Oděsa

• 28.05.2006 02:00
• na_cestach

Pokud se pohybujete v nějakém odborném prostředí, máte občas informace dřív než ostatní. Již několik let se u Českých aerolinií hovořilo o zavedení další destinace na Ukrajině. Teprve letos idea dostala konkrétnější podobu a tak jsem se dozvěděl, že ČSA bude nalétávat ukrajinské město Oděsu. Z Prahy se do Oděsy létalo pravidelně pouze jednou, v létě 1996 (každý čtvrtek). Spojení zajišťovala místní společnost Una Air Odessa letounem Jak 40. Linka ovšem měla jepičí život a sama letecká společnost následně zkrachovala. Informaci o letech ČSA jsem nejdříve nevěnoval dost pozornosti, vzal jsem ji jako fakt a tím to prozatím skončilo.

Vše znovu začalo jeden večer na diskusním fóru planes.cz, kdy se dva účastníci fóra dohadovali, kam bude směřovat jejich další letecká cesta. Já se do toho vložil, že je to přece jasné, že to bude Oděsa. Samozřejmě první linkou. Bude se tam lítat přímo z Prahy s ČSA a hlavně na Ukrajinu nepotřebujeme jako občané Evropské unie vízum. Víza byla zrušena minulý rok. Tato moje hláška tak trochu zapadla, nicméně když jsem asi za týden přišel za Jiřinou, sdělila mi, že o tomto uvažuje už delší dobu a že akci bude potřeba realizovat. Vytipoval se okruh lidí, který měl možnost této akce se zúčastnit, a začalo se uvažovat, jak se tato cesta podnikne. Navíc jsme již věděli, že ukrajinská letecká společnost Aerosvit některé lety po Ukrajině nelétá vlastními Boeingy 737, ale že si porůznu půjčuje různá letadla od lokálních společností. Mezi Kyjevem a Oděsou to bylo letadlo An 24. Pravda, v rezervačních systémech se tato informace krapánek lišila, na jednu konkrétní linku od Boeingu 737 přes Tu 134 po An 24 a jako perlička EQV, což znamenalo, že danou linku může v postatě letět cokoliv.

Následně vznikl plán a bylo stanoveno, že se poletí první linkou ČSA do Oděsy a po prohlídce města a přespání se budeme snažit dostat nějakou linkou Aerosvitu do Kyjeva a poté zpět do Prahy přímo s ČSA. Proběhly nutné kroky, například zařízení letenek na ČSA a žádosti o letenky na lety letecké společnosti Aerosvit. Zde se tato akce setkala s pochopením a tak i tímto děkuji pražskému zastoupení za vstřícnost při zařízení letenek a paní Kristýně S. za jejich vystavení.

Vzletová a přistávací dráha v Oděse

První linka Českých aerolinii do Oděsy byla plánována na 1. dubna, na apríla, a tak jsme se všichni sešli na ruzyňském letišti. Pravda, ten den proběhlo několik žertíčků vzešlých z našich řad, ale ani toto nám nezabránilo nalodit se na palubu Boeingu 737-500 OK-CGK Českých aerolinií. Po přivítání letuška oznámila palubním rozhlasem všem cestujícím, že letí první linkou ČSA do Oděsy. Startujeme krásného slunného dne 1.4.2006 v 11:47 z dráhy 24. Po startu točíme klasicky na Vožici, následuje Brno, česko-slovenská hranice, přelet Slovenska a Košic, vstup nad Ukrajinu, Ivano-Frankovsk, přelet Moldávie a opět Ukrajina. Po nastoupání do letové hladiny stevardka opět ohlásila, že toto je první let ČSA do Oděsy a při této příležitosti jsou všichni cestující (včetně těch v ekonomické třídě) zváni na skleničku sektu. Vychutnáváme si šumivé víno, kocháme se krajinou pod námi a čas si krátíme povídáním o tom, co nás čeká na Ukrajině. Dostáváme jídlo a tak čas v letadle utíká docela rychle. Ještě nad Moldávii začínáme klesat a již se blížíme k městu Oděsa. Přilétáme od severozápadu, přelétáme průmyslovou část města, silně připomínající Vítkovické železárny v Ostravě, a během chvilky i přístav, jeden z největších na Černém moři. Po levé zatáčce nad mořem se usazujeme v kurzu dráhy 03 oděského letiště. Přelétáváme ještě nějaké předměstí, soudě podle baráčků, a docela velký hřbitov. Odhadem tak kilometr dlouhý. Přistáváme ve 14:30 místního času po hodině a 43 minutách letu. Pomalu pojíždíme na naší stojánku, neboť pojížděčky nejsou zrovna v nejlepším stavu. Stojíme v podstatě přímo u letištního terminálu. Přijíždějí schůdky a cestující začínají pomalu vystupovat do přistaveného autobusu. Loučíme se s posádkou a vystupujeme z letadla.

Výstup cestujících z prvního letu do Oděsy

Jelikož jsme příznivci stránek planes.cz a navíc skoro všichni spotteři, vytahujeme foťáky a začínáme fotit. Oděsa, respektive zaměstnanci letiště, nás vítají stylovým řevem. Ano, čtete dobře. Řevem. Ihned pod letadlem na nás zaměstnanci křičí, že se zde nesmí fotit. Snažíme se toho ulovit co nejvíce a pak spěšně nastupujeme do vrzajícího a dveře nedovírajícího letištního autobusu. Pozorujeme množství letadel Jak 40, Jak 42, An 2, An 12, An 24, An 26, zpravidla neidentifikovatelných společností. Něco rozeznáváme, třeba B 737-500 Ukrainian Airlines, Fokker 50 Air Baltic, Jaky 40 dnes již zkrachovalé společnosti Odessa Airlines, Tu 134 Južnaja v barvách také již zkrachovalé společnosti Air Ukraine, Jaky 42 společnosti Tavria MAK, nicméně každý Jak 42 je jiný, jak se hezký říká každý pes, jiná ves. Jeden ještě v barvách Aurela, druhý v ex barvách Uzbekistan atd.

ČSA na ploše letiště v Oděse

Jedeme těch dvacet metrů k hale, vystupujeme z busu a jdeme do terminálu. Vyplňujeme přistávací karty a jdeme k pasové kontrole. Vše probíhá docela v pohodě a čekáme na sebe u výdeje zavazadel. To, že jsou všude na letištích psíci celníků nebo jiných složek, to je věc všeobecně známá i laikům, ovšem zde místní kokršpaněl nečuchal ke kufrům někde bokem, ale po jezdících kufrech přímo skákal v příletové hale před očima všech cestujících. Docela by mě zajímalo, jestli psík někdy při tom vykonal potřebu a jaká byla případně následná reakce cestujícího J. Celníci naši skupinku absolutně nechápou, přijde jim zřejmě neobvyklé, že někdo přijede na Ukrajinu jen tak s batůžkem na zádech. Ale co potřebujete na dva dny. V podstatě nic, pokud nejedete služebně a nemusíte řešit, jak se obléknout. Jsme v podstatě odstaveni a naše batůžky bez pardonu putují do rentgenu a naše skupinka musí projít detekčním rámem tak jako při odletu. Hned vedle jeden pán táhl kufr loďák, ale ten do rentgenu nemusí. Otvíráme klasické dveře o rozměru 60 cm a dostáváme se do příletové a zároveň odletové haly.

Veřejná část příletové a odletové haly

Okamžitě jsme odchytáváni místními taxikáři s nabídkou odvozu do města. Prodrali jsme se k výměně peněz. Po hale pajdá pes – bezdomovec, nikdo se k němu nehlásí a hlavně nikomu nevadí, že si pak lehne uprostřed haly. Před halou je psů podstatně více. Dýchlo na nás ovzduší známé před třiceti lety. Letiště omšelé, hlavně by potřebovalo kompletní rekonstrukci. Ale upřímně řečeno, kolik letišť v bývalém Sovětském svazu je po modernizaci? Pár těch nejhlavnějších. Odjíždíme za dalšími zážitky do města.

Letiště Oděsa

Druhý den se necháváme odvézt na letiště a čekáme na začátek odbavení linky Aerosvitu do Kyjeva. To, že to nebude letadlo Aerosvitu, je nám v postatě jasné, i slečna od Aerosvitu nám den předtím řekla, že letadlo má kapacitu 40 míst, a to Boeing 737 nemá. Jelikož držíme v ruce stand by letenky, tak zatím ještě není vůbec jasné, jestli poletíme. Let je navíc překnihován. Začínají se trousit i ostatní cestující. Rozhlas všechny vyzval, aby se nechali odbavit. Odbavení není klasické jako na spoustě letišť. Nejprve procházíme opět 60cm širokými dveřmi a následuje bezpečnostní kontrola včetně kontroly a orazítkování letenky. U nás včetně kontroly pasů a imigrační karty. Jdeme na check-in. Slečna od Aerosvitu už o nás ví, bere si naše letenky a nechává nás čekat, neboť letadlo je plně knihováno.

Informační tabule o letech

Jelikož noc pro nás byla z jistých důvodů hodně krátká, tak zatím ani moc nevnímáme cvrkot kolem sebe. Jediné, co jsme schopni udělat, je před koncem odbavení spočítat počet cestujících, co čeká na odlet. Tak nám vyšlo, že asi poletíme, neboť v odletovém východu 40 cestujících nebylo. Opravdu po osmé hodině dostáváme palubní vstupenky a dokonce i s místy pohromadě. Palubní vstupenky jsou ručně psané, neboť letiště Oděsa zatím nedisponuje počítačovým odbavovacím systémem. Vše se zde dělá ručně. Pomalu se suneme mezi ostatními do opět rozhrkaného autobusu. Podle dveří mám podezření, že tento bus nás již vezl včera při příletu. Tentokrát je to lepší, neboť jedeme skoro přes celé letiště a tak opět studujeme, co tu stojí za letadla. Kromě B 737-500 Ukrainian Airlines jsou tu stejná jako včera, a tak usuzujeme, že spousta letounů už má svoje za sebou a nelétá, což je znát i podle jejich vzhledu a někdy i odmontovaných motorů. Na poslední stojánce stojí modro-růžový An 24 společnosti South Airlines registrace UR-SLI, rok výroby 1970. U letadla je dokonce i pohyb a tak je nad slunce jasné, že je to náš Antonov. Naše partička je nadšena. Někteří poletí tímto typem letadla poprvé v životě. Bez zábran začínáme fotit a tak to i zaměstnanci vzdávají a dokonce nám pak i udělají skupinové foto (foto collectivo). Pozemní obsluha letadla chodí v maskáčích a navíc nikdo nemá reflexní vestu. Tahle vymoženost k nim ještě asi ze Západu nedorazila. Posádka letadla je taky v podstatě bez uniforem. Letušky uniformy mají, ale tím veškeré uniformní oblečení končí. Jak jsme pak zjistili, jeden z pilotů letěl v teplákách. Není nad domácí tatíkovský oděv. Ještě před letadlem jsme svědky docela kuriózní situace, když jeden z cestujících vytáhne mobilní telefon, vytočí nějaké číslo a začne po telefonu dávat „čočku“ asi kamarádovi. „Co jsi mně to koupil za letenku? Víš, co letí za letadlo? Letí Antonov 24! Čím mě to tam posíláš?! To si ještě vyřídíme!!“ Docela naštvaně křičí a jelikož někteří z nás ještě znají ruštinu, tak tomu rozumíme. Kdyby chudák tušil, že někteří se harcují tisíce kilometrů, jen aby měli možnost svézt se v An 24!

Ranní pohled na letištní budovu v Oděse

Nastupujeme do letadla, usedáme do svých křesel a pomalu se připoutáváme a pozorujeme cvrkot v letadle. Letušky jsou v pohodě, jedna postarší paní neidentifikovatelného věku hrající si podle délky sukně na osmnáctiletou slečnu a mladá blonďatá kočička. Zjišťujeme, že fotit nebude možné, protože okénka jsou velice špinavá. Škoda. Letadlo nahazuje motory a v 08:38 vyjíždíme ze stojánky. Pomalu pojíždíme na dráhu 34 a po dráze se vracíme na její práh. Pilot dvakrát zkouší na plný výkon motory a tak to vypadá, že se dvakrát pokoušíme o start. Otáčíme se a čekáme na povolení ke vzletu. Konečně jdou motory opět na plný výkon a tak tedy definitivně startujeme. Všichni jsme nadšeni a všechno důkladně pozorujeme. V 08:43 se Antonov odlepil od dráhy 34, zatáhl podvozek a začal stoupat. Dívám se na propadající se město. An 24 není zrovna letadlo, které stoupá do letové hladiny rychle, a tak se do výšky 5 000 m hrabeme 25 minut. Česká spotterská skupinka je nadšena a posádka z nás taky. Obdivují, že někdo se dokáže vypravit zaletět si Antonovem. K nám se chovají velice pěkně, Roman se dokonce zeptal na možnost navštívit pilotní kabinu. Dlouho se nic neděje a tak to vypadá, že nedostaneme žádné občerstvení. Poslední dvě řady jsou business class. Rozdíl je v tom, že v businessu jsou dvě řady sedadel, jedna řada je proti směru letu a uprostřed je pevný stůl. Po půlhodině letu se začíná obsluhovat. Nejprve v business class, ale tam je hned hotovo, protože kromě jednoho člověka všichni spí. Pak se dostává i na nás. Servis spočívá v podání studeného balíčku po vzoru západních leteckých společností. Obsah nás mile překvapil. Sladká buchta, směs rozinek a sladkých oříšků, pomerančový juice a ještě jedna sladká tyčinka. Baštíme a vychutnáváme si průběh letu. Další zážitek nastal při servisu teplých nápojů. Nejprve je všem rozdána bud instantní káva Nescafé v malém pytlíčku nebo porcovaný čaj a již přichází stevardka s konvicí s horkou vodou. Ano, s jednou velkou konvicí a z té rozlévá horkou vodu.

Luxusní konvice letu Oděsa - Kyjev

To ještě netuším, jak to opravdu je. Ale zjišťuji to vzápětí, kdy se vydávám na toaletu (ta vypadá přesně stejně jako v motoráku flamendr na Kladno, který jezdí jako poslední po půlnoci). Opatrně nahlížím do bufetu k letuškám. Jejich království je v zadní části letadla v zadním bagážovém prostoru. Přesně tak. V jednom rohu je pohozená náhradní pneumatika, v druhém zavazadla cestujících a všemu kraluje připevněný stůl, na kterém je plotýnkový vařič s již zmíněnou konvicí. Kromě konvice je vše samozřejmě přivařeno, aby nedošlo k nedovolenému pohybu. Let pomalu plyne a již pomalu začínáme klesat na letiště Borispol / Borispyl v Kyjevě. Stevardky vyberou poslední kelímky a dojedené balíčky a již jsme na finále dráhy 36L. Pomalu klesáme, občas vletíme do nějakého toho mraku a přesně v 09:54 hladce přistáváme. Opouštíme dráhu a já se opět začínám dívat po letadlech. Hned jsem nadšen. Indian Navy s vojenskou verzí IL 18 se v Evropě jen tak nevidí. Ne že bych tento letoun nikdy neviděl, ale přece jenom v Evropě je raritou. Na vojenskou základnu Indian Navy v Goa je to poněkud dál než do Kyjeva. Ale i tam občas jezdím. Docela rychle pojíždíme, před stojánkou vypínáme motory a na stojánku nás dotlačí push-back. Necháváme vystoupit všechny cestující, aby byla šance si ještě vyfotit prázdné letadlo, a pomalu se loučíme. Opět jsme nahnáni do autobusu, ale tentokrát je bus podstatně luxusnější a z reproduktoru vyhrává podle mne nejnovější ukrajinský šlágr o šťastném životě na Ukrajině.

UR-SLI za letu do Kyjeva

Na vedlejší stojánce stojí Tu 134 UR-BZY společnosti South Airlines. Tento letoun je zajímavý tím, že létal u slovenské společnosti Air Transport Europe jako OM-GAT. I já jím před léty letěl. Bus nás veze do vnitrostátního terminálu a naše skupinka pomalu vychází ven. Na mezinárodní terminál je to dvě minuty svižné chůze, a tak se přesunujeme pěšmo. Tentokrát tu chybějí potulní hafíci, ale ty plně nahrazují pro změnu kočky. Ze srandy se snažím s nějakou paní vyjednávat, za kolik prodává ty kočky. Posléze paní vidím na check-inu linky do New Yorku. Paní nechápala. K prvnímu rozdělení naší skupinky (bandy) došlo již v Oděse, kdy část výpravy letěla do Prahy druhým letem s OK-DGL. Bylo super, že hned druhý let byl operován s pomalovaným Boeingem. V Kyjevě se opět drobíme a dva letíme domů Aerosvitem a zbývající část výpravy s ČSA. Na pár hodin se loučíme a naše skupina odchází na check-in linky VV 209 do Prahy. Zde jsem okamžitě vyhozen pro údajnou neplatnost letenky. Marně se snažím vysvětlit, že letenka platí. Nakonec rezignuji a odcházím na ticketing Aerosvitu nechat si dát do letenky sticker. Paní nechápe, proč ji otravuji a tak jí objasním situaci. Paní to komentuje, že na odbavení tomu nerozumí. Vracím se a dostávám palubní vstupenku. Přes pasovou kontrolu přejdu hladce, ale ihned mě zastavuje celní kontrola s dotazem, kolik mám u sebe peněz. Po pravdě odpovídám, že mám par dolarů. Větší zájem je však, jestli mám u sebe nějaká eura. Ty opravdu nemám a paní celnici vysvětluji, že eura používám akorát tak na chatě, když tam jdu na pivo nebo na nákup. Nechápu, že v dnešní éře kreditních karet ještě někoho baví zpovídat lidi na téma cash peníze, ale na jednu stranu to chápu. Jdu do Duty Free Shopu a zde ještě zakupuji bílé víno, bohužel ne ukrajinské ale gruzínské, a místní vodku. Nastává čas nástupu k letu do Prahy.

Na lince do Prahy letí Boeing 737-500 UR-VVB. Toto letadlo vypadá i uvnitř civilizovaně a tak se usazujeme na svoje sedadla, nejprve si prohlížíme palubní časopis a kolega se ještě snaží fotit místní provoz v Kyjevě. Startujeme ve 12:50 z dráhy 36R. Následuje opět nastoupání do letové hladiny, rozdání občerstvení. Tentokrát jsou to dvě plněné housky, ale velice chutné, neboť jedna z nich obsahuje plátek lososa a to je věc, kterou já můžu. Ještě si dávám bílé vínečko a následně totálně usínám a let si nepamatuji. Budí mě kolega se slovy „Hele Praděd“. Ne, nejednalo o jeden čas vyhlášenou lihovinu, ale jedno pohoří na Moravě. To již začínáme klesat ku Praze a v 13:36 ladně přistáváme na dráze 24 - po jedné hodině a 46 minutách letu. Ještě čekáme do odpoledne na přílet zbývající části výpravy. Náš výlet skončil a na památku máme od kamaráda fotograficky zdokumentovaná naše přistání na pražském letišti. Jsem moc rád, že jsem měl šanci se alespoň na pár hodin vrátit tak o 30 let dozadu. Ještě teď se mně chce zvolat, že to byl luxusní Adventure !

Související kategorie