrozí sice ostřelování, ale dvoudenní, 485km dlouhá cesta, skrývá jiné úskalí. Silnice překonává vysokohorské sedlo Taglang La (5328m). Velká nadmořská výška může způsobit vysokohorskou nemoc, která může končit až smrtí, a noční přestávka je ve výšce kolem 4000m.
A tak pravděpodobně nejschůdnějším prostředkem se jeví letadlo. Linek do Lehu není mnoho. Z/do Delhi, Srinagaru nebo Chandigarhu. Byť v Indii již delší dobu nemá Indian Airlines monopol na vnitrostátní dopravu, linka do Lehu je výjimkou. Žádná jiná společnost, než Indian Airlines resp. dceřinná společnost Alliance Air, nemá povolení lety do Lehu provozovat. Za to se ale Indian Airlines zavázala, že bude linky provozovat celoročně, letadlo je tak za dlouhé zimy, kdy jsou vysokohorská sedla zapadaná sněhem, jediným spojením s okolním světem. Zní to sice hezky, ale realita je trochu odlišná. Mrazy sice jsou v Ladakhu veliké (teploty až -35 stupňů jsou normální), ale sněhu není zase tolik. Ladacká náhorní plošina a tím i Leh leží v sevření dvou vysokohorských hřebenů, na severu masívem Karakoramu, který je pokračováním Hindukúše a na jihu Zanskarským masivem, který je součástí Himalájí. Mraky přinášející srážky jsou horskými hřebeny zadrženy. I přesto jsou lety často kvůli klimatickým podmínkám zrušeny. Letadlo prostě nad horami nemůže pokaždé "píchnout" mraky a v Lehu přistát, přístrojové vybavení letiště je navíc téměř nulové. A i na to málo není zrovna spolehnutí vzhledem k častým výpadkům proudu. Linka z Delhi startuje brzy ráno a to pouze tehdy, pokud meteorologové zaručují, že stroj z Lehu také odletí. Velká nadmořská výška letiště 3600m je dalším omezením. Výkon proudových motorů s nadmořskou výškou klesá, v létě (které je v Ladakhu suché a horké) je dále snížen vysokou teplotou. To vede k tomu, že linky z Lehu mohou být knihovány pouze na 75 % kapacity letadla. Sehnat potvrzené místo na zpáteční cestu, to je terno...
To všechno jsem věděl, když jsem v půl čtvrté ráno čekal v Delhi na autobus, který mě měl dopravit na vnitrostátní terminál letiště Indira Gandhi International. Odlet linky do Lehu byl v 0600, ale informační tabule oznamovala, že předpokládaný čas odletu je až v 0900. "Počasí", napadlo mě okamžitě, ale slečna na odbavovací přepážce mě vyvedla z omylu: "Mechanická závada na letadle". Konečně v 1000 sedím ve stařičkém Boeingu B737-200 společnosti Alliance Air. Kapitán se omlouvá za zpoždění, způsobené závadou na hydraulice. Technici prý ale vše uvedli do perfektního stavu. Nezbývá mi, než mu věřit, jde přece také o jeho kosti, ale i tak se mi nějak vybavují vzpomínky na dlouhou řadu "sedmsettřicetsedmiček", které již Indian Airlines / Alliance Air "rozštípaly", poslední v červnu 2000 při přistání v Patně (ale to bylo mizerné počasí)... Krátce po startu z Delhi je pod námi "deka" mraků, z pohledu na Himaláje nebude nic. Po hodině letu začínáme klesat, Boeing se vyloupl z mraků, horské vrcholy nejsou moc hluboko pod námi. Dohlednost je ale velká, přiblížení by tedy nemělo být problém. Když letadlo sklesává dlouho nad Londýnem nebo Paříží, je mi jasné proč. Zde naše dlouhé klesavé kroužení není způsobeno hustotou letového provozu, ale horskými hřebeny. Piloti se prostě mezi ně musí trefit. Objevuje se řeka Indus a najednou jsou hory po obou stranách letadla. Tak to je tedy něco! Piloti nejsou "žádná béčka", společnost na tyto linky nasazuje své špičky. Zde jde opravdu o krk a v případě chyby není ani čas ani místo na nápravu. Vlastní přiblížení na přistání má ke standardním postupům hodně daleko, spíše mi to připomíná moje snahy o přistání v simulátoru na PC. Ale najednou jsme na zemi. Vedle dráhy se objevují "úly" s Migy. Realita pákistánské hranice je příliš blízko. Na stojánce vedle nás stojí dva Antonovy AN-32 indického letectva. Na fotoaparát však není možno ani pomyslet, vojáci se samopaly vytvářejí okamžitě kolem Boeingu kruh a směrují cestující do přistaveného autobusu... Letiště Leh je velikou leteckou základnou, ze které operují stíhací Migy, bitevní a průzkumné vrtulníky a transportní Antonovy. K mému překvapení má dráha značný sklon. Výkonné Migy jsem viděl startovat v obou směrech, Boeingy a Antonovy pouze "z kopce". Aby byl start ještě zajímavější, těsně za drahou ve směru "z kopce" se zvedá pahorek, vysoký zhruba jako Říp, na kterém stojí gompa Spituk. Místní lámové se nenechají v meditaci vyrušit, ani když jim těsně nad hlavami burácí startující Mig. Po pravdě řečeno, letadla mám moc rád, ale ve fantastické atmosféře lámaserie mě hluk leteckých motorů vadil. Během následujících dní v Ladakhu jsem po ránu zkoumal oblohu, vidina zpáteční cesty na jeepu mě zrovna nelákala. Pozoroval jsem přitom přistávající Boeingy, jak se "trefují" mezi horské hřebeny. Studium mapy mi leccos osvětlilo. Zanskarský masiv dosahuje výšky až 6100m (vrchol Stok Kangri) zhruba 20km od letiště. V den mého odletu je obloha jako vymetená, jeep tedy nebude. Ještě nikde na světě jsem neabsolvoval tak přísnou kontrolu, jako v Lehu. Nejprve vojenská kontrola letenky při vstupu do terminálu, vojáci organizující frontu před prvním rentgenem, další rentgen a osobní prohlídka před vstupem do vlastní odletové čekárny (při které jsou cestujícím odebrány všechny baterie, které vojáci objeví), pozitivní identifikace zavazadel, další osobní kontrola před nástupem do autobusu a konečně poslední osobní kontrola, tentokrát přímo pod letadlem. Armáda se tak snaží snížit riziko únosu nebo teroristického útoku na minimum. Osobní kontrole se pod letadlem musel podrobit i kapitán, který dohlížel na tankování. Konečně rolujeme na start, následuje povolení ke vstupu na dráhu a "take-off clearance". Motory jdou na plný výkon, ale piloti drží Boeing stále na brzdách. Konečně se rozjíždíme, "z kopce". "Sedmsettřicetsedmičky", i ty starší, se většinou zvedají dost rychle, ale této se zřejmě vzhledem k velké nadmořské výšce moc nechce. Rychlost VR, konečně se přední podvozková noha zvedá, než se odlepí i hlavní podvozek, trvá to na můj vkus ještě dost dlouho. Piloti okamžitě v pár metrech nasazují na pravou zatáčku, míjíme pahorek s gompou a stoupáme, pomalu... Před přídí i po obou stranách jsou hory. "Jestli nám odejde motor, tak je to konečná", problesklo mi hlavou, ale zároveň mě uchvacuje pohled na blízké hory. Jak se tady asi zvedá výkonnější Airbus A320, který občas Leh také nalétává? Konečně jsme nabrali výšku, nestoupáme však vysoko, protože náš cíl, Chandigarh, leží nedaleko na úpatí Himalájí. Je to fantastický vyhlídkový let, pod Boeingem ubíhá ledovcový splaz, v té horské pustině snad může přežít jen Yetti. Vysokohorský skalní masív přechází do zelených kopců Himachal Pradeshe a po chvilce přistáváme v Chandigarhu. Po pojížděčce vedle nás roluje bombardovací Canberra, stroj, který se také nevidí každý den. Otočení na stojánce a již stojím v pravém indickém vedru. Boeing zůstává v Chandigarhu jen pár minut, dotankovat, vyložit, naložit a znovu na start. Letoun se vrací zpět do Lehu, odkud bude pokračovat do Delhi.
Co říci na závěr. Let do a z Shangri-La byl zážitek, na který se nezapomíná.
Nebyly vloženy žádné komentáře.
Copyright © 1999-2024 planes.cz | Redakční systém