Jak málem nebyli „Flying Bulls“…

• 17.08.2011 21:00
• historie

V titulku mám samozřejmě na mysli českou akrobatickou skupinu, která je známá v celém leteckém světě.

Všechno má svoji historii a historie téhle party začala kdysi v roce 1961, kdy Jirka Tlustý a Božek Struž začali „akrobatit“ ve dvojce. To bylo na letišti Chrudim, kde ještě existovala Letecká škola pod vedením Jaroslava Kohoutka, který byl zároveň náčelníkem Krajského aeroklubu. Další dvojku zároveň létal Tonda Klimenda s Láďou Bezákem, jenom trošku „měkčeji“. Jak Klimenda, tak Bezák byli vynikající sóloví akrobati, ale ve skupině se zřejmě nějak nemohli dohodnout, kdo bude „velet“. A jak se zdá, náčelník Kohoutek velice rozumně rozhodl: „Budete lítat ve čtyřce, ať se něco naučíte, a skupinu bude vodit Tlustý“. To ovšem bylo v rámci Chrudimi. Reprezentace ve světě byla ovšem záležitost jiná. V té době v republice létaly, myslím, čtyři čtyřčlenné skupiny a bylo třeba rozhodnout, kdo bude „zářit“ na světovém nebi. Náčelníkem Ústředního aeroklubu byl tehdy bývalý frontový pilot P. Kocfelda, který správně rozhodl, že všechny skupiny se „utkají“ na jakémsi „championátu“ a ukážou, co umí. Všechny skupiny byly dobré, ale létaly v podstatě velice vlažně – zatáčky doleva, zatáčky doprava, trošku nahoru, trošku dolů. Tlustý ale svoji partu připravil a ukázali na tu dobu razantní program – souvraty a přemety. Vyhráli a o reprezentaci bylo rozhodnuto.

zleva - B. Struž, A. Klimenda, J. Tlustý, L. Bezák

Na prvním vystoupení byli v Rakousku a zazářili. Ale také viděli něco nového a zírali. Rusové tam předváděli zrcadlový let. Božek Struž se nechal slyšet se svým typickým: „To nic není, to umíme taky a ještě poletíme mezi nima“. A svůj první zrcadlový let předvedli veřejnosti na leteckém dni v Podhořanech v roce 1963. A „zrcadlo“ létali tak, že občas přistáli a oba měli směrové kýlové plochy odřené od „láskyplných doteků“.

Hlavou dolů nad Tatrami

Ale abychom se dostali k podstatě tohoto článku. Skupina začala jako „Chrudimská čtyřka“, což neznělo světově a hlavně to bylo téměř nepřeložitelné. Zkusili „Box Trenér“, což sice znělo, ale klukům na světových letištích to přinášelo nemalé problémy, když byli dotazováni, jak jsou na tom s tím vyučováním boxu. Vznikl tedy „Sky Box“, který světu mohl ukázat, co čeští piloti a české eroplány umějí. Bylo by na další a delší povídání, proč to nešlo. Typické socialistické peklo: Buď nejsou mašiny nebo není vízum nebo není povolení. Ale hlavně Lucifer v cele Ústředního výboru Svazarmu r o z h o d o v a l.

Kluci lítali na Moravanem přestavěných Z226, kde byl eliminován přední cockpit a na standardní Walter Minor 6 dali tehdejší vynález – automaticky stavitelnou vrtuli. O eroplány se perfektně staral Pepa Peřina. Jak známo, karburátorový motor dlouho na zádech nevrčí a různá „géčka“ nesnáší taky dvakrát dobře, takže to klukům vysazovalo v těch nejkritičtějších chvílích. Karburátory byly samozřejmě zaplombované, ale to Pepovi nezabránilo v tom, aby se do nich nepodíval a nezačal se seřizováním. Inženýři v Jinonicích by nejspíš protestovali, ale Pepovi se natahováním, zkracováním a vyměňováním pružinek v kanálech karburátorů podařilo je vyladit tak, že motory ani neškytly.

Speciály při startu

Ale létat se stejně moc nemohlo (Lucifer a nedostatek letadel). Pár tuzemských leteckých dnů, kdy bylo nutné letadla téměř vybrečet a na trening nebyl žádný čas. Pamatuji den otevřených dveří v Pardubicích (kdysi), kde kluci vystupovali. Pepa Peřina už létal na Čmelácích, takže s nimi nemohl. Občas jsem ho zastupoval já. To bylo dost těžké, protože „nosit jeho boty“ nebylo vůbec jednoduché, on byl prostě Pan Mechanik. A ty dveře v Pardubicích tehdy moc otevřené nebyly, mohla tam jen skupina a žádné doprovodné éro. Mašiny byly jednomístné a nějak jsem se tam dostat musel. Jirka: „Hele, Vlasto, já Ti to nahodím, uděláš motorovku a pak až se nikdo nebude koukat, tak si lehneš před pedály a letíme. A tak se stalo. Tam si ani nikdo moc nepovšiml, že ze tři jednomístných mašin vylezli čtyři lidi. Stejně tak i zpátky.

Ale situace v politice, sportu a vůbec nevypadala zdravě a zdálo se, že skupina skončí definitivně. Jenže Jirka Tlustý (známý to herálecký furiant;) se nevzdal. Vždycky, když řekl: „Jooo, to uhodli“, tak bylo jasné, že nesouhlasí. A že má tvrdou hlavu, dokázal doslova taky. To když mu cikán na plese rozbil o hlavu flašku šampusu. Tehdy mu primář na ÚLZ řekl, že skončil s lítáním, protože má lebku prasklou a prohnutou a může být rád, že je živej. Když se Jirka trošku probral, tak následovalo: „Jooo, tos uhoď“ a za 6 měsíců byl zpátky v kokpitu L-410ky.

zleva - B. Struž, mjr. Medřický, L. Třebatický, A. Klimenda, J.Peřina, klečící J. Tlustý

Já vím, nějak se pořád nemůžu dostat k „jádru pudla“, ale mějte trpělivost.

Po jakési revoluci v roce 1989 se začalo blýskat na lepší časy a hlavně se objevovat sponzoři, kteří byli ochotni podporovat pořádné létání. Skupina z různých důvodů už dávno nelétala ve stejném složení, ale zakládající kádři Tlustý a Struž zaručovali kvalitu.

Nejdříve to byla firma Unimax, která jim zajistila Z-50L a vznikli „Unimax devils“. Ale netrvalo dlouho a byl zde nový sponzor NTC a nové jméno „Sky Box“. Nu a v roce 2001 rozpoznal jejich kvality „Red Bull“ a zařadil je do svého týmu jako „Flying Bulls“.

Ovšem vznik skupiny každý znal, nebo si to mohl někde přečíst. Takže konečně k tomu, jak málem nebyla (ale pomalu a popořádku)

Štafle nad Tatrami

Příběh jsem slyšel už za mého krátkého působení na LKCR před mnoooha lety. Ale až při mých pozdějších návštěvách rodné hroudy, kdy se pravidelně s Jirkou setkávám (většinou u Emila a Marcely Dosoudilovych na chalupě na krásných Březinách). A samozřejmě se vzpomíná na „staré, krásné“ časy. Jednou při vynikajícím Emilově guláši jsem Jirkovi připomněl jeho prosetínské „mezipřistání“ a chtěli jsme to slyšet znova. A poprvé jsem viděl i fotky. Když jsem chtěl, aby je dal na planes, tak jsem uslyšel: „Jooo, tos uhoď“, myslíš, že mám čas na voloviny? Ale nechal se aspoň přesvědčit, že fotky pošle mně a já je pošlu dál. Horší bylo, když se po jejich uveřejnění ozvaly hlasy zájemců, chtějících slyšet celý příběh. Tentokrát ale Jirka za „Jooo, tos uhod“ přidal ještě „Na to zapomeň“... A Emilovi řekl: „On je úplně neodbytnej, řekni mu něco“. Emil otevřel novou láhev a Jirka povolil stylem: Hele, když chceš povídání, tak si ho napiš, ale neee, že si budeš vymejšlet. A historku jsme si poslechli ještě jednou a já si dělal poznámky.

zleva - B. Struž, J. Peřina, A. Klimenda, J. Tlustý, L. Bezák

A teď už tedy vypráví Jirka, jenom si občas dovolím do závorky přidat vysvětlení pro neznalé.

Protože letiště Chrudim je hodně blízko vojenského letiště v Pardubicích, bylo pro každý vzlet nutno žádat o povolení vojáky. Abychom měli klid, tak jsme létali trénovat do Skutče. Mechanik Pepa Peřina ve svém Barkasu přivezl 2 sudy benzínu a mohli jsme létat celý den bez omezení. 21. září 1963 byl na létání den jako vyšitý, tak jsme nacvičovali do pozdního odpoledne. Přelet do Chrudimi trval méně než 10 minut, tak nebyl ani žádný spěch. Cestou zpět jsme se vždy „stavovali“ v Prosetíně, kde v bytovce u své sestry bydlela moje dívka, a průletem jsem dával znamení, že za hodinu tam budu na večeři. Jako obyčejně jsme udělali jeden ukázkový průlet a (málem) jsme zamířili na Chrudim. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se Tonda Klimenda vrátil, protáhl to tam ještě jednou a stoupavým výkrutem „představení“ ukončil. (Jenže to by nebyl Jirka). „Tak to teda ne, tady je můj rajón, já vám ukážu, dobře se dívejte“ (známá to slova, nezřídka i poslední). Vrátil jsem se, zaměřil jsem se podle stromů na kraji lesa a „namaloval“ jsem si lajnu přímo nad střechu bytovky. Jedním okem jsem sledoval strom, druhým okem bytovku, a a) neměl jsem třetí oko, b) byl jsem v klesání, čímž jsem neviděl před sebou dráty vysokého napětí a do nuláku jsem se trefil podvozkem. Pořádně to bouchlo a zdálo se mi, že letadlo se téměř zastavilo. Lekl jsem se hrozně a jak koukám kolem sebe, tak levé křídlo má rozpáranou náběžnou hranu. Nejdřív jsem myslel, že jsem to přehnal s rychlosti. Nic jsem netušil, že do křídla švihnul drát. Ale pak už jsem neměl moc času myslet, protože jsem se sypal dolů – a bytovka přede mnou. Věděl jsem, že musím mašinu natlačit na zem a snad se to zastaví. Jenže na záhumenku před bytovkou manželé Michkovi sbírali brambory a byli zrovna v cestě. Pan Michek mne uviděl a začal utíkat, ale paní klidně kráčela řádkem a už to vypadalo, že ji levé křídlo srazí. Ještě jsem dal plná pravá křidélka, mašina zareagovala, protože naštěstí měla ještě dost rychlosti, a Pán Bůh paní Michkové pošeptal, aby se ohnula pro bramboru, takže křídlo ji minulo „o chlup“. Pan Michek měl štěstí méně, protože jak éro začalo porážet sušáky na prádlo, které byly udělány z vodovodních trubek , tak kus trubky ho dohonil a pohmoždil mu nohu. Při porážení všech těch trubek mne jedna z nich téměř dostala, propíchla olejovou nádrž, prošla potahem za požární stěnou, přepážkou za přední kabinou a v zadní kabině vyčnívala z přístrojové desky asi 5 cm od mé hrudi. Ostatní sloupy a dráty mi zabránily ve vjezdu do vchodu do bytovky, kde zrovna stála moje nynější manželka a v náručí držela malou neteř. Když ustal rozruch , tak volala: „Hele teto, Irka pišel “.

Nezdálo se, že bych já byl nějak poškozen, tak jsem co nejrychleji vypadnul z kabiny, kdyby to třeba ještě chytlo. První slova, která jsem slyšel z hloučku přítomných sousedů, byla: „A má po Volze“ (Jirka vlastnil Volhu 21M, což nepochybně některé lidi připravovalo o klidný spánek. Později ji daroval aeroklubu na tahání lan od navijáku). Ty vteřiny, které uběhly od nárazu do drátu do chvíle, kdy jsem stál zase na zemi, mi připadaly nekonečné. A zatímco poznámka o Volze znamenala něco o jisté lidské vlastnosti a vůbec se mne nedotkla, tak naopak na mne velmi zapůsobil akt skutečného kamarádství. Jakmile jsem totiž stál na zemi, tak vidím jak Božek Struž už jde na plných klapkách na přistání do pole. Utíkal jsem mu do cesty a mával a dával znamení, aby letěl do Chrudimi. Později na letišti na můj dotaz, co dělal, odpověděl: „Kdyby to blaflo, tak bych rád věděl, kdo jinej by Tě z toho tahal“. A celou patálii viděl zblízka, protože letěl za mnou, dráty viděl a křičel: „Vole, zvedni to, jsou tam dráty“... Neslyšel jsem ho. V té době jsme neměli v letadlech radiostanice.

Samozřejmě celá událost nezůstala bez následků. Panu Michkovi jsem zaplatil 700 Kčs bolestného, škodu za prádlo, které bylo na sušáku a já ho posbíral letadlem, a 10% srážky z platu po dobu 20 měsíců na náhradu letadla. Pochopitelně k tomu jsem byl potrestán i kázeňsky.

Přesné znění:

„Při provádění nácviku skupinové slétanosti odpoutal se od skupiny a provedl nálet na obytný dům, zachytil o vysoké napětí a havaroval. Šlo o porušení režimu letu snížením výšky.
Podle rozhodnutí ÚV Svazarmu se uděluje přísná důtka a zákaz samostatného létání“.

mjr. Medřický

Zápisník

Já si osobně myslím, že „Chrudimská čtyřka“ proslavila ve světě Chrudim bezpochyby víc, než loutkové divadlo nebo punčochy Elite. A nevím, jestli se klukům za to někdy dostalo skutečného poděkování.

Takže: Kluci, díky….!

Fotografie nehody najdete zde.

Související kategorie